Toto téma by vystačilo na článek o desítkách (možná stovkách) stran. Já bych vám ale ráda předala co nejjednodušeji alespoň základní informace a hlavně bych chtěla docílit toho, abychom bakterie nevnímali jen jako nepřátele. Bez nich bychom totiž nepřežili.

Lidské tělo obsahuje desetkrát více bakterií (ale i některých jiných mikroorganismů – např. kvasinek), než vlastních buněk. Jen pro zajímavost – jejich celková hmotnost se v lidském těle pohybuje kolem 1,2kg! Všechny tyto mikroorganismy, které s námi za normálních podmínek žijí v symbióze (vzájemně prospěšném soužití) se nazývají fyziologická mikroflóra (nebo také mikrobiota či mikrobiom).

Tato mikroflóra se přirozeně vyskytuje na kůži, v respiračním, urogenitálním a zažívacím traktu (v nose, v dutině ústní, ve střevě, v pochvě….) a plní zde velmi užitečné a důležité funkce – pomáhá s trávením a vstřebáváním živin, produkuje některé vitamíny, brání usídlení patogenních bakterií atd. Pokud se však bakterie dostanou z místa svého přirozeného výskytu někam jinam – např. při poranění, dobrým příkladem může být i zavlečení střevních bakterií z konečníku do pochvy při nesprávném utírání zezadu dopředu, můžou vyvolat infekci. Stejně tak mohou „hodné“ bakterie z naší mikroflóry napáchat paseku u osob s oslabenou imunitou, nebo při narušení prostředí např. po užívání antibiotik. Dále platí, že fyziologická flóra jednoho člověka může být potenciálně riziková pro jiného člověka.

Lidské tělo se mikroorganismy osidluje ihned po narození. Vlastně ještě dříve – k prvnímu osídlení dochází již v průběhu porodu. Spousty studií prokázaly, že způsob porodu hraje důležitou roli v prvním osidlování.

Během přirozeného porodu miminko „sbírá“ matčiny střevní a vaginální bakterie, kdežto miminko narozené císařským řezem je o to ochuzené. Velkou roli pak při osidlování střev prospěšnými bakteriemi hraje kojení. Z výzkumů jasně vyplývá rozdíl mezi mikrobiální výbavou kojených a uměle krmených dětí – střevo kojených dětí je osídleno četněji a rozmanitějšími druhy prospěšných bakterií.

Správná střevní mikroflóra navíc nesouvisí jen se správným zažíváním, ale i s imunitou. Ve střevě se totiž nachází až polovina imunitního systému!

Nikdy jsem žádný článek nepsala a nejspíš to ani neumím. Přesto jsem se rozhodla s Vámi podělit o můj zážitek, pocit, nebo jak to nazvat. Jsem totiž přesvědčená, že v tom nejsem sama a takovéto myšlenky musí občas napadnout více lidí. A možná ne každý si uvědomí, že ten jeho život je vlastně fajn a ostatní často jen předstírají, jak je vše úžasné.

Možná mě budete mít za společenského barbara, ale už několik let nemám účet na žádné sociální síti. Jedinou výjimkou se stal Modrý koník, kam jsem se zaregistrovala loni, když jsem zjistila, že čekám vytouženého malého miláčka. Jsem tu opravdu spokojená a ve skupině získávám spoustu zajímavých informací a s maminkami se společně těšíme z pokroků našich drobečků.

Nejsem zastáncem zveřejňování všech maličkostí, jako co měl kdo zrovna k obědu, nebo jaké si koupil spodní prádlo. Vytáčí mě zveřejňování cizích fotografií, spamování různých hloupých zpráv typu "označ všechny koho máš rád", pomlouvání cizích lidí v uzavřených skupinkách a nekonečné množství reklam, které útočí téměř za každým příspěvkem.

Přesto jsem po dlouhé době obnovila svůj účet na "ksichtové knize" a to hlavně z důvodu komunikace se vzdálenými příbuznými, s nimiž dáváme dohromady náš rodokmen. Samozřejmě na mě okamžitě vyskočilo snad milion upozornění na příspěvky a žádosti o přátelství. Jedním kliknutím jsem nekompromisně vše ignorovala. Po nějaké době brouzdání v už neznámém prostředí serveru, jsem podlehla útoku nových informací. Začala jsem listovat stránkami mých starých přátel a známých ze školy. Čím déle jsem přohlížela fotky z různých koutů světa, videa z pohádkových svateb na horských loukách a příspěvky o práci pro světové firmy v Londýně, Hong Kongu, na Floridě a podobně, tím víc se mě jímala zvláštní úzkost... Kde jsem já a kde jsou oni? Podívali se tam a tam a tam, dělají mou kdysi vysněnou práci, mají bohaté rodiny, majetky, tituly, renomé... Deprese se prohlubovala s každou novou fotkou a stěny v našem pronajatém bytě najednou začínali být těsnější a tuctovější. 

Potom jsem se ohlédla do dětské postýlky a najednou mi to došlo. Vždyť stěží můžu někomu něco závidět! Lásku kterou teď cítím ke svému synovi bych za nic na světě nevyměnila!!! A za co vlastně? Když se člověk zamyslí, uvědomí si, že to co můžeme vidět z fotek, videí a příspěvků je jen to, co lidé chtějí prezentovat. Ale nikdo z nás neví, co je za tím, co nám neříkají, co je ty zážitky stály a zda jsou vůbec opravdové. Spousta lidí se dnes dokonce chlubí cizím peřím a nikdo z nás to ani nezjistí. Sociální sítě nám dávají falešnou představu, že všichni mají úžasný bohatý život a my jsme neschopní nýmandi, kteří nic nedokázali a nikde nebyli. Mám milující rodinu, skvělého pracovitého muže, úžasné dítě, jsme všichni relativně zdraví, mám kde bydlet, mám kde pracovat, jezdila jsem na dovolené a zase budu až prcek povyroste. Když budu chtít, můžu jít znovu studovat, můžu si koupit nové auto, můžu si postavit dům. To vše mě ještě čeká. Můj život ještě nekončí. Jen se trochu změnil. Ale kdo z vás má stejné sny jako před deseti lety? Všechno se mění a naše životní zkušenosti nám mění priority. Teď bych ani nechtěla opustit rodinu a jezdit někde po světě nebo pracovat v zahraničí. A vůbec bych na svém životě vlastně nic zásadního neměnila, aniž bych se musela vzdát toho co mám a co miluji.

Když budu chtít, můžu se taky hodit do gala a udělat pár super vystajlovaných fotek pro sdílení, popisovat každý výlet k babičce jako super dovolenou, nebo se pochlubit že máme 5 aut. Už nemusím nikomu vysvětlovat, že dvě z toho jsou vraky na náhradní díly, jedno je vlastně spíš tedy, který s ním jezdí do lesa a jedno je manželova služební dodávka. A o tom to je. Záleží jak člověk informace podá a hlavně jestli má vůbec zapotřebí to vytrubovat do světa. Ti co mě dobře znají, vědí, jak to doopravdy je. A ty ostatní to ve skutečnosti stejně nezajímá. A pokud opravdu někdo touží vědět, jestli jsem náhodou nepřibrala dvacet kilo, nebo si nekoupila letadlo, tak ať se mi ozve a sejde se se mnou, nebo alespoň zavolá. Já mu to ráda vylíčím i s podrobnostmi, aby nikde nemusel šířit fámy třeba o tom, že se mu zdálo, že jsem na té poslední fotce asi těhotná když mi lezou špeky, nebo že podle příspěvku "Mám to!" jsem určitě dostala ptačí chřipku.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Když jsem se rozhodovala, zda jít nebo nejít na manuální obrat, překvapilo mě, kolik je na něj negativních názorů, našla jsem dokonce i zablokované diskuse na toto téma. Je to vážně tak hrozné?
Že je něco takového možné jsem věděla od dětství, kdy náhodou běžel v TV film z doby středověku a nastávající mamince tam porodní bába takhle miminko otáčela a ještě nad ní lamentovala, že si zase dítko postavilo hlavu a otočilo se. Takhle jsem to i vnímala - jako něco, co dělaly porodní báby odjakživa a bylo to v pořádku, protože tím zachránily asi nejeden život ženy a dítěte, jen teď je to prostě pod lékařskou kontrolou.

Malý byl koncem pánevním prakticky celé těhotenství, měl zkrátka trochu klidnější povahu, nikdy ani nějak extra nekopal a přesuny se u něj nekonaly ani, když měl místa habaděj.

Zkoušela jsem samozřejmě jiné metody - cvičení všeho druhu, svícení baterkou, pouštění hudby, atd. Nic nepomáhalo. Cvičení, u kterého měl být údajně aktivní a mělo ho to motivovat k otočení vedlo spíš k tomu, že u toho usnul. Takže nastávaly vtipné situace typu - pracuji u pc, malý začal kopat, tak jsem honem šla na všechny 4 a začala drhnout podlahu (rada jedné PA) a Daniel? Toho to ukolébalo k spánku tak pěkně, že kopat přestal. Takže ne, tudy cesta nevedla. Tušila jsem, že se sám od sebe neotočí.

Měla jsem jen dvě možnosti. Rodit císařem nebo zkusit jedinou metodu, která má větší šanci na úspěch – manuální obrat. Přirozeně KP rodit nemůžu kvůli neurologickému onemocnění. Císaře jsem se ale strašně děsila. Měla jsem nějaké zkušenosti z jiných operací - větších či menších, které nebyly zrovna pozitivní, nebudu se rozepisovat proč (nebo argumentovat proč císař ne), ale nebyla jsem schopna se s plánovaným císařem srovnat. Kolikrát se stalo, že manžel přišel domů a já seděla v koutku pokoje a byla schopná jen brečet. Stále se mi vracely vzpomínky z puberty a z pobytu na JIPce a v nemocnici. Nemohla jsem si pomoct. Možná v normálním stavu bych to nějak zvládla, ale v těhotenství jsou hold všechny emoce na maximu, alespoň u mě byly. Snažila jsem se první vyřešit možnost císaře, abych ho nějak snesla, ale všechno bylo proti mě. Pokud existovaly porodnice, kde to není jako na běžícím pásu a dítě by mi i po CS dali na hrudník, tak bohužel kvůli vzácnému onemocnění mě nechtěli vzít. Byly ochotny mě vzít jen 2 porodnice, z nichž jedna řekla na bonding po CS "Absolutně neexistuje" a druhá řekla: "Nevíme, možná snad... jsme v rekonstrukci a nemůžeme nic slibovat, byť jsme to do rekonstrukce takhle dělali." Nakonec mi i manžel řekl, že u CS se mnou nebude, což byla poslední kapka, takže cokoliv mi mohlo psychicky ulehčit se s operací srovnat, mi bylo zakázáno, zamítnuto, znemožněno. Možná jiná situace je u maminky, která může rodit v Krnově, kde i CS probíhá lidsky, ale já tuto možnost neměla. Fakultka (naše vybraná porodnice) sice jinak maminkám umožňovala i po CS být 2 hodiny s dítětem a manželem, ale bohužel ne v době rekonstrukce. Měla jsem prostě smůlu na termín.

Rozhodla jsem se proto pro obrat zevními hmaty, pro nás to byla opravdu poslední možnost.

Mezi mými známými nastal lehký povyk, že jsem prý hazardér a "miminko samo rozhodlo, že to tak má být." Jenže miminko neví, že je jeho máma nemocná, a tak jej nemůže porodit a neví, jak se svět staví k porodu KP. A už vůbec neví, že porodnice se zrovna rekonstruuje a vybralo si špatný termín pro příchod na svět. Byla jsem naivní, když jsem se pár lidem svěřila. Nebyli schopni pochopit, jak těžké je rodit CS v nemocnici, kde probíhá rekonstrukce a nemít možnost mít u sebe muže, dítě a dokonce ani kontakt na JIP – byť jen telefonický. Běžný zdravý člověk by to zvládl, ale ne holka, která strávila na přelomu dětství a dospělosti mnoho měsíců v nemocnici a která má z lékařů takový strach, že si nenechá vytrhnout ani osmičku. Bylo to pravda náročné období a dokonce jsem si kvůli těm lidem vypla facebook a omezila kontakt s nimi. Nakonec to bylo - jak se říká mnoho povyku pro nic. Vypíšu tedy, jak to probíhalo, abyste věděli, že to není tak strašné, jak to vypadá nebo se povídá a jak moc se to kontroluje.

                                                           20. týden těhotenství                                                                                                                   Co se děje s vámi?

Kolem 20. týdne těhotenství byste měla absolvovat II. ultrazvukový screening (20–22. týden těhotenství). Toto vyšetření se specializuje na odhalení případných vývojových vad plodu, dále se zjišťuje uložení placenty, množství plodové vody a růst plodu. V případě nejasného nálezu nebo zvýšeného rizika se doplňuje podrobné vyšetření srdce plodu lékařem – specialistou.

Na vyšetření ultrazvukem vám rádi vytisknou obrázek vašeho miminka!

20. týden těhotenství začínají i prvorodičky cítit první pohyby plodu, zpočátku bývají vnímány spíše jako lechtání či bublání, postupně budou nabývat na intenzitě – miminko začíná kopat.

Sexuální aktivity během těhotenství nejsou pokládány za škodlivé. Výjimku tvoří stavy jako krvácení, vcestná placenta, hrozící předčasný porod, a další, na které vás upozorní váš lékař. 

Je vhodné, aby žena realizovala svůj sexuální život v těhotenství podle svého přání - ona volí frekvenci pohlavního styku, ona volí polohy a aktivity, které jí vyhovují a které chápavý partner akceptuje. Někdy má žena paradoxně vlivem překrvení malé pánve větší chuť k pohlavnímu styku, přičemž prožívání orgasmu bývá nezměněno.

                                                          19. týden těhotenství

                                                           Co se děje s vámi?

Bříško se vám začíná zakulacovat, děloha 19. týden těhotenství sahá asi do poloviny vzdálenosti mezi pupkem a sponou stydkou. Váhový přírůstek činí kolem 3 kg. Některé ženy mohou pozorovat zvýšené ukládání tuku též na bocích, stehnech a hýždích.

Snažte se být v klidu, hodně relaxovat, chodit spát pravidelně ve stejnou dobu. Miminko vnímá váš režim už teď.

Řada žen před tím, než otěhotní, aktivně sportuje. Po dobu těhotenství je dobré tyto sportovní aktivity konzultovat s porodníkem. Obecně se dá říci, že po dobu fyziologicky probíhajícího těhotenství je pohybová aktivita žádoucí. Naopak ženy, které mají těhotenství vedené jako rizikové, ženy s vícečetným těhotenstvím, ženy, které porodník sleduje pro krvácení, předčasné stahy a podobně, by měly nejdříve konzultovat své záměry s ošetřujícím lékařem. Sporty, které hrozí rizikem úrazu, je vhodné vynechat, stejně jako sporty spojené s většími otřesy, skoky nebo míčové hry. Stejně tak nelze doporučit výkonnostní sporty pro riziko nadměrného zvýšení tepové frekvence těhotné ženy a riziko srdečního přetížení.

Obecně doporučovaná je chůze, plavání, stretching, jóga. I ženám, které nebyly zvyklé na pravidelnou fyzickou aktivitu, se doporučuje začít alespoň s těhotenským cvičením. Porod je fyzická zátěž a je dobré na ni organizmus připravit. V rámci cvičení pro těhotné lze nacvičit uvolnění svalů, posílit svalové skupiny, lze natrénovat různé druhy dýchání, které pak u porodu dobře uplatníme. Cvičením lze zlepšit či zabránit bolestem zad, zlepšit držení těla, bránit deformaci nožní klenby a současně usnadnit návrat k původní postavě po porodu. Je vhodné se zapojit do některého z pořádaných kurzů pro těhotné v místě bydliště. Od cvičení lze očekávat kromě zlepšení fyzického stavu těhotné i dobrou psychickou pohodu. Současně lze v pořádaných kurzech potkat jiné těhotné ženy, se kterými je možné diskutovat těhotenské záležitosti a problémy.

                                                           18. týden těhotenství

                                                           Co se děje s vámi?

Ženy, které jsou již těhotné podruhé (popř. potřetí a více) mohou 18. týden těhotenství pocítit první pohyby svého miminka. Pokud jste těhotná poprvé, budete si muset ještě asi 2 týdny počkat.

Začínáte rovněž rychleji než doposud přibírat na váze, od tohoto období budete přibírat cca 0,5 kg týdně. Proto, pokud jste již tak neučinila, začněte se cviky, které posilují páteř – předejdete tak nepříjemným obtížím. Nejjednodušším způsobem je navyknout si na správné držení těla!

Nezapomínejte též na vhodné obutí, boty na vysokém podpatku vyměňte co nejdříve za pohodlné boty na nízkém podpatku. Nejsou však vhodné ani boty zcela bez podpatku, u některých žen může dojít k propadání klenby nohy a tím k velkým bolestem. Správnému obutí věnujte zvýšenou pozornost.

Je velmi individuální. Udává se průměrně asi 12 kg. Z toho připadá jen asi 3 – 4 kg na miminko, zbytek tvoří placenta, plodová voda, plodové obaly, zvýšený objem krve a celkový objem vody v těle, zvětšené prsy a zvětšená děloha.

                                                          17. týden těhotenství

                                                          Co se děje s vámi?

Od druhého trimestru těhotenství vás může trápit zácpa, zvyšuje se pigmentace kůže (nejvíce ve střední čáře pod pupkem – tzv. linea fusca, tmavnou dvorce prsních bradavek, oblast genitálu, mateřská znaménka a pihy).

Některé ženy mohou zaznamenat pigmentové skvrny v obličeji.

Pigmentové skvrny po porodu po určitém čase vymizí. Pokud máte citlivou pleť, můžete potíže zmírnit používáním ochranných opalovacích prostředků, neboť na slunci se skvrny zvýrazňují.

V druhém trimestru těhotenství vás může začít trápit zácpa. Nezapomínejte tedy na pravidelný pohyb, pijte dostatek tekutin a jezte na vlákninu bohaté potraviny (celozrnné výrobky, rýže natural, zelenina..).

                                                          16. týden těhotenství

                                                          Co se děje s vámi?

Děloha se vám nadále zvětšuje, 16. týden těhotenství je množství plodové vody v ní již kolem 200 ml. Vrchol těhotné dělohy je možné nahmatat asi 2 prsty nad stydkou kostí.

Pokud jste mezi 11. a 13. týdnem těhotenství neabsolvovala kombinovaný prvotrimestrální screening, v tomto týdnu je možno absolvovat další vyšetření spojené s odběrem krve (tzv. trojitý test TT – stanovují se hladiny 3 hormonů), pomocí kterého se zjišťuje riziko genetického postižení plodu. Prvotrimestrální kombinovaný screenig má ale vyšší citlivost než trojitý test, proto pokud máte možnost jej absolvovat, preferujte jej. Invazivní vyšetření, pokud je potřeba, je tak možno provést dříve. Je velice důležité, aby tento test byl prováděn na kvalitních pracovištích s potřebnou akreditací. Toto vyšetření není doposud pojišťovnou hrazeno. Nechte si lékařem vysvětlit smysl navrženého vyšetření a způsob, jakým budete informována o jeho výsledku. Pozitivní výsledek neznamená, že Váš plod má genetické postižení, znamená pouze, že riziko postižení je vyšší než u většiny těhotných žen a bude Vám pravděpodobně navržena konzultace s genetikem a eventuálně i invazivní vyšetření (odběr plodové vody), které toto riziko potvrdí nebo vyvrátí.

Na některých pracovištích je dnes  možné provést tzv. I-trimestrální screening, tzn. biochemické vyšetření v období mezi 11. a 14. týdnem těhotenství, které současně s podrobným ultrazvukovým vyšetřením ve stejném období stanoví riziko genetické vady plodu s pravděpodobností více než  90 % a je tedy citlivější než trojitý test, jehož citlivost je přibližně 65%. Invazivní vyšetření, pokud je potřeba,  je tak možno provést dříve. Je velice důležité, aby tento test byl prováděn na kvalitních pracovištích s potřebnou akreditací. Toto vyšetření není doposud pojišťovnou hrazeno.

Amniocentéza slouží ke zjištění případného genetického postižení plodu. Jedná se o invazivní zákrok, který  má svá rizika. Přibližně v 1% případů může dojít v souvislosti s výkonem k potratu plodu.