Krásný den milé maminky,
Dnes Vám přináším recept na jednoduchou, ale výbornou polévku.
Zvláště v těchto chladných dnech zahřeje a při těch všech povinnostech večer všechny oceníme rychlou večeři.

Na polévkách mám ráda ještě jednu věc. Můžu je udělat klidně den dopředu, když vím, že další den je trošku náročnější. Jako třeba včera, kdy mě čekal nákup zimních bot pro všechny dcery. Byla jsem opravdu ráda, když jsme dorazily domů a já měla polévku už nachystanou. K ní jsme si daly žitný chlebík s máslem a rychlá, přesto sytá večeře byla na světě.

Na polévku budete potřebovat:

• Kousek celeru
• Cibuli
• Olej a máslo(máslo dodá polévce krémovou chuť a úžasnou vůni)
• 2-3 mrkve
• Polévkovou zeleninu(použila jsem trochu mražené, polévku příjemně zahustí)
• Zeleninový bujón
• 4 brambory
• Konzervu bílých fazolí
• Petrželku, libeček

Postup je jednoduchý:

• Ve větším hrnci s trochou oleje, orestujte cibuli, celer, mrkev a nakrájené brambory
• Osolte a opepřete a chvíli restujte, po té přidejte kousek másla
• Směs zeleniny zalijte vodou se zeleninovým bujónem
• Přijdete fazole(nejdříve z nich slijte vodu a propláchněte je
• Polévku vařte na mírném plameni cca 20 minut, dokud nebudou brambory změklé, ale ne příliš, po té přidejte bylinky a trochu mražené, polévkové zeleniny a vařte ještě tak 10 minut, aby byla zelenina krásně měkká
• Podávejte s chlebem nebo jen tak a posypejte čerstvou petrželkou
• Pokud máte rádi chilli, tak trocha chilli flakes polévku na talíři obzvláštní 🙂

Pokud se Vám recept líbí a polévku uvaříte, budu moc ráda, když mi napíšete, jak Vám chutnala a přidáte i tip na své oblíbené jídlo 🙂 

Všechny recepty, stejně jako Dopisy #mojemilovanaholcicko, #madrahapritelkyne a mnoho jiného, najdete u mě na blogu

www.classyandpetite.cz

Snad každá maminka se s tímto citátem někdy v životě setkala. S největší pravděpodobností jsme ho dokonce slyšely od našich babiček. Nebo možná i od babiček našich dětí. Zatímco v prvním případě nám (především jako malé děti) citát vyloudil na tváři úsměv, v tom druhém už to asi taková sláva nebude.

Každý rodič si samozřejmě myslí, že své dítě/děti vychovává, jak nejlépe dovede, a proto bere často rady ostatních jako útok na svou osobu a hlavně na své rodičovské kompetence. Velice často se pak ve výchově střetávají 2 generace - rodiče a prarodiče. Tedy ti nejdůležitější lidé v okolí dítěte.

V poslední době se ve výchově dětí objevilo mnoho nových postupů a přístupů. Spoustu těchto novinek generace našich rodičů neznala a i z tohoto důvodu jim moc nevěří. Roky se to všechno dělalo nějakým způsobem a najednou je všechno jinak? Proč? S tímto přístupem prarodičů se tedy nelze divit, že v rodině vznikají třecí plochy, které občas způsobují hádky a někdy dokonce i dlouhodobé neshody. Nejvíce problémů se objevuje právě kolem babiček, které mají s výchovou dětí spoustu zkušeností. 

Psychologové už dlouhá léta zdůrazňují, že v rodině by měla panovat jednota, co se výchovných principů týká. Není se tedy čemu divit, že se rodiče zlobí, když babička přistupuje k jejich drahému dítku naprosto jinak, než se snaží oni doma. A v tomto případě je možná i tak trochu jedno, o co konkrétně se jedná - velice často jde například o velké množství sladkostí a nezdravého jídla, přehánění s dárky (hodnotou či množstvím), sledování pohádek či prostě přístup k jednotlivým výchovným záležitostem.

Co dělat, když babička rozmazluje moje děti?

Pokud se vám ve vztahu babička - vnoučata cokoliv nelíbí, mělo by být prvotním krokem to, že si o tom spolu promluvíte. V tom lepším případě babičce vysvětlíte, co a proč se vám nelíbí. Babička uzná, že máte třeba pravdu a bude vás a vaše přání akceptovat. Pokud se jedná o něco méně důležitého, můžete babičce ustoupit, či se domluvit na nějakém rozumném kompromisu, který zvládnou přijmout obě dvě strany. Rozhodně při tom nezapomínejte, že jste rodina a je tedy žádoucí, aby nebyly narušeny vztahy. I když to třeba přiznáváte nerady, vztah vašich potomků s jeho prarodiči je velice důležitý a rozhodně ho nechcete nikomu znepříjemnit, či dokonce v tom nejhorším případě zpřetrhat rodinné vazby. 

Daleko závažnější situace nastává v případě, když benevolentnost prarodičů ohrožuje zdraví a bezpečnost vašich dětí. V této situaci je nezbytné zasáhnout důrazně. Jedná se třeba o situace, kdy babička neumí dítku nic zakázat a vinou toho hrozí, že se potomkovi něco stane. Zde určitě není prostor pro kompromisy. Opět si ale promluvte v klidu, vysvětlete, proč to tak nejde a dbejte na to, abyste byla opravdu pochopena. Babička si totiž třeba jen nemusí uvědomovat míru rizika (platí především u starších ročníků babiček) a rozhodně nechce, aby se stalo neštěstí.

Pro maminku dětí je zpravidla daleko jednodušší promluvit si s babičkou ze své strany rodiny. Pokud se jedná o vaši tchýni, může být situace mnohem složitější. Není žádným tajemstvím, že vztah manželka - tchýně bývá často velmi složitý. V tomto případě je lepší promluvit si nejprve s partnerem - otcem dětí, který následně promluví se svou maminkou.

Někdy se samozřejmě může stát, že rozhovor a domluva nezaberou. Zde pozor. Pořádně se zamyslete a určete si priority. Je pro vás daná věc opravdu tak důležitá, že vám stojí za to vyvolávat nepříjemnosti? Pokud ne, zkuste přimhouřit oči a babičce určitou míru rozmazlování vnoučků dopřejte. Vzpomeňte si na své dětství a to, jak se vám líbilo u babičky a dědy. A přiznejme si otevřeně, že to často bylo právě z důvodu volnější výchovy a trošky toho rozmazlování. Trocha neškodného rozmazlování nikomu neuškodí. I malé děti velice rychle pochopí, že doma i u prarodičů některé věci fungují  prostě trochu jinak. Dovedou to rozlišit a fungovat podle pravidel konkrétní domácnosti tak, aniž by to ohrozilo jejich osobnostní výchovu.

Tato slova potvrzuje i maminka odula: "Babiny jsou od rozmazlování.  Samozřejmě, že zásadní věci by respektovat měly, ale zas nějak na sílu bych to neřešila. Ty jsi její mamka, spíš bych se dceři snažila vysvětlit, proč babička třeba dělá někdy věci jinak. A fakt bych se nebála, že ti babičky zkazí výchovu. Nevím tedy, jak často tam jezdíte. Ale ty jsi její mamka, ty na ní máš primární vliv a babky ti z ní capoucha neudělají. Tak ji nech si to s babi užít."

Podívejte se na věc i z jiného úhlu  

Maminky někdy vidí situaci zbytečně černě a je potřeba si uvědomit, že milující (i když trochu rozmazlující a neposlušná) hodná babička je vlastně dar. V opačném případě může dětem tato zkušenost v životě chybět. Maminka izz76 vzpomíná na své dětství a to, jak jí taková babička moc chyběla: "Buď ráda, že prarodiče rozmazlují, aspoň k nim bude mít malá dobrý vztah. Já měla babičky absolutně nerozmazlovací, jedna dokonce hodně přísná a neměla jsem je ráda. Pobyt u nich byl pro mě i sestru přímo za trest. Doma nám bylo mnohem lépe, protože maminka byla mnohem hodnější než báby. Takže prázdninový pobyt s babkou na chatě byl opravdu zážitek."  Takovout zkušenost určitě nepřeje svým dětem asi žádná maminka.

 Krajní řešení?

Pokud se jedná o věci, přes které lidově řečeno nejede vlak, je potřeba být opravdu důrazná. Může jít například o situaci, kdy vaše dítko nesmí třeba ze zdravotních důvodů určité sladkosti a babička mu je i přes to dopřává. A určitě je namístě babičce vysvětlit, že svým přístupem dítěti dokonce ubližuje. Pokud nebude akceptovat vaše pravidla, nebude u ní moct vnouček/vnučka pobývat o samotě. Odstřihnout děti úplně není dobrý nápad. To až opravdu v tom nejkrajnějším případě. 

Jak to vidí babičky?   

Aby to bylo spravedlivé, pojďme se společně také podívat, co si o tom myslí uživatelka a zároveň také milující a trochu rozmazlující babička babanci: "Jsem babi a taky rozmazluji. Respektuji, co dcera vyloženě zakáže. Ale jinak, co nemáme zakázáno, je dovoleno.  Hodně vysvětluji, hlas nezvyšuji nikdy, natož, abych uhodila. A miluju, miluju je strašně moc. Hlídám často, jezdíme na výlety, beru si je k moři (tu starší, ta maličká je ještě moc malá). Nakupuji hračky, šiji oblečky. Může se u nás jíst zmrzlina v obýváku, může se kreslit křídou na plechy, může se chodit déle spát. Od toho jsou babičky, trocha toho rozmazlování jim neuškodí. Vychovávat mají rodiče, my už můžeme jenom dohlížet a občas dovolit i to, co se doma nesmí. Moje děti měly taky takovou babičku a jsou bezva."

Společný cíl

A co říci závěrem? Dovolím si citovat uživatelku blaablaablaa, která ve fóru věnujícím se tomuto tématu napsala: "Je rozmazlování a rozmazlování. Ano, souhlasím s tím, že babičky a dědečkové by si děti měli pořádně užít, výchovu už minimálně jednou na starosti měli, teď je čas trochu polevit  Na druhou stranu si myslím, že je dobré určit hranice, co už není přípustné. Pro mě to je třeba vyřvávání si věcí, ubližování, blbnutí s jídlem. Jinak dávám prarodičům volnou ruku, předávám dítě a říkám: 'Vraťte mi ho živého.' "

 Takže nezapomínejte, že oběma stranám (tedy rodičům i prarodičům) jde o ten stejný cíl SPOKOJENÉ A ŠŤASTNÉ DÍTĚ. Občas třeba i malinko přimhuřte oko. Nebo dokonce obě.

Zdroj informací:

http://www.hamanek.cz/magazin/zdravi/kdyz-babicka-rozmazluje.-dvoji-pravidla-ve-vychove-mohou-vyvolavat-konflikty/

https://www.maminka.cz/clanek/je-v-poradku-aby-babicky-rozmazlovaly-sva-vnoucata

Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?

Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.

Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.

Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě.  Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.

Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...

Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva. 

Přeji Vám tedy šťastnou ruku při výběru dárků, rozzářené oči obdarovaných, hodně pohody a klidu a nádherný nový rok 2018!!!

#mk_blog_academy #blogujeme #rodina #vztahy#Vánoce

Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.

Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu. 

Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se  mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky. 

Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice. 

Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel.  A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...

A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!

Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....

Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂

Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.

Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...

Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂

Tento rok jsme prvně řešily oslavu s Laurinkou spolu. Já se zeptala, co by chtěla a ona mi sladce odvětila, že chce párty jako Angelina ballerina (kdo nezná, je to kreslená pohádka o myšce, která tančí balet).

V prvním momentu jsem zajásala. Hurá! Moje holčička bude holčičkou a oslava nebude modrá! No jenomže potom jsem začala přemýšlet. Uvědomila jsem si, že na přípravu budu mít jenom jeden týden. Musím se přiznat, že tentokrát jsem to vzala velkým hopem a nepřipravovala se na to i měsíc předem, jak jsem měla zvykem... Ale troufám si říct, že vše dopadlo skvěle. Prvně jsme pozvali děti, což se ukázalo jako nejlepší nápad, protože my dospěláci, jsme mohli v relativním klidu posedět a popovídat si 🙂

Vařila jsem sama a zapřísahávám své budoucí já, že příště už to fakt dělat nebudu 😀 Tolik hodin u plotny, záda mě bolely, padla jsem únavou ve čtyři do křesla a už se nepostavila do večera 😀 A cenově to vyšlo nastejno, jako objednaný catering... Takže příště raději bez práce 🙂

Dort a sladký raut jsem chtěla vzít znovu z Velvet bakery, bohužel tentokrát to nevyšlo. Nevadí, sáhla jsem tedy pro doporučenou Veroniku z cupcakes Veronika. Musím říct, že vše bylo DOKONALÉ! Jak vizuálně, tak chuťově. Malinová náplň byla malinová, těsto vláčné... Byla jsem moc ráda, že mi vzala objednávku i na tak málo kousků. Co už tak fajn nebylo, byla cena... Jako chápu, že je s tím hodně práce a je zjevné, že je vše z kvalitních surovin a ne žádných náhražek. Nicméně pořád, cena je  hodně vysoká...  Myslím, že se dají najít stejně kvalitní cukrářky za menší peníz, což bych asi řešila, kdybych měla více času :-/

Ohledně dárků- letos jsme měli jasno. Kouzelná tužka od Albi a k tomu nějaké knížečky. Myslím, že je to vděčná interaktivní záležitost, děti to zabaví na dlouho a něco i naučí. My sáhli po pohádce Perníková chaloupka a po encyklopedii lidské tělo.

Určitě musíte zkusit, pokud jste o ní neslyšely nebo nad ní jenom uvažovaly. Tužkou se jednoduše ukazuje na obrázky a ona vše opisuje, učí a povídá. Nakonec si můžou děti zahrát mini kvíz a zjistit, co vše si zapamatovaly 🙂 Tužka se dá použít i třeba jako mp3 přehrávač...

Jako další věc dostala kočičku Biancu. Upřímně jsem nečekala, že bude mít takový úspěch. Kočička mňouká, chodí, reaguje na volání a na hlazení. Je z velmi příjemného materiálu a Laurinka si ji hned vzala i na spaní do postele 🙂 Takže u nás se teď mňouká o sto šest! Já si pamatuji, že jako malá holčička, jsem nějaké chodící plyšové zvířátko vždycky hrozně moc chtěla...

Děkujeme i našim přátelům za všechny dárečky a za skvělou společnost a atmosféru. Užili jsme si to moc!

A těšíme se za rok, až bude mít ta moje slečna celých 5!!! Bože, letí to...

VÍCE ČLÁNKŮ NA BLOGU:

www.recipefor30s.cz

INSTAGRAM: @recipefor30s

Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne,  mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší.  Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.

Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.

Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,

v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.

A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší  a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.

Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.

A najednou jsem věděla, že nepotřebuji žádné příručky k tomu, jak být spokojená. Protože vím, jak dosáhnout stavu mindfulness. Víme to všichni, jen na to 

v dnešním hektickém světě zapomínáme. A nepotřebujeme žádné moudré knihy.

Pro mě byl dokonalým očistným zážitkem letní déšť. Stavu blaženosti dosahuji při západu slunce (ideálně se sklenkou v ruce).Když se mi podaří vstát brzy ráno a protáhnout si spánkem ztuhlé tělo. Když vyšplhám na kopec a kochám se výhledy do krajiny. Když vařím báječný oběd a všem strávníkům chutná. Když gruntuju byt, aby nám v něm bylo dobře. Když zalévám rostliny na balkoně. Když slyším upřímný dětský smích. Když se zaberu do napínavé detektivky. Když.....

A tak si vytvářím svůj soukromý seznam věcí, které mě dělají spokojenou. Nemusím se při tom zajíkat štěstím. Chci si prožít plně každou chvilku. A nejenom chvilky příjemné. Protože štěstí a spokojenost zákonitě střídá smutek a bolest, které je třeba také přijmout.  Ale teď už vím, že se rozplynou v prvním letním dešti.

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Nakonec jsme našli nějakou dětskou hernu v okolí, která tedy byla docela masakr a to hned z několika důvodů 😀

Za prvé herna byla situována v blízké vesnici v zemědělské oblasti. Kdyby tam nebyla cedulka herna, řekla bych, že jdeme do kravína.

Za druhé, jelikož pršelo, dojeli tam snad všichni z okolí, takže si umíte představit, kolik dětí a dospělých tam bylo. Našli jsme sice kousek místa na sezení, ale to nám stejně bylo na dvě věci, jelikož jsme se museli střídat u Filipa, který se střemhlav vrhal úplně všude.

Stihla jsem ještě rezervovat místo do Tricklandie (pokud se budete chtít podívat, doporučuji rezervaci MINIMÁLNĚ den předem, je pořád vyprodáno), kam jsem se chtěla moc podívat a zbytek dne jsme tak nějak řešili dle nálady.

Nejlepší den nás tedy čekal až ve středu, kdy jsme stejně odpoledne odjížděli směr Košice. Dopoledne jsme se natěšeně vybrali vláčkem na Štrbské pleso. Zaparkovali jsme auto ve Starém Smokovci a s vidinou velkého zážitku pro děti, koupili jízdenky. Problém nastal už ve chvíli, kdy nám ujel první spoj, jelikož jsme se do něj prostě nevešli. Čekali jsme tedy půl hodinu na další vlak. Cesta na pleso trvala 3/4 hodiny a my už v hlavě začali propočítávat, kdy nejpozději musíme odjet, abychom stihli Tricklandii. Fajn, na procházku by to ještě stačilo.

No, jenomže to bychom museli mít více štěstí. Po pár krocích Laura začala mrnčet, že jí bolí nožičky a chce na krk. Odmítala udělat jakýkoliv další pohyb, dokud si ji Emča nevzal. Tak jsme pokračovali dál a já se začala kochat okolím a horami, které byly konečně vidět.

Bohužel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke krásnému molu a chtěla jsem fotku, začalo to pravé ořechové. Laura odmítla slézt dolů. Začala vřískat, kopat a brečet. Nepomáhalo přemlouvání, domlouvání, prosby, nic. Prostě se zasekla. Nakonec jsme ji nějakým způsoběm dostali dolů, ale to začalo ještě větší divadlo. Oba jsme v šoku stáli a koukali na holčičku, která měla být naše hodná Laurinka- NIKDY nic podobného nepředvedla. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapky potu, a viděla, jak na nás kouká celé osazenstvo Štrbského plesa.

Rychle jsme se tedy obrátili na patě, ukončili náš super výlet a vlakem se odvezli zpátky do Smokovce 😀

Moje vysvětlení situace? Jelikož Laura něco podobného předvedla v průběhu dovolené ještě jednou- bylo to určitě kvůli tatínkovi, který prostě svoji holčičku bezmezně miluje, vše jí dovolí, nedokáže ji potrestat (ano, ta "zlá" v rodině jsem já), k tomu ho dlouho neviděla a když se to tak nějak vše nakumulovalo, vypálilo to jak atomovka 😀

Naštěstí cestou se Laura uklidnila a v Tricklandii už bylo dobře. Moc jsme si to užili, jak iluze, tak třeba zrcadlové bludiště nebo obrácenou komnatu. A nejvíc byly pokoje ve stavu beztíže 🙂 Slabší jedinci si přibalí s sebou do tašky pytlík na zvracení 😀

Tak a příště zase trochu o Košicích 🙂

Jak zvládáte tyto hysterické záchvaty dětí vy? Máte vůbec s něčím takovým zkušenost nebo se vám podobné případy úspěšně vyhýbá?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

FMLA si zkouším i ve druhé možnosti a sice jako nemocenskou, myslím, že nemá cenu psát jaké štěstí to mám, že ochutnávám Ameriku ve všem, kde nemá co nabídnout. V prosinci jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. V lednu jsem byla na operaci, vzala jsem si 5 dní volna. 10. února jsem začala týdenní chemoterapii, která trvala 3 měsíce a týden. Se začátkem chemoterapie jsem si zkrátila pracovní úvazek na 70 procent. 

Týden před skončením chemoterapie jsem byla pozvaná na popovídání si se svojí šéfovou, mimochodem je nás celkem 6, která nebyla spokojená s mým pracovním nasazením za posledních několik měsíců. Rozhodla jsem se tedy jít na tzv. nemocenskou na 9 týdnů a to hlavně z důvodu očekávané radiace, která s koná jednou denně po dobu 20 dnů s výjimkou víkendů. 

Neuvěřitelné je, že si pořád ještě mohu říkat, jaké mám štěstí. 

• protože bych mohla být vyhozena z práce a tím ztratit svoje zdravotní pojištění, jako se tu stává hodně lidem, kteří jsou tak naivní, že neoznámí okamžitě svoje onemocnění na osobní oddělení.
• protože bych na tom mohla být tak špatně finančně, že bych si nemohla dovolit ani těch neplacených 9, jako se to stává tolika rodičům samoživitelům.
• protože bych mohla mít daleko horší zdravotní pojištění, například takové, kde by mi oddalovali chemoterapii z důvodu byrokratických chyb.

USA je země neomezených možností, hlavně pokud chcete mít srovnání v tom jak moc špatně byste na tom mohli být, kdyby...

Jak je vidět, pokud něco není uzákoněné, tak se to prostě neděje. Ano, existuje tu silné hnutí za možnost placené mateřské a také nemocenské a někteří zaměstnavatelé jako např. google či facebook to už i nabízejí, zákon jako takový ale leží už přibližně 5 let v senátu a prostě se čas zatím nenašel. S nynější vládou se ani nenajde, zato se najde hodně peněz na už tak neuvěřitelně nafouklý vojenský rozpočet.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

Moje babička v 70 letech došla k názoru, že už není třeba brát si servítky a místo hlídání vnoučat začala cestovat po celé republice. Tetě, která se jí ptala, jestli jí není trochu trapné odjet, nikomu nic neříct, a nechat nebohou rodinu, aby po ztracené babičce pátrala, odpověděla : "Já už jsem moc stará na to, aby mi bylo něco trapný, Helenko."

Takže chutě do života, i se všemi jeho trapasy a nepříjemnými chvilkami. Na co bychom ve stáří vzpomínali?

Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

 Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

Moje máma, tak ta má z mini chlapíkovi většinový angličtiny radost velikou, neb neustálým opakováním se jí nová anglická slovíčka do hlavy přímo vpalují. A nedávno jsem ji přistihla, jak do mini chlapíka nenápadně šťouchá a ptá se ho co to znamená česky. Dávám mu tak půl roku, maximálně rok a bude z něho tlumočník.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Kde domov můj? 

,,.. a to jeee, ta kráásnáá zeměěě, země čeeská, domov můůůj, země českáá, domov můj." poslouchám z druhé místnostni známou melodii a zpívám si pro sebe.

    Právě ležím v nové posteli a dívám se z okna na nádhernou letní hvězdnou oblohu. Zítra vstávám brzy do práce, bude 24. prosince. Kluci v obýváku sledují český film Pelíšky, kde právě pan Jiří Kodet hraje na klavír českou hymnu po zprávě o okupaci Československé Republiky.

    To vše slyším přes zeď díky mizerné izolaci domů na Novém Zélandu. Ale možná nejen díky tomu. Vím, že i kluci vedle sedí jako přibití, se stejnými pocity jako já a ani nehlesnou. I spadnout špendlík by tam bylo slyšet. Neubráním se a slza mi stéká po tváři. 

    První Vánoce v zahraničí...

... a sama. První vánoce bez maminky a jejího cukroví, bez Popelky, bez Mrazíka a spousty dalších věcí, které mi vždycky přišly tak automatické, tak normální. A teď je všechno jinak.

   Jsem od toho všeho 20 tisíc kilometrů, právě je žhavé léto a bydlím u někoho, koho znám zběžně pár dní. Zato ale s někým, kdo mě zachránil od nesnází, které jsem tu už stačila zažít a proto mu věřím. Tedy, ono mi ani nic jiného než věřit nezbývá. Jsem tu přeci úplně sama mladá holka. 

    Budíček! Hodiny ukazují ten otřesný čas : 5:00 am. Je vůbec legální v takovou hodinu vstávat? Tak tedy vstanu a hledám vypínač, oblečení do práce, vrazím do kufru, který leží u mé postele.

    Včera večer jsem se sem totiž nastěhovala. Za ty tři měsíce, co jsem na Novém Zélandu, je to již počtvrté. 

  S make-upem se nezdržuji, malovat se do temné fabriky asi nemá velký význam. Sedám na kolo a jedu temným ranním městem, směr jízdy vlevo na který si už pomalu zvykám.

    Vánoční den

    Po příjezdu do práce se dozvídám příjemnou zprávu, že končíme už v 9 ráno, jsou přeci Vánoce! Vzápětí mě ale napadne, jestli je to i pro mě příjemná zpráva. Co vlastně budu dělat a kam půjdu?

        V práci vládne vánoční atmosféra, všichni se objímají a dávají si dárky, na hlavách santovské čepice. Atmosféra se dotýká všech - kromě mě. Podívám se na hodiny. Teď asi máma s tátou zdobí vánoční stromek, v televizi hrají pohádky - v Čechách je 23. prosince večer...

     I když je práce velmi fyzicky náročná, dneska bych tu ráda zůstala déle. Protože když z ní odcházím, padá na mě nepříjemná deprese ze samoty a vánoční náladu určitě necítím. Co teď? Opřená o zábradlí zkouším kontaktovat spolubydlícího, ale je stále v práci. Vracím se tedy do nového ,,domova." 

    Cestou vidím obchod, zastavuji se a jdu si koupit svého společníka na vánoční den - láhev bílého vína. Novozélandské víno je tak výborné, kam se hrabou vína francouzská a když jsou ty Vánoce, tak proč nenačít flašku již dopoledne? Možná tím ale jen omlouvám, že v něm dnes chci utápět ty nepříjemné pocity.

    Cestou nemohu najít dům, chci zavolat a ... vybije se mi mobil. Sakra! Zachrání mě kolemjdoucí, který mi ukáže adresu na mapě. Díky za ochotné obyvatele této země, hned se cítím lépe a popřejeme si Veselé Vánoce! Dorazím do nového obydlí, ale tam mě čeká druhá strana obyvatel. Ano, bohužel ani na Novém Zélandu nežijí jen dobří lidé...

    Odvrácená strana ráje

        Bydlíme tu totiž ještě s jedním maorem. I když jejich ochota k cizincům je proslulá, přeci jen, jejich divoká krev se někdy projevuje i špatně. (Ostatně doporučuji film: Kdysi byli bojovníky) 

    Zatím jsme se moc neseznámili. Co ale vím, že má nádhernou malou dceru. Dnes je tu i s její maminkou, se svou ženou, ale jestli bývalou či současnou nevím, protože tu spolu nebydlí.

    Zavřu se v pokoji, otevírám flašku a zapínám počítač - dalšího společníka. Něco se mi ale stalo s časem v počítači, mobil vybitý a tak vůbec nemám ponětí, kolik je vlastně hodin. Prakticky nemám kontakt se světem. Chci se podívat na hodiny v kuchyni a zjistit heslo od WiFi, ale v tu chvíli slyším agresivní hádku.

    Nerozumím, mluví maorsky. Ona křičí, on křičí. Za chvíli slyším běh - utíká před ním s křikem. Padají rány a ne malé. Vzápětí pláč - jeho ženy a té malé holčičky. To vše se odehrává v pokoji naproti tomu mému. Mám strach. Popadnu kufr a barykáduju jím dveře pokoje, protože zamknout je nemohu. Pro jistotu si na kufr i sednu a zacpávám uši. Tohle je tu ta odvrácená strana ráje. Tak tedy Šťastné a Veselé! 

    Večer vánoční 

    Ležím zase ve své nové posteli a někdo mnou cloumá. Probouzím se. ,,Heeej, vstávej, dostali jsme dneska večer pozvání na Vánoce, na salát atd. Přece sis nemyslela, že tu zůstaneš sama! Nikdo nechce být na Vánoce sám!" říká mi můj spolubydlící, který přišel z práce. 

    Dívám se na něj s jedním okem otevřeným. Ano, flaška vína, kterou jsem schrupla téměř na lačno poté, co hádka ustala jaksi unaví. Když se ujistím, že se mi to nezdá, vyskočím radostí a oblékám se. Ty lidi sice neznáme pořádně ani jeden, ale jsou to češi, bude salát, cukroví, jen o tom kaprovi pochybuji.

    Cestou mu vyprávím o ranní hádce a rvačce. Dozvídám, že je to na denním pořádku a slíbí, že se Maora pokusí z domu vyhodit. Neutají přede mnou však to, že z něj sám má strach. Nedivím se... 

    ,,Veselé Vánoce z druhé strany zeměkoule, mami !" 

    Dorazíme na místo, krásný dům, příjemní lidé, směs národností, ale česká převažuje. Holky připravují stůl, smaží ryby a všichni se bavíme jako staří přátelé. Neuvěřitelné!

    Dostanu i nabídku zatelefonovat si se svou rodinou na skypeu.

Volám jim a přejeme si Veselé Vánoce - já z druhé strany zeměkoule za letního večera, oni za vánočního zimního rána. Loučíme se sentimentem, ale s úsměvem. O svém vánočním dni však pomlčím, nechci přidělávat své rodině starosti a už vůbec ne na Vánoce! Přeci jen, už první takové odloučení je pro nás svým způsobem zvláštní a obtížné.

   Vánoční večeře

... aneb nepomlouvej den před večerem, ani před tím vánočním. 

    Bavíme se s Klárou, která mi dodává odvahy, jakoby věděla, co se mi dneska honilo hlavou: ,,I já mám ty dny a pocity, kdy mi chybí moje rodina a je to obtížné, ale zapiš si jedno: Nevzdávej to!"

    Cítím zvláštní nový příliv energie. Ano, můj začátek na Novém Zélandu nebyl zrovna šťastný. Byl plný stěhování a příhod, které by se hodily do románů a k tomu to dnešní ráno... ale třeba s příchodem dalšího roku vše začne lépe, no ne? 

    Večeříme pod palmou na zahradě, za světla, za přítomnosti příjemného letního tepla. Kapra samozřejmě nemáme, místo toho jíme obalenou rybu, kterou kluci ulovili z oceánu. Ani nevím jméno, ale chutná výborně, stejně jako salát.

    Po večeři pouštíme Tři oříšky pro Popelku. Ostatním překládáme anglicky a některé věty jsou i pro nás oříškem. Poté následuje letní a vánoční oslava venku s muzikou. Tancujeme bosi na zahradě pod noční oblouhou, přiťukáváme si na zdraví, na Veselé Vánoce a objímáme se.

    Těžko věřit, že se známe jen pár hodin. Bude to asi tím, že nás všechny spojuje jedna věc. Jsme tu menšina a každý má svou rodinu daleko desetitisíce kilometrů a takto si vytváříme svoji další novou rodinu, kterou nejspíš také jednou opustíme. Až skončí víza, nebo až se rozjedeme každý zase někam jinam, či se vrátíme do své rodné země.

    Vánoce, které mi změnily život 

    Ráno to vypadalo, že Vánoce  na Novém Zélandu budou tragédie. Ale i za minutu se může vás život obrátit naruby.

    Ten večer jsem zažila prozatím nejlepší Vánoce ve svém životě, stejně tak jako následující vánoční svátky, Silvestr a narozeniny, na které budu vzpomínat do konce života.

    Ten Vánoční večer jsem se rozhodla žít okamžikem, nevzdat se a splnit si své sny. Ne snad proto, že bych byla na Novém Zélandu a opustila Českou Republiku, ale proto, že jsem změnila své myšlení. A věřte nebo ne, od toho večera se můj život úplně změnil a začal můj další nový životní příběh.