A tvoje holčička ještě neleze? Ne, neleze! Až na to bude připravená, začne lézt. (A nestarej se, řeš si svoje – ale to už křičí jen hlas v mé hlavě…) Znáte to? A naše Mařenka tohle, sousedovic Jeníček tamto! A v hlavě mi akorát rezonuje: jsi špatná matka, máš zabrzděné dítě. Tohle snad poznala každá z nás. A stejně tak každá z nás má pocit, že má to nejúžasnější miminko na světě. Je normální, že se mamince nelíbí žádné děťátko tolik, jako její vlastní. A je to tak správně. Jenže jako by nestačily sousedky, kamarádky, nebo kolegyně babiček z práce, jsou tu chytré matky na FB, které šíří zvěsti o tom, jak jejich dítě válí násobilku už v půl roce. Pravda, zatím jen malou, ale to dožene! Aranžované fotky na Instagramu, čisté a rozkošné miminko, vyfiknutá máma. A vy držíte telefon, rozhlížíte se po svém bordelu, vlasy v rozpadajícím se drdolu, vytahané triko, je vám do pláče. Znáte to? A pokud u fotky krásného miminka stojí, že já zrovna 10m a umí nespočet slov? Chcete si skočit. A nebo vám je alespoň líto, že vaše děťátko to tak nemá. Málokterá z nás se racionálně zamyslí a řekne si, že je to blbost. Když dítě v roce zvládá 2-3 smysluplná slova, je to adekvátní, některé děti k tomu dospějí ve dvou letech – a ani to není problém. Vždycky se cítím sklesle, když čtu, že si miminko v 10m třeba samo čistí zoubky. Vždyť je to blbost! Dcera si v roce vezme kartáček a kouše si ho. Jasně, chválím ji, jak si zoubky krásně čistí, ale proboha, vždyť jen kouše kartáček, stejně, jako předtím kousala plyšovou hračku a bude kousat klidně tubu od zubní pasty, je jí to prostě fuk! Těžko influencerky s desetitisíci followers budou řešit, že je z jejich postu někdo smutný, nejsem blázen, nikdy si můj postřeh nepřečtou. Ale třeba si ho přečte některá normální máma, co má normální dítě a občas ji trápí pocit, že její děťátko není tak top, jako to instagramové. Ale ono je. Je úplně stejné. A pokud si náhodou opravdu desetiměsíční hošíček čistí zuby sám a zvládá nespočet slov, tak alespoň můžeme být rády, že sledujeme cestu mladého genia od kolébky až k Nobelovce.

(https://prekvapenamatka.blogspot.com/2021/03/a-tvoje-holcicka-jeste-neleze-aneb-jak.html)

Milé maminky, chtěla bych se s vámi poděli o to, jak jsem vybírala umělé mlíčko. Na začátek musím říct, že jsem měla velké štěstí – podařilo se mi hezky se rozkojit ještě v porodnici a ač já sama jsem měla několik komplikací v průběhu kojení, zvládla jsem je překonat a dceru kojit.

O umělém mléce jsem toho tedy mnoho nevěděla, u dětské doktorky mi doporučili Hipp. Ze všech stran se na mě primárně valil Kendamil a Sunar. Instagra je plný influencerek, které tato mléka doporučují a stále nabízejí promo kódy. Jsou tak aktivní, že dokonce zapůsobily na mou maminku, která se rozhodla, že Kendamil je určitě to nej mlíčko a že by měla dcera mít to. Já stále váhala, kamarádky v okolí používaly Bebu.

Tím, že jsem nemusela s výběrem spěchat, jsem se rozhodla jít na to jinak a nenechat se ovlivnit reklamou. Potřebovala jsem šetrné mléko, protože dcerka má dost citlivé zažívání. Začala jsem porovnáním složení. Dále pro mě byl důležitý původ surovin, věděla jsem, že bych chtěla upřednostnit bio produkt. To nahrávalo tomu Hippu.

Úplně náhodou jsem narazila na mléko Loulouka. Zaujal mě design balení, stejně jako název, o kterém jsem nikdy dříve neslyšela.

Mléko vzniká v holandsko-švýcarské spolupráci (autoři projektu jsou Holanďané, suroviny pocházejí ze Švýcarska a ve Švýcarsku se i mléko vyrábí). Obsahuje probiotika, vitamíny, poměr kaseinu a syrovátkového proteinu odpovídá mateřskému mlíčku. Co naopak neobsahuje, to je cukr, škrob nebo palmový olej. No a že je v biokvalitě? To už jen potvrdilo mé rozhodnutí Loulouku vyzkoušet.

Zvažovala jsem variantu kozího mléka, protože s kozí kaší mám dobré zkušenosti a dceři velmi chutná. Nakonec jsem ale dostala strach, takže jsem zkusila klasiku: na snídani s cereáliemi, do nemléčné kaše (kupuji různé příchutě nemléčných kaší a do všech dávám stejné UM), do milkshake. U Loulouky jsem zůstala, vyzkoušela jsem i verzi kozí, ale o tom zase jindy.

Vážené čtenářky, velmi děkuji za užitečnou zpětnou vazbu. Jsem si vědoma spousty nedostatků a vy jste mi pomohly poodhalit ještě mnoho dalších. A to je dobře, protože tím můžu knihu zdokonalit.

Rozhodla jsem se napsat samostatný článek než odpovídat na jednotlivé komentáře, jelikož se více rozepíšu.

Zaujala mě diskuze na téma Viktorův dopis! Musela jsem si to přečíst šestkrát, než jsem pochopila, co na tom není janedv jasné. A pak jsem se plácla do čela a říkám si: „Joo takhle! Aha! No jo. To mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo takto vyznít!“ A zmátlo to více lidí, koukám 🙂

Dovysvětlím. Viktor už na začátku dopisu zmínil, že nechce být moc patetický. Ale přece jenom na něj v závěru dopisu ta tíha beznadějné situace dolehla. S těžkým srdcem ji opouštěl, aby už ji nepotkával. Chtěl však, aby věděla, že ji miloval tak, jako žádnou jinou. Miloval ji tak, že by se s ní chtěl oženit a mít s ní děti. Potřeboval, aby to věděla, ale nechtěl, aby to vyznělo jako prosebný patos. Proto se trochu od té situace odosobnil a zvolil jiný styl. Johana věděla, že mluví o ní. Kdyby v tom figurovala jiná žena, určitě by se to promítlo v jejich pocitech, které by zmínila.

Ale je pravda, že o spoustě pocitů se Joz nezmínila. Např. ty výčitky svědomí vůči manželovi – tohle je složité téma a nechci ho odbýt v pár větách zde v dodatku. V knize tyto pocity podrobně popíše. Každopádně – další podnět k přepracování a doplnění!

Ještě bych chtěla zmínit, že závěr, který jste četly je dost okleštěný. Rozhodovala jsem se totiž mezi dvěma variantami – buď ho napíšu rychle a zkráceně, abyste nemusely dlouho čekat na to, jak to dopadne. Anebo budu psát závěr do detailu propracovaný, avšak byste na něj čekaly několik týdnů. Protože tento příběh jsem psala doslova na koleni, po nocích a ve vzácných chvilkách klidu, zvolila jsem první variantu. Nicméně s vědomím, že jednání hlavních hrdinů v té oficiální verzi více rozvinu a dám mu mnohem lepší formu.