Co dělat po potratu? Čím se zabavit?

Práce,práce a zase práce 🙂 Přestala jsem na to myslet.Potom dovolená,myslela jsem,že se to tam znovu povede a nic.Trápila jsem se jako ty,plakala,vztekala se.A potom jsem si řekla,kašlu na to.Věnovala se práci na 1000 %,o víkendech s kamarády na akce,pařby.Popíjela jsem akorát kontryhelový čaj a prostě to neřešila.A pak to přišlo.Člověk na to musí úplně zapomenout,jinak se pak nedaří.Čím víc jsem to chtěla,tak to nešlo.Věřím,že se ti znovu podaří otěhotnět a vše bude dobré,takže se neizoluj a vyraž i do té hospody a mysli na jiné věci 🙂

@grandfina Ahoj,uplně tě chápe.Také jsem potratila,zamlklé těhotenství v 10tt.3 roky jsme se snažili,pak ten potrat,od té doby uběhl další rok,mezi tím jsme podstoupili 2 ivf,na nic už jsem nechtěl čekal,1 ivf nuspěšné,to byla opět bolestivá rána a teď podstupuji 2 ivf.Abych neodbočovala od tvé otázky,nejhorší od potratu bylo to šestinedělí myslím psychicky,mě pomohly výlety,vínečko s kámoškama a tenkrat dovča na malorce,vubec jsem nemohla být sama.Vzpomínám,jak jsem se vyhybala kamarádkam s dětmi a těhotným,mimochodem nedělá mi to dobře ani teď.Přeji ti hodně síly a hlavně štestí,uvidíš zase načerpáš energii,chce to jen čas 😉

@grandfina Prošla jsem si tím také - ukončené těhotenství ve 13+6 z důvodů vývojových vad. Já měla takový zvláštní průběh rekonvalescence - prvních pár dní po zákroku jsem si myslela, že to budu zvládat dobře - byla jsem o tom schopná mluvit s manželem, chápali jsme správnost našeho rozhodnutí a brali to tak, že se to prostě stalo a nedalo se s tím nic dělat. Rychle jsem se vrátila do práce, kde jsem na to nemyslela a soustředila se na práci. Ale pak přišly Vánoce a já byla na dně - každý večer mě přepadal nával pláče, byla jsem smutná a naprosto pasivní. Našla jsem si zábavu v podobě knížek, které jsem si už dlouho chtěla přečíst, udělala jsem si v hlavě plán na příští rok, dívala se na filmy, na které jsem normálně neměla čas. Pokud ráda píšeš, tak piš; pokud ráda maluješ - maluj nebo zkus takové ty omalovánky pro dospělé - dáš tím podle mého rukám aktivitu a hlavě prostor, aby sis to začala pomalu srovnávat. Ale jak píšou holky, v hloubce duše stejně nepomáhá nic než jen čas... A upřímně, zakázala jsem si na chvíli chodit sem na koníka - sice jsem chodila do podobné diskuse, ale cestou na ni člověk vidí fotky dětí, bříšek apod. - je určitě dobré s někým svůj smutek sdílet, ale tato stránka pro mě v jednu chvíli byla jako sůl do rány...
Já chodím napůl pracovně a napůl osobně ke koučce a psychoterapeutce - moc mi pomohlo si o tom popovídat s někým nezávislým, odborníkem, který ví, jak na mě - odcházela jsem po hodině mluvení skoro bych řekla i s pocitem spokojenosti a hlavně s nadějí, že všechno bude dobré a život půjde dál.

Máme doma dvě děti a snažíme se o třetí. Loni v únoru jsem zjistila, že jsem těhotná. Bohužel těhotenství muselo být z mých zdravotních důvodů (mám vadu dělohy a navíc jsem po dvou sekcích) ukončeno v sedmém 7.tt. To, co jsem prožívala, bylo šílené. Pocity viny, záchvaty pláče a vzteku, nechutenství, nespavost. Přesně týden po přerušení mi psala kamarádka, že je v 8.tt. Takže její miminko se narodilo v termínu, kdy by na svět přišlo i to naše. Jen díky dětem (té mladší bylo v té době půl roku), manželovi a valící se zakázkám jsem měla zaměstnanou hlavu i ruce. Přesto jsem první menstruaci obrečela a i při těch dalších jsem byla na hromadě. V 11.prosince jsem měla pozitivní test, 18.12. mi doktorka vzala krev, protože na utz nebylo ještě nic vidět. HCG bylo necelých 200 a tak jsem musela na kontrolu 28.12. Jenže na utz stále nemohla nic najít. Rovnou mě poslala do nemocnice, kde mají silnější seno. Tam miminko našli v děložní hrdle a navíc v jizvě po císaři. Opět 7.tt. Rozbrečela jsem se už v nemocnici, domu jsem málem nedošla. Dostali jsme čas na smířenou. Na Silvestra jsem byla na revizi. Spousta pocitů a prožitků je dvojnásobně silných, spousta jich mám problém zvládnout, ale tím, že už to bylo podruhé, tak už s tím nějak líp umíme zacházet. Sice zase nedokážu spát, žiju z kafe a čokolády, ale vyhlížím první ms jako nový start. I když nemůžu teď říct, jak budu reagovat.
Za sebe můžu říct, že to je bohužel o čase. A taky soustředit se na něco jiného,, práce koníčky a pod. Držím palce, ať se to co nejdříve povede znovu a vše dopadne dobře!

Mne sa to stalo minuly rok - po 3 rokoch sme podstupili nase 1.ivf, uspesne a cakali sme dvojicky. Bohuzial nasa radost netrvala dlho, potratila som v 6tt. Bola som z toho hotova, prerevala som niekolko dni. Najhorsie bolo, ze svagrina otehotnela prakticky hned po svadbe a hoci vedela, co sa nam stalo, bez problemov pred nami rozpravala o kupe vybavicky, kocika a podobne.
Jednoducho, hotovy horor. Trvalo mi par tyzdnov, kym som sa dostala z najhorsieho, ale aj tak to trvalo dlho, kym som bola schopna byt v spolocnosti nejakej tehotnej. Najhorsie to bolo asi v termine porodu - vsetky spomienky, navyse sme sa dozvedeli, ze 2.ivf bolo neuspesne.
Buduci tyzden ma caka dalsi vklad, takmer na den presne ako minuly rok a mam obavu, ze sa zopakuje rovnaky scenar - velka radost a potom opat sklamanie.

Mě se totéž stalo letos - den před Štědrým dnem - nesmírná radost - moje gynelkoložka mi potvrdila těhotenství. No a 16.1. jsme měli naplánované, že pojedem za mou babičkou, která má 100 let. nedojeli jsme. Já zjístila, že špiním - dojeli jsme nanejvýš do většího města na pohotovost - kde mi pověděli ortel - zamklé těhotenství v 9 tt. s tím, že v pondělí mám zajít ke své gyn. se domluvit na revizi. No nejhorší na tom je, že ačkoliv jsem byla na prohlídce asi 3 dny před tím, doktorka mi říkala, že vše v pořádku. No děs. No aby toho nebylo málo, zimnice, horečky na druhý den spustil samovolný potrat .... teď jsem po revizi děiohy.
Je to nápor na psychiku děsný, ale mám skvělého manžela, tak se mě snaží zabavit, abych na to co se stalo nemyslela, Horší to je když je v práci a já sama doma. vygruntovala jsem celý byt, mám své zájmy - paličkování, tak jsem se pustila do toho. prostě musím futr myslet na něco jiného, jinak je slzavé údolí.
No snad se nám podaří to psychicky zvládnout ....

@grandfina Ahoj, já jsem byla na revizi 29. 12, chvíli po tobě..Čtu knížky, v jedné je trochu o budhismu (to mi pomáhá), chodím do práce, vzhledem k šestinedělí moc nesportuju (radši), soustředím se na sebe, nakupuju oblečení🙂 ale teda v tomhle počasí je to na zbláznění, kdyby bylo teplo a pěkně, asi by to šlo snáze, navíc to byl náš první pokus, tak sebevědomí nic moc, ALE plánujeme jet v březnu do Itálie na kola, tak se tam těším a snažím se na "to smutné" nemyslet a radši po ničem nepátrat (doteď nevím výsledky z histologie, ale údajně to byla jednovaječná dvojčata). Takže nejsi v tom sama, mysli teď na sebe a věř! B-) Všem holky držím palce!