Z blogující maminy se stala mamina pracující. Pracující na plný úvazek. A tak jsem se dlouho k blogu nedostala ☹

A to máme s Nikčou spoustu nových zážitků i fotek. Jenže fotky vám budu moct ukázat, až doma najdu kabel k foťáku, který se mi už podruhé někam "ztratil". 

Den matek

mám odmalička ráda. Pokaždé jsme mamce připravovaly jako děti společné přáníčko a teď dáváme každý zvlášť kytičku. Den matek mám ještě radši, protože jsem sama máma a tak i Luky, který kytky nerad dává (u mě je důvod jasný, neumím se o ně starat), se tentokrát přemůže a jde s Nikolkou vybrat i pro mě. 


Ten letošní byl zatím nejhezčí, který jsem za ty tři Nikolčiny roky zažila. Ve školce totiž pro maminky připravily děti a paní učitelky besídku. Dorazila jsem na ni minutu po začátku a ta moje malá holčička měla takovou radost, že mi slza ukápla. Nacvičily si půlhodinové pásmo. Nikča poctivě trénovala některé básničky a písničky i doma, ale že si jich zapamatuje tolik, bych vůbec nečekala.

Jako dárek jsem od ní dostala krásné srdíčko s kamínkama.

Den dětí

jsme slavili celý víkend. V sobotu jsme se vydali na Honzíkovu pohádkovou cestu. A v neděli poprvé do cirkusu. Nikča se vydržela dívat dvě hodiny, ale poslední čtvrt hodinu už ji nebavilo sedět. Já se trochu cirkusu obávala, protože se mi líbil, když jsem byla dítě, ale když jsem šla později se synovcem, tak jsem byla zklamaná a teď? Teď jsem byla nadšená. 

Fotky dodám...

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás MUDr. Štěpána Machače, kterého jsem dnes navštívila v Brně na klinice reprodukční medicíny a gynekologie = Reprofit International a zvu vás do jejich skupiny  http://www.modrykonik.cz/group/6364/

V ČR proběhne 24 tisíc cyklů ročně, přičemž samotný Reprofit Brno jich  má 3,5 tisíc – skoro tři roky jste lidrem na trhu!

“Toto je fakt.”  říká MUDr. Štěpán Machač, kterého pacientky oslovují “Štěpáne”.

Jak si u klientek/pacientek získáváte důvěru?

Především jim říkáme pravdu, nelžeme, otevřenost je na prvním místě. Nejsme závislí na příjmu ze zdravotních pojištění, máme velkou zahraniční klientelu.

Jak  je tedy možné pacientkám pomoci?

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám na koníku zástupce Ústavu hematologie a krevní transfuze Praha a zvu vás do jejich skupiny: Banka pupečníkové krve

Čemu se věnujete?

Banka pupečníkové krve je neziskový projekt Ústavu hematologie a krevní transfuze. Od roku 1996 odebírá štěpy od dobrovolných dárkyň ve spolupracujících porodnicích, pak je bezplatně uchovává a následně vydává všem, kteří je potřebují pro transplantace krvetvorných buněk. Uloženo je už více než 5 000 štěpů.
Zdravá, dárcovská pupečníková krev může zachraňovat životy podobně jako kostní dřeň. Lékaři ji využívají například pro dětské pacienty s leukémií, pro které se nepodaří najít dárce kostní dřeně v rodině ani v registru. Její odběr je přitom bezpečný a dítěte se nijak nedotkne. Provádí se totiž až po jeho porodu, před porodem placenty.

Martin Ďurina
Modrykonik Team

Bylo nás v malé místnosti asi 15 a k tomu kupa dětí. Pomrkávaly jsme po sobě a pokoušely jsme se korigovat děti, aby se nezabily. Postupně jsme si začaly povídat o kontaktním rodičovství, jehož jsme všechny byly zastánkyněmi a kvůli kterému jsme se společně sešly. V prvním kole povídání jsme se pochlubily, co které dítě už umí a které počuralo nejméně plen v životě a tvářily se hrdě, s vědomím, co vše už jsme zvládly.

V druhém kole jsme se otevřely více a zjistily jsme, že aplikovat kontaktní rodičovství v nekontaktní společnosti je pěkná fuška.

Ono to celé totiž vychází z toho, že na ty děti není ta máma sama. Sama, tím nemyslím, že pomáhá táta prcka. Co si budeme říkat, to také není moc přirozené a je to trendem až posledních let, že tatínek je aktivním rodičem od prvního dne a zastane roli matky kdykoli, kdy si to matka tajně zapřeje. Že to tak někdo má, není srovnávacím měřítkem a pokoušet se o to násilím, je cestou do pekel. Vím to.

Ale zpátky k tomu SAMA. Předpokladem kontaktního rodičovství je to, že máma má čas na sebe, nadechnout se. A je jedno, jestli potřebuje minutu nebo půl dne. Potřebuje být fit, aby směrem k malému pokladu mohla být matkou kontaktní na 100%. Takže kolem sebe potřebuje mít ideálně rodinu či jiné důvěryhodné blízké. Jenže většinou to tak není. Takže mamka je kontaktní mamkou co jí síly stačí. Jenže pak už jí nestačí síly na to být kontaktní manželkou. A už vůbec nemá sílu na to být v kontaktu sama se sebou.

Hold on! Takto to přeci být nemělo. VŠE OBRÁTIT.

Na prvním místě jsem JÁ. Moje bytost, moje vědomí. Ve chvíli, kdy se dokáži dostat do klidu a pohody, tak mohu předat kousek partnerovi a nebýt pro něj jen matkou jeho dítěte, které stejně odejde, ale manželkou. A tím nemyslím, že má dostat vyprané a vyžehlené prádlo, teplou večeři a středeční sex. Ale měly bychom být schopny mu dát část své bdělé pozornosti a ne si všechnu nechat jen pro malé. Partner by měl mít šanci zažít i část naší dobré nálady a neposlouchat jen, co dítě zase skvělého udělalo. Také bychom mohly poslouchat i my, co zajímavého se dělo u něj v práci, i přesto, že si dnes už myslíme, že pravidla v práci jsou jen pravidla legrační hry, kterou jsme se rozhodly žít. Nic víc, nic míň. A hlavně nečekejme, že manžel přijde z práce, řekne miláčku, měla jsi toho dnes moc, vezmu si robátko a ty si běž ke kadeřníkovi.

Pro případnou inspiraci vkládám svůj porodní plán, chystaný na ambulantní porod se soukromou porodní asistentkou. Porodní plán zůstal nakonec nevyužitý a děťátko vylezlo na svět doma 🙂

P O R O D N Í   P L Á N

Dobrý den,

předkládám Vám svůj porodní plán, který zároveň považujte za formu informovaného souhlasu či nesouhlasu s poskytnutím zdravotních služeb a zdravotní péčí ve smyslu § 34 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen zákon o zdravotních službách) a to v případě, že nenastanou život ohrožující komplikace v průběhu porodu.

Mého manžela ....................., nar. ............. a porodní asistentku ............................, považujte za osobu určenou pacientem ve smyslu § 31 písm. b) zákona o zdravotních službách, která je oprávněna klást doplňující otázky vztahující se ke zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám.

Zároveň ve smyslu § 32 a § 33 zákona o zdravotních službách určuji mého manžela .........................., nar. ................... a porodní asistentku ............................ jako osoby které mohou být informovány o mém zdravotním stavu a mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o mně vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k mému zdravotnímu stavu.

Jakmile se našim dětem přestaly nehty samy odlupovat, což bylo pár měsíců po narození, bylo nutné začít rostoucí nehty zkracovat cíleně. Coby prvomatka jsem se při pohledu na štípačku na dětské nehty a drobnou ručičku miminka orosila a vyschlo mi hrdlo. Jak ostříhat a nezranit, zvlášť když sebou mrně tak mrská. Pomocníka jsem doma neměla žádného, tak jsem raději počkala, až dcerka usne. Spala tvrdě, takže se nebránila a nehrozilo, že ji zraním.  Časem jsem získala jistotu a bála se méně. Jak beruška rostla, stávalo se, že se při stříhání probudila a byla překvapená, co se děje. Zkusila jsem nasadit šibalský výraz, ukázala štípačku na nehty, povytáhla obočí ve stylu: „Počkej, bude kouzlo!“, nadšeně zahlásila: „Cvak!“ a ukázala ustřižený nehet. Než se dcerka stihla podivit, co to máma vyvádí, bylo po všem. Opakovaný vtip ale přestává být vtipný, takže jsem musela brzy opět zvolit novou taktiku. V roce věku dcerky jsem obvykle stříhala a pilovala nehty nejdřív sobě, potom jí. Viděla, že to nic není, stříhání a pilování nebolí a že to je pro maminku nejspíš zajímavá hra a velká zábava. Chtěla se taky zúčastnit. A kromě „Cvak!“ jsem začala zařazovat další citoslovce, například „Bác!“,  „Bum!“, „Jůůů!“ nebo „Jupí!“. Dcerka se při každém zvolání začala řehnit a prstíčky mi pak podstrkovala sama a ráda v očekávání dalšího legračního slovíčka. Jen s nožičkama jsme měly vždy problém – dcerka byla a je velmi lechtivá. Musela jsem pevněji držet, aby štípačky nesklouzly a já ji nezranila. Pro jistotu jsem měla vždy po ruce tampónek a dezinfekci.
Ve věku dvou let už dcerka utíkala sama pro štípačky, kdykoli jsem zavelela, že jdeme stříhat nehty. Dávala jsem jí vybrat, který prst půjde na řadu první a který přijde na řadu později. Učily jsme se tak spolu i jména jednotlivých prstů. „Který půjde dřív – palec nebo malíček?“
V pěti letech si začala nehty stříhat sama za mého dozoru. V čerstvých šesti letech už jen kontroluji výsledek – ke spokojenosti obou.

Zdroj: Slune-cz.cz

19. 6. 2014 e-mail

Dobrý den,

Chtěla bych napsat o své zkušenosti s plenkami Bamboolik. Začali jsme je používat hned po šestinedělí, nejdříve jsem měla trošku obavu jak to budeme zvládat, ale po pár výměnách byly mé obavy pryč, protože plenky jsou skvěle vypracované a poskládání je díky patentkám úplně jednoduché - vše do sebe krásně zapadá. Přes den používáme základní plenku a krátkou vkládací a na noc dáváme základní a batolecí plenku a pro pocit sucha přidávám flísovou separační plenečku.Co nejvíce oceňuji, je to, že když Kubíčka po třech hodinách přebaluji, má zadeček krásně suchý a voňavý - i načůraná plenka voní, což se u jednorázovek říct nedá. A i praní je vpohodě, i úplně pokakaná plenka se na 60stupňů krásně vypere.Plenkování si užíváme, Kubíčkovi je nyní devět týdnů a baví nás si vybírat jestli dáme kalhotky zelené či bílé s dinosaurama,fialové se sovičkama a nebo hnědé s opičkama. Tatínek si zase nejvíce oblíbil Plenky AIO vše v jednom - dinosauři u nás frčí 🙂 ale umí poskládat i základní plenky. Stačilo jednou ukázat a pak to okomentoval, že poskládat plenečku je tak jednoduché, že by to zvládlo i dítě.A asi jako každé mamince mi dělá dobře, když Kubíčka někde přebalujeme obdiv všech okolo, jaké máme krásné plenečky a jak Kubíčkovi sluší.Na závěr bych jen chtěla říct, že plenky Bamboolik všem vřele doporučujeme.Zasílám pár foteček spokojeného Kubíčka 🙂Veronika a Kubíček Netoličtí

23. 4. 2014 e-mail

Pěkný den paní Věro,

na tréninkové kalhotky se vyplatilo počkat. Jsou fakt skvělé. Vše, co mi vadilo na původním modelu je zde odstraněno. A to i ty předtím byly to nejlepší, co jsem našla a to jsem hledala opravdu dlouho. Mám téměř bezplenkové mimčo a vaše tréninkovky jdou skvěle používat i jako plenky, které se rychle přebalí. A teď vypadají ještě vymakaněji 🙂 Díky.

Monika Vondrášková

Konec 2. světové války byl tím VELKÝM vítězstvím. A doufám, že my a naše děti žádnou válku nezažijeme ( i když teď je situace všelijaká) a nebudeme potřebovat, tak VELKÉ vítězství opakovat.

My zažíváme ta malá vítězství a to téměř každý den:

1) V zimě jsme se konečně přestaly bát sáňkování: http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/dlouuuhaaa-cesta-k-sankovani.html. K tomu by se letos mohla přidat i máma a hodit za hlavu strach z lyžování, protože už bude čas na to, naučit Nikču lyžovat.

2) Po loňském hrozném pádu z klouzačky: http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2013/06/dovolena-jak-to-bylo-dal.html má teď Nikča respekt z každé větší. Minulý týden jsme si byly sednout s Luckou a Elis v jedné místní restauraci, kde mají i dětský koutek s pirátskou lodí a tam je kroucená klouzačka. Niki vždycky vylezla nahoru kormidlovat. Přiblížila se ke klouzačce, ale rychle přeřadila zpátečku a slezla dolů opět po schůdkách. Po půl hodině se rozhodla tu klouzačku prozkoumat od spodu. No a nakonec ji sjela. Ta měla radost a já na ni byla pyšná. 

Těch malých se nebojíme

3) I když teď trochu "mamánkuje", protože chodím do práce a vracím se někdy později a ona si chce ty chvilky se mnou užít, tak už nekápne ani slzička, když ji hlídá děda nebo babička přes noc. To dříve jsme si pro ni museli v noci dojet. Byla na to asi tenkrát malinká. 

S babičkama - to jí ještě nebyl rok

4) A poslední vítězství je zatím poloviční. Zvládla ho jen moje mamka a u nás zatím nefunguje. Ale večer jde u ní prostě spát tak, že si přečtou pohádku, mamka ji dá pusu a jde koukat na televizi. Paráda. U nás, přečtu 2 pohádky, dám pusu a usnu 🙂

Luky řekl, že až bude Nikoletce 12 let, tak dostane preventivního zaracha až do 18 🙂 Pak to zmírnil na to, že bude na diskotéky chodit s ní. No zatím se mu do toho moc nechce, protože dneska jsme byly bez něho.

Nikča s bratránkem Kubou a sestřenicemi Verčou a Vikynkou

Na diskotéku jsme šly poprvé, když Nikolce byly  2 roky a kousek. Ale tehdy se to vůbec nesetkalo s úspěchem. I když doma ráda tancovala, tak tady byla vylekaná (tmavý klub, hlasitá hudba...). Ještěže tam měla kamaráda Ondráška, se kterým rozhodla, že raději vyrazí na výlet na odrážedlech. Když jsme to potom zkusily znovu na podzim (2 a 3/4 roku), tak už byla spokojená, dováděla a tancovala.

Dnes byla nejmladší účastnicí sestřenka Viky a přes počáteční slzičky to zvládla na jedničku. Odhodila dudlík a ke konci už tancovala s celou grupou.

Jablonecký klub WOKO ve spolupráci s VIKÝŘEM

U nás dětské diskotéky pořáda středisko volného času Vikýř spolu s klubem Woko (ten je převážně určen pro dospělácké akce). Vstupné se platí jen za dítě 20 Kč a akce trvá dvě hodiny (což je úplně akorát).

Program:
- tancování a taneční soutěže
- malování, aby si děti daly trochu pauzu
- tancování v bublifukových bublinkách
- zpívání a přednes na mikrofon
- sezónní věcičky - maškarní apod.

Za vše děti dostávají drobné odměny (většinou sladké, ale taky odznáčky, ozdobné kolíčky apod.)

Akce se koná vždy poslední neděli v měsíci (s výjimkou prázdnin). 

"Svět už nikdy nebude jako dřív". To je jedna z mnoha hlášek iQLANDIE - mého nynějšího zaměstnání. A svět už nikdy nebude jako dřív ani pro mě. Teď po mém návratu do práce se změnil razantně. Dnes je tomu přesně měsíc, co se naše science centrum otevřelo a já jsem na celý tým moc pyšná. 

18. února jsem nasedla do rozjetého vlaku, který se blížil k první stanici (k otevření 28. března). A vystupovat se mi z něho rozhodně nechce. 

Pokud ještě nevíte, co to iQLANDIA je, tak se podívejte zde: www.iQlandia.cz. Nebo mrkněte na prezentační videoklip, za který vděčíme panu Brabcovi: https://www.youtube.com/watch?v=H9tdBjwI8tE

A co se tedy změnilo?

- nestíhám
- ráno diskutuji s Nikčou, proč že musí do školky
- tím pádem doražím na ranní porady se zpožděním
- nestíhám
- odpoledne přicházím pozdě (díky Bohu za mamku, která mi Nikču vyzvedává)

Tuhle fotku asi nikdy na prezentačních materiálech neuvidíte, protože jsme tam JÁ a ROBOT ještě před dokončením expozic. Ale kluci z Dvadva odvedli na všech fotkách skvělou práci.

- nestíhám
- občas vařím (řekla bych, že více než na mateřské 🙂)
- užívám si volné chvilky s Nikčou
- o víkendu přepínám na režim "máma" 
A jsem prostě šťastná...

Nikča už za mnou byla a prozatím se ji nejvíc líbí náš "maskot" robot Thespian a expozice s Legem, dostat ji domů mi dalo pěknou práci.

Doufám, že se s vámi v iQLANDII potkám. A pokud už jste tam náhodou byli, tak budu ráda za komentáře.

Tohle jsem dnes četla na FB, musela jsem si to vypůjčit...

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

BÁSEŇ STAŘENKY

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,

řekněte, koho to před sebou vidíte.

Ach ano, je to jen ubohá stařena

Náš Petříček měl přijít na svět 26.5.2014 ale 4.4.2014 jsme s manželem byli pozváni na svatbu kde se to zamozdřejmně bez tance neobešlo a od té doby byla každá noc pekelná.Bez silných menstruačních bolestí se spát nešlo.S manželem jsme je stopovaly a vždy to bylo po 5-10 minutách ale do 2 hodin to  vždycky přešlo a já mohla spát pokud jsem nevstala na záchod pak se to odehrávalo znovu. Od té doby jsem říkala že Peťulku porodím do konce měsíce  ale pokud vydržím do kontroly u svého gynekologa tak se ho zeptám co se děje zda se porod chystá nebo ne a jestli je to normální přece jsem prvorodička a tohle opravdu neznám. Na kontrole mi bylo řečeno že vše je jak má být a porod se určitě nechystá ale že by bylo dobré abych ještě 2 týdny vydržela. Říkala jsem si no snad ano ale přece jenom se budeme o víkendu stěhovat a já  nebudu moct sedět na zadku a nic nedělat přece jen aspoň můžu pomoct s malováním a pobalit všechny věci. Tak se tak stalo pomohla jsem z malováním balila oblečení a ostatní věci nic težkého jsem netahala.

V sobotu 26.4.2014  jsem od rána měla poslíčky ale říkala jsem si že si to vyžeru přez den a v noci bude klid.Odpoledne přijela pomoct kamarádka se svým přítelem. Takže jsem sloužila aspoň jako řidič a s tím co mi naložili do auta jsem s kamarádkou jela na baráček kde věci vytahala a já jsem jen říkala kam co má dát.

Tak stojíme v pokoji do kterého nosila kamarádka věci povídáme si a ve 12:45 najednou jsem cítila jak mi po noze něco stéká říkám sakra snad jsem se nepočůrala ... ale pocit na čůrání jsem opravdu neměla. Eva na mě tak kouká protože si všimla jak jsem se najednou zarazila Říkám jí heleď Evi ze mě něco teče ale já opravdu nečůrám a že toho neteklo málo... TAk jsem utíkala na záchod dát si vložku která byla úplně k ničemu... Eva volala mojí mamce která jela do Hornbachu pro lepící pásky a pro něco k obědu jelikož lednice nebyla zapojená a všechno jídlo sbalený ...  Tak nám mamka řekla že to může být zátka ale když jsme jí popsaly že ze mě teče celkem velký množství vody bylo to jasný... Vzala jsem ručník který jsem si dala mezi nohy a další na sedačku do auta aby nebyla mokrá. Dojeli jsme za manželem který mezi tím nakladal dodávku s Eviným přítelem.

Zastavila jsem před dodávkou Eva na mě kouká a čeká až to manželovi oznámím že asi pojedeme rodit.Volám Bobane?? zhasni u dodávky ty světla když ještě nikam nejedeš ať se nevybije baterka Eva na mě tak kouká proč se starám o světla když pojedeme rodit tak se směju a volám dál jo a mimochodem praskla mi voda ... Manžel na mě kouká s otevřenou pusou a  říká kecáš počkej to jako vážně  jo jo jasně takže letím do sprchy a jedem... Bylo mu jedno že ručníky už jsou odvezeny na domečku tak vletěl do sprchy já si mezitím dřepla venku na chodník a povídala si vysmátě dál s Evkou a jejím přítelem.

Přiběhl manžel že můžeme jet na to jsem mu řekla že do porodnice ještě jet nechci že mě nic nebolí a že plno známých posílali z porodnice domů protože neměli pravidelné kontraknce a navíc že mám strašnej hlad a chci počkat na mámu až přiveze oběd protože když už si mě v porodnici nechají jídlo už určitě nedostanu.Přijela máma  ptala se jak mi je mě bylo fajn najedli jsme se a že už bych měla opravdu jet ale mě se furt nechtělo nic mě nebolelo tak proč taky. No tak jsem aspoň do porodnice zavolala jestli mám jet nebo čekat na kontrakce v tu ránu když jsem řekla že voda mi praskla ve 12:45 a na hodinách bylo 15:30 mi sestřička vynadala že už jsem tam dávno měla být. Tak jsem tedy našla tašku kterou jsem neměla připravenou protože jsem ji chtěla zabalit až po stěhovaní lovili jsme z pytlů věci které budu potřebovat a vyrazili jsme.

Do porodnice jsem s manželem přijela v 16:00 kde jsem šla hned na monitor a během toho jsem vyplňovala papíry v tu ránu jsem začala být nervozní nemohla jsem si vzpomenou na manželovu trvalou adresu každej jí máme jinde jeho telefoní číslo nic se mi nevybavovalo. Tak jsem si nechala zavolat manžela který mi papíry vyplňil a odjel domů ještě pro věci na které jsem si vzpomněla že nemám a ještě do lékarny pro vložky. Sestřička koukla na monitor a ptá se mě jestli fakt necitím bolesti že  křivka docela skáče ale já necitila nic jen pohyby miminka.