• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Downův syndrom. Šly jsme na potrat. Podpoříme se?

19. ledna 2017 
@81miska Dobře vím,o čem píšeš. Jsou to 4 roky,co mi zemřela 24 letá dcera. Po její smrti jsem byla úplně na dně a co lidi dokáží říct a jak jsou netaktní,znám velmi dobře. Když pláču,někteří říkají...tak na to nemysli.:angry:Jako by to bylo možné. A když se snažím nějak žít dál a jedu třeba na dovolenou,jiní říkají,ono jí umřelo dítě a ona si cestuje. Vykašli se na všechny. S mužem jsem skoro půl roku nekomunikovala a ještě dnes nehsme schopni o tom spolu mluvit. Každý z nás chodíme k psychologovi.
19. bře 2016 ve 13:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@babanci je strasne tezke o takových věcech mluvit :frowning2: bude to 5 let kdy mi umrel brácha a mojí mamce syn… dodnes nejsme schopne o tom mluvit. :frowning2: nejde o tom mluvit s nikým. S tímhle nejde se vyrovnat, jen nejak zít dál
19. bře 2016 ve 20:43  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@andrys35 Máš pravdu,žijeme. Ale...všechno se změnilo.Dýcháme,chodíme do práce,staráme se o dceřino dítě..ale radost nebo alespoň klid dosud neznáme. Možná někdy,alespoň smíření...
19. bře 2016 ve 21:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@danisi Dvakrát? A pokaždé kvůli DS?
21. bře 2016 ve 12:29  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@81miska a to je právě ta největší chyba, že budete o tom mlčet. Chápu, že pokud on nechce, nenadělas nic, ale vašemu vztahu to nepřidá, ba naopak. Budeš mít pocit, že jsi na to sama a uzavres se do svého světa, kde se pak může objevit někdo, kdo ti bude naslouchat a vznikne velký problém ve vztahu. Je partner ochoten navštívit psychologa?
21. bře 2016 ve 21:00  •  2 děti - čeká miminko, termín má v červenci 2015  • Odpověz  •  To se mi líbí
@smiskova Třikrát jsem přišla o miminko. Dvakrát v prvním trimestru, ale nezjistili proč. Říkali, že buď nějaká VVV, nebo problém u nás dvou. Ale dle genetiky mě i manžela bylo všechno ok. Teď bohužel měl malý DS. Ještě nás chce znovu vidět genetik, až se dám dohromady, a probrat to s námi, protože se mu nezdají i ty dva potraty z dřívějška. Ale nemyslí si, že to bylo kvůli DS. Spíš nějaká jiná VVV a tělo to vyřešilo samo. I když s následnou revizí. Tehdy to bylo ale vše v pořádku, ale teď to tělo nějak zlobí a odmítá se "vyčistit". Možná to blokuje i ta psychika..
22. bře 2016 ve 12:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
@babanci naprosto chápu. Sice se to nedá srovnat, ale na všechna miminka prostě nezapomenu. Každý rok v den potratu a v den, kdy se měla narodit, zapalujeme svíčku. Teď nám přibude další.. Všichni kolem si myslí, že to přebolí..nepřebolí. Člověk maximálně navenek otupí, ale i tak si to v sobě ponese do konce života. Ale říkám, s Vámi se to nedá srovnat.
22. bře 2016 ve 12:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Když se nám narodil syn s DS, byl to šok. ALe my s manželem jsme byli ukázkový případ, že ani to okolí to nemá s lidmi v těžké chvíli jednoduché. Já jsem se snažila si představit, jak bych reagovala, kdyby se to stalo někomu v našem okolí a došla jsem k tomu, že bych plácala, asi tak podobně, jako všichni ostatní. Mně to vůbec nevadilo, ale manžel bojoval a řekla bych, že sám vlastně ani nevěděl, jak by chtěl, aby se okolí chovalo a co řikalo. Já jsem třeba byla hlavně ráda, že s námi okolí komunikuje, že řeknou cokoli, ale hlavně se nám nevyhýbají a projeví účast. Ať řeknou cokoli, myšleno to bylo dobře. A pokud by měl někdo z našeho údělu radost, tak mi nestojí o to, abych se tím vůbec zabývala. Paradoxně po narození prvního syna, kdy byly komplikace kolem porodu jsem byla psychicky rozložená a vadilo mi přesně vlastně asi všechno, co se kolem dělo. Každý jsme jiný, ale mně pomohlo, že jsem zjištění DS rovnou na všechny vybalila, zcela otevřeně o tom mluvila a vysvětlovala, co nás čeká a vůbec se s tím nepárala. Žádné tajení - a vše se rychle rozneslo a byl brzy klid. Teď v lednu jsem byla na miniinterrupci, nečekané těhotenství, bylo to bolestné rozhodování, i ta představa, že beru život zdravému dítěti. Ale neviděla jsem jinou možnost. Strašně jsem se bála, jak to zvládnu. Měli jsme za sebou sotva vzpamatování se, po překvapení po porodu DS a když konečně se zdálo, že i manžel to překonal a je nám dobře, přišla další pecka. Ale miminko jsem si nechat nemohla, nezvládla bych to, 3 dítě velmi brzy. Nevim, co je to za osud, já jsem po druhém porodu stála o sterilizaci, ale byla mi rázně rozmluvena asi právě proto, že se druhý syn narodil s DS a rodiče se asi často rozhodnou pro další dítě jako kompenzaci. ALe já věděla, že už ne. Když jsem otěhotněla i přes ochranu, tak jsem cítila strašnou křivdu, proč zase já. Naštěstí jsem to zvládla dobře fyzicky i psychicky a jsem v takovém zápřahu, že je mi jasné, že bych to těhotná s hroznými nevolnostmi prostě nebyla schopná dát. Držte se! Zvládnete to, bude líp. A pokud se to nelepší, udělejte vše pro, ať o tom mluvíte, uzavírat bolest - to je pak trvalá bolest.
24. bře 2016 ve 20:56  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
A věta "mělo to tak být" vlastně pomáhá. Dokud jsem se plácala v tom, proč my, proč se to stalo atd. Jen mi to přitěžovalo. Bylo třeba to vzít tak, jak to je. Ne nadarmo se říká: "Neřeš věci, které nemůžeš změnit". Byla to úleva, přijmout to, že se to prostě stalo a že nikdy nezjistím proč. Ale myslím, že pro mě to asi bylo něco jiného, držela jsem v náruči miminko s DS, ale v té náruči bylo a hrozně mi pomohlo. Bylo moje a já ho milovala. A kvůli svým dětem jsem se rychle sebrala a přestala řešit neřešitelné. A musím říct, že první rok s miminkem s DS bylo nejkrásnější období mého života. Byla jsem tak šťastná a užívala si své dvě malé zlaté děti a to nepříjemné kolem brala jen jako součást, která mi to nebude kazit. Byla jsem rok a jakési euforii asi hlavně proto, že mi všichni řikali, že první rok s dvěma malými dětmi je mazec...a já? Já si cítila báječně a pořád čekala, kdy ten mazec přijde. A nepřišel, ani když s dítětem s postižením je to přece jen trochu těžší a náročnější, tak to mazec prostě nebyl :D
24. bře 2016 ve 21:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@digi83 asi jo, ale k tomu, že to tak mělo být, si asi člověk musí dojít sám tím zpracováním ... já nemám potřebu to s nikým řešit, zajímá mě jen, jak se cítí manžel, pomáhají mi dvě kamarádky, které jediné (kromě rodiny) vědí, co bylo za tím ukončením ... jinak není třeba to řešit ... stalo se, stačí říct mrzí mě, co se stalo a já to dál neřeším ... lidi mají jen pocit, že musí něco říct, ... nemusí, názor lidí, který si to prošli nebo se jim dítě s DS narodilo mě zajímá ... víte, co říkáte a proč, zkušenost je nepřenosná.
štve mě, že holka, která se složí z toho, že jí doktorka řekne, že když jde od půlroční holky do práce, že je špatná máma ... je výborná máma, ale zůstala se 2 dětma sama, musela do práce, holčička je v péči kamarádky maminky a je o ní postaráno ... chápu, že se jí to dotklo .. ale složí se i z tohohle a na mě je odměřená a ví, jak se mám chovat ... MUSÍŠ SE S TÍM SROVNAT, MĚLO TO TAK BÝT ...
snad budeme mít příště víc štěstí ...
24. bře 2016 ve 22:13  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@digi83 když jsme se rozhodovali, tak asi hrálo hlavně roli to, že jasný, dokud tu jsme, tak bysme tu byli pro něj, ale kdo by se o něj postaral, až tu nebudeme? a otázka je, jestli bysme si pořídili druhý ... jestli bych měla energii a navíc strach, že by i druhý mimčo mělo DS ... ale obdivuju vás a budete se vracet do práce? nevím, na kolik to DS umožnuje, člověk má představu, že aby to dítě prospívalo, chce to hodně času a pozornosti ...
24. bře 2016 ve 22:17  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@81miska Vím přesně o čem mluvíš. Mě lidi říkali,to bys neměla,zapalovat tu svíčku,to bys neměla brečet,tak na to nemysli...přitom sami byli na prášky,že mají celulitidu.Já dnes mohu působit na lidi jako neempatická osoba,protože problém,který má řešení,pro mě problémem není. Kamarádka se mi svěří,že jí trápí povislé bříško a že se musí objednat na plastiku a já nechápu... ať je ráda,že je zdravá a vykašle se na to.
24. bře 2016 ve 22:43  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@babanci ale tak jo, at jde na plastiku, ale jako problém to fakt nevidim no ... asi jako by si někdo lámal hlavu nad tím, že si zlomil nehet ... bříško stojí víc než nehet, ale je to pořád kosmetická záležitost ...
24. bře 2016 ve 23:24  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@81miska Já zase nepořizuju skoro nic do kuchyně. To řeší moje známá-už si připadám také divná-jedny hrnce 20 let, nemám myčku, jo a povislé snad všechno, jsem líná cvičit, co se dá dělat.Tak jí ty hrnce odkývu a říkám si ,že jsou lidi, co nemají ani nic k jídlu.Nevím, zda je to dobrý přístup, ale ona prostě ráda nakupuje.Nevyvrátím jí nic. Dobrou noc. :zipper_mouth:
24. bře 2016 ve 23:30  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
holky můžu se zeptat ... kdy jste dostali první porevizní MS? protože já třetí týden po revizi už jen slabounce špinila, spíš jsem měla lehce zabarvený výtok (omlouvám se, ale jinak to popsat nejde) a 21.den po revizi jsem začala krvácet, ale prostě jinak zase, jednak poměrně silně a prostě jinak a i pocit jako při MS ... první 3 dny klasické krvácení, čtvrtý den jen dopol, pátý den už jsem myslela, že je po všem, ale odpol jsem začala krvácet znovu ... je možný, že by přišla tak brzo?
25. bře 2016 v 18:28  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, tak já zas pro změnu dneska skončila znovu na revizi :frowning2:. V děloze něco zůstalo a i když jsem poslední skoro dva týdny docházela každý den na injekce, tak to bohužel nepomohlo. Dneska jsem šla na kontrolu a už si mě tam nechali. Tak snad už bude klid. Taky teď přemýšlím, kdy má přijít normální MS..říkali mi 4-6 týdnů po revizi, ale předpokládám, že když jsem byla dneska znovu, tak se to zase posouvá..nebo nevíte? Chtěla jsem mluvit po zákroku s nějakým doktorem, ale všichni odešli a sestřička nevěděla. Jinak se holky musím připojit..taky nechápu, jak někdo může řešit takové zbytečnosti. A mají pocit, že to jsou strašné problémy a přitom je to naprostý nesmysl, který jde snadno vyřešit. A naprosto mě rozčilují lidi kolem, kteří jsou totálně natěšení na to, aby si se mnou o tom vykládali a dozvěděli se podrobnosti. Nikdo nějak nedokáže pochopit, že třeba potřebuju teď nějaký čas být sama a nějak si to v sobě srovnat. Jakmile do pár hodin neodpovím na smsku, tak hned chodí zprávy manželovi, jestli jsem v pořádku a něco se neděje. Haha.. A nejvíc mě rozčiluje moje máma, která si chce o tom strašně povídat, ale nedokáže pochopit, že já prostě nechci. Možná jednou, ale teď prostě nemůžu. A pořád mi říká, že přece na tom není nic špatného o tom mluvit a že si zaslouží nějaké podrobnosti a že život jde přeci dál a nejsem první ani poslední...???? Jako bych něco takového řešila, nebo seděla a celý den probrečela. Ne, snažím se normálně fungovat a neustále slyším, co vlastně dělám špatně a jak bych se měla chovat. Ještě že manžel mě nechává volně dýchat. Taky o tom moc nemluvíme, ale stačí pohlazení a člověk ví, že jsme na to dva. Díky bohu za něj!
25. bře 2016 ve 20:20  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@81miska Já jsem po první revizi (2013) měla MS taky po třech týdnech, ale já ji tak mám normálně, takže jsem to neřešila. A byla hodně silná a trvala týden. Ale pokud bys nějak výrazně krvácela a nepřestávalo to, nebo bys měla nějaké bolesti, tak asi raději jedu do nemocnice na kontrolu.
25. bře 2016 ve 20:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@digi83 My jsme se pro ukončení trápení tohohle broučka rozhodli kvůli synovi. Je to pro mě vymodlené dítě, které jsem horkotěžko donosila a porod byl hrozný. První rok nám proplakal a když už jsme mysleli, že bude líp, začali jsme si všímat, že se nám nějak "ztrácí". Teď už půl roku chodíme po doktorech..měli všichni obavu z autismu. Teď se dost zlepšil, ale pořád to není normální dítě. A diagnózu nám nikdo nedá ještě tak dva roky. Ve hře je i vývojová dysfázie, nebo prostě jen opožděný vývoj. Ale je to s ním náročné, i když je to moje sluníčko a nevyměnila bych ho. Ale má i problém s kousáním..neumí kousat, takže ho to učíme. A představa, že budu mít k němu ještě děťátko s DS, byla nereálná. Nevím, co bych dělala, kdybych žádné dítě neměla. Ale takhle mě už jedno dítě potřebuje a s chlapečkem s DS bych mu nemohla věnovat tolik času, kolik je potřeba. Ale je hrozný, jak jsou lidi hloupí a říkají nám, že ho máme víc vychovávat a že děti jeho věku (budou mu dva) už jí normální jídlo a nemají plíny atd. A to ví, že má nějaký problém a já se jim snažím vysvětlit, že to se to naučí, ale později. Že potřebuje svůj čas. Ale nedokáží to pochopit. Proto o tomhle asi nechci s nikým mluvit. Kdo nezažije, nepochopí.. Jsem ráda, že existuje takhle diskuze, kde má člověk aspoň trochu možnost se vypovídat a přečíst si zkušenosti druhých. A že to není o tom "to mě mrzí" a koukají, kam by uhnuli očima a jak by změnili téma, jak u toho přípaného autismu..
25. bře 2016 ve 20:38  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@danisi @danisi mluvíš mi z duše, došla jsem k tomu, že jsem ty lidi prostě vystavila nepříjemný situaci ... ač od nich nic nechci, jen abychom fungovali jako kdykoli před tím, oni prostě cítí potřebu se vyjádřit a řešit ... a mámě jsem řekla definitivně aby si řeči o tom, jak je rodina prokletá (ona má finanční problémy ... tak jsme prokletí) a osudu nechala jinam. Je to těžký, když ani nejbližší člověku nerozumí ... s manželem se to lepší, tohle chce čas, jsme v tom oba ... ale co po mě chce širší okolí to nechápu
25. bře 2016 ve 20:43  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@danisi já mám právě cyklus jak hodinky a těch 21 dní by naposto odpovídalo ... a krvácím myslím zhruba stejně jako běžně ... tak uvidím, co se bude dít ... každopádně mi to bylo jen divný ... doktor říkal za 4-6 týdnů a většina holek na diskusi, kam jsem se po potratu zařadila na MS čekala nejmíň měsíc spíš šestinedělí a jsou tam i příspěvky, že po 2, 3 měsících chodí na provokačky ... bylo by to hezký, vědět, že je člověk v pořádku aspoň fyzicky
25. bře 2016 ve 20:46  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@danisi a to se někdo ozval, že jste si měli miminko s DS nechat? já to teda nikomu neřekla, kromě rodiny to ví jediná blízká kamarádka, svědkyně ze svatby, jinak jsme to nikomu nevysvětlovali ... nechtěla jsem v tom stavu ještě poslouchat poznámky o tom, že co jsem čekala, když první dítě chci v 34 letech
25. bře 2016 ve 20:48  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@81miska Je to normální , tedy aspoň u mne, potom jsem měla malého-bylo mi 42 let. Zdraví a štěstí přeju. :slight_smile:
25. bře 2016 ve 21:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Holky, já Vás chápu, nechtěla jsem Vás nijak poučovat...jen jsem se možná nešikovně snažila o to, že když už jste v těžké situaci, zkusit se na to podívat i jinak a nepřitěžovat si ostatními, kteří za to nestojí. Vůbec mi nemusíte zdůvodňovat, proč jste si miminko s DS nenechali. Vždyť já sama netušim, jak bych se zachovala, kdybych to věděla...jen si to myslím. Jste důležité vy a vyši blízcí a ten kdo za to stojí bude respektovat to, co potřebujete a vydrží to s Vámi. Tím bolestným si bohužel pak musí projít asi všichni. A s těmi starostmi s malichernostmi se setkávám taky. Pro mě to nejsou starosti, přestože, si umím představit, že pro jiné jsou. ALe my jsme zase bohatší o zkušenost, která nám trochu změní hodnoty a mě se tak vlastně žije líp, když mi ty blbosti za řešení už nestojí :D Nebývala jsem jiná :D A jinak, jestli se vrátím do práce, to ještě nevím, Mareček je malý a nedokážu odhadnout jak na tom bude, jestil pro něho seženu školku atd.Uvidí se, zatím se tím netrápím, času je dost. Zpočátku jsem taky měla strach, co jednou bude, ale teď už to neřeším, občas mě to napadne, ale většinou na to stejně nemám čas a myšlenky. Bylo to pro mě těžké, jsem zvyklá mít vše pod kontrolou, nějaké jistoty a najednou to nejde....a hle, ono je to pohodovější. Co se nedá vyřešit nebo naplánovat se bude řešit, až to nastane. Ale další dítě třeba bych nezvládla a to jsem věděla, to se nedalo nechat náhodě, že se to pak nějak vyřeší.
25. bře 2016 ve 22:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Ale co mě hodně vykolejilo bylo, když jsem šla s Marečkem na odbornou kontrolu a ve dvou případech se mnou zametli. Poprvé mezi dveřmi na mě dr. spustila, jesltli jsem nebyla na testech, že bych to přece věděla. A když jsem to vysvětlila, tak tedy ubrala, ale hořkost zůstala. A podruhé mi to bylo velmi neomaleně naznačováno, že jsem si dobrovolně porodila dítě s DS, tak co teď chci. Nakopala bych jim zadky. Hrajou si na bohy, ale často je ta jejich medicína zradí a hází to, na co můžou. A jak asi vychovají svoje děti...nejlépe tak, že když někdy onemocní, tak od nich dají ruce pryč. Když má někdo handicap, tak na tomhle světě přece nemá co dělat a nezatěžovat ostatní a systém. Už s sebou nosím negativní výsledky DS z těhotenství a ještě jednou a hodim jim to na hlavu. A když mi bylo nejhůř (dnes bych se už nedala), tak jsem si představila Marečka, jak si hověl v bříšku, když se ho marně pokoušeli genetici odhalit, se vztyčeným prostředníčkem a říkal si :" Na mě si nepřijdete, milánkové." Svoje místo si vybojoval a já ho nedám. A pak si ještě vzpomínám na jednu hlášku maminky, co porodila miminko s DS a jeden lékař se na ni proto obořil. Ona mu odpověděla pohotově: "Já jsem možná porodila postižené dítě, ale co říká vaše maminka na to, že porodila takového blbce, co si hraje na boha?" Pro mě bude Mareček vždycky lepší člověk, než takovéhle "zdravé" a nesociální hříčky přírody, které pro mě v lékařství nemají co dělat a měli by vrátit diplom. ALe mlýny melou a věřím, že každému se takové úmyslné ubližování jinám jednou vrátí i s úrokem.
25. bře 2016 ve 22:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (10)
@digi83 já jsem taky přemýšlela, jestli to smím udělat, to dítě jsme takhle udělali my dva ... ale už bysme si druhý nepořídili a žádný nemáme a hlavně strach z toho, co by s ním bylo až tu nebudem my ... a člověk si řekne, když uvidím, jak se mi žene dítě pod auto tak udělám vše pro to, aby se mu nic nestalo a bylo zdravý, já věděla, že když se narodí, zdravý nebude ... uvidíme, jak to bude dál, stát se může příště lecos ... ale držím palce, ať je těch blbů co nejmíň
25. bře 2016 ve 23:40  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí
@digi83 Jejda, to já vůbec nemyslela špatně. Jen jsem měla potřebu napsat svoji zkušenost, nic víc. Spíš jsem chtěla napsat i to, že Tě chápu..i ten potrat teď. Jen se mi to asi nepodařilo, nebo to vyznělo trochu jinak. Ono hodit myšlenky na papír je občas složitý..
Ale máš ve všem naprostou pravdu a moc krásně jsi to napsala. A ten přístup doktorů znám taky..když jsme začali řešit syna a jeho případný autismus, tak někteří doktoři se chovali opravdu jako asociálové, co si nevidí ani na špičku nosu.
Spíš se teď snažím nějak vnitřně s tím smířit..najít trochu klidu a pochopení.. A říkám si, že v diskuzi, kde mají lidé stejnou či podobnou zkušenost se to pochopení hledá líp.
Jestli mě někdo za to odsoudí..jeho problém. Já neodsuzuju nikoho..ani co šel na potrat, protože dítě z jakéhokoliv důvodu nechtěl, ani ty co si ho vědomě nechali..je to každého život a každý si ho dělá dle sebe a na mě není, abych někoho soudila. Taková jsem nikdy nebyla a být ani nechci.
Spíš mě mrzí ty reakce od okolí..teď nemyslím, že by mě někdo odsoudil. Spíš pocit, že by všichni chtěli podrobnosti, ale ve finále je jim to jedno a neví co na to říct. Chybí mi taková ta tolerance nechat někoho dýchat, prostě aby přišel, až sám bude potřebovat, a mluvil, až sám bude chtít.
26. bře 2016 v 17:53  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@81miska řekli jsme to jen pár lidem. Bohužel u nás se to hrozně táhlo, takže to ví víc lidí než u vás. Ale jsou to takoví ti nejbližší kamarádi a rodina. Já se potřebovala svěřit, manžel taky.. Neřeším to, jestli mě někdo za to odsoudí..to je jeho problém. Kolem nás nikdo v této situaci nebyl, tak kdyby mě odsoudil, asi to o něm vypovídá hodně. A pokud by někdo byl, tak každého život je jiný a nikdo neví, jaký život ten druhý žije..takže nemá právo soudit. Spíš je mi líto, jak už jsem psala v předchozím příspěvku, že lidi netolerují bolest druhého. Mám pocit, že bych měla být hned ok a normální a všechny kolem sebe zas držet a podporovat a dělat srandičky a být ta silná..prostě potřebuju čas a potřebuju být smutná a tak. A to spousta lidí nechápe. Nechci od nich ani podporu, ani lítost a už vůbec jim nechci vykládat podrobnosti, které tak strašně chtějí slyšet
26. bře 2016 v 18:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@81miska A ty poznámky ve smyslu, že si pořizuješ první dítě takhle "pozdě" moc dobře znám. Já měla první dítě ve třiceti a i tak občas slyším, že jsem si měla pořídit dítě dřív. A to jsou prosím lidi a doktoři, kteří ví, že jsem před tím dvakrát potratila. Tak vždycky koukám a nechápu..prostě hloupí lidé. Myslím si o nich svý, ale i tak ta poznámka zabolí..jako bych za to mohla..
26. bře 2016 v 18:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@danisi přesně ... oni to chtějí řešit, pak neví, co říct a ještě jsou dotčení když člověk řekne nezlob se ale nechci o tom mluvit nebo promiň ale tohle se mě dotklo ...já nejsem urážecí, ale co lidi občas vypustí z pusy ... že nepřemýšlí nejdřív ... podle mě ta touha vědět je takový to... ubezpečit se, že na tom jsem dobře, podívej se, co se děje lidem okolo ...
nechápu no... lidi nemají rádi silný ženský, když o nic nejde, ale ve chvíli, kdy i silná potřebuje aspon klid, když ne podporu, tak má být silná ... hlavně neobtěžovat byť požadavkem soukromí
26. bře 2016 v 18:20  •  čeká miminko, termín má v červenci 2017 (16. tt)  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Někdo tvrdí, že v případě Downa jde sice o postižení, ale ti lidé prý dokáží pak víceméně fungovat. No nevím, je to asi případ od případu. Sama nedokážu říct, jak bych se zachovala, ale jako člověk, který se dobrovolně rozhodne obětovat, se necítím. Pořád si říkám, že příroda nějakým způsobem chtěla, aby přežili ti silnější. O to krutější ta příroda je - zvíře takového potomka porodí, ale pak ho odvrhne a nechá napospas.
27. bře 2016 v 19:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek