Ten večer, 2.4. přijela babička z Domažlic, aby s námi pobyla a taky mi pomohla s Lukáškem a trochu s úklidem, který už jsem nezvládla sama, protože poslední dny s bříškem jsem už byla hodně unavená a sotva jsem ho nesla. A v kombinaci s péčí o Lukáška, domácností a starostí s venčením našeho RTW Sorbona, už to byla skoro vražedná kombinace. Tatínka jsme měli od poloviny února služebně pryč, jezdil domů jen na víkendy, a mělo to být na celých 8 neděl, s koncem přesně na TP 13.4.

     Takže jsme s babičkou večer uložily Lukáška, a sedly jsme si k televizi a povídaly si a probíraly, co všechno do víkendu, kdy měl přijet i děda, podnikneme. Kolem půlnoci jsme si šly lehnout, mamka spala vedle mě v manželské posteli. Mě v noci probudil "pocit vlhka" 😀 takže jsem honem běžela na wc, a divila se, protože únikem moči jsem nikdy netrpěla, a dle odhadu na plodovku toho bylo zase málo. Takže jsem usoudila, že se nic neděje, a šla si zase v klidu lehnout. Kolik bylo hodin ale nevím, nepodívala jsem se. Když mě známý pocit probudil znovu, bylo před šestou. To už jsem na wc zkoumala, co to tedy vlastně je, ale po předchozí zkušenosti při porodu Lukáška, toho bylo pořád nějak málo. Spát už se mi nechtělo, dokonale probuzená, tak jsem pochodovala po bytě a dumala, jestli mám zapnout net a někde si počíst a ujistit se... i když vlastně nebylo o čem 😀 No ale v momentě kdy jsem si sedla na krajíček gauče a natahovala se po notebooku, to hrclo a šplíchlo o podlahu, že jsem veškeré pochyby okamžitě ztratila, a usmála jsem se pro sebe... Nebylo pochyb, Kristýnka dneska přijde na svět 🙂

     Čekala jsem stejný mazec jako při předchozím porodu, kontrakce po 2 minutách skoro hned po prasknutí vody, ale nic se nekonalo, cítila jsem jen běžné tvrdnutí, nic co bych nezažila v několika předcházejících týdnech. V klidu jsem se převlékla, posbírala pár posledních nutností co mi chyběly do tašky připravené do porodnice, a šla vzbudit mamku, že asi pojedu. Pak jsem zavolala manželově mamince, kterážto disponovala pojízdným autem, aby pro mě přijela a odvezla mě. Manželovi jsem napsala, ještě než vstal, aby tentokrát nevyjíždel na výcvik do terénu, ale vydal se raději rovnou cestou domů, přeci jen z Plzně je to k nám 90km, tak aby to stihl, chtěla jsem ho mít u sebe, aby se mnou společně sdílel první chvilky Kristýnky na světě.

Do porodnice jsem byla přijatá v 7:00hod, 3.4.2013, a v pohodě bez kontrakcí, jen s občasným ztvrdnutím břicha, jsem absolvovala přijímací proceduru, natočení monitoru, vyšetření dvou doktorů, jednoho zřejmě se zaučujícího a doktorky, která mu byla k ruce, a ultrazvuk. Při příjmu jsem byla otevřená na 2 prsty, váhový odhad Kristýnky 3000-3100g.

Odsunuli mě na observační pokoj, kde jsem dostala klistýr, a měla čekat, co bude dál. Kontrakce pomalu přicházely, nepravidelně, ale bolesti sílily, a už jsem občas musela i prodýchávat. Při opětovném natáčení monitoru už se mi celkem špatně leželo, bolelo mě v kříži. Manžela jsem prý ještě povolávat nemusela, že je dost času. Po desáté hodině zhruba, mě chtěl vyšetřit pan primář, takže jsem si mezi kontrakcemi přešla na porodní sál a vylezla na křeslo. Byla jsem otevřená na 3 prsty, i když už to celkem slušně bolelo, a vyšetření taky nebylo nic extra příjemného. A bylo mi řečeno, že s oytocinem porodím do večera, a bez něj někdy v noci, prý jak se rozhodnu, jestli chci pomoct, nebo ne. Já se bála, tak jsem vybrala možnost C, a to vyčkat ještě hodinku, co se bude dít. Ale po příchodu zpět na observační pokoj už jsem si ani nezapla televizi, ani nelehla do postele, jak jsem měla v úmyslu, protože mi začaly kontrakce tak silně a tak rychle za sebou, že jsem se jen stačila chytit pelesti v nohách postele, abych neupadla, a prodýchávat. Nebyla jsem schopná ani dosáhnout na zvonek, abych zavolala asistentku. Měla jsem před sebou telefon, a pokoušela se dopsat rozepsanou zprávu manželovi, ale ani to se mi nedařilo. Jak jsem funěla, začala se mi motat hlava a vysychalo mi v krku. To bylo v 10:51. (časy jsou upřesněné z pozdějšího pročtení odeslaných sms zpráv 😀)

Manžel mi psal, jestli se může ještě najíst, nebo jestli má jet, že zatím čeká doma. Napsala jsem, ať si dá, že napíšu až mi řeknou. To bylo v 10:54.

Občas se zamýšlím nad našimi životy a pak o tom píšu na svůj web..
V poslední době na mě doléhá z mnoha stran, jak málo je v lidech sebelásky a jak se mnoho úžasných bytostí podceňuje...

Tak tohle je pro Vás všechny moje milé, jste ÚŽASNÉ ♥

ZRCADLO....
Stála jsem u velkého zrcadla a hleděla na sebe…

Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem „potřebovala“ zhubnout.. Přemýšlela jsem o všech těch nádherných ženách, které jsem za svůj život poznala, a které byly a jsou přesvědčené o tom, že nejsou dokonalé…
Kdopak Vám tak ublížil moje milé???
Všechny jsme nádherné, pokud se tak vidíme a pokud v to věříme.. Ani princ na zlatém koni, ani porota soutěže MISS nás o tom nemůžou přesvědčit, pokud to necítíme ve svém srdci.. Koukala jsem na sebe.. Nejdřív s lehkou kritičností, jako vždycky a pak jsem se začala usmívat..                                                                                                                             
Začala jsem se soustředit a vidět věci na sobě úplně jinak a z jiných perspektiv..

Nejpatrnější jsou moje strie na břiše.. Táhnou se od pupíku po bříšku dolů… No a to je přeci skvělé! Přišly ke mně asi 14 dnů před tím, než se narodili naši chlapečci.. Vždycky mi budou připomínat tu dobu, kdy náš život dostal další dva „důvody“ k absolutnímu štěstí. Říkají mě i těm, kteří je někdy uvidí, že jsem maminka a co může být v životě krásnější?? Možná není na světě víc žen, které touží po miminku, než těch, které touží po dokonalé postavě, ale touha těch prvních je andělská a rozehřívající srdce.. Proto se prosím na všechno, co o Vás vypovídá, že jste máma, koukejte s láskou a važte si toho.. A Vy, které ještě na svůj poklad čekáte, tak nezoufejte! Všechno, co je podpořeno láskou a nadějí se splní.. A já Vám přeji co nejvíc strií, na které budete pyšné tak, jako jsem já na ty své…

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jsem si v zrcadle do očí.. Vždycky to bylo pro mě měřítko toho, že žiji v souladu se svým morálním přesvědčením.. Když to jde pěkně zpříma, říkám si „Všechno je v pohodě Zůzo“ 😉
Ale kromě modrošedých očí mám i hluboké a našedlé kruhy pod očima.. Dlouho jsem je neměla ráda a v pubertě jsem se je snažila překrývat různými korektory a makeupy.. Marně 😉 ..Nejsou z nevyspání, nebo propařené noci.. Dneska už vím, že mám prostě pod očima slabší kůži a prosvítají mi žilky.. Ale víte,co je nejúžasnější? Jsou úplně stejné, jako měla moje babička.. Ona je taky neměla v lásce, ale já je dneska díky ní ráda mám.. A moc.. Babička už tu není, ale kdykoli se podívám do zrcadla, vzpomenu si na ní.. Na všechno, co mě naučila, co mi vyprávěla, na to, jaká to byla žena, jak ctila svého muže.. Na to, jak mě měla ráda, byť si nepamatuji, že bychom si to někdy řekly.. Věděly jsme to obě.. Ona i děda jsou důkaz toho, že když se Vám někdo usídlí v srdci, tak už nikdy nemůže od Vás odejít.. A tak jsem šťastná, že mám svoje kruhy, které lemují oči.. Které lemují cestu do duše..

Začalo to docela nenápadně, syn měl  dva měsíce a já, prvomatka, jsem si ho neposazovala na klín. V půl roce stále ještě neseděl, protože jsem mu odepírala potěšení z chodítka a neobkládala ho polštáři. V sedmi měsících jsem ho neposadila ani v kočárku, nedávala do jídelní židličky. Okolí, až na pár chápavých, se na mě dívalo skrz prsty, když syn v deseti měsících nevěděl, že se dá chodit za pomoci mých rukou. Když ve 13 měsících udělal první krůčky, slýchala jsem, že ostatní děti Dobrých matek chodí od osmi měsíců 🙂 Dobré matky z mého okolí jim totiž luxus chození za ruce pravidelně dopřávaly od půl roku. (Ona: Náš Pepíček už chodí. Já: On už umí stát?? Ona: Ne, on ještě ani nesedí, ale podívej, jak krásně dupká za ruce. Já jsem byla ohromena škobrtavou chůzí s podlamujícími se kotníčky.)

Já, matka, co dítěti nedopřála v půl roce svíčkovou, jsem se držela rad pediatra a postupně zaváděla zeleninu, maso, ovoce,... Desetiměsíční syn byl chudáček, co první čokoládu dostal v roce a čtvrt od Mikuláše.

Prvorozený měl deset měsíců, když jsme si jako nezodpovědní rodiče dovolili pořídit si druhé miminko. Okolí mě opět posuzovalo jako Špatnou matku, která se nebude věnovat dostatečně ani prvnímu, ani druhému.

Když bylo dceři 5m, nastoupila jsem opět do školy, konečně dodělat maturitu. Dcerušku a dvouletého synka jsem nechala, chudáčky, napospas babičkám a jezdila na jeden víkend v měsíci pryč!

A opět si i dcera musela na všechno přijít sama, sednout si, stoupnout, chodit. A, diví se Dokonalé matky, došla na to 🙂

Oblečení kupuji na bazárcích, děti chodí oblékané pěkně, ale já, Nepřející matka, nové koupím jen botičky. Vyhazuji tisíce za nové a značkové autosedačky, ale golfáček koupím v bazaru.

Také jste si oblíbili extra jemnou tkaninu z bambusu nejen na vašich dětech? Právě jsme obdrželi novinky v podobě bambusových slintáčků a zavinovaček od českého Kikko/Xkko.

Bambusová tkanina ve formě viskózy výborně saje, je skvěle poddajná, osobně si ji nemůžeme vynachválit. U nás asi nejvíce prodávaná značka dětských bambusových doplňků Kikko / Xkko právě přichází s novinkami, které jsme také zařadili do Dudlíkárny.

Jedná se zejména o slintáčky - dětské šátky v nádherných barvičkách "cyan", "magenta" nebo "lime", nebo také přírodním provedení, jako je třeba tento bambusový slintáček Xkko.

Bambusové zavinovačky máme nové tři varianty (rozměr 120 x 120 cm) podle barviček kruhy "cyan", "magenta" a čistá "lime" zavinovačka. Tuto velikost zavinovaček využíváme i na zabalení většího dítěte po koupání, nebo navečer.

Ani nevím, kde s tou slohovkou začít... asi tady:

úterý 26.3. - přenášela jsem už 5 dní a byla z toho dost nešťastná. Přece jenom jsem si představovala porod dva týdny před termínem, abych se moc nenatrápila. To nekonečné čekání bylo děsné. V ten den mi navrhli v nemocnici vyvolávaný porod (dokonce jsem si mohla vybrat den 😀) Dohodnuto to bylo na 28.3.2013...

Rozhodli jsme se udělat si ještě jeden pěkný večer. Zajedeme na steak do restaurace a večer se naposledy pomazlíme (třeba to naštve prcka a dorovolně vyleze). Doma jsem se pěkně vyoblíkala, namalovala, vyvoněla a mohli jsme vyrazit. Asi půlhoďku před odjezdem jsem začala trochu víc štinit. Nu co, říkala jsem si, buď je to víc těhu výtoku a nebo mi pomalu odchází hlenová zátka… Udělala jsem test s lakmusovými papírky a podle nich to plodovka nebyla, takže vložka a dál jsem to neřešila. Vyjeli jsme… cesta do zarezervované restaurace trvala 45 minut, a jelikož jsem neřídila, užívala jsem si to a kochala se pohledem do krajiny (přece jen jsem se už poslední týdny nikde dál od domu nepodívala).

18:00 - Konečně jsme dojeli. Natěšeně vystupujem z auta před restauraci a gichchchch… Do pár vteřin mám mokré džíny až pod kolena. Jirkova si ještě chviličku dělá srandu ale pak mu zamrzá úsměv na rtech. Najednou vážní, hledá v autě hadry pode mě a hlásí odjezd… Celých těch 45 minut se klepu v autě zimou i když topíme co to jde… džíny děsně studí a venku je pod nulou… Aby toho nebylo málo, jedeme podle GPS-ky a vůbec si nejsme jistí kudy nás to vede. Cestou mě rozbolí břicho a hádají se mi v hlavě různé myšlenky – stihnem to? dojedem? bude to v pořádku?

18:45 - Dostali jsme se domů. Chudák pes nachápe co se děje a zmateně běhá okolo. Pořád musím myslet na to, co nám říkali na předporodním kurzu: „Holky, když vám praskne voda, přijeďte do hodiny!“ Sprchuji se, oblékám a berem kufry a už je ta hodina fuč. A to ani nemluvím o tom, že převlíkat se bylo zbytečné, protože za chvíli sedím v autě zase v mokru…

19:15 – Přijíždíme do nemocnice, kde je samozřejmě už zamčeno, tak zvoním. Na dotaz sestřičky v mluvítku zvonku ze mě jenom vypadne: „Dobrý den, asi mi praskla voda,“ což mi v zápětí připadá strašně směšné tak si setřička z mojeho tónu hlasu musela snad myslet že si dělám srandu 😀

Dnes se společně podíváme do naší „kuchyně“, kde se zpracovává celulóza, sběrový papír a kde se vyrábějí naše výrobky značky Tento.

Návštěvu začneme ve skladu sběrového papíru, projdeme kolem velké sběrové linky, která vyrábí recyklovaný papír. Náš průvodce nám říká, že jeho odpad se využívá například ve stavebnictví. „Papír lze recyklovat až sedmkrát, potom už ztrácí potřebné vlastnosti,“ dodává.

Sběrová linka

Jak vycházíme z haly, vidíme, jak bagr nakládá popisovaný odpad (přírodě neškodný a nezávadný kal) na náklaďák a ten ho každou chvíli odveze na další zpracování v průmyslu

Odpadový kal

Potom vcházíme do skladu celulózy, kde nám náš průvodce popisuje rozdíl mezi dlouhými a krátkými vlákny celulózy. „Delší vlákna zvyšují hlavně pevnost papíru“, vysvětluje. Vybere kousek bílé hmoty a nechá nás ji prozkoumat. Později nám prozradí, že vlákno, které jsme drželi v ruce pochází z Portugalska z eukalyptusu. „Tato celulóza se používá například pro výrobu kapesníčků, protože je výjimečně jemná,“ dodává.

   Ten, rekla bych nejvetsi a nezapomenutelny okamzik pro kazdou maminku, je porod. A tady je neco malo o mem.

   Den D jsem mela naplanovany na 18.  unora 2012. Takove hezke datum, rekne si clovek, ale Victorce se libila asi vic sedmicka, a tak se narodila v utery 7. unora 2012. Hodiny akorat ukazovaly 04:58.

    Tech par dnu pred porodem byly naprosto skvele. Netrapily me zadne falesne kontrakce, tvrdnuti bricha, ktere jsem si s hojnosti uzivala jiz od 21. tydne a bylo mi celkove fajn. Na nedeli pred porodem jsem si pozvala jeste kamaradky na nas 3 – kontinentalni babinec ( jak tomu rikame, jelikoz jsme kazda z jineho svetadilu) a radovaly jsme se, jedly a pily, co dum dal a bylo nam strasne fajn. V tu chvili, kdyz jsem se s nimi loucila, me vubec nenapadlo, ze mi za par hodin praskne voda a ja si to v taxiku, skvele naladena, pofrcim do nemocnice. Jeste jsem se jich ptala :'' Hooolky, nekleslo mi uz bricho?'' … a vsechny chytre, spolecne prohlasily, ze jeste NE 🙂 Jim tak budu priste verit 🙂 Trosku jsme s muzem uklidili a  ja uz kolem 21:00 citila, ze mi neni nejak dobre, citila jsem se unavene. A tak jsem manzelovi jen rekla, ze jsi pujdu lehnout, ze toho bylo na me asi nejak moc. No, kdybych jen vedela, co me bude cekat pristich par hodin, tak spim uz od patku a nabiram sil.

   Spim, zda se mi, ze musim jit na zachod, chce se mi curat... curam.  Pane Boze, ja curam? Do postele? Zvedam se, svitim si mobilem na postel a fakt, ze jo.. pocurala jsem se. Pocurala jsem se? No fakt, ze jo.. a do postele? Jdu pro rucnik, ale porad si ucurkavam. Zatraceny sverace. Vracim se zpatky do postele.. budim manzela, ze jsem se asi pocurala or maybe... Manzel: '' What maybe?'' ja: '' Maybe baby!'' To uz vyskakuje z postele (nikdy v zivote jsem ho nevidela, ze by byl tak plny elanu uz v 5 rano) a furt mi dokola opakuje, ze uz je to tady... no, hip hip hura. Volame do nemocnice, ptaji se nas na kontrakce. Jestli jeste zadne nemam, mam si jit v klidu lehnout a prijet na pul 10. Prej v klidu lehnout? Jdu do spchy, umyvam si vlasy a kontrakce si prichazeji. Asi. Nejprve po 10 min, pak se to zkracuje a zkracuje, je to po 6 min. Volame do nemocnice, ze vyjizdime. Bereme tasky, rozhlizim se po byte a rikam si v duchu, ze az se se znovu vratime, budeme uz 3. Krasny pocit. Venku je bilo a strasna zima.

   Dorazili jsme do nemocnice na prijem a moje prvni PA Kristine nas bere na pokoj, kde budu rodit. Nejsou tady zadne saly, rodicka je na porodnim pokoji po celou dobu sveho porodu a jen za pritomnosti PA. Doktor prijde az v pripade nutnosti ci komplikaci. Po vysetreni, kde je konstatovano, ze jsem otevrena na 4 cm, je mi doporucena horka sprcha. Po sprse se me Kristine zeptala, jestli nemam hlad. Pozadam ji o sandwich s tunakem a horkou cokoladou. No, proste servis se vsim vsudy, rikam si. Kdybych ja jen vedela.... Kontrakce sili, ale neoteviram se... prichazi na radu klystyr, znovu horka sprcha, vysetreni, otevrena stale na 4 cm. Je mi doporucen oxytocin a epidural. Tohle byly presne 2 veci, kterym jsem se chtela vyhnout. Placu, nechci ani jedno. Manzel me uklidnuje, Kristine me uklidnuje, ja se uklidnuju a dostavam tedy oxytocin a epidural. Ten mi ale spatne pichli. Necitim vubec pravou cast, levou naprosto vsechno. Strasne to boli, bolesti zvracim.. i toho tunaka.

     Jsem otevrena na 6 cm, tak aspon neco. Kolem 20:00 mi pichaji novy epidual o obratel vys. Ten funguje. Je 22:00 Kristine se louci, jde domu... doufala, ze by se holcicka mohla narodit za jeji pomoci. Ani nevi, jak my take. Prichazi nova PA Jacquelline s asistentkou. Skvela to zena. Takova ta, na kterou, kdyz se podivate...vas uklidni, rozumi vam, citite se v dobrych rukou. Po serii ovazaneho prosteradla kolem zad a treseni ze strany na stranu (kvuli tomu, aby se Victorka trosku pootocila), dalsiho zvraceni, totalniho vycerpani a nareku, ze tohle proste uz nemuzete vydrzet.. jsme se domluvily na hodince oddechu. Zhasly svetlo. Manzel sedi vedle me v kresle, ja lezim na posteli, posloucham tlukot nasi holcicky a vnitrne nabiram sily. Nespim, spise se uklidnuji... strasne vsechno vnimam. Mam pocit, ze Victorinka naprosto presne vi, co prozivam. Sem tam do me dloubne, aby mi dodala silu, semtam proste jen obe mlcime.... je to na nas... a my to zvladneme. Pred 3 hodinou rano to znovu vse zacina. Odpojuji me od epiduralu a zacinam tlacit. Po hodine tlaceni se nic moc nedeje. Jsem unavena, hodne unavena, po dalsich 20 min se uz domlouvame, co dal. Viktorka lezi napric, porod uz trva dlouho, jestli neporodim do pul hodiny jde se na CS. Prichazi doktorka a pediatricka a vsechny me povzbuzuji. Strasne mi pomohla moje PA Jacquelline, uprene jsme se na sebe divaly po celou dobu tlaceni, povzbuzovala me, drzela mi pravou nohu ( tu levou mi drzel manzel a ja ho porad okrikovala, ze je linej a at ji drzi poradne 🙂 ).