Tabulka velikostí podle věku dítěte

Věk dítěte ............Výška postavy..........Velikost
0 - 1 měsíc ...........do 50 cm .....................50
1 - 2 měsíce.............. 51 - 56 cm.............. 56
2 - 3 měsíce.............. 57 - 62 cm.............. 62
4 - 6 měsíců...............63 - 68 cm.............. 68
6 - 9 měsíců.............. 69 - 74 cm ..............74
9 - 12 měsíců............ 75 - 80 cm.............. 80
12 - 18 měsíců.......... 81 - 86 cm.............. 86
1,5 - 2 roky............... 87 - 92 cm.............. 92
2 - 3 roky.................. 93 - 98 cm.............. 98
3 - 4 roky.................. 99 - 104 cm........... 104
4 - 5 let.................. 105 - 111 cm........... 110
5 - 6 let................... 112 - 116 cm........... 116
6 - 7 let................... 117 - 122 cm........... 122
7 - 8 let................... 123 - 128 cm............128
8 - 9 let................... 129 - 134 cm........... 134
9 - 10 let................. 135 - 140 cm........... 140
10 - 11 let............... 140 - 146 cm............146
11 - 12 let................146 - 152 cm........... 152


Orientační tabulka velikostí čepiček
Obvod hlavy.............. Velikost čepičky
do 42 cm............................. 42
43 - 44 cm.......................... 44
45 - 46 cm.......................... 46
47 - 48 cm.......................... 48
49 - 50 cm.......................... 50
51 - 52 cm...........................52
53 - 54 cm.......................... 54

Postýlka a matrace – dá se koupit obyčejná borovicová postýlka s molitanovou matrací a pravděpodobně se osvědčí stejně jako dražší model s kokosovou matrací – důležitá je bezpečnost a polohování roštu.

Mantinely a nebesa – záleží na vkusu rodičů a také na umístění postýlky, zda je potřeba miminku stínit či ho chránit před chladem ze zdi. Někdy se vyplatí pořídit k postýlce kolečka, je ji pak možné přemisťovat po bytě naprosto jednoduše a to se hodí, pokud je miminko zrovna uplakané.

Cestovní postýlka – výborná na cesty, dá se rozložit i venku. Na cestovní postýlku se dá dokoupit i zvýšená podložka na novorozeně.

Koš na miminko – pořizovat asi ne, ale pokud ho máte možnost půjčit, je to na prvních pár měsíců docela fajn.

Peřinka a polštářek – polštářek zpočátku potřeba není, je lepší prací peřinka. 

Ahojte maminy Moje meno je Lea a chcela by som vám napísať niečo zaujmavé o detičkách..Dnes chcem písať o malom chlapcovi menom Leonard.Je to môj synovec..Možno by ste mi vy mamičky vedeli poradiť čo a ako..Môj synovec je velmi dobré a milé dieťatko..No niekedy má chvíle že keď niečo nie je po jeho tak je strašne zúrivý.Niekedy sa to prejavuje takto: je úplne normálny deň a ideme na prechádzsku s kočíkom.Synovec má rok aj 8 mesiacov a rád sa v zime viváža v kočíku.Keď už ho bolela riťka a nechcel sedieť tak začal mrnčať a pýtať sa von s kočíka .. Mama ho teda dala von.bol veľmi neposedný a mrchavý.Bežal preč a chytal do rúk všetko čo mu prišlo do cesty.Mama ho napomenula aby to nechytal.On to stále a stále do prieku nosil a už si to chcel vopchať do úst.Tak mu mama jednu capla po rukách.Vtedy to začalo.Začal vrieskať trhať si vlasy nechcel sa ani pohnúť stále iba reval a hádzal sa po zemi.Mama ho chitila na ruky a odniesla ho domov.Potom sa to vela krát opakovalo.Jeho mama s ním bola aj u psichyatra ale ten jej tiež moc neporadil..Poradili by ste jej prosím aspon vy?Dakujem Lea.

Právě se nacházím v půlce těhotenství a říkám si, chtělo by to nějakou reflexi pocitů a zážitků... Jak se říká, každé těhotenství je jiné a u mě to platí doslova. První těhotenství jsem prožívala každý den, stále načítala patřičné informace a nikdy toho nebylo dost. U PC jsem proseděla hodiny, jen, abych našla co nejvíce obrázků k danému týdnu vývoje našeho miminka. První pohyby a zklamání, že to manžel necítí a ani nesdílý mé nadšení z toho zázraku a proměn mého těla.. ale těšil se na potomka stejně silně jako já, to jo. Největší zážitky nás čekaly až ke konci, ale netravalo to dlouho a přišel porod... O tom už raději psát nebudu, myslela jsem, asi jako každá maminka, že to nepřežiji a když byl konec, byla jsem ráda, moc ráda... Sofinky jsem se skoro bála dotknout, jak byla taková malinká a bezbranná...

Druhé těhotenství zkončilo blbě, zůstal mi jeden vejcovod a domněnka, že už asi další dítko raději ne, že to stejně asi nevýjde a strach z toho, že zas otěhotním mimoděložně, byl velký...

Leč ne zas tak veliký, do půl roku po operaci jsem byla opět těhotná😀. No, bez problémů to nebylo, ale zadařilo se a miminko rostlo jak mělo, k tomu přibyla později krásná zpráva, že to bude kluk! Těhotenství už jsem měla nastudované a k tomu ještě péče o poměrně náročnou Sofinku, dokončování studia na VŠ zapříčinila, že těhotenství uteklo jako voda. Naš Filípek se taky uměl ozvat, ale i tak, se vše točilo kolem 2,5 leté Sofinky. Porod byl o polovinu rychlejší, ale o to více bolestivější, bez epidurálu s malým natržením... Musím ale řéci, že jsem byla i mnohem dříve fit a Filípka jsem si vychutnávala od prvních okamžiků. Až mi to bylo líto, že jsem něco takové nezažila i při Sofince. Prostě porod syna byl jiný, nevím, čím to bylo...i když jsem u porodu provolávala, že už žádný další porod NEBUDE!

Ale..

Třetí dítko na cestě, bylo to velmi spontální rozhodnutí😀. (Asi jsem zapomněla na předešlý porod, jak jen to bylo možné?)Filípek oslavil první narozeniny a já za pár týdnů už dělala test, neboť jsem si výsledkem byla celkem jistá. I přes to, že mám k dispozici jen jeden vejcovod, zdá se, že přejal veškerou službu za ten odejmutý a klapne to vždy napoprvé😀. nebýt hematomu, který mne strašil a nervoval až do 13.tt, bylo by vše fajn. Ale mimnko se drží a roste jak má, tak doufám, že bude vše vpořádku i nadále! Pohyby miminka už také sílí, ale nebude to zřejmě žádný fotbalista, ale docela klidné červňátko🙂. Alespoň se tak zatím tváří... Z mých zkušeností nedělám dopředu závěry, neboť podle chování miminka u maminky v bříšku nelze charakter potomka určit🙂. Za dva týdny budeme snad už i jistě vědět, co to bude, neboť zatím jsou tu jen nejisté otazníky😀

Rudyard Kipling

Když

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš své soky z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepropadat snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znovu
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit náš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže „Vytrvej“,

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš:“Svými vteřinami všemi,
mně čase, jak bych závodník byl služ !“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi-
a co nejvíc: pak, synu můj, jsi muž!

...byl pátek 14.1.2011 a já jsem vyrazila na plánovanou kontrolu do porodnice. Byla jsem den po termínu a cítila jsem se skvěle. Na kontrole jsem šla nejdřív na KTG. Mimísek spinkal a všechno bylo naprosto klidné. Ani kontrakce žádné a to mě trápily už několik týdnů předtím časté poslíčky. Pak mě prohlídnul pan doktor a řekl mi, že to na porod v žádném případě nevypadá. Byla jsem úplně zavřená. Kouknul na miminko ultrazvukem a řekl, že bude veliké a že bych neměla riskovat rodit spontáně, že mám nastoupit v pondělí 17.1.2011 v 8 ráno do porodnice a že mi udělají císařský řez.... V ten moment jsem měla náladu pod psa. Tak moc jsem toužila rodit přirozeně, tak moc jsem toužila zažít ty pocity, které může prožít jen žena...ale vyhlídka císařského řezu to všechno zhatila. Šla jsem za manželem a řekla mu, že je všechno v háji, že prostě musím na toho císaře, že se nedá nic dělat...

...v sobotu ve dvě ráno mě probudila prudká bolest v břiše. V ten moment jsem ještě v žádném případě netušila, že porod už začíná...převalovala jsem se v posteli a bolesti se vracely přibližně po deseti minutách. Pořád jsem si říkala, že to nic není, že to určitě přespím. Ve tři ráno, už jsem musela vylézt z postele, bolesti byly stále častější a už jsem neuměla jen tak ležet. Řekla jsem si, že si dám sprchu a pak že to řeknu manželovi. Přišla jsem do koupelny a už viděla, že ze mně jde růžová voda a krvavý hlen. V ten moment mi teprve úplně došlo, že rodím! Chvilku trvalo, než jsem si dobalila tašku, probudila manžela, oblékla se...kolem 4 ráno jsme vyrazili do porodnice. Na příjem jsme přišli po půl páté, to už jsem měla bolesti co 3 minuty. Natočili monitor, sepsali všechny potřebné údaje. Pak přišla mladičká paní doktorka a řekla mi, že porod je zatím v úplném začátku, že jsem otevřená na 1 centimetr a že mi musela odtéct plodová voda. Ptala se kdy...já na to, že netuším 🙂  Asi, jak jsem se sprchovala...Začala mě přesvědčovat, že porod císařským řezem by byl pro mě opravdu lepší...já na to, že to chci zkusit normálně, teda pokud to jenom trochu půjde...pak mě vzala ještě na ultrazvuk a zase váhala, že mimčo prý váží 3980g, že to je fakt dost a že to jizva nemusí vydržet. Musím ještě podotknout, že bych si to sama vživotě nevzala na triko, chtít rodit normálně za každou cenu, ale byla jsem domluvená s primářem, který je zároveň mým gynekologem, že pokud půjde všechno dobře, tak že to zkusíme nejdřív přirozeně, že nebudem na prvním místě upřednostňovat císařský řez...Chvilku trvaly veškeré procedury spojené s příjmem a na porodní sál jsme dorazili v 6 hodin ráno. Převlékli jsme se do erárního krásného oblečení a mě položili do křesla. Začali točit monitor. Kvůli jizvě mě museli hodně hlídat, tak jsem ležela téměř celý porod na boku a na břiše měla pásy...Bolesti byly opravdu úkrutné a přicházely hodně často. Vždycky když na mě šla kontrakce, zaryla jsem manželovi prsty do paží, byl pak chudák celý poštípaný 🙂 Kolem 9 mě vzali zase na ultrazvuk, přišli 4 doktoři a dlouho se domlouvali, jestli mě mají nechat dál rodit přirozeně, nebo jestli mají udělat císařský řez. Nakonec jeden mladý pan doktor řekl, že se mu nezdá, že by mělo být miminko čtyř kilové, že to vidí max na 3,6kilo a že má hlavičku dole, takže to ještě chvíli zkusíme normálně a pokud by to nepostupovalo, pak, žebychom šli na ten operační sál a udělali sekci...to už jsem souhlasila a pomalu se s tím smiřovala, ale bolesti byly tak silné, že už mi to začínalo být jedno.  Kolem těch 9hod mě prohlídla porodní asistentka a řekla, že už jsem otevřená tak na 4-5cm, že to jde moc hezky! V tu chvíli jsem chtěla epidurál, já hrdinka jsem přestávala být hrdinkou a myslela, že už to nevydržím. Jenže přišel pan doktor a řekl, že žádný epidurál nebude, že bych necítila, kdyby se mi něco stalo z jizvou...takže jsem byla opět u stejných bolestí. A to ještě přišel, že mi dopíchne vodu, že je tam zbytek a že je tam ještě vak blan a že mi potom kontrakce ještě zesílí...chtěla jsem od tama utéct a běžet rovnou na sál pod kudlu, tolik jsem už chtěla, aby bylo po všem....

Kolem čtvrt na 11 už jsem byla otevřená na 9 cm a na sále začal frmol...přišel doktor a řekl, že už mám vydžet posledních 6 kontrakcí a že budeme rodit! Skoro se mi tomu nechtělo věřit, jsem vůbec nečekala, že to půjde až tak rychle a že dopoledne bude Adámek s námi! Těch posledních 6 kontrakcí bylo pravda dost náročných, hekala jsem, vzdychala, dýchala jako pes, křičela, že už to nevydržím, že mě to hrozně tlačí na konečník... a pak přišly 3 zatlačení a Adámek byl venku a všechna bolest byla pryč! Dali mi ho na břicho a to už jsem brečela jak želva a neuměla to zastavit! Opravdu jsem krásnější zážitek nezažila a budu si to pamatovat do konce života!

Adámek vykouknul na svět v sobotu 15.1.2011 v 10:39hodin, vážil 3550g a měřil 51cm....

Momentálně prožívám období neskutečné euforie a obrovské lásky k novému človíčkovi a žasnu nad tím zázrakem, kerý se z nás rodí... a zaroveň pociťuju smutek z prázdného bříška, které bylo ještě nedávno plné života...ale věřím, že to brzo přejde a už budu pociťovat jen radost z lásky, která mi leží v postýlce!

...a s jistotou můžu říct, že se to nedá srovnat z císařským řezem, kde jsem byla sama, bez manžela, který mi teď byl obrovskou oporou a zase jsem si uvědomila, jak moc ho miluji (i po téměř 12 letech, co jsme spolu)..,Štěpánka jsem skoro ani neviděla, hned mi ho odnesli pryč a první dny jsem ho ani neměla u sebe...vím jistě, že tento zážitek chci prožít ještě jednou a už se těším na další těhotenství a další miminko! Určitě do toho zase do třetice půjdeme 🙂

V pátek 14.1. 2011 jsem byla objednaná v 11:00hodin poprvé do porodnice na kontrolu. Ve středu jsem byla ještě u svojí doktorky, ale jelikož se pořád nic nedělo a v pátek už jsem měla termín, odeslala mě teda tam. Manžel mě vyzvedl doma, zavezl tam a čekal. Nejdřív mě v nemocnici chtěl nechat a přijet až mu pak zavolám, ale protože jsem vůbec nevěděla, jak to tam chodí a jak dlouho tam budu, zůstal nakonec se mnou. Asi ve 12hodin jsem se dostala konečně na řadu. Sestřička mi udělala monitor, na kterém nebyly žádné velké změny. Srdčíko v pohodě a kontrakce jenom velmi malinké. Pak jsem znova čekala skoro hodinu než jsem se dostala na řadu k panu doktorovi. Ten mě prohlédl a říká:" Paní, vy nemáte žádné bolesti?" Tak říkám, že ne. "No, ale vy už začínáte rodit". To jsem měla opravdu šok 🙂 Tak prý jestli tady mám věci a manžela, že se můžeme přesunout na porodní sál. Naštěstí věci jsem měla v autě (manžel říkal, že auto to uveze, že je raději vezme). Když mě sestřička vedla na porodní sál a v čekárně řekla manželovi, že má zajít do auta pro věci, že jdeme rodit, tak mu málem vypadly oči z důlku 😀

Na sál jsem si došla ve 13:00hodin jako bych šla někde na procházku. Opravdu mi nic nebylo. Byla jsem otevřená už ale na 5cm, tak mi doktor praskl vodu a čekali jsme dál. Pak už začali mírné bolesti. Po další době mi sestřička udělala klystýr (měla jsem z toho strach, ale dalo se to) a pak už jsem strávila asi hodinu ve sprše na balónu, protože to byla jediná poloha, ve které se daly bolesti aspoň trochu rozdýchat. Asi okolo 16hodiny mě přišel zkontrolovat asi už čtvrtý doktor (nechápu, jak to tam vedou, střídalo se to tam jak ponožky 🙂 ). Mladá paní doktorka mi navrhla epidurál, protože otvírání se zastavilo a říkala, že bysme tam mohli být až do rána. Tak jsem souhlasila. Doktorka z ARA přišla asi za 5minut a epidurál mi aplikovala. Hrůzou jsem málem ani nedýchala, ale vůbec to nebolelo. Spíš manžel měl hrůzu v očích, jak viděl, jak mi do páteře zavádějí asi 20cm jehlu.

Asi po 15minutách epi zabrala a byla to opravdu úleva. Bolesti na 90% ulevily. Jenže se to nějak nelíbilo té naší princezně, v klídečku si usla 🙂 Na monitoru mělo její srdíčko skoro rovnou čáru 🙂 Tak ji musela sestřička budit zvonečkem nad mým břichem. Jsem se až musela smát 🙂 Pak mi ještě pomohli kapákem oxytoxinu a když mě přišla doktorka zkontrolovat za půl hodiny, byla jsem otevřená na 9cm a kontrakce stále sílily (naštěstí bolesti ne 🙂 )! To bylo něco po 17hodině. No a pak už to šlo strašně rychle. Najednou maličká sestoupila úplně dolů, začaly strašné tlaky až jsem se nemohla pořádně nadechnout a na 3 zatlačení byla v 17:46 venku 🙂 Měřila 47cm a vážila 2,98kg.

Protože jsme nevěděli co se v bříšku skrývá, bylo to nádherné překvapení (všichni totiž celé těhotenství tvrdili, chytráci, že to bude kluk)! A ona se na nás smála nádherná holčička. Dali jsme ji jméno Dominika a od té doby ji šíleně milujem.

Protože jsem byla hodně úzká a malá by neprolezla, museli mě nastřihnout, což jsem ani nezaregistrovala a pak zašít celkem dost. Ale nebolelo to, spíš to bylo nepříjemné. Na druhý den se mi na hrázi udělala trochu modřina, ale oplachy Rosalginem, co mi dali v porodnici pomáhali a týden po porodu už bylo všechno skoro OK.

Po porodu jsme si užívali 2hodiny jen my 3 nádherné chvilky. Ani jsem nebyla moc unavená. Manžel rozesílal smsky a volal rodině s malou v náruči. Mě mezitím přinesli až na sál večeři - nudle s mákem (miluju je 🙂 ), tak jsem v klidu pojedla a pak už nás odvezli na pokoj. Dala jsem si sprchu, mezitím mi přivezli maličkou, manžel vybalil věci a už fičel domů, kde ho čekala celá rodina a začali slavit. V telce hrála zrovna pohádka Shrek, ale to mě ani tak nezajímalo. Musela jsem se pořád dívat na ten poklad v postýlce.

Dnes je 18. leden 2011. Pro někoho obyčejné datum v kalendáři, pro mne připomínka významného výročí.

Přesně před deseti lety jsem se plna nervozity a čerstvé dospělácké pýchy připravovala na svůj maturitní ples. A přesně před deseti lety se začal počítat můj vztah s Mírou. Ano, dnes jsme spolu už krásných deset let...

Deset let v životě člověka může znamenat dobu dlouhou i krátkou, v mém případě znamená především dobu krásnou. Za celá společná léta jsme si prožili nespočet krásných okamžiků, spoustu chvil štěstí s minimem hádek či problémů. Této bilance si nesmírně vážím a pevně věřím, že i další naše společné roky budou utíkat ve stejně krásném duchu – jen by mohly utíkat trochu pomaleji…

Děkuji Ti, Míro, že jsi se mnou.

Děkuji ti za všechno, co pro mě děláš, za to, jak mne respektuješ, ctíš a miluješ.

Nelituju ani vteřiny našeho společného života, nic bych nevzala zpátky.

Co do porodnice, co s sebou do porodnice

Co s sebou do porodnice?

Tašku s věcmi do porodnice si připravte raději už dva týdny před plánovaným porodem. Vyhnete se tak stresujícímu balení na poslední chvíli a hlavně budete mít jistotu, že jste ve shonu na nic nezapomněly. Pomůže vám, když si věci rozdělíte do dvou tašek – jedna bude pro vás a druhá pro miminko. Pak budete mít potřebnou věc v danou chvíli vždy po ruce.

Neberte si s sebou do porodnice zbytečně moc oblečení, které během pobytu v porodnici stejně nevyužijete. Miminko dostane erární oblečky, takže mu stačí z domova jen zavinovačka. Pro sebe si zabalte dvě noční košile, pantofle, prádlo, ručníky a hygienické potřeby. Oblečení pro vás a miminko na odjezd z porodnice vám může dovézt tatínek později.

Vždy je lepší napsat si seznam a podle něj si věci do porodnice připravit. My jsme pro vás sestavili orientační seznam nezbytností, podle kterého se můžete inspirovat:

1.Osobní dokumenty a doklady

  Chtěla jsem už dávno, ale s malým broučkem není času nazbyt a tak se psaní nějakého článku odkládá a odkládá. Mým přáním je hlavně dodat sil maminkám, které postihne to stejné co nás a to – novorozenecká streptokoková sepse .  Já jsem totiž nemohla najít moc informací a hlavně slov útěchy a uklidnění. Už je to tedy 7,5 měsíce, ale něco takového je „živé“ ještě dlouho.

  A tak od začátku. Moje těhotenství probíhalo normálně, řekla bych přímo ukázkově. Jelikož jsem otěhotněla až po IUI, tak jsme si říkali, že to zlé už máme za sebou a teď bude už jen dobře…kdybychom tak tušili. Chodila jsem na pravidelné kontroly, a jelikož jsem zdravotník, tak mi můj gynekolog dělal ultrazvuk pokaždé, pro klid nás obou. Vždy vše v pořádku a po UZ ve 20.tt jsme se těšili na zdravého chlapečka. Ve 36.tt kultivační stěr na GBS (streptokok) byl negativní. Měla jsem trošku smíšené pocity právě z toho stěru, protože to i tou tenoučkou „výtěrovkou“ docela bolelo, ale co, říkala jsem si, že už jsem přecitlivělá a sestřička ví, co dělá.

  Našemu Ondráškovi se na svět asi moc nechtělo (věděl proč), proto jsem 40+5tt šla na indukci. Ráno v 9h mi právě můj gynekolog, zároveň sloužící porodník napíchnul plodovou vodu a pak už to šlo. Za hodinku začali kontrakce po 2 minutách, a abych to zkrátila, tak po 9hodinách těchto bolestí se narodil náš milovaný Ondrášek. Jenže…hned neplakal a tak se volal pediatr, Ondráškovi odsáli dýchací cesty a pak už mi přišel říct, že miminko je v pořádku. Slyšet ho plakat byla obrovská úleva a radost. Byli jsme ti nejšťastnější rodiče. Ondrášek se narodil 1. 6. 2010 v 19,50h. Na pokoj mi ho po 3h vozila sestřička na přiložení. Byl nádherný. Jenže ráno, chodila dětská lékařka a obcházela maminky a říkala o miminkách, pak už jsme je měli mít u sebe. Měla jsem, chvíli, taťka si ho alespoň stačil pochovat. Pak za mnou přišli a řekli, že náš chlapeček je nemocný. Nechápala jsem. Vždyť jsem ho viděla, chovala, kojila a všechno mi přišlo v pořádku. Prý reagoval bolestivě na manipulaci, zvýšené svalové napětí, bledý až zelený (podezření na streptokokovu sepsi – potvrzeno z výtěrů i odběrů, a meningitidu), že prý musí do inkubátoru a mít antibiotika. Snad jen 48h, pak se uvidí. Z těch 48h bylo 21 dní. Antibiotika měl celkem troje. A to taky proto, že když se jeho stav začal po 9 dnech lepšit, tak do toho přišla další rána – kanylová sepse. Měl centrální kanylu ve velké žíle na nožičce (hlavičku i ručičky měl úplně rozpíchané od kanyl a odběrů) a ta se zřejmě infikovala. Naštěstí se na to přišlo laboratoří dřív, než se stihnul zhoršit klinický stav. Kanyla se vyndala, napíchla se zase hlavička. Ale do toho ještě podstoupil lumbální punkci (2x) k odběru mozkomíšního moku, transfuzi krve (náhlá chudokrevnost), trochu selhávaly ledviny, takže pořád spoustu infuzí. Mě drželo nad vodou, že asi od 3. dne začali dávat maminčino mlíčko. Já jsem tedy poctivě odstříkávala a sestřičky dávali papat Ondráškovi stříkačkou. Začínal s 2ml, pak 5ml, 10ml,… až jsme se dostali k 70ml. Když jsem ho mohla poprvé přiložit, asi po 10 dnech – vymlasknul hned 90ml 🙂

  Bylo to hrozný zoufalství, nemoci si první tři dny na Ondráška jen koukat přes sklo. Na JIP byla ale jedna zlatá sestřička, za jejíž služby mi ONA poprvé dovolila Ondráška pohladit, podržet na odříhnutí, pochovat, přiložit,…Jsem jí za to dodneška moc vděčná a proto jsme v kontaktu 🙂

  Po 14ti dnech Ondráška vyndal i z inkubátoru a dali do takové té „jezdící postýlky“ a od patnáctého dne jsem ho mohla mít u sebe na pokoji, jezdili jsme na JIP jen na vykapání ATB.

  Domů jsme šli po dlouhých 24 dnech. Když se na to dívám zpětně, 24 dní je nepatrný zlomek života. Po propuštění byl ještě trochu kolotoč. Teď nemyslím kolem Ondráška, ale po lékařích. Začali jsme chodit do rizikové poradny (chodíme stále), na neurologii (zde nás pan doktor před Vánoci vyřadil – hezký vánoční dárek, prý umí víc, než by vůbec musel), taky jsme byli na UZ mozku (jen kontrolní, dělali i v inkubátoru). Bylo to opravdu dlouhých 24 dní, ale stálo to za to, když se dívám na Ondráška, jaký to je krásňoučký a hlavně šikovný kluk. Je to hodné miminko a bojovník. Doufám, že už máme to špatné za sebou a nic podobného nás už nikdy nepotká.

Poprvé v české historii stojí před soudem porodní asistentka kvůli své účasti u domácího porodu. Ivaně Königsmarkové hrozí až čtyřleté vězení za asistenci u porodu, z nějž vzešlo dítě s poškozeným mozkem.

Zda asistentka skutečně profesně selhala, nechme rozhodnout soud, kauza je ostatně zajímavá i bez rozsudku. Ukazuje nejen to, že domácí porody jsou rizikové, jak nyní s oblibou připomínají lékaři.

Připomíná také, že to jsou právě porodníci a gynekologové, kdo u nás léta ignoruje volání nezanedbatelné části rodiček po změně přístupu v nemocnicích. Právě tato neústupnost činí z domácího porodu pro část žen jedinou přijatelnou alternativu, jak přivést na svět dítě.

Léčba statistikou

V domácím prostředí se v Česku plánovaně narodí stovky dětí ročně, ne všechny matky ovšem považují takovou variantu za ideální. I s maximální zodpovědností a účastí zkušené asistentky prostě platí, že pro velmi malou část nepředvídatelných porodních komplikací je rozhodně lepší mít v zádech vybavenou nemocnici než narychlo vytáčet sanitku. Průšvih se může stát - a rozhodnout se pro domácí porod by mělo znamenat toto riziko přijmout.

Lékařům se ovšem z tématu rizika a nebezpečí podařilo udělat ústřední, takřka jediné téma českého porodnictví.