Léto je zase tu! Sluníčko září a venkovní teploty tak stoupají. Během horkých letních dní je důležitější než kdy jindy zaměřit se pravidelný pitný režim.

Běžně by měl dospělý člověk vypít v průměru kolem dvou a půl litru tekutin denně. Při náročnějších fyzických aktivitách nebo vysokých teplotách se pak potřeba příjmu tekutin zvedá - klidně i na 4 litry.

V průběhu léta je tak opravdu potřeba dávat pozor na svůj přísun tekutin. Pít je potřeba během celého dne, ideálně po menších dávkách. Člověk by nikdy neměl čekat až na pocit žízně, ten je totiž je totiž již prvním příznakem dehydratace.

Co v létě pít?

V létě je ideální pít čistou vodu, čaj nebo čerstvě vymačkané šťávy např. z pomeranče či grepu. Upřednostňovat bychom měli nápoje s teplotou kolem 16 stupňů celsia. Ledové nápoje totiž naše tělo musí nejprve ohřát na tělesnou teplotu tak, aby mohlo tekutinu zpracovat. Ledový nápoj tak hydrataci spíše zpomalí.

Čemu se naopak vyhnout?

V tropických teplotách se nedoporučuje pít velké množství kávy, kolové nápoje a limonády, které obsahují velké množství cukru a vyvolávají tak falešný pocit žízně.

V létě se nedoporučuje ani přílišná konzumace alkoholu. Alkohol totiž odvádí z těla tekutiny a minerální látky. Pokud se dostane do dehydratovaného těla místo vody alkohol, zvýší se riziko potíží z nedostatku tekutin.

Máte rádi rodinné srazy, kde po dlouhé době uvidíte tetu ze zahraničí, bratrance, sestřenice, nevlastní sourozence nebo dědu a babičku, kteří bydlí daleko? Tyto setkání jsou skvělou příležitostí k obnovení rodinných vazeb a k vytvoření nových vzpomínek. Ať už pořádáte malé rodinné oslavy nebo velké srazy, kde se setkávají všechny generace, včetně tchána a tchýně, vždy je to příležitost k zábavě a smíchu.

Proč si pořídit  právě tyto trička s vtipnými nápisy?

Rodinné vztahy mohou být složité a občas se objeví nějaké ty šváry, ale právě společné chvíle nám připomínají, jak důležité je držet při sobě. A co by mohlo být lepší než přidat do těchto srazů trochu humoru a týmového ducha? Jedním z originálních způsobů, jak toho dosáhnout, je pořídit si pro celou rodinu trička s vtipnými nápisy.

Taková trička mohou nejen přinést spoustu smíchu, ale také posílit pocit sounáležitosti. Představte si, jaké to bude, když všichni přijdou na rodinný piknik nebo soutěžní odpoledne oblečeni v jednotných tričkách, která nesou vtipné texty nebo obrázky. Můžete si vybrat nápisy, které odrážejí osobnosti jednotlivých členů rodiny nebo nějaké společné rodinné vtípky, které všichni znají a ocení.

 Můžete se inspirovat na například na stránce https://trickovy.cz/189-sport, kde najdete mnoho různých vtipných a originálních nápadů.

Jak si vybrat originální nápisy triček pro celou rodinu?

„To jsou všechno vaše děti? To jste jako chtěli? A to máš všechny děti s jedním chlapem? Vy jste věřící? Ty to děláš kvůli dávkám nebo se ti nechce pracovat?“ Tak tohle jsou otázky, které občas potkájí mámu od čtyř dětí. 

❓️A odpovědi na ně? Ano, všechny to jsou moje děti. A i když je to občas záhul a já se těším na to, až budou spát, tak bych je za nic na světě nevyměnila. Podobně se lidé ptali, když se nám narodila dvojčata, zda to jsou dvojčata. Ono, když tuhle otázku slyšíte po stopadesáté, tak máte chuť říct – ne, v porodnici měli akci 1+1 zdarma nebo manželova milenka byla těhotná ve stejnou dobu, tak si takhle pomáháme… Samozřejmě to berte s nadsázkou. Je milé, když lidé mají zájem a prohodí s vámi občas pár slov.

❓️Ano, chtěli. Je pravda, že jsem si kdysi přála mít děti tři, ale co se dalo dělat, když se nám narodila dvojčata a tím se najednou „ošidilo“ jedno těhotenství.

❓️Ne, mám je s pěti různými chlapy… Ale teď vážně. Všechny děti mám s jedním mužem a jsem moc ráda, že právě on je tátou našich dětí, protože je to Táta s velkým T. Bez problému mě zastane (kromě kojení teda) a já se na něj mohu 100 % spolehnout.

❓️Ne, nejsme věřící. Teda já věřím v dobro v lidech, ale bibli na nočním stolku opravdu nemám. 

❓️Nedělám, protože kromě rodičáku žadné dávky na děti nemám a nikdy jsem neměla. Když byly dvojčatům dva roky, tak jsem se vrátila na částečný úvazek do práce. Takže ani práci se nesnažím vyhnout. Mě prostě baví mít kolem sebe rušno a mít stále o zábavu postaráno a to je s našimi dětmi zaručeno.

Tak dnes nastal den D. Ráno vstanu a snažím se do hlavy dostat poslední informace potřebné k přijímací zkoušce. Ještě rychle čtu o všemožných hormonech ovlivňujících naše tělo, a pak šup do auta a už to valím směr Hradec Králové. Cesta je v pohodě, jen poslední 4 km mi trvají asi 15 minut, protože křižovatka u univerzity je totálně rozkopaná a fronta tam je příšerná. Po překvapivě snadném zaparkování (máme VW Caddy maxi, takže pro ženskou je parkování občas pořádná výzva) mířím v dobrém čase na místo přijímaček. Tady se populace uchazečů dělí na 3 skupiny – přes půlku tvoří „děti“, co bych skoro mohla být jejich máma, kdybych začala dostatečně zavčas, čtvrtina jsou tak lidé v mém věku a zbývající část by zase mohly dělat mámu mně. Je jedenáct a zkouška začíná. Přihlásila jsem se na speciální pedagogiku, protože v přijímacím testu neměla být matika ani čeština. Od maturity už mám skoro půlku svého života, takže jsem se těmto předmětům chtěla vyhnout. Jaké bylo mé zděšení, když kouknu do testu a tam 1/3 tvoří matika, 1/3 čeština a 1/3 znalost speciální pedagogiky. No nic, musím se vzchopit a něco ze sebe vypotit. Je po testu a já přemýšlím nad shodou podmětu s přísudkem. Nakonec nám ředitel Ústavu primární, preprimární a speciální pedagogiky říká, že se nás hlásí 340 a brát budou něco kolem 30. Takže děj se vůle boží a uvidíme časem, jak jsem obstála v konkurenci čerstvě pomaturitních uchazečů.

Když za mnou přijde šestiletá dcera s otázkou: "Mami, co je to 'Nežaluj!!!'?" nedokážu odpovědět. Vždyť tohle slovo doma nepoužíváme a ani jsme ho nepoužívali v rodině, když jsem byla malá. Ptáme se společně tatínka, co si o tom myslí on a snažíme se vymyslet nějakou pochopitelnou definici. Diskuze končí u toho, že když se nám chce s něčím svěřit, nikdy to není to negativní "žalování", které neumíme popsat a které může slyšet od ostatních, a že může za námi kdykoliv přijít.

O dva roky později řeším šikanu dcery ve škole dětmi z vyššího ročníku. Jsem vděčná, že má k nám důvěru a že se svěřila. 

Teď už definici "žalování" znám. Z mého pohledu je to opakovaná neochota dospělých naslouchat dětem. 

Ano, od nás dospělých se děti učí, jak se mají zachovat v určitých situacích. Od nás kopírují vzorce chování. A my se současně učíme, jak je vychovávat. 

Ano, může někomu připadat je to časově náročnější diskutovat s dítětem o sebemenším zaváhání, ale věřím, že se vybudovaná důvěra časem vrátí.

Takže větu "NEŽALUJ!!!" stále ve svém slovníku nemám a doporučuji ji ostatním vyškrtnout. Opravdu není příjemné být ani na jedné straně konfliktu při rizikovém chování dětí.

Ahoj, ráda se s vámi podělím o náš příběh s dobrým koncem.

Náš syn se narodil akutním císařským řezem o cca 3 týdny před termínem. Porod vzhledem k okolnostem nakonec dopadl dobře, Apgar 10-10-10. Syn se první cca rok, rok a něco vyvíjel ukázkově, dle tabulek. Od té doby jako když utne, přestal jíst, spánek byl katastrofa, řeč nepřicházela. Nemluvil až do 4 let a když už začal tak neskloňoval, nečasoval, výslovnost taky nic moc - první diagnóza- vývojová dysfázie. Nic, co bych jako pedadog neznala-budeme chodit na logo, on se rozmluví. Do toho se přidaly klasické projevy ADHD, nevydržel fakt u ničeho, agrese byla ve školce i doma, hlavně proto, že nebyl schopen vyjádřit svoje potřeby a nikdo mu nerozuměl. Přikládali jsme tomu i narození dalšího sourozence, ale já toto tolerovat nebudu-hledám cesty, jak mu pomoci a zároveň pomoci i nám. Agrese se stupňuje, koncetrace se nezlepšuje, přidává se pomočování, když je ve stresu, což bylo vlastně pořád-jakákoliv změna v režimu ho rozhazuje, trvá na svých stereotypech. Když něco není po jeho, obrovský výlev emocí. Objevuje se poprvé slovo PAS-autismus. Odmítám, moje dítě mít projevy PAS nebude- hledám cesty, jak z toho ven (zde je nutno podotknou, že jsem s autisty pracovala a se všemi jsme udělali obrovský progres). Syn přes všechny obtíže je chytrý, když má motivaci-funguje, a pak přijde sešup dolů a nefunguje vůbec nic. Čeká nás nástup do školy- trvám na odkladu, přestože náš syn je chytrý, naučil se všechna písmena prakticky sám, přestože stále neumí pořádně mluvit 🙂. V PPP nám řekli, že syn bude mít všechny dys, je jasné ADHD, vidí nějaké znaky autismu a škola bude náročná. Školka není úplně nadšená- čekali, že se syna zbaví, popravdě se jim nedivím. Zařizujeme asistenta pedagoga i s výhledem do školy. Náš syn je náročný a ve srovnání s mladší to vidíme i my, přestože jsme to tak nějak věděli vždy. A teď k tomu, co nám pomohlo....

Hledala jsem, co vlastně je příčinou synových obtíží, vždyť to nemá po kom zdědit 🙂). A našla jsem, že existuje něco jako "primární reflexy". Ve zkratce primární reflexy jsou reflexy, které mají vymizet kolem jednoho roku. Pokud nevymizí způsobují nejrůznější obtíže, které mají stejné projevy jako ADHD, PAS nebo vývojová dysfázie- někdy kombinace všeho, někdy jen něco, záleží na tom, kolik těch reflexů přetrvává. Jak se těch reflexů zbavit? My jsme chodili na neurovývojovou terapii, což je sada cvičení, kdy to dítě kopíruje první rok života a ty reflexy v průběhu toho cvičení mizí, což asi někteří znáte, ale hlavně!!

jsme chodili i na metodu RMTi, která u nás v česku v té době u nás teprve začínala. Narozdíl od neruovývojové terapie to jsou takové spíš jenom pohyby, které slovy terapeutky aktivizují mozek tak, aby fungoval správně. Jsou to mnohem jednodušší cviky než v neurovývojovce a ze začátku jsou i časově strašně nenáročné. Na začátku jsme začínali na 30vteřinách a postupně jsme se propracovali k deseti minutám denně. A hlavně tady u toho vidíte, že to tělo něco dělá prakticky okamžitě- syn nám rudl hned po třeba deseti vteřinách toho pohybu-vše se musel naučit tak, aby to jeho mozek aktivizovalo a zvládl to sám a lépe. A víte co? Povedlo se. Syn se rozmluvil po 14!!!! dnech cvičení. Na logopedii tomu nemohli věřit. Po třech měsících začal časovat i skloňovat, po pěti mesících byste nepoznali, že měl nějakou vývojovou dysfázii. Dodnes nezapomenu na ten výraz logopedky :D A projevy ADHD a PAS? Zmizely. Úplně všechny během pár měsíců.  Takže zatímco v první třídě bylo nutné mít asistenta, ve druhé učitelka ani asistentka nechápaly, co se s načím klukem děje. Teď, po návštěvě PPP už nám asistenta nedali, není potřeba. Psycholog a psychiatr nechápu, my se jen smějeme, jak to nakonec bylo vše jednoduché :D. Máme kluka, kterej je zdravě sebevědomej, nikomu by teď už neublížil. Nemá žádné dys, ani obtíže ve škole. Zvládá perfektně stresové okamžiky, je rozumný, vyvážený. Žádná ztráta koncentrace, nic nezapomíná, on to na sobě dokonce i poznal a říká nám, jak se cítí mnohem lépe, což je pro mě víc než nejvíc!! Jeho primární reflexy jsou teď takové, že žádné nemá a z našeho pohledu by už nemohl být dokonalejší 🙂 Celá terapie trvala 15 měsíců včetně nějakých pauz. Moc bych si přála, aby to pomohlo i dalším dětem, protože v takovýto zlepšení jsme nedoufali ani v nejdivočejších snech....🙂

Klidně se v komentářích ptejte na více informací, co. budu vědět, ráda zodpovím!