Často jsem na Modrém koníku četla recenze na různé výrobky, ale vždy jsem si říkala, že byste mě stejně nevybraly a ani mě nic nějak nezaujalo. Ovšem, když jsem uviděla testování plenek, tak jsem si řekla, že zkusím něco napsat. Napsala jsem příspěvek jako první, a i když nebyl nijak originální, tak za pár dní jsem měla zprávu, že jsme byli vybráni. To byl první šok… Další šok nastal, když mě pleny dorazily. Myslela jsem, že mi přijde pár plínek, ale 2 balíky tj. 116 plenek jsem opravdu nečekala. Dnes, poslední den testování, stále používám první balík plenek.

Celá nedočkavá jsem musela hned jeden balík rozbalit a okouknout pleny. První co mě překvapilo, spíše nemile byla parfemace plenek. Obecně moc nemusím, když je plenka „něčím“ cítit. Ovšem to byl pouze první dojem po rozbalení balíku. Při používání jsem už žádnou parfemaci necítila.

Další bod byla gumička na zadní straně plenek. Hned jsem si řekla, že to bude dobré když se Adámek pokaká, jelikož mu to často vyteče právě zadní stranou. Nejprve jsem zápasila se správným zapnutím plenky, ale po týdnu už jsem vše vychytala. Plenky mají vysoký pas, což zabraňuje také protečení.

Na plenkách se střídají 2 druhy obrázků, které se konkrétně mému Adámkovi moc líbily.

Plusový bod dávám také za zapínání plenek, které je opravdu pevné. Ještě u žádných plenek se mi nestalo, že by takhle držely. Materiál plenek je příjemný. Nemám ráda takové „šusťákové“ pleny, což Huggies opravdu nejsou.

Tak a samotné testování…

    Ztráta miminka je pravděpodobně ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Pro toho, kdo zatím miminko nemá, však může podobnou ztrátu představovat smrt milovaného psa. Ráda bych se s Vámi podělila o náš příběh o tom, jak život a smrt jednoho psa změnila náš život k lepšímu. Omlouvám se za délku, ale myslím, že by zkrácení článku příběhu spíše uškodilo.

     Rhodéského ridgebacka Kurta jsem si pořídila s bývalým partnerem ve svých 24 letech do vztahu, který byl po osmi letech už dost vyhaslý. Byla to taková ta „přechozená dětská láska“, což jsem si ale nechtěla přiznat. Pět let už jsme spolu bydleli a zažívali to samé – práci, volno a nudu 🙂. Neměli jsme moc přátel, žádné zájmy, koníčky, tedy až na počítačové hry, kterým přítel holdoval několik hodin denně. Oba jsme doufali, že nám Kurt do života vnese zase radost a energii, což se určitě stalo. Byl to nesmírně milý pes, takové to „třeštidlo“, které si každý oblíbí i přes to, že to s ním není úplně jednoduché. Kurt vyrost do velkých rozměrů, vážil 55 kg a v kohoutku měl 70 cm.  Měli jsme jej v bytě 2+1, ale trávili jsme s ním spoustu času venku a tím, že jsme neměli moc nábytku, měl v bytě hodně prostoru. Zhruba první rok nový pes přítele bavil, postupně ale jeho zájem opadl a vrátil se na 100% zpět k počítači. Asi Vás bude zajímat, proč jsem s nim stále byla… Milovala jsem ho. Opravdu hodně. Kurt tedy zůstal na mě, což mi vůbec nevadilo. Začala jsem se díky němu seznamovat s „pejskaři“, chodit více ven do přírody a můj život konečně dostal smysl. Byla jsem tu pro něj a on pro mě.

     Abych se moc nerozepisovala – mezi pejskaři jsem našla svého nynějšího manžela a po deseti letech se rozešla s bývalým partnerem. Začali jsme rekonstruovat byt a měli tam své dva psy – já Kurta a on svou fenku. Psi se měli velmi rádi, byli to skvělí parťáci. Fenku jsme bohužel kvůli tomu museli nechat vykastrovat, ale utěšovali jsme se tím, že se tím zabrání i příp. problémům s falešnou březostí aj.

     Na rekonstrukci bytu jsme si vzali docela velkou půjčku, kterou jsme chtěli mít před založením rodiny splacenou. Přesto jsme oba velmi brzy začali toužit po svatbě i miminku, velmi jsme si rozuměli a rozumíme dodnes. Možná i některé z Vás znají ten pocit, když najdou spřízněnou duši… Svatbu i miminko jsme tedy zatím odložili a užívali si psy, výlety s nimi a pracovali na bytě.

     V prosinci roku 2014 jsem jela na návštěvu za bývalou kolegyní z MŠ. Kurt měl tehdy necelé tři roky (oslavil by je v březnu 2015) a byl to mladý, zdravý a statný pes. Když jsem se v osm večer vrátila domů, potkala jsem dole přítele pouze s fenkou. Řekl mi, že se Kurt zaběhl a že ho nemůže najít. Hledal ho už hodinu. V tu chvíli se mi zatmělo před očima… Rhodéský ridgeback je pes původem z Afriky, není na naše zimy „stavěný“. Kurt nosíval obleček, který ale ten večer bohužel neměl. Při venčení se vytrhl manželovi i s vodítkem z rukou ve chvíli, kdy se skláněl, aby zvedl bobek… Utekl uprostřed města, a proto jsem se hrozila toho, že jej srazí auto nebo tramvaj. Hledali jsme jej do půlnoci, volala jsem do okolních útulků, pomáhali i rodiče s autem. Bohužel bez výsledků. Celou noc jsem chodila k oknu a dolů ke dveřím paneláku, abych jej našla, kdyby tam čekal. Druhý den jsem si vzala volno v práci a vytiskla 100 ks letáků s odměnou 10 tisíc. Kontaktovala jsem bývalého přítele, aby o tom věděl a on mi přijel pomoci je rozlepit v okolí. Volala jsem na dopravní podnik, jestli nebyla večer hlášena srážka se psem. Dvě shodou okolností byly nahlášeny a tak jsem jela za řidiči, abych zjistila, o jaké psy šlo. Naštěstí se ukázalo, že to nebyl Kurt. Ten den jsem nic nejedla.

     Další dny jsem vylepovala letáky (celkem jich bylo 700 ks), kontaktovala jsem Psího detektiva, zašla na státní policii. Byl docela oříšek přesvědčit policii o tom, že když můžou hledat kolo za 15 tisíc, tak můžou přeci hledat i psa, který byl o něco dražší. Nedělala jsem si ale moc iluze o tom, že by jej aktivně hledali. Každý další den byl psychicky náročnější, pořád jsem přemýšlela nad tím, kde je a co se mu děje. Měla jsem strach, jestli jej někdo nepoužije na psí zápasy. Byl duší štěně, špatně snášel odloučení. Napadlo mě kontaktovat novinky.cz, kde otiskli můj článek o Kurtovi. Samozřejmě se našla spousta lidí, kteří pod článkem psali příspěvky typu „Už z něj mají bezdomovci párky“ apod. Ten den se mi také podařilo kontaktovat Blesk, který krátký článek otiskl o den později. Po tom, co vyšel článek na novinkách, se mi ozvali z TV Barrandov s tím, že by chtěli natočit krátkou reportáž. Já jsem to samozřejmě uvítala. Ten den volali i z Primy. V pátek proběhlo natáčení do obou televizí, já se vůbec nemohla donutit, abych vypadala sklesle a smutně. Paradoxní, co? Doma jsem brečela co chvíli a když jsem natáčela reportáž, tak jsem musela vypadat, jako že hledám ztracenou ponožku… Divné, lidské emoce jsou někdy k nepochopení. Kluci z Barrandova byli moc milí, nabídli mi o možnost bezplatného tisku letáků u nich, opravdu se zajímali. Zato moderátorka z Primy se nezajímala vůbec, chovala se velmi profesionálně, ale bez lidského zájmu. Lze to ale pochopit, natáčí denně mnohem horší události a navíc já opravdu nevypadala nešťastně :D. Oběma týmům jsem slíbila, že pokud se Kurt najde, budou u toho a z obou stran mi bylo slíbeno, že se v sobotu reportáž odvysílá. Měla jsem velkou naději, opravdu jsem věřila tomu, že se díky tomu najde…

            Já čekám miminko! Moje vysněné miminko! První co mě napadlo, že se musím dobře připravit na porod. Ale už mě nenapadlo připravit se na kojení…. O procesu porodu jsem si toho hodně načetla, o kojení skoro nic. Vždyť kojit přece budu, tak co. A kamarádka mi před porodem řekla, že mi s kojením v porodnici pomůžou, takže tím skončila moje příprava. Do porodního plánu jsem si akorát připsala: prosím o podporu samopřisátí, kojení bez omezení a žádné UM…. A to je vše. Porod může začít. Jsem připravená.

            Vůbec jsem netušila, že laktační poradkyně v porodnici na mě nebude mít čas. Vůbec jsem netušila, že mi kojení na začátku moc nepůjde a vůbec jsem netušila, že podpora ze stran sester bude spíše alá propagace kloboučků, dokrmů a dalších kojicích pomůcek… „My jsme si se sestrama říkaly, že vám to asi nepůjde, nemáte dobrý bradavky. Zkuste to s kloboučkem a tady mi podepište, že jste ho převzala.“ Z tohoto přístupu jsem byla moc zklamaná. Sestry sice měly naučenou formulku: „…když budete něco potřebovat, cinkněte na nás kdykoliv.“, ale když už jsem cinkla, moc nadšené nebyly. A taky že jsem cinkala, potřebovala jsem POMOCT S KOJENÍM. Vždyť tady na šestinedělí mám jeden jediný úkol – naučit se miminko kojit! A mně to nešlo.

Prsa byla nalitá, mlíko stříkalo všude, ale miminko ne a ne se přisát. Chvíli plakalo a pak usnulo. Jednou v noci jsem opět zavolala sestru a poprosila jsem ji o pomoc… Vzala mého nádherného chlapečka a snažila se mu narvat bradavku do pusy. On plakal, já bulela… bylo nám v té situaci fakt blbě… Po chvíli sestra rezignovala, když se jí nedařila její metoda: „Máte zlobivý dítě.“ a odešla… Miminko mi opět usnulo nenakojené a já jsem se rozbrečela… A v tomto duchu to šlo dál.  „Cože vy jste ještě nevážila miminko před pojením a po kojení? Ale to musíte, jinak vás nepustíme domů. Když vám miminko nebude přibírat půjdete na kapačku.“

Zastrašování zafungovalo. Začala jsem tedy vážit… bylo to pro mě velmi stresující, protože moje miminko stále nepřibíralo, jak všechen personál očekával… „A nechcete se jít podívat na to video o kojení?“  A v tom mi to došlo… vždyť ty sestry o kojení nic neví stejně jako já… cítila jsem se fakt mizerně… No nic, musíš se spolehnout hlavně na sebe, vždyť tvůj chlapeček tě potřebuje, seber se, sakra, a pojď znovu do toho, ty to zvládneš! …napadlo mě zavolat švagrové, která má 3 děti a všechny kojila, tak jak to, sakra, dělala… „Zalez si do sprchy, odpusť si prsa, masíruj teplou vodou a pak běž kojit!“ Konečně praktická rada, která měla trochu úspěch…

Můj chlapeček však nepřibíral tak, jak by měl, takže přišlo další strašení od sester: „Řeknu vám to tak: chcete jít domů?“ Na to jsem samozřejmě odpověděla ano. „Tak přikrmte!“ Aha, tak toto je ta podpora kojení v porodnici… byla jsem zoufalá, a protože mi začalo být malýho líto, podlehla jsem. Přišla sestra se stříkačkou plného UM a stříkla ho mému synovi do pusenky, pěkně z dálky, bez kontaktu. Bylo mi opět do pláče. Když jsem odcházela z porodnice, v tašce jsem měla vyfasované stříkačky, klobouček a UM a někde úplně dole zahrabanou sebejistotu… Ale já to stejně nevzdala. Hned první den doma jsem se vyprdla na UM i stříkačky a šla kojit, pěkně v klidu bez omezení jsme se tulili a víte co? Ono to šlo, šlo to krásně… hned první den doma to povolilo… Najednou ze mě byla nejšťastnější máma na světě! Sebejistota, co se týče kojení, se mi vracela pomalu, byla dost pochroumaná z nemocničního přístupu. Ale co, kašlu na ně, mám nejkrásnější miminko a KOJÍM!!!

           A protože jsme se kojili krásně další tři měsíce, vůbec mě nenapadlo, že kojení se nám bude proměňovat a že můžou přijít další problémy. Po nějakém čase, se mi přestaly nalívat prsa a mému miminku se to moc nelíbilo. Nechtělo se přisát. Myslela jsem si, že nemám mlíko, byla jsem opět zoufalá. My tak bojovali na začátku a tohle by měl být konec? Tak to teda ne! Protože jsem tušila, že to sama nezvládnu, napsala jsem o radu na facebook do skupiny PODPORA KOJENÍ. „SOS malej mi bojkotuje kojení!“ Díky bohu za fejs!!! Sešlo se tu spousta fajn rad, protože ale moje pochroumané sebevědomí z nemocnice bylo stále zahrabané kdesi v tašce a nevylízalo, oslovila jsem Martinu, laktační poradkyni v mém okolí, a poprosila ji o pomoc.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

---

Dnes otevíráme jedno zajímavé testování. Testování každodenní pomůcky, bez které nemůžeme doslova žít. Ano, bude se testovat toaletní papír! A ne ledajaký.

Co testujeme

Toaletní papír Veltie kombinuje pevnost a spolehlivost tří nepřekonatelně jemných a hebkých vrstev.  O vaši pokožku bude pečovat velice jemně a vy se budete pokaždé cítit příjemně. Veltie poznáte podle rozkošného medvídka na obalu.

Znáte to, jdete na toaletu, cítíte naději, že budete alespoň 5 minut sama, že budete mít čas na své vlastní myšlenky, a v tom poza dveří křičí hysterický hlásek: „Maminko? Maminko, kde seš?“ Do toho nejhoršího scénáře spadá také nepříjemná představa - toaletní papír spotřeboval manžel, který samozřejmě na novou rolku zapomněl, a váš prcek, pověšený za vaše kolena, vám nechce z koupelny přinést novou. Ale protože jste maminka, víte jak na tyhle pakárny. Tři vrstvy Veltie vám zpříjemní pokaženou chvíli. A také, když je nutno, utře soplík pod nosem nebo v chvatu poslouží jako skvělá utěrka.

Není lehké se usmívat, když vás trápí svědění, neobvyklý výtok, nepříjemný zápach a víte, že s vaší vagínou není něco v pořádku. Vaginální ekosystém něco narušilo a říkáme to jako ženy ženám, našly jsme řešení.

Čtěte dál.

Co testujeme:

Vaginální kapsle GYNIMUN intim protect jsou selektivní vaginální probiotikum, které obnovuje a udržuje zdravou vaginální flóru, podporuje léčbu bakteriální vaginózy a obnovu přirozeného pH. Představuje rychlou pomoc a úlevu od nepříjemného zápachu, svědění a neobvyklého výtoku.

Tato jednička na Evropském trhu jako jediná obsahuje takové laktobacily, který se ve vagíně nachází úplně přirozeně. Kapsle jsou vhodné jak při bakteriální vaginóze a tak při kvasinkové mykóze (u těžších infekcí samozřejmě po náležité antiinfekční léčbě).

GYNIMUN vaginální kapsle obsahují dva pečlivě vybrané, vaginální, patentované a klinicky přezkoušené probiotické kmeny, které byly vybrány pro své vynikající vlastnosti při udržování a obnově zdravé vaginální flóry. GYNIMUN jako jediný obsahuje přirozené vaginální  laktobacily. Žádné jiné laktobacily nejsou schopné ve vagíně přežít a bojovat v ní s problémy tak jako ty, které jsou obsaženy v GYNIMUN.

Milé maminky,

ráda bych se s Vámi podělila o aplikaci pro Android Teplůtkoměr, kterou pro mě napsal můj manžel. Díky aplikaci si už nebudete muset pamatovat, kdy jste své dítě naposledy měřili a jaký lék jste mu podali.

Tady je příběh jejího vzniku. Mám často nemocné děti a docela trpí na horečky a po jedné šílené noci, kdy jsem zase neúspěšně hledala papír s posledním měřením a podaným lékem, napadlo mě, že by bylo dobré mít něco takového v mobilu (ten většinou vím, kde je a nepotřebuji k němu baterku). Manžel se toho chytl a aplikaci naprogramoval (šikulka jeden). 

Možná si říkáte, že je to zbytečnost a že se teď přes aplikace řeší skoro všechno. Před rokem bych s Vámi souhlasila, ale teď jsem v jiné situaci. Za poslední čtyři měsíce jsme prošli hromadou nemocí (viroza, chřipka, zánět dutin, zánět středního ucha, rotavirová infekce, septické horečky, angina, mononukleoza, horečky neznámého původu, laryngitida a to je snad konec ... ťuky ťuk). Po třetí nemoci jsem přestala mít přehled, které dítě jsem naposledy měřila, jaká byla horečka a který lék jsem podala. Takže aplikace se pro mě stala nepostradatelnou pomůckou. A to nejen v akutních fázích nemocí, ale i v mezidobí, kdy jsem musela opakovaně lékařům zpětně sdělovat historii horeček. 

A protože podobných maminek je určitě více, rozhodli jsme se aplikaci zveřejnit. Pokud by pomohla jen jediné mamince, za tu námahu to stálo. Maminky, přeji Vám, ať jste s aplikací spokojené, ale ať ji nemusíte používat často!

Aplikace je free a zde je na ní odkaz: https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.strnadatka.teplutkomer

Opakuje se to každý rok. Na začátku jara, kdy se příroda probouzí a všechno kolem nás kvete se paradoxně cítíme unavení a bez energie. Není to žádná odborně pojmenovaná nemoc a nevěnuje se jí žádná vědecká publikace. A stejně přijde stejně jistě jako bolest hlavy po bujarém večírku. Dobrá zpráva ale je, že jí lze účinně předejít a naplno si tak užít jedno z nejráznějších ročních období.

Stavěli jste sněhuláka?

Částečně je na vině to, co jste dělali v zimě. Pokud jste stavěli sněhuláky, bobovali s dětmi na kopci, bruslili a nosili zvířátkům do krmelce jablíčka, cítíte se pravděpodobně dobře. Ale ti, kteří teploty kolem nuly strávili v křesle před televizí a miskou cukroví po ruce na tom budou pravděpodobně hůře. A ačkoli pro nikoho z nás není dnes problém jíst i v zimě dostatek čerstvého ovoce a zeleniny, které zajišťují příjem vitaminů a minerálů, přísun těchto důležitých látek není většinou dostačující.

Proto je vlastně jarní únava vitamínový a pohybový deficit. Naše tělo tak po zimě vypadá jako automobil, který stojí celou zimu venku. Nikdo s ním nejezdí, netankuje benzin a nedoplňuje olej, aby se nic nezadřelo a vše běželo tak, jak má.

Slunce nejen v duši

Náprava je vcelku jednoduchá a hlavně příjemná. Žádné polykání tabletek a injekce. Jednoduše roztáhněte žaluzie, otevřete okna a vpusťte do bytu slunce. Právě jeho paprsky přispívají k tvorbě vitaminu D, který je pro náš organismus důležitý. Stimuluje v našem těle tvorbu serotoninu, tzv. hormonu štěstí. Jeho výborným zdrojem jsou také ryby, především ty tučné mořské jako jsou losos, tuňák, sardinky a makrela. Slušná porce lososa by měla pokrýt doporučenou denní dávku vitamínu D.

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

Když jsem objevila poprvé dvě čárky na testu, měla jsem nesmírnou radost, ač miminko nebylo plánované. Celé těhotenství jsem si užívala, hlavně rostoucí bříško a na miminko se těšila. Každým dnem, kdy se porod blížil víc a víc se mě manžel a kamarádi ptali, jestli se bojím porodu. Pohotově jsem jim odpovídala, že ne. Byla to pro mě naprosto přirozená věc a nebyl důvod se bát. Jsem přece žena, která je k rození dětí stvořena.

Pak přišel den D, porod začal spontánně a já to věděla od první kontrakce a moc jsem se těšila. Při příjezdu do porodnice všechno pokračovalo dobře, měla jsem už půlku za sebou. Než přišla velmi silná kontrakce a já zazvonila na PA.

Tady to začalo: „Maminko, jste otevřená na 7cm, píchneme vodu a můžete začít tlačit.“

Byl to můj první porod a porodnici a doktory v ní jsem vnímala pozitivně, přece ví, co dělají. Začal kolotoč nekonečného tlačení, kdy se mi nedařilo sehrát s tělem, kontrakce pomalu mizely a mě docházeli síly. PA zavelela napíchnout oxytocin a zavolat doktora. To už šlo do tuhýho, kontrakce byli nesnesitelné, a nedávali mi čas na odpočinek. Byla jsem vyčerpaná a najednou měla pocit, že to nezvládnu. Přišel čas mi dávat kyslík. Přesto už jsem nemohla.

„Naštěstí“ mě v tom PA nenechala a začala mi miminko vytlačovat z břicha pomocí Kristellerovy exprese. Doktor navíc provedl ještě nástřih hráze. Trvalo to ještě pár minut a najednou bylo miminko na světě. Avšak to jak ze mě miminko vylítlo ven, jsem vůbec necítila. Prostě jako bych to nebyla já, kdo rodil.

Bohužel mi miminko nedali ani na břicho, ač se tím porodnice dušovala na předporodním kurzu, že to dělají automaticky. Po nějaké době mi ho podali zabaleného jako vánočku na první přisátí, a pak ho zase odnesli a nechali mě s mužem na porodním sále dvě hodinky „odpočívat“. Toť k bondingu.

Během těhotenství jste náchylnější k nákaze různými nemocemi: „Těhotenství potlačuje imunitní systém organismu (aby plod neodmítal jako cizí těleso), což znamená, že vaše tělo má menší schopnost odrazit infekce a nemoci, je také náchylnější k nachlazení a chřipce,“ říká britská specialistka na výživu Dr. Marilyn Glenville. Proto je důležité obranyschopnost přirozeně posilovat, například vhodnou stravou.

Nejen pravidelné cvičení a dostatek spánku vám mohou pomoci k lepšímu zdraví. Také správná výživa je důležitá. Kromě užívání prenatálních doplňků (například kyseliny listové), se těhotným ženám doporučuje jíst hodně ovoce a zeleniny, které jsou nejlepším zdrojem antioxidantů, vitaminů a minerálních látek.

„Pokud uvažujete o tom, že budete doplňovat vitaminy a minerály, kupujte jen ty, které jsou speciálně určené pro těhotné ženy, protože obsahují beta-karoten místo vitaminu A, který je spojený s rizikem vrozených vad,“ říká Dr. Glenville.

Svačina z mandlí

Ořechy mají mnoho zdravotních výhod, avšak podle nedávné studie jsou nejlepším pomocníkem v boji proti virům mandle, které obsahují látky, jež pomáhají bílým krvinkám detekovat viry a bojují proti šíření viru. Autoři studie naznačují, že pravidelná konzumace mandlí může mimo jiné urychlit i zotavení z nemoci.

Mandle jsou mimo jiné bohaté na mangan, riboflavin a měď, které pomáhají při tvorbě energie, jakož i vápník a fosfor, které posilují kosti a zuby. Najdete v nich i chemickou látku fenylalanin nezbytný pro zdravé fungování mozku, jsou také dobrým zdrojem kyseliny listové, která je důležitá pro správný vývoj nervového systému dítěte.

Dnes večer jsem se těšila, že se Zdendou vyrazime do víru velkoměsta. Už více jak tři roky je to pro mně svátek, když můžeme jít v Praze večer mimo domov. No,ale když i třetí líčení odplavily slzy, tak jsem se s vycházkou rozloučila.

Dostihla mě mocná únava...v bytě chaos, druhý den oslava Edwinových narozenin a v neděli nástup do nemocnice...a já na pokraji zhroucení. Poprvé mi zaťukala u hlavy otázka "proč právě já??" Rychle jsem ji tedy poslala k šípku...ale musím se přiznat, že to na mně dolehlo, nebudu dělat hrdinu😀...Dolehlo na mně to, že se únava dostavuje rychleji než dříve. Bála jsem se jak to budu zvládát potom....Tím potom myslím v době, kdy už pro okolí budu zdravá...pak jsem si řekla, že toto nebudu řešit, že to prostě nějak půjde...Jasně, že to půjde...ale asi ne tak hladce jak jsem si vysnila...Asi to bude trvat malinko déle, než se dostanu do formy....Tak to byl první důvod, proč šla řasenka do háje.

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se...a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec...nechci přímo tvrdit, že se těším...ale...už plánuju, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat...🙂)). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel...(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo...děti pošlu k babičkám a je to...ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No...ale, Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje popenést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou...a šetřící režim asi bude delší než jeden týden...A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z.mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku...Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu...A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu...A to byla třetí salva slz...

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme...a v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají...ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou...co si budem povídat...kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine...Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet...kvůli všemu...a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme🙂) a mít důvod zůstat doma...Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod...děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se 😀

...to je oč tu běží.

Asi jako každá maminka se dřív či později postaví před otázku "Co tak další miminko?" A vůbec nezáleží na tom jestli druhé, třetí nebo páté. 

My máme doma ročního ďábla Emmičku. 

Teď si asi říkáte, že myslet na druhé když máme doma divocha není asi dobrý nápad 😀 ale podle mě každé dítko je náročné jinak.

Emmička je úžasná 🙂 krásně jí, dobře spí jen vymýšlí různé způsoby jak se zabít, přinejlepším zmračit 😀

No a letos v březnu (a na mě nějak moc brzy) jsme oslavili první narozeniny. A stím přišlo i vědomí toho, že jestli chceme mít děti 2 roky od sebe, tak bychom měli začít něco dělat.

Den „D“ je vlastně docela variabilní. Může to být očekávaný dobrý den, pak taky jakože den s velkým D a nebo jako u nás - Den Debil. Taky s velkým D. To by šlo. 🙂

Jsem vlastně docela šťastlivec. Navzdory všemu fakt jsem. Hlavně kvůli tomu, že netrpím „syndromem oběti“ a každý den si svoje velké štěstí uvědomuji. Ale aby to dalo trošku smysl, hodím vám to trošku do kostky.

U nás doma to byla leckdy slušná divočina. Máma, táta, táty holka, táty manželka, táty táta, táty děti, máma, mámy děti, mámy manžel, mámy rozvod, mámy manžel, mámy máma… Mámy máma ta vám byla super, miluji mámy mámu.

Všichni měli lepší věci na práci, než řešit Jitku. A tak se stalo, že jsem strašně toužila po lásce. Bejt pro někoho „number one“, bejt pro někoho ta nejlepší věc na práci. Tolik jsem se láskou dusila a prosila ji nazpátek.

Potkala jsem Pána, říkejme mu „P. Jé“. Bylo mi dvacet, božíčku, já byla naivní. Když jsem našla dvě čárky, říkala jsem si, jak to všechno bude růžový. No nebylo. Ani baby růžový, ani jiný. Spíš docela černočerný. 🙂

V tu dobu rostl můj syn a ruku v ruce s nim i má sebedůvěra. Po pár letech jsem „Pána Jé“ s celým jeho „potom, pak, možná, ach jo, pustim si pc a dam pár šluků z trávy“ poslala zpátky tam, odkud přišel, a tam, kde je doteď - k mamince do pokojíčku. 🙂 Víte, já si konečně sama sebe začala vážit. Nebo jsem možná dospěla, bůh ví. Ale něco se změnilo. Já se změnila. V tu dobu nikým nečekaná, vlastně ani nechtěná přišla. LÁSKA.

Představte si, že máte celý den na zadku plenku, bez možnosti si ji vyměnit, jak se vám zachce. Hrozná představa, že? Proto považuji za velmi důležité, aby zadeček našeho miminka byl v suchu a nic ho v tomto směru netrápilo. 

Testování pelenek Huggies pro mě tedy byla výhra a radost zárověň a proto nejprve moc děkuji, že jsme měli tu čest plenky testovat. 

První dojmy

Na první pohled jsou plenky silnější, ale nijak nezapáchají a ani nejsou nepříjemné na dotek. Nespornou výhodou a neocenitelným plusem plenky je široký pružný pás nad zadečkem, který se krásně přizbůsobí každé mimiminku a plenka hezký drží na svém místě. Taky samotné uchycení plenky drží lépe než u jiných značek plenek. Na plenkách je obrázek opičky a žabičky.

Testování Huggiesek

Co se týká samotného testování, musím říct, že plenky obstáli lépe než jiné značky.

Už nějakou dobu odebírám časopis First Class, nebo alespoň sleduji jejich blog a dnes mě zaujal tento článek, tak jsem se rozhodla jej sdílet. Ačkoliv si to totiž mnohdy neuvědomujeme, vše co říkáme a děláme má na děti vliv. Samy se možá v některých "hláškách" poznáte, resp. svoji rodinu. 🙂 Připomnělo mi to divadelní představení 4 dohody s Jaroslavem Duškem (kdo jste neviděli, určitě doporučuju!). Myslím, že je velmi důležité "zasadit" dětem do hlavy správné vzorce myšlení, protože do budoucna pak budou mít život mnohem jednodušší a veselejší. 

Měl jsem hrozný sen. Někdo na mě pořád křičel:

• Běž do řady. V lavici ruce za zády. Hlavně nevybočuj.
• Drž se uprostřed. Nedívej se na ty, kdo chybují. Sám nedělej chyby.
• Přikyvuj. Hezky a správně opakuj. A hlavně známky, známky, známky…

A já jsem v tom živém snu tolik potřeboval slyšet:

• Zkus to! Stojíme při Tobě! I když to nedokážeš, budeme Tě mít stejně rádi!

Místo toho odevšad znělo: