Matky, které dávají dítě k adopci se ho vzdávají z různých důvodů, kvůli vnějšímu tlaku, finančním otázkám, z osobních důvodů. Jejich cílem je také zajistit dítěti lepší život. Když probíhá osvojení, tyto matky často hledají útěchu v různých poradenských centrech, aby se vypořádaly s touto událostí v jejich životě.

Navzdory celé myšlence vzdání se dítěte, má to i své výhody. Náklady spojené s těhotenstvím, návštěvy lékaře, narození dítěte a právní poplatky, jsou často takto pokryty. Podpůrné a poradenské služby pro biologické matky jsou zdarma, některé mají od rodiny, která si dítě adoptuje k dispozici i ubytování. Mnohé biologické matky s adoptivními dětmi jsou mladé dívky, které mají ještě své sny a touhy, které by chtěli v životě dosáhnout a s dítětem by to nebylo možné.

Když se matka vzdá svého dítěte a dá ho k adopci, prochází obdobím ztráty, a to i přesto, že dítě je naživu a sama se pro tuto volbu rozhodla. Podle psychologů se u ní vyskytují různé fáze smutku, jako je šok, popření, smutek, deprese, hněv, vina a nakonec přijetí. Biologická matka také může mít pocit, že selhala v roli rodiče vůči dítěti, když ho dala k adopci. Tyto pocity ztráty mohou být vyvolány během událostí, jako jsou narozeniny dítěte.

ZDROJ: tehotnezeny.cz

Stala se vám někdy nějaká vtipná kuchyňská příhoda? Předpokládám, že ano. Tak to vítejte v klubu. A pokud ne nebo si zrovna nevzpomínáte, přečtěte si tyto 3 vypečené příspěvky. Mateřská demence na nás útočí i v kuchyni. 

Sůl nad zlato

#materskademence: 

To je když ráno vstanu, abych udělala rodičům radost, a uvařím kafe. A při ochutnaní je slané.

(rencapavel)

Hrajeme si na schovávanou

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

Čekáte miminko, bříško už se začíná zvětšovat a  Vaše běžné oblečení  se stalo nepohodlným nebo dokonce naprosto nepoužitelným?  Je na čase podívat se po nových kouscích oblečení do šatníku? Pak určitě navštivte internetový vyhledávač, kde si můžete vybírat ze širokého sortimentu těhotenské módy velmi vysoké kvality. Ani v těhotenství nemusíte slevovat z Vašich nároků na vkusné a pohodlné oblečení. Nakupovat můžete i v e-shopu z pohodlí domova, kde se mj. dozvíte i spoustu užitečných rad a informací, které jistě oceníte.

Stačí si jen vybrat.

Jistě oceníte i praktické oblečení uzpůsobené pro pohodlné kojení. V nabídce mají některé eshopy už zařazenou novou kolekci, tak neváhejte a připravte se  včas. Důraz klademe především na pohodlí, praktičnost a vysokou kvalitu použitých materiálů. Řada výrobců používá výhradně přírodní látky pocházející z Evropy.

ZDROJ: Happymum.cz

Ahoj všem! 

Rozhodla jsem se podělit o svou zkušenost s vysazením HA, protože a poněvadž to může třeba někomu pomoc. Bude to dlouhé čtení, ale nechtěla jsem to okleštit o nic, abych nezabila žádnou "skrytou otázku" někoho, kdo chce třeba najít nějakou odpověď.

Je mi 35 let, trpím celoživotní diagnózou chorobné zodpovědnosti a chudého workholika. Úspěšně jsem se léty vypracovala až k řadě fyzických i psychických trablů a HA do sebe cpu od 17ti, tedy krásných neplodných 18 let. Nechala jsem si ji kdysi nasadit po selhání "mechanické antikoncepce", které mě odeslalo štandopéde k Apolináři na přerušení počatého těhotenství. Srdce krvácelo, mozek řval zodpovědnostní argumenty typu: "Chudák dítě, co mu můžeš nabídnout???!!!" a zdravotnický personál na mě koukal skrz prsty, neboť jsem měla na čele nálepku lehkomyslné nezletilé vražedkyně nemluvňat. Následná volba byla tedy jasná - HA.

Za svou letitou éru požíračku hormonů jsem projela od Triquilaru, přes Mercilon, Lyndinette a bůhví, jak se ty všechny mrchy jmenovaly a zaparkovala až na poslední štaci jménem Sylviane. Nikdy jsem nepociťovala nic zvláštního, nevnímala jestli mi prášky sedí, nebo ne, jestli mám pleť horší, lepší, tloustnu, hubnu...brát prášky bylo prostě normální a já jsem byla prostě já.

Okolí si ťukalo na hlavu a mysleli si své - divná ženská, která ve svých 35 cpe prášky, to asi nesnáší děti. Necítí biologické hodiny, to asi bude pěkná megera....bla bla bla. A já mezitím mlčky chodila "ošňufávat" své skvělé a úžasně okouzlující maličké neteře. Za zavřenými dveřmi ze mně byla dokonale se rozplývající a rozmazlující teta. Děti bych ráda, ale...zodpovědnost a "podivný" stav mého dlouholetého vztahu mi prostě vnitřně nedovolili, vysadit a pustit se do výroby vlastního "šmudlátka ošňufávátka".

Až jednoho dne se něco přelomilo a kdosi ve mně probudil fázi: "Má-li se stát, tak se stane." A navíc - začala jsem si všímat, co se ze mně stalo...kdysi krásné a všemi obdivované vlasy se se mnou už léta loučili po hrstech, stále oteklá s metabolismem postřelené želvy, nespavost, deprese gradující v katatonické stavy, které střídaly sebevražedné nápady. Bezemoční, pragmatické, prostě mi to bylo šumák a vše se dá zařídit. Myslela jsem si, že za vše může má životní situace a enormní stress...ale pak jsem narazila na článek o nedávné severské studii, která pojednává o vlivu HA na vznik depresí...v případě nasazení mezi 15-18 rokem prý 100%!!!!A tak jsem začala přemýšlet, jestli to třeba nemůže být pravda...plus ty vlasy, atd...hm to stojí za zamyšlení. 

Všichni tvrdí, že materska je ta nejkrásnější věc na světě, ale pak si všimněte, že jakmile je nějaká možnost, matky si stěžují na to, jak je to těžké, že jsou nedocenene, na nic nemají čas, že to chlapi nechápou a podobně. Ale pokud jim řekněte, že klidně můžou jít do práce a nechat chlapa doma, průšvih a lavina argumentů je na světě. 

    Říkám NE! Mateřská rozhodně není to nejkrásnější na světě, je to psychicky náročné období, mění se celý život i lidi kolem vás. Ve společnosti mizí vaše hodnoty, ztrácejí se vase dosavadní priority a najednou zjistíte, že to, co bylo a je normální, už si nemůžete dovolit. Ano, nemůžete celou noc nerušeně spát, nebo v neděli dopoledne vstávat až k obědu, nemůžete si libovolné pustit film v jakoukoli hodinu a klidně na něj koukat, jít neplánovaně na zábavu.  Přestávate se stýkat s přáteli z práce a že škol, protože vás pohltilo jiné okolí.  Ztrácíte spolecne veci s bezdetnymi kamarády, zkrátka už si moc nerozumíte. Společně s miminkem jste se znovu narodila i vy.

   Ze dne na den jste někdo jiný, jste otrok. Na povel vstanete, na povel uděláte cokoli, jen aby to dítě přestalo řvát, nebo aby se přestalo vztekat. Snažíte se mu zavděčit, ale je to to nejhorší povolání na světě.  Tolik ignorace, nevdeku, vzdoru a nulové pochopení od nikoho jiného, než od vlastních děti, nedostanete. Říkáte, že ne? Tak to zkusím napsat jinak:  Když vám dítě vyplyvne jídlo, které jste pracně připravovala celé dopoledne s dítětem na krku,  po probdele noci, kdy ten ďábel vstával každé dvě hodiny s budickem o páté, tak se vám dostalo vdeku, tolerance a pochopení? Nebo když lezite s angínou a bolesti hlavy v posteli a dítě vám skáče po hlavě, tak je tolerantní a souciti s vámi? Odpověď na obě otázky je NE, je to malý sobec. Jsou mu jedno vaše potřeby, chce naplňovat jen ty své. 

   Mít děti je nádherné a dokonalé, rodičovství je krásné, ale být na mateřské urcite ne. Souhlasím s tím, že být rodičem je to nejcennější, co v životě člověka může potkat.  Ať je to táta, nebo máma.  Jeden bez druhého by ten dokonalý uliček štěstí, který máte u sebe, neudělal.  Nestezuji si, určitě ne, plánujeme druhé dítě, kdy i já budu asi případ - z mateřské do mateřské - ale mám svůj relax, mám své studium a podnikani, kterému jsem se začala venovat, když malému bylo šest měsíců, protože od nás biologicky otec odešel. Našli jsme perfektního tátu, ale nebylo to důvodem v mém podnikání skončit. Věnují se v těch svých mateřských letech i něčemu jinému a je mi skvěle. 

Nestezujte si, můžete to změnit.  Nikdo vám nebrání jít do práce na plný úvazek a nechat chlapa zastávat děti a domácnost.  Nikdo vám nebrání najít paní na hlídání z vašeho blízkého okolí, pro vaše realizovani. Kdo vám zakazuje mít brigády, mít svoje koníčky, svůj soukromý život? 

  Seberealizace a styk s okolním světem je jedna z nejdůležitějších věci na světě. Nenechte se pohltit do mateřství tak moc, že pak nic jiného mít nebudete... ani tátu, protože i ten potřebuje péči a mít vás někdy jen pro sebe, vyjít si bez toho uzlicku a žít alepson jednu chvíli, jako když jste byli zase jen dva. Muž a žena, ne táta a máma. 

V úterý 2. srpna jsem objednaná na kontrolu ke své gynekoložce. Po kontrole a objednání na další týden odcházím, že tento týden to tedy ještě nebude. 
Ve středu ráno vstanu, posnídám, uklidím co je třeba a začnu se probírat věcmi co je třeba vytřídit. Je 11 hodin a jdu dát vařit brambory na oběd. Když vstanu z gauče a jdu do kuchyně, najednou mám mokro mezi nohami jako bych se počůrala, ale na záchod se mi nechtělo. Co teď? Byla to plodová voda? Ale nebylo jí nějak málo? Doktorka na kontrole říkala, že to na porod ještě nevypadá. Co mám dělat!!! No nic zavolám manželovi a zjistím kde je, kdyby bylo potřeba už vyjet do porodnice. Když telefon zvedne zjistím, že je v lese a tak do pul hodky by mohl být doma. Řeknu mu, že mi asi praskla voda, žádné bolesti nemám a nevím co mám dělat. Domluvíme se, že zavolám do porodnice a zeptám se na radu. V porodnici mi řeknou jestli to byl jen malý výtok, ať si zajdu jen ke svému doktorovi a ten zjistí jestli je to plodová voda nebo jen nějaká poplach. Volám zpět manželovi, ať dojede, že pojedem k doktorce. Jenže než manžel dojede tak mi odteče další půl litra vody a už není pochyb, že mi praskla voda. Tašky do porodnice mám nachystané už měsíc, takže když manžel dojede, nasedneme do auta a jedeme do porodnice. Voda pořád teče. Sedím na ručníku, ale když před porodnicí vystoupím z auta všechno mám mokré. 
Zazvoníme na porodním oddělení.Otevře nám sestřička, zeptá se co se děje, řeknu jí, že mi praskla plodová voda a mám ještě týden do termínu porodu. Přejdeme na příjem. Dám jim zcela promočenou vložku, postříká jí a zjistí že je to plodová. Dají mi noční košili a udělají ultrazvuk. Miminko je zatím v klidu takže se bude čekat. Pokud porod nepropukne do 24 hodin od prasknutí vody, bude se muset vyvolat.
Přecházím na pokoj, kde si mám odpočinout, protože porodní bolesti zatím nepřišli. Manžela posílám domů, že kdyby něco tak zavolám a dojede. Ležím na pokoji. Čtu si knížku, sleduji televizi. Nic se neděje. Měla bych spát, ale vůbec to nejde když si člověk uvědomí, že za chvíli už tu bude nový človíček. Setřičky jsou milé, chodí mě kontorolat. V 19 hodin, se mění směny. Sestřička se semnou přijde rozloučit, že odchází a příjde nová a pokud se nic nestane přes noc, že v 7 ráno mi začnou porod vyvolávat. 
Je 20.30 a jakoby první kontrakce, ale kdo ví co to je. Nebudu plašit. Po čtvrt hodině další. Řeknu to sestřičce, že teda přesně nevím, ale že už snad asi jo. Ve 22 hodin, si řekneme se sestřičkou, že to teda asi začíná, vyšetří mě. Jsem otevřená na 2 prsty.  Ve 23 hodin dostávám kapačku s antibiotiky po 12 hodinách po odtečení plodové vody. Bolesti už jsou častější a tak mi sestřička doporučí teplou sprchu. Bolesti už jsou horší, ale pořád se uklidňuji, že je to v pohodě a hladím bříško a říkam miminku, že to bude dobré, že to zvládneme. V 1 hodinu ráno mi sestřička udělá klystýr. Po doporučení mé gynekoložky si ho nechám udělat a jsem ráda. Porod se opravdu víc rozjede, bolest na chvíli poleví no a řekněme si pravdu člověk se opravdu vyprázdní a pak ho to na porodním sále netrápí. 
Po 1 hodině volám manželovi ať dojede, že už je to tady. Přijíždí do půl hodiny kdy dostávám další kapačku s antibiotiky. Bolesti už jsou co 2 minuty oteřená jsem na 8 cm. Jsem opravdu šťastná, že manžel je zde semnou a při každé kontrakci mě drží za ruku a já vím, že na to nejsem sama. Mezi bolestmi se na manžela usmívám a říkam že je to v pohodě. Bolesti mi jdou do zad, jako při zánětu ledvin a chce si mi zvracet jak mimčo tločí na žaludek.
Po 4 hodině ráno přecházím na porodní sál, kde jsem sama. Manžel zůstává se mnou. Sestřička mi říká ať si lehnu na bok a když přijdou kontrakce ať zatlačím, aby miminko posunulo hlavičkou. Když ležím na boku tak tlačit vůbec nejde a tak se ptám sestřičky jestli budu rodit na boku že je to hrozný. Tak mi řekne ať si lehnu normálně na zádá, nohy mi dá do držáků a je to tady. Sestřička mi říka, že až přijsou kontrakce tak můžu tlačit. Ale já nechci tlačit jsem ráda, že přežívám bolesti. Když sestřička vidí, že nic tak mi řekne ať tlačím. Když tlačím po třetí cítí jak se mi rozestoupili kosti v pánvy a vzpomenu si na video kde už to byl konec porodu. Hlavička už je opravdu velmi blízko a sestřička mě nastřihává. (Neví, jestli to bylo třeba nebo ne, ale rozhodně to nebolí ta jak se vykládá. Bylo to jen takové štípnutí. Takže bych se nástřihu vůbec nebála.) Pak zatlačím ještě dvakrát a hlavička je venku. Jsem šťastná, bolest ustoupí a já si oddechnu. Když mě všichni porodníci, kteří přišli k mému porudu vidí, že už jsem skončila tak všichni vykřiknou ještě ramínka. Už jsem vyčerpaná, v hlavě mi běží, že o ramínkách nikdo nic neříkal, vždycky se mluvilo jenom o hlavičce. Říkam, že už nemůžu a všeci, že ještě jednou a už to bude. Z posledních sil si vzpomenu že to malí prdě tam taky trpí, tak zatlačím naposled a je venku, je 4.53 hodin. 
Ptám se, jestli je to opravdu holčička a sestřička mi to potvrzuje. Jsem šťastná. Bolest zkončila a na břicho mi přikládají moji holčičku. Je to něco úžasného. Pak ji odnášejí omít a tatínek jí jde popsat aby nám ji nevyměnili. Papíry na bonding jsem měla vyplněné již dopředu, sice jsem nevěděla jestli ho budu chtít, ale radši jsem si je vyplnila. Jsem za to ráda, protože to bylo úžasné. Někdo říká, že je tak unavený, že bonding nechtěl, ale jakmila jsem dorodila a dali mi malou na břicho, tak jsem měla opět plno energie a spánek byl to poslední co bych v tu chvíli chtěla. Po měření a vážení mi ji pak přinesli zpět a pan doktor mi jde šít poporodní rány. Další věc o které nikdo nic neříkal, že šití bude trvat tak dlouho. Když po 20 minutách pan doktor skončil, byla jsem šťastná. Naštěstí jsem měla celou domu u sebe moji krásnou princeznu a manžela. Po šití mě sestřička převedla na pokoj a kde jsme strávili zbytek času s manželem a naší holčičkou. 
Dnes, když má naše Anička 5 měsíců, tak už si na ty bolesti ani nevzpomenu a už se těším, až si s manželem pořídíme další miminko.

     Mnozí lidé si neuvědomují, jak obrovský mají včely význam pro rostliny a tím vlastně pro celý ekosystém. Některé rostliny spoléhají při přenosu pylu na vítr, jiné na hmyz, některé využívají obojího. Jsou i takové, které jsou závislé jen na včelách.

     Uvádí se, že asi 80% kvetoucích rostlin, je opylováno hmyzem. Z toho zhruba 85% je opylováno včelami. Včely jich opylují na 170 000 druhů, přičemž se odhaduje, že přímo závislých na včelách je 40 000 druhů rostlin a stromů. Lidé využívají množství z nich. Jsme tedy vlastně i my na včelách závislí.

     Pro představu ohromného výkonu včel a tedy i jejich nepostradatelného užitku je neuvěřitelné číslo až 3000 květů, které dokáže navštívit za den jen jediná včela! Celá kolonie včel medonosných potom dokáže během dne opylit několik miliónů květů!

     Užitečnost a hlavní význam včelařství není v získávání medu a dalších včelích produktů, uvádí se, že tyto tvoří jen zlomek (asi 10%) celkového užitku včel, ale tkví v prospěšnosti našemu životnímu prostředí. Včelařství je totiž jednou z mála lidských činností, kterou přírodě více dáváme, než jí bereme. Samozřejmě prospívá také zemědělství a na něj navazujícímu potravinářskému průmyslu. Díky opylování rostlin zvyšují včely kvalitu i kvantitu plodin. Tím přímo ovlivňují produkci potravin.

     Jsem velmi ráda za to, že můžeme o své práci říci, že má opravdu smysl!

Bylo nás pět. Pět holek, které se v srpnu 2013 staly matkami. Seznámily jsem se tady na Konikovi. Časem se z pětice vytvořila dvojice a trojice. To tak v životě bývá, že se cesty spojují a zase rozdělují. Ta dvojice si byla podobná více a i naše trojice má v životě dosti podobné okamžiky. 

Začnu V.. Vstup jejího syna ja svět nebyl růžový. Ihned po porodu musel být převezen do Motola z důvodu chybějícího řitního otvoru. Na kontrolách během těhotenství na nic nepřišli a ač vždy napočítali pět prstů, narodil se s jedním prstem navíc. To sice není žádný život ohrožující stav, ale změna počtu prstů může značit nějakou genetickou poruchu. G. byla diagnostikována vrozená atrézie konečníku. Čekala ho série operací, opakované pobyty v nemocnici, trénování vyprazdňování…Pro V.to bylo náročné období. Až teď zpětně ji moc obdivuji, jak to zvládala, účastnila se s G. všech našich mimi akcí a člověk ani nepostřehl, že by něco bylo v nepořádku. Takže první silná žena z naší trojice.

I., start M. do života byl také trochu komplikovaný. Hned po porodu také musel do Motola kvůli přiškrcenému varlátku. Naštěstí se vše zvládlo a je z něho krásný zdravý chlapec. Pak I. otěhotněla podruhé, my s V. jsme byly tou dobou už “zkušené druhomatky”. Zpočátku šlo vše krásně, ale v druhé polovině těhotenství zjistili I. hrozicí preeklampsii a musela si jít lehnout do porodnice. Dcerka se narodila o měsíc dříve, byla malinkatá, ale také vše zvládla. Teď už je z ní krásná roční slečna. Ale tím I. příběh nekončí.

V červenci jsme byly s V. jako tradičně (no podruhé, ale dovolím si to již nazvat tradicíJ) u I. na chalupě. My tři holky a šest dětí pod tři roky. Velký šrumec, který nás baví. Večer při lahvi vína si I. postěžovala, že ji bolí oko. Ale nějak jsme to zamluvily, dopily jsme lahev a šly spat. Další den jsem se rozjely ke svým domovům. Večer I. píše, že moc nevidí a že oko, bolí jak sviňa. Urgujeme ji, ať si okamžitě dojde na pohotovost. I. poslechla. Bylo to závažnější než jsme si všechny myslely. V místní nemocnici si ji chtěli rovnou nechat, doktoři měli podezření na roztroušenou sklerózu. I. odmítla s tím, že si hned další den dojde v Praze na neurologii. Tam to nabralo rychlý spád, série vyšetřeni skutečně potvrdila roztroušenou sklerózu. Já v té době byla na dětském táboře kdesi v lesích a pamatuji si, jak jsem zprávy od ní hodně intezivně prožívala. Připadalo mi to jako špatný sen. Jako fyzioterapeut jsem věděla co vše to může obnášet. Nicméně I. je silná a statečná žena, nyní čeká na stanovení přesné diagnózy, jelikož doktoři jail podezření, že to není RS ale jiný typ autoimunitního onemocnění a na následné přidělení biologické léčby. V tuto chvíli, troufám si tvrdit, je v remisi, užívá si svých dvou dětí a žije naplno.

Můj příběh už znáte, jen musí připsat, že já si svojí osudovou bulku našla týden po tom, co se Ilka dozvěděla svou diagnózu. Když jsem to holkám psala, připadala jsem si fakt blbě, jako největší hypochondr, co řeší nějakou bulku, zatímco I. leží v nemocnici s atakou roztroušené sklerózy. Jednoduše jsem si říkala, že není statisticky možné, aby mně něco bylo, když to padlo na I.. Jak vidíte, možné je vše. Nicméně, nás to nerozhodilo, stále podnikáme různé akce. Rozumějte, chodíme s dětmi na hřiště, ale občas i za kulturou, s dětmi i bez. Funguje i černý humor, čekaly jsme s čím se na nás vytasí V.. Naštěstí s námi basu nedrží🙂. Tak to je příběh mých dvou kamarádek a můj. A až při psaní tohoto článku mi došlo, jak jsou si ty příběhy podobné.  A věřím, že jsme si všechny tři to horší už vybraly a těším se na společné zažitky v novém roce🙂

Více zde: http://prsavhaji.blogspot.cz/ a zde https://www.facebook.com/prsavhaji/?fref=ts

K nejdůležitějším lidem na svatbách patří samozřejmě svatební dvojice, ale i dvojice lidí, která stojí hned za nimi. Svatební svědci. Jaký člověk by však tuto odpovědnou roli neměl dělat?

Bez svědků by se obřad nemohl vlastně ani uskutečnit. Mají mít dobře nastražené uši a poslouchat, zda si zamilovaný párek řekne skutečně vytoužené ANO. Koho si vlastně vybrat za svědka na svatbu? Měl by to být člověk spolehlivý. Pokud jste včera dělali někomu svatebního svědka, následující řádky vám poskytnou manuál v případě, že jste svou funkci neznali nebo nezvládli.

Manuál svatebního svědka

Svědek by nikdy neměl ztratit prstýnky. Měl by být spolehlivý. Svatební obřad je velmi stresující záležitost. Svědek je proto člověk, kterému věříme. Bývá to obvykle náš nejlepší přítel. Klidně to může být i sourozenec. Svědek by se měl o ženicha a nevěstu postarat už před svatbou. Pomáhá s výběrem oblečení, organizuje i rozloučení se svobodou.

Mnohým z nich se dává na starost i příprava svatební cesty. Svědek je vždy svatebnímu páru po ruce. Pomáhá psát svatební proslov. Doprovází pár na místo svatebního obřadu. Je hlavním organizátorem svatebního focení, pomáhá novomanželům se svatebními dary. V prehistorických dobách bylo manželství doslova zločineckou akcí. Když muž našel ženu, která se mu líbila, unesl ji! Aby se únos vydařil, spojil se se spolehlivým člověkem, který mu měl s únosem pomoci. Taková je tedy geneze vývoje současného svědka. Svědky jsou při svatbě vlastně všichni přítomní. Vyžaduje se přítomnost ale nejméně dvou. Měly by to být osoby nezaujaté. Pokud se dvojice oddává v kostele, svědek by neměl být ateista a k víře lhostejný.

ZDROJ: www.naplanujsvatbu.cz

     Když se nám syn narodil, snažili jsme se pro něj nepoužívat nic, co by obsahovalo chemické látky. Měli jsme pro něj oblečení pouze z nebarvené bio bavlny, mazali jsme jej pouze meruňkovým máslem, nepoužívali žádné kapky do očí aj... Ve třech měsících se však u něj objevila silná vyrážka po celém těle. Nepřišli jsme na to, co ji mohlo způsobit. Možná to mohla být přemíra cukru v mé stravě (občas ujedu). 

     Lékařka diagnostikovala atopický ekzém a doporučila kosmetiku pro atopiky. Než jsem ji koupila (je mi proti srsti kupovat chemické masti), zkoušela jsem jej mazat různými oleji (dýňovým, mandlovým, sezamovým aj.). Vše se ale zhoršovalo, tak jsem ze zoufalství zkusila Linolu, kterou lékařka doporučila. Opět zhoršení... Malý se v noci tak drbal, že byl rozškrábaný do krve a nemohl spát. Byli jsme zoufalí...

     Začala jsem hledat na internetu a našla zde skupinu založenou maminkami se stejným problémem. Jedna z nich tam psala o zinkové masti, já ale nechtěla tu kupovanou, ve které je zase chemie... Navrhla jsem tedy složení dle svých zkušeností s výrobou mastí a konzultovala to s jednou velmi šikovnou maminkou ve skupině. Tak vznikla má zinková mast 🙂 

     Začala jsem jí syna intenzivně mazat asi tak 10x denně. Druhý den šlo vidět citelné zlepšení, třetí den se ekzém jakoby "sloupl" a bylo po něm 🙂 Pak stačilo suchou kůži zvláčnit olejem a tím se rozloučit s "atopickým ekzémem".

     Jsem velmi ráda za to, že nám příroda dala lék na všechno 🙂