Jupííííí..... Po několikaměsíčním snažení jsme se s přítelem konečně dočkali a já byla těhotná!!!

Pondělí 14. 12. 2009 jsem se odvezla do 20 km vzdálené porodnice a spolujezdce mi dělala tchýně, už týden jsem totiž bez ní nesměla autem málem ani do garáže. 😀 Po dlouhém čekání a přeměřování mi úžasná paní doktorka sdělila, že tedy opravdu čekáme děvčátko a že tedy rozhodně nemá tři a půl kila, jak mi bylo týden před tím sděleno, ale minimálně 4 600 g, koukala jsem jak zjara a čekala tedy na pana primáře, který měl mimi ještě přeměřit a konzultovat případný císařský řez. Když vešel do dveří, tak se jen vysmátý zeptal  "Tak co, maminko, porodíme to?" Odpověděla jsem, že nevím, že on je tu doktor, ale že mě to docela vyděsilo, i když si moc přeju rodit přirozeně a do vody. Jen pokýval hlavou, objednal mě na středu, protože do té doby měli plno a řekl, že to tedy zkusíme, ale při jakémkoli náznaku komplikací pojedu okamžitě na sál. Ruku na to a jela jsem zase domů.

Středa - konečně - už jsem se nemohla dočkat a bohužel ani dospat, do jedné jsem koukala na TV a od čtyř už chodila od ničeho k ničemu a čekala až zazvoní budík. V šest jsme vyjeli cesta byla najednou hrozně dlouhá a ještě jsem si stihla postesknout Mirovi, že jsem chtěla sněhovou královnu, Sněhurku, zimní miminko, ale žádnej sních není, i když jsou za pár dní Vánoce.

V sedm už jsem byla ubytovaná, převlečená a usazená v sesterně, kde ze mě PA páčila veškeré informace, které potřebovala. V půl osmé jsem už ležela na lůžku a nechala si zavést tabletu, po které mě do deseti minut začaly pálit a bolet kříže.... No paráda, to asi nebudou ty bolesti co jsem potřebovala, že???? Do jedenácti jsem měla takové lehké kontrakce a četla jsem při tom na pokoji knížku a sem tam jsem si u toho oddychovala jak lokomotiva. Na monitoru nebyla ani vlnka, přestože jsem zřetelně cítila kontrakce, tak jsem čekala, že to ještě potrvá..... Kolem půl jedné jsem si tak ležela na boku na posteli, když mnou od spoda nahoru prošla bublinka a najednou druhá větší, když jsem se postavila, voda rupla úplně a já stála v kaluži vody. Téda, myslela jsem, že se to děje jen v amerických filmech. Cinkla jsem tedy na sestru, že mi praskla voda a ať s sebou vezme i mop, nebo rovnou celou uklízečku. Vím, že ta tam byla dřív než sestřička, ale moc si to nepamatuju, protože jsem dostala snad půl hodiny trvající kontrakci, nebo co to bylo, nemohla jsem ani mluvit, do toho se malá v břiše mlela, jak kapr, co mu vypustí vodu z vany....  Asi je to tady!!!

Sestřička koukla a odvedla mě na porodní sál, ať si můžu napustit tu vanu a rochnit se tam. bylo asi půl druhé.... První jsem si dala horkou sprchu... Po obrovské kontrakci nebylo ani památky, ba ani po malých, nevěděla jsem, zda je to tou sprchou, nebo jsem se prostě zasekla.... Najednou se semnou všechno zamotalo a bylo to jasný, nic mě nebolí, ještě aby jo, vždyť omdlívám!! Stihla jsem jen zazvonit a svést se na zem, přiběhla PA, zahlásila, že žádná vana nebude, že mám tlak akorát tak na císaře a jestli se do pěti minut nedá do kupy, tak jedu. Sedla jsem na míč, houpala jsem se a zhluboka dýchala, tlak se uklidnil, já i PA taky, tak jsme zase čekali. Už pár hodin jsem byla, i přes silné kontrakce, na tři prsty, tak mi sestra přišla zavést YAL a domluvily jsme se na oxytocinu do žíly, že teď už to nebudeme zastavovat. Doktorka pořád chodila a mlela něco o EPI, za ní PA kroutila hlavou, že neeee.... Pak mi řekla, že to zvládám a že to půjde i bez toho, že do sedmi počkáme a pak ho kdyžtak dáme, když se nepohnem, ale pohnuly, ve čtyři jsem volala Mirkovi, ať v pět vyjede z domu, a přijede za mnou. V pět už stál v mundúru ve dvěřích, protože seděl před nemocnicí v autě od jedné... 😀 Musel zmrzat chudáček.... Tak bylo zase veseleji, jedna PA mě předala druhé s nálezem 4 prstů v půl sedmé večer a už nademnou visela hrozba epi a v deset císaře. Mira počítal kontra, zapisoval a seděl daleko ode mě, jak jsem chtěla....

Ještě jednou jsem zkusila sprchu, jen tak lehce teplou a najednou PUK a vyvalil se najednou zbytek vody s krví. První jsem koukla na zachvilkutatínka a málem jsem se udusila smíchem, myslela jsem že mu vypadnou oči, začal skákat, co má dělat, ježííííšmarjáááá.... 😀 Nevěděla jsem, jestli mi břicho skáče kontrakcema, nebo smíchem.... Utíkal pro PA a ještě se cestou málem zabil o dveře. Když ji dostrkal zpátky na sál, tak jsem už ležela na lůžku a čekala na ně. Jen koukla, řekla ať se projdu, ať malá správně dorotuje a půjdem na to.... Juchůůůů, nezapoměla teda poznamenat, že poslední půlhodinka byla asi hodně krušná, když jsem se otevřela ze 4 na 10 prstů za 35 minut... Bylo 19:11 a já jsem si konečně mohla lehnout a začít rodit... 🙂