Aký dar do života vám dala neplodnosť/ dlhodobé snaženie?

diva_ziva
30. dub 2016

Ahoj dievčatá, o dieťa sa snažíme cca 16 mesiacov, zatiaľ bez akéhokoľvek úspechu. Ja budem mať za chvíľu 32 rokov, takže už ma občas chytá mierna panika, aby sme to akoby "stihli", hlavne keďže by sme radi mali viac detí. Mám bezproblémový pravidelný cyklus, nebrala som HA a tak som sa domnievala, že počatie bude záležitosť na pol roka maximálne, ale keď prešiel skoro rok, tehotenstvo nikde, kamarátky tehotneli (poniektoré doslova na prvý krát! Jak sa toto robí?? 😲 ), tak som začala byť pekne nervózna. S nervozitou začali pribúdať pravidelné smútky až depresie a výlevy hnevu na partnera. Som presvedčená, že zdravie a plodnosť je silne spojené s duševnou pohodou a takže som začala skúmať, či je u mňa nejaká duševná príčina, ktorá bráni počatiu. Zistila som, že mám veľký problém so sebavedomím a sebaúctou, že si nie som istá, čo od života chcem, akú prácu chcem robiť a hlavne ako nájsť v živote zmysel (dieťa malo toto vyriešiť). Najväčší zlom bol pobyt zameraný na meditáciu a regresnú psychológiu, kde som odhalila hromadu akoby chorobných programov vo svojej rodine, ktoré u mňa v podvedomí bránili počatiu. Začala som na sebe pracovať a musím povedať, že hoci mám pred sebou ešte veľa práce, hodne ma to posunulo a hlavne to zlepšilo môj vzťah s partnerom. Myslím, že keby som otehotnela hneď, tak by som si s materstvom musela zároveň riešiť všetky svoje strachy a neistoty, a to teda neviem, ako by sme dali. Za toto som vďačná, že sa to nepodarilo hneď, pretože ma to hrozne posunulo, som omnoho viac sama sebou, nenechám zo sebou mávať a som celkovo šťastnejšia (až na 1.DC 😀 ). Na druhú stranu, občas ma prepadá strach, že zo seba urobím zenového mistra a aj tak sa to nepodarí 😀 😀 Zaujímalo by ma, či tiež si v snažení dokážete nájsť nejaký dar, či vám to aj niečo dalo (a nielen vzalo). Díky, teším sa na inšpiráciu 🙂

diva_ziva
autor
30. dub 2016

Inak už rozbiehame aj lekárov, spermio v podstate ukážkový, na sledovaní ovulácie krásne vajíčko. V pondelok budú výsledky hormonálneho profilu.

konik_mischel
30. dub 2016

@diva_ziva ahoj, já teď miminko čekám, jsem o pár let mladší než ty a čekali jsme na něj 3 roky. Upřímně, prošla jsem si fázemi:,1. v pohodě, to půjde, už se těším, 2. nejde to zatím, je času dost neřeším, 3. řeším..., 4. řeším hodně a začínám vyšilovat, 5. obracíme se na odborníky, 6. regulérně vyšiluju, že to nepůjde, 7. nemůžu celý svůj život čekat na něco, co možná nikdy nepřijde, jdu si najít něco jiného, kde se realizuji - rozhodla jsem se pro změnu práce, se kterou jsem už pár let otálela ... a ejhle, do měsíce to bylo 😉 chci ti tím říct, že je super, že si řešíš nějaké své rodinné vztahy, problémy atd..., věta myslela jsem, že to vyřeší dítě - ne, dítě nevyřeší nic - ani problém ve vztahu, ani nízkou sebedůvěru nebo neúctu sama k sobě, jen na něj všechny své strachy případně přeneseš. Pokud čekáš, že dítě bude tvojí náplní života , ano samozřejmě bude, ale jednou tě opustí a pokud to bude to jediné, co v životě budeš mít, budeš buď nešťastná nebo ho k sobě budeš poutat. Vzhledem k tvému věku doporučuji obrátit se na centrum asistované reprodukce, my měli štěstí, pan doktor nám nejdřív navrhnul inseminaci - nejjednodušší možnost a až pokud nevyjde, tak IVF atd... Měli jsme štěstí - 4UIU vyšlo. Držím palce na cestě za miminkem 😉

diva_ziva
autor
30. dub 2016

@konik_mischel Díky moc za správu a gratulujem 🙂 Plne súhlasím so všetkým čo hovoríš a práve vďaka tomu, že sa to nedarí, mám možnosť riešiť tieto problémy (o ktorých som dovtedy ani nevedela, že ich mám). Viem, že ešte hromada vecí sa musí vyriešiť. Inak ja som asi momentálne vo fáze 4. 😀 Ale snažím sa práve brať veci z perspektivy, keby nebolo tohoto, tak nedosiahnem osvietenia, ako to ja nazývam. 😀 Inak zrovna zmena práce sa mi teraz hodne ozýva v podvedomí. Netvrdím, že to je riešenie, spíš že nemá zmysel zotrvávať v práci, kde nie som spokojná, kvôli tomu že čo keď otehotniem.

obyvatelka
30. dub 2016

Ahoj. my se začali snažit v únoru 2012. Mám za sebou dva potraty a teď poprvé prosperující těhotenství, které ale prožívám se strachem (toho už se asi až do konce těhotenství nezbavím). Každé pálení, píchnutí, výtok řeším. Co jsem ale chtěla říct, je to, že jsme na tohle těhotenství čekali 4 roky. Absolvovali jsme řadu lékařských i alternativních postupů. Nakonec jsme se v srpnu 2015 rozhodli pro adopci a smířili se s tím, že vlastního prcka nikdy mít nebudeme. Od té doby jsem už byla 2x těhotná, z toho jednou to nevyšlo, další pokus teď probíhá a já se snažím být pozitivní, že to všechno dobře dopadne 🙂 v adopčním procesu pořád jsme. Dalo mi to několik postřehů: naučila jsem se posílat do prdele všechny ty chytré rádce, kteří nám radili, jak zaručeně otěhotnět a divili se, že ještě nejsme těhotní. S manželem nás to neuvěřitelně spojilo, protože to byl právě on, kdo mi řekl, že to není jenom moje diagnóza - neplodnost - ale že je to náš společný problém, který společně řešíme. Byl to také on, kdo první přišel s tím, že adoptujeme. Teď, když máme poprvé prosperující těhotenství a já mám před sebou prvotrimestrální screening, jsem zjistila jednu věc: všechny mamky řeší, aby vyšel screening dobře, aby bylo mimčo zdravé. Já řeším jenom to, aby mělo bijici srdíčko. kdysi jsem říkala, že bych si postižené dítě nikdy nenechala, že bych šla na potrat. Dneska už vím , že bych na potrat šla jenom tehdy, kdyby mělo dítě vady neslučitelné se životem. že kdyby mi nějaké vyšetření vyšlo negativně a bylo tam riziko nějakého postižení (Downův syndrom třeba), že bych na potrat nešla....je to pro mě vymodlené těhotenství a nedala bych ho pryč jenom kvůli nějakým předpovědím, které ani nemusí být přesné. To bych ještě před pár lety neřekla ani si nemyslela. 2 potraty změnily moje myšlení úplně maximálně. To jsou jedny z pozitiv, co nám neplodnost přinesla, jinak má bohužel plno negativ a já se nenáviděla za to, že se nám otěhotnění nedaří ☹ dokud se to nezačalo týkat přímo nás, tak mě nikdy nenapadlo, že bychom mohli mít tenhle problém....... po těch letech už jsem s tímhle vyrovnaná, taky co mi jiného zbývalo, že 🙂

diva_ziva
autor
30. dub 2016

@obyvatelka Ďakujem ti za tvoj príbeh, je to mazec, to ste to vôbec nemali jednoduché. Musím sa troška snažiť nepanikáriť, keď to čítam 😀 Ale zas je vidieť ako človek prehodnotí. Veľmi ti držím palce, aby screening a celé tehotenstvo dobre dopadlo. 🙂 No asi je otázka, či pozitíva prevážia negatíva, ale hold taký je život a nie je to vždy tak ako by sme si to želali. Inak ja sa tiež mám tendenciu obviňovať, že keď spermiogram je dobrý, tak je to určite mnou, keď nie fyziologicky tak tým, že som úzkostný typ.

martiina_k
30. dub 2016

No taky napíšu svůj příběh - jsem po onkologické léčbě, asi v roce 2010 jsem se "náhodně" dozvěděla, že po chemoterapiích nejspíš nebudu moct mít děti. Tehdy manža ještě byl přítel, tak jsme šli hned do centra, abych věděla, jak na tom jsem. Tam se to potvrdilo. Nicméně IVF s darovanými vajíčky byla možnost, takže jsme měli jasno, po svatbě se na to vrhneme. Od 2013 jsme lítali do CARu, na konci 2015 jsem řekla A DOST!, už nechci další hormony, už nechci další laparoskopie v narkóze apod. už před tím posledním pokusem jsem si říkala, že jestli to nevyjde, tak kývnu na jednu nabídku odkupu firmy, kterou tedy teď vedu a profesně jsem na tom výborně. Aktuálně máme rozjeté IVF s náhradní matkou, která nám miminko odnosí. Já se můžu plně věnovat práci, nežijeme z ruky do huby, jako jsme žili před tím. Můžeme miminko i nás výborně finančně zabezpečit a lásky u nás dostane jako kdybych ho odnosila já. Takže moje pozitivum z toho všeho je to, že jsem si koupila firmu, které se daří výborně, dost jsem se profesně seberealizovala a jsem se svým životem teď spokojená (samozřejmě kromě toho, že ještě nemáme to mimčo). Neříkám, že mě občas nezamrzí, že si neprožiju těhotenství, ale když dám na jednu stranu vah těhotenství a na druhou stranu vah mé zdraví, tak jsem asi sobec, ale zdraví u mě převládá. No a navíc je mi 31, takže třeba jednou tenhle postoj přehodnotím a ještě do jednoho IVF půjdeme.

alpinka1
30. dub 2016

Ahoj 🙂 Dobrý nápad na diskuzi, člověka to donutí se zamyslet a najít na tom všem i nějakou pozitivní stránku, kterou si možná běžně neuvědomuje. My jsme se pro miminko rozhodli na vánoce 2011 a stále jsme se nedočkali. Poprvé jsem otěhotněla rok a půl po začátku snažení, když jsem zjistila, že jsem těhotná, myslela jsem si, že prostě bude vše ok a já budu mít miminko, věděla jsem, že existují potraty, že se tyhle věci dějí, ale tak nějak jsem to brala jako že nás se to přece netýká. No spletla jsem se, když nám na prvotrimestrálním screeningu řekli, že miminko nežije, tak jsem na to nebyla připravená a bylo to těžké. Podruhé jsem otěhotněla 5 měsíců po revizi, všichni nám říkali, že teď už to vyjde. Nevyšlo, zase přišel screening a zase miminko nežilo. Sice jsem na to už připravená byla víc, ale bolelo to o to víc, že jsem ztrácela naději, že z nás někdy budou rodiče. Na další těhotenství jsme čekali dva roky, několik neúspěšných IUI a IVF, nakonec se podařilo přirozeně. Tentokrát jsme to nedotáhli ani ke screeningu a skončilo to v 9.tt, ta bezmoc je nepopsatelná. Teď jsme se rozhodli ještě jednou to zkusit, i když rozum říká něco jiného, mám jakýsi vnitřní pocit, že tentokrát to vyjde. Možná se pletu. Každopádně co nám tahle situace dala? Určitě vědomí, že máme jeden druhého, strašně nás to s manželem sblížilo a víme, že se můžeme jeden na druhého spolehnout. Pak taky jiný pohled na svět, víc si vážíme maličkostí, protože víme, že všechno není samozřejmost. Řekla bych, že jsou z nás jiní lidé, takový míň povrchní (nebo jak to říct). Taky nám to dalo větší nadhled a protřídilo to naše přátele na ty, kterým na nás opravdu záleží a ty, kteří ten zájem jen předstírají, aby získali co nejvíce drbů. Pak jsou tu ještě ti, co byli našimi přáteli dokud jsme byli na stejné lodi, dokud se i oni snažili o miminko, ve chvíli kdy se jim to podařilo, tak už jsme nebyli tak nějak vítaní, protože nechtěli poslouchat náš smutný příběh a kazit si svoje štěstí. Ale pak nám tahle situace dala taky neuvěřitelné množství bolesti a bezmoci. A vzala nám tři děťátka. Takže abych to shrnula, to všechno nám dalo vlastně hodně, ale za jakou cenu... ☹

haaaluska
30. dub 2016

My sme sa nechranili 5 rokov a nepodařilo sa nam počat.neriesili sme to že sa nezadarilo, menzes pravidelný,potom som mala zhorsenu cytologiu bolo to na konizaciu ale nesla som.koupila som si indonal woman brala 2 tbl denně a ked som našla dálnice na těstě ruky sa mi triasli ze tatik tie dvě ciary pořádně ani nevidel 😉 no a už budem 35 TT a o chvilu bude princezna s námi.indonal som brala kvoli pozitivnemu hpv na čípek a mudr mi povedala že to stimulovalo vajecniky.tak jedine tbl asi vdacime za malu kedze tolko rokov nic a zrazu zázrak 🙂

kaja23
30. dub 2016

Taky se s dovolením zamyslím a podělím....S manželem jsme se snažili 1,5 roku bezúspěšně,proběhlo několik IUI,IVF, ale nic-problém byl u nás obou a šance na přirozené otěhotnění úplně minimální. Nakonec jsme zkusili léčitelku-je to na dlouhý příběh,ale díky ní a máme už 6iletého syna. Pak jsme zkoušeli opět několik let ET,IVF-jedno se povedlo a máme 3etou dcerku.Loni v květnu jsem našla //,přirozeně,nečekaně. Máme 3měsíčního chlapečka.A co mi náš "hon za mimimkem dal"?Víru!Protože zázraky se dějí a věřte mi-zázraky mám tři

diva_ziva
autor
30. dub 2016

Dievčatá, ďakujem za príbehy, ste úžasné! Verím, že sa nám to všetkým skôr či neskôr podarí. 🙂

diva_ziva
autor
30. dub 2016

@haaaluska Gratulujem 🙂

darkwitch
30. dub 2016

Zajímavá diskuze, tak i já se podělím se svým příběhem. O dítko jsme se začali snažit pár měsíců po a svatbě, po roce neúspěchu jsme šli do CARu, kde proběhlo několik IVF a KET, po každém transferu následovalo vždy biochemické těhotenství, zoufalí jsme bylo řádně, ale nakonec jsem přirozeně otěhotněla a máme krásnou holčičku. Teď bychom chtěli druhé, myslela jsem si jak se druhé hned zadaří, vždyť jeden zázrak se už stal a smůla byla prolomena, no, není tomu tak, od té doby, co se snažíme o druhé jsem třikrát otěhotněla a první těhotenství skončilo revizí a pak byla dvě biochemická.
Co mi to všechno dalo? Asi jsem se naučila trpělivosti, vážím si toho, co mám i když občas smutním po tom, co jsem mít mohla. Myslím, že kdyby se nám dítko povedlo hned, nevážím si toho tolik a tolik si to neužívám. S manželem nás to asi sblížilo, i když spíš až když se nám zadařilo. A je pravda, že za tu dobu jsem se uklidnila, po dvou letech neúspěchu jsem byla úplně v háji, po čtyřech to bylo mnohem lepší. Ale i když mám zkušenosti z prvního dlouhého snažení při tom druhém to vůbec nepomáhá 😀

78marcela
30. dub 2016

Ja nevim, jestli nejaky dar nam dala neplodnost...asi zadny. Urcite zalezi na psychicke pohode, i kdyz ne zcela. Ja byla pri prvnich pokusech vcelku v klidu, brala jsem to, ze jsem docela mlada, ze se urcite povede (bylo mi 31, kdyz jsem sla na prvni IVF).
Nakonec se povedl az sesty transfer v 36 letech, kdy uz jsem zacinala byt zoufala, ze jsem starsi a starsi a porad nic..
Povedl se tedy castecne i treti pokus, po nem potrat v 6.tydnu, a paty pokus skoncil potratem s revizi v 9.tydnu.
Na sesty pokus jsem sla bez nalady, chtela jsem to i odlozit, necitila jsem se po revizi v pohode, neverila jsem...nakonec jsem sla....samotny prubeh byl taky o nicem a cestou domu jsem brecela, ze to stejnak zase nevyslo. Doma jsem pomahala s rekonstrukci, tahala koberce, stehovala skrine..a vyslo to, ac jsem fakt neverila. Takze bych zase psychice neprikladala prilisnou vahu.
Cele tehotenstvi bylo psycho, horor, sileny nervy, strachy,komplikace..nejhorsi doba v mem zivote, kdy jsem si fakt sahla na dno...
Byla jsem si jista, ze porodim ubreceny vystresly dite...a mala je zlata, jak jen muze dite byt. Moje nervy a psychicky stavy v tehu se na ni nastesti nepodepsaly.

alkuska
30. dub 2016

Nadhled. Když jsem po několika letech snažení a jednom zážitku s // který trval tři týdny a zase odešel konečně počala a donosila dítě, nespustilo se mi bůhví proč mléko. Takže nekojím, ač jsem se na to celé ty roky těšila a to mě taky hodně bolí u srdce. Věděla jsem že jsou lidé, kteří mají problémy s plodností a věděla jsem že kojení není samo sebou, ale jaksi člověk si nepřipouští že by to mohl být jeho případ, že? Takže teď vím, že NIC, ale vůbec NIC není samozřejmost. A jsem vděčná za to co mám.

eloise02
30. dub 2016

Osobně trošku nechápu ty, které začnou vyšilovat pokud okamžitě neotěhotní, okamžitě běží do všelijakých center na umělá oplodnění atd. A celé další roky, kdy to nejde se stresují a v podstatě si ničí život. Co by asi dělaly na mém místě - otěhotněla jsem po 13 letech. A co mi dala neplodnost? Mnoho krásných let, které jsme si užívali - cestovali jsme, máme nádherné zážitky. Miminko přišlo přesně v době, kdy už jsme ho pravda ani nečekali, ale zároveň byl na něj asi právě v tu dobu ten správný čas. Příčinou u mě byl syndrom PCO na který ovšem přišla až nová gynekoložka, kterou jsem si našla po porodu. Přesto jsem bez jakékoliv léčby i s tím, že jsem menstruaci měla tak 2-3x do roka, otěhotněla zcela přirozeně. A šlo to i bez stresů, rozvracení vztahů, vyšilování atd.

adjanni
30. dub 2016

Pokud jsou přes všelijaké problémy s otěhotněníma nakonec dobré konce, je to super a všem to přeji, u nás dobrý konec nepřišel, dítě už nikdy mít nebudeme. Co nám to dalo? Copak na to může existovat kladná odpověd, těžko. S manželem se milujeme, cestujeme, ale to by jsme mohli i s dítětem. Někdy přijde smutek, vzpomínky na nepovedené těhotenství, venku pohled na kočárky a já držím šňůru se psem. Ale tak to chodí. Jsou věci, které neovlivníme. Bohužel.

terezapetrova
1. kvě 2016

@eloise02 tak ale pokud jsem dobre počítala začali jste se snazit cca okolo tvých 22 let +- nějaky rok? Ono je totiž rozdíl kdyz to trvá 13 let od takovýho veku nebo treba 13 let od 33.. Ta psychika taky prirozene vypada jinak .. (Samo netvrdím, ze 13 let je málo i v tvém případe)

terezapetrova
1. kvě 2016

@diva_ziva myslim, ze na myšlenky na neplodnost mas jeste cas 🙂 verim, ze 16 m v dnešní dobe az tolik neni, my se snažili stejne dlouho a stačilo se psychicky odpoutat - nemyslet na to tolik myslim, ze by jsi to klidne mohla mit podobně ;)

78marcela
1. kvě 2016

@eloise02 kdybych to mela nechat jen tak, 13 let, tak nemam dite nikdy. Jsem vdecna, ze to slo alespon s doktory a ze jsem se v mych skoro 37 letech vubec dockala. I tak to cekani trvalo celkem sedm let.

misha83
1. kvě 2016

Dalo nam to hrozne moc, predevsim hodne pokory a prerovnani priorit. Otehotnela jsem po vice jak 4 letech a 8 pokusech umeleho oplodneni. Jsem rada, ze jsme to zacali resit pomoci lekaru, naopak bylo pro nas lepsi zjisteni vedet, kde je problem a moci ho resit. Zadne extra stresy apod. neznam. To je nesmysl takto pausalizovat. Ted cekame druhe dite, opet za pomoci lekaru a jsem kazdy den vdecna, ze tato moznost existuje.

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@78marcela Vau, tak to muselo byť náročné, si dobrá, že si to zvládla. Teším sa, že sa vám to nakoniec podarilo. Z toho, čo som počula a čítala si myslím, že najhoršie vplýva na dieťa nie ani tak stres matky v tehotenstve ale keď rodičia dieťa nechcú. Takže malá u teba určite cítila, že je vítaná. 🙂

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@alkuska Presne ako hovoríš, nič nie je samozrejmosť, ale sme na to tak nejak nastavení. Aspoň ja som určite bola doteraz, keďže všetko mi išlo tak nejak ľahko. Väčšinu vecí, ktoré v živote chceme, si vieme zadovážiť, kúpiť, či inak získať, keď do toho dáme dostatok energie. S tehotenstvom a kojením nie je nič isté, a vôbec, obecne so zdravím. Do nadhľadu a pokory ja cítim, že ešte musím dospieť, stále v sebe cítim pocit krivdy.

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@eloise02 No asi sme každý iný, ja som hold bola vždy spíš úzkostný typ a mám rada veci pod kontrolou, takže mi pdychika dáva slušne zabrať. Čo by som dala za väčší duševný kľud. 😎 Mňa troška tlačí čas, ale máš pravdu, dá sa ten čas "čakania" využiť skvele, keď si ho človek nezprotiví nervami a panikou.

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@adjanni To ma mrzí ☹ Súhlasím, že je ťažké si na tom niečo nájsť, keď sa to nepodarí. Ja viem už teraz, že mi to pomohlo v osobnom raste, ale aj tak každá z nás dúfa v štastný koniec. Ale ako hovoríš, nie všetko v živote ovplyvníme a nie všetko sa nám splní.

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@terezapetrova Díky za povzbudivé slová 🙂 No ja si myslím, že to môže byť u mňa hodne o psychike, to priateľ to berie o dosť viac v pohode. Cítim, že potrebujem nejaké rozptýlenie, asi vo forme práce najlepšie, čo by znamenalo zmenu zamestnania. Akurát začíname zisťovať, či je zdravotne u mňa všetko OK a ak áno, tak to bude fakt len ta hlava moja neurotická. 😀

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@misha83 Gratulujem. 🙂

diva_ziva
autor
1. kvě 2016

@darkwitch Díky, veľmi sa mi páč, že nakoniec sa vám podarilo počať prirodzene. To by som si priala i ja. 🙂 Držím palce pri snažení!

78marcela
1. kvě 2016

@diva_ziva to nevim, jestli je to opravdu tak...ja jsem normalne vcelku psychicky silny a odolna, ale v tehotenstvi bylo vsechno jinak...brecela jsem, ze uz nechci byt tehotna, at to decko ze me nekdo vynda, ze uz to nevydrzim, nezvladnu...to bylo v druhem trimestru...prvne v zivote jsem uvazovala odborne pomoci psychologa nebo psychiatra...ja, ktera na dite tak dlouho cekala...bala jsem se, jake to bude mit nasledky...v blogu mam o tom clanek.
Ted malou samozrejme miluju, strasne moc, jsem hrozne stastna, ze ji mam...a dokonce uvazuju o druhem, ackoliv by me to predtim ani nenapadlo...ale moje lekarka rikala, ze se to nemusi opakovat, ze druhe tehotenstvi uz muze byt v poradku...no uvidime.
Drzim ti moc pesti. Podle meho nazoru se docka kazdy, kdo pro to neco dela. My podstoupili ivf, nebyla to sranda, financne narocne...ale stalo to vsechno za to.

fabola
1. kvě 2016

Snad ano.nadeje umira posledni

darkwitch
1. kvě 2016

@eloise02 ja chapu ty co zacnou brzo vysilovat, taky jsem vysilovala, mnohem vic jsem vysilovala po pul roce neuspechu nez po trech letech 😀