Mimi nemusí nikdy přijít - dá se s tím vyrovnat?
Ahoj, o dítě se s přítelem snažíme již šestým rokem. Vyjma jednoho biochemického těhotenství po 2. IVF bez jiných dalších dílčích "úspěchů". IVF jsme vyzkoušeli celkem 3x + předtím 5 IUI. Máme za sebou genetiku, imunologii, já i laparku a psychoterapii - dodnes nevíme, proč se nám nedaří, což je asi to nejhorší, když netušíte proti čemu bojujete. Holky mladší než já, které začaly po mně, mají už 2 děti. Dneska jsem ve stavu, kdy si postupně připouštím, že to opravdu nemusí nikdy vyjít a přesto vždy ke konci cyklu znovu a znovu doufám, že třeba už to konečně vyšlo. Úplně rezignovat se mi zatím nepodařilo, spíž se mi podařily minimalizovat projevy každoměsíčního zklamání, kdy už s každým 1.DC neprořvu celý den.
Mě něco říká že pokud jste oba v pořádku jednou to vyjít musí 😉 doufat bych nepřestala....vždyť naděje umírá poslední. My jsme teda čekali 2 roky což podle vás je nic, ale pro mě to byl skoro konec světa. Už jsem se přepínala na stav "bezdětná"...... Dali jsme se s manželem do kupy psychicky....a povedlo se 🙂
"Mít dítě" není nárok ale dar a ne každému je dán, jakkoliv to nemusíme chápat a může se nám to jevit nespravedlivé, nepochopitelné apod.
Pokud jde o to, být matkou, tak jsou i jiné cesty, než být i biologickou, jakkoliv nejsou snadné apod., ale která cesta k cíli snadná je...
Mám třeba kamarádku, které vyšlo asi 14 umělé oplodnění, před tím si adoptovali synka, teď mají druhého a ona mu už v půl roce shání jesle... ptám se tedy, proč to snažení...jak to s adopcí, tak to druhé.
Tvůj život je a může být plnohodnotný i bez dětí.
@acacia to jsou tedy moudra... nechci být nějaká rýpavá, nebo nepříjemná, ale zajímalo by mě, jestli bys to samé napsala v případě, že bys žádné dítě mít nemohla a z celého srdce by sis přála aspoň jedno, když né dvě nebo tři...
i já přidám svůj příběh, který ovšem ještě není "na konci", ale doufám, že teprv na začátku. Věděla jsem už před svatbou, že přirozenou cestou mít děti nemůžu a dokonce ani "né vlastní", ale pouze z darovaných vajíček. Řekla bych, že větší rána to byla pro manžela - tehdy ještě přítele. Pro mě osobně ta možnost darovaných vajíček s manželovými spermiemi a moje vlastní těhotenství (i když biologicky s né vlastním mimčem) byla i tak výhra. Přítel to musel sám v sobě zpracovat a musel mi odsouhlasit případnou adopci, když by se IVF nepodařilo. Jinak bych si ho vůbec nevzala a asi bysme se rozešli, protože bych nechtěla ztrácet čas... no nakonec si to v sobě všechno srovnal, vzali jsme se, "koupili" první vajíčka, měli tři životaschopná embrya, první IVF - byly dvě // - obrovská radost, bohužel HCG nízké, těhotenství zaniklo vlastně dřív, než začlo. Druhý KET - opět dvě // - už jsem se moc neradovala, protože jsem věděla, že to furt ještě nic neznamená a dopadlo to stejně jako to první. Třetí KET - nevyšel vůbec....Takto jsme vyhodili 70 000 ☹ těžko říct, jak moc se centra snaží, když ví, že maminky jim dají další a další a další peníze.. my na další vajíčka neměli, takže jsem se vrhla na kariéru, hodně jsme si finančně polepšili a doufáme, že příští rok půjdeme do druhého IVF a že bude konečně naše velké přání splněné... a doufám a přeju to každé, která má takto trnitou cestu k vlastnímu mimču... tohle žádná holka, která si "plánuje", kdy bude mít druhé aby se jí to hodilo mezi prací apodobně, nemůže pochopit.
ahoj holky, ja bych vas chtela povzbudit svym pribehem, snad vam to doda sily do dalsiho boje: ctyri roky, ctyri IVF, pet transferu a az sedme embryo si to vybojovalo... a snad vsechno dobre dopadne a v listopadu se nam narodi chlapecek. v mezicase samozrejme jeste byly dve laparky, hysterky a 6x IUI a o dalsich vysetrenich jako genetika, imuno a vsechno porad dokola..to asi nemusim ani psat. vydrzte to, jednou se to povede!
my se o miminko snažili tenkrát 5 let, dvakrát jsem potratila,byli jsme na IVF, na všech testech já i na laparce a nepovedlo se, jsme úplně zdraví. potom umřel táta a měla jsem problémy v práci a najednou jsem zjistila, že jsem těhotná. Strach jsem měla veliký, protože jsem prodělala už dvakrát potrat. Ale narodil se nám první chlapeček. Když měl rok tak jsme si řekli, že to zkusíme, že kdyby to mělo trvat zase tak dlouho, tak ať není prvorozený až tak věkově daleko a ono se povedlo hned prvně, takže máme dva kluky necelé dva roky od sebe. Držím pěsti a chce to opravdu hodně zaměstnat mysl něčím jiným, samozřejmě nepřeju, aby se stalo něco hrozného jako nám, ale pomohlo to.
S bývalým manželem jsme se o dítě snažili 7let. Když jsem po roce snažení byla u svého obvodního lékaře pro doporučení na vyšetření štítné žlázy, díval se na mě jak na cvoka, že ve svých 23 letech chci dítě. Po dávkách hormonů od svého gynekologa (bez předchozího vyšetření) jsem začala nabírat na váze a po jeho větě, ať se nedivím, že nemohu otěhotnět, když jsem tlustá jsem práskla dveřmi a našla si novou doktorku. Ta mě hned poslala na laparoskopii, kde mi zjistili špatně průchodný vejcovod a lehkou endometriózu. Přirozeně otěhotnět jsem sice mohla, ale ne tak lehce. Manžel měl trošku horší spermiogram , ale v normě. Rozhodli jsme se pro IUI, které nám nevyšlo. Na IVF jsme peníze neměli a říkali jsme si, že zkusíme ještě párkrát inseminaci a pokud to nevyjde budeme šetřit na IVF. Bohužel nejen tím, že se nám nedařilo dítě ale i jinými okolnostmi šel náš vztah od desíti k pěti a poslední 3/4 rok jsem jen žili vedle sebe než spolu.
Pak jsem potkala svého současného manžela a šla jsem za hlasem svého srdce. Znali jsme se se už dávno a věděl, že se mi nedaří otěhotnět a hned na začátku vztahu mi řekl, že pokud by se nám nepodařilo mít spolu dítě, tak si klidně adoptujeme. No, nebudu to už natahovat. Pozor jsme si nedávali a já jsem po 2 měsíčním vztahu zjistila, že jsem těhotná a dostala jsem tak nejkrásnější dárek ke svým 30tinám. Teď už mám poklady 2, mladší syn se nám podařil upéct na první pokus o snažení.
Chápu, že to není rada, protože pokud vám vztah klape, tak to nelze ničit. Chtěla jsem jen říct, že jsem byla taky zoufalá a každý měsíc jsem MS obrečela a v době, kdy jsem to opravdu nečekala a nemyslela na to, tak se zadařilo.
Snad dodám trochu naděje všem, u kterých to zatím nevyšlo a neví se proč. Rodiče se brali, když jim bylo 22, oba tedy mladí, zdraví, ani u jednoho nebyl v rodině nikdy problém s neplodností. Po 3 letech od svatby byli stále bezdětní, udělali jim všechna vyšetření, co byla tehdy k dyspozici, a nenašli jedinou příčinu - oba 100% zdraví a doktoři neviděli jediný důvod, proč by to nemělo jít. Tak začli jezdit na IUI, povedlo se po 11 cyklech a 5 let po svatbě jsem se narodila já. Po porodu mamce zjistili, že se jí v děloze udělal obrovský miom a je trvale neplodná. Tak si prý řekli, že mají aspoň jedno vymodlené dítě a aspoň už nikdy nemusí řešit ochranu. A hádejte co - mám o 2 roky mladší sestru, je úplně zdravá a mamka ani pomalu neví, jak k ní přišla. Takže i když to dlouho nejde a ani podle odborníků není šance, vžycky se může stát, že se to povede, a nikdo neví jak. 😉
@dzungala No tak já vím, že zakladatelka neprosila o slova povzbuzení, ale určitě na ně čeká, tak by mě zajímalo, čím se tedy povzbuzují ženy, které nemohou otěhotnět... Já si myslím, že když napíšu příběh jim podobný se stastným koncem, že jim to dodá naději, že i jim se jednou povede a ještě není nic ztraceno.
@mandala Skupina žen, kterým se otěhotnět podařilo, a skupina žen, kterým se to ani po x letech nedaří, spolu prakticky společnou řeč nenajdou, protože ty z nás, které to štěstí měly, se nedokáží 100% do těch druhých vcítit. Sama mám děti dvě, po loňských komplikacích to vypadá, že už nebudu moct mít žádné další (i když bych si třetí dítě přála), a ten pocit je hrozný. Ale pořád je to nic - oproti těm, kterým se nedaří - pořád si můžu říkat, že už dvě děti mám. Ony nemají nic. Mám dvě velmi blízké kamarádky, oběma bylo letos 40, obě jsou bez dětí, s vyčerpanými úsporami za neúspěšná IVF, jedna z nich dokonce už i bez partnera, který to nerozchodil. Je pravda, že o dětech prostě řeči nevedem, obě mají moje děti rády, ale upřímně - myslím si, že v hloubi duše šťastné nejsou, když je vidí. A slova útěchy pro ně? Na rovinu - žádná nemám, nevím, jak bych je v jejich situaci mohla nebo dokázala utěšit a ani nevím, jestli o to doopravdy stojí po těch x letech, kdy si zajisté kupu "útěchy" a "dobrých rad" vyslechly jinde. Ve čtyřiceti už je to o tom čekat na zázrak, modlit se a doufat, že přijde.
@dzungala Já se snažím alespon z části vžít do toho, co prožívají, ale nemůžeš popřít fakt, že hodně mamin nemůže otěhotnět, protože na to neustále myslí, já jich mám v okolí několik. Podle mne je to ta lepší varianta, než když jsou pak opravdové zdravotní problémy. Proto jsem chtěla povzbudit, že není vše ztraceno, že to může být psychykou a to se pak dá řešit.
@mandala A jak se to da resit? To by me fakt zajimalo. Koupis si stenatko a zivot je najednou bez mracku. A hned dalsi mesic najdu //. Hezky, ale jen to dokazuje, ze o te realite nic moc nevis. Definitivni to treba nepripada tobe, protoze ty deti mas a taky tu story s konecne tehotnou znamou. Faktem ale je, ze jsou pary, ktere zustanou bez deti a nikdy nemuzes vedet, ze se to netyka zrovna tebe. Poradne desiva a vycerpavajici situace.
@mandala Ne, jsou skutecne stupidni rady, ktere jsem poustela jednim uchem tam a druhym ven. Zrovna stene je zavazek jako blazen. Do panelaku ti neuznavam. Situace, ktera nastane, po narozeni ditete ( pokud ten system.klapne) je problem sam o sobe. Navic si uvazana u psa a ani na dovolenoz v klidu jet nemuzes. Mmch psa planuju, ale az deti povyrostou a do domu. Nebo neplanovat a nemyslet na dite pro me znamena pouzivat antikoncepci. Nepouzivat nic a tvarit se, ze se nesnazim otehotnet, je nesmysl. A napady jako odejit z prace, odstehovat se apod. - to, ze si obratis zivot naruby neznamena, ze jako odmena prijde dite. Taky muzu zustat bezdetna, bez prace, pratel a rodiny. Ale jinak super rady. Jdu hned do toho. Vetsina lidi, co je rozdava, si ani neuvedomuje, co by to v realu znamenalo a jak to muze dopadnout.
O stěhování a odchodu z práce nepadlo ani slovo...A to, že pes je závazek, o to asi jde ne, nemáš pak čas přemýšlet tolik o sobě, ale řešíš, kdo ti pohlídá psa, abys mohla na dovolenou a to je asi ten úmysl, zaměstnat mysl něčím jiným.
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
@svetlanap máme doma úplně podobný příběh, mí rodiče se o mne snažili 6 let, je to dávno, takže tehdy jim lékaři prostě řekli, že mimčo nebude a konec, ačkoli mamka už tehdy podstoupila hormonální léčbu a asistovanou reprodukci a 2x potratila (mezitím se její bratr musel oženit, protože jeho současná přítelkyně omylem otěhotněla...), nakonec to vzdali a dohodli se, že si tedy děťátko adoptují, v té době byli oba dobře zajištění, oba vysokoškoláci na tehdejší dobu ukázkový pár, takže neměli žádné průtahy s čekáním apod. jako dnes a mohli si pomalu rovnou jít vybrat do kojeňáku no a mamka náhodou zjistila, že je těhotná a když jsem se narodila já, tak rovnou otěhotněla znovu a o rok později se narodila sestra a aby to nebylo málo, tak ještě jednou a narodila se ještě druhá sestra, další už taťka nechtěl 😀. No byla na tehdejší dobu stará, ale myslím, že jim to bylo fuk a o to více jedno je to dnes, když některé maminky si první dítě pořizují okolo 40 schválně a dříve děti ani nechtějí...Jen já jsem měla strach, že nebudu moci dlouho otěhotnět (dnes už vím, že za to může hormonální porucha, kterou trpí jak má mamka, tak já), naštěstí dnes je medicína úplně jinde než tehdy, určitě hodně dělá psychika, mám známou, která otěhotněla měsíc po tom, co si domů přinesli adoptované děťátko a pak sama říkala, že byli hloupí, že si nepožádali o adopci rovnou a místo placení IVF raději neinvestovali do péče o někoho, kdo ji potřebuje, pak otěhotněla zcela spontánně, s manželem se nechránili, když si mysleli, že děti mít nemohou a dnes mají nevlastního chlapečka a vlastní o dva roky mladší dcerku, doktor jim řekl jen, že se to stává, že to nejspíš bylo stresem - po 5 letech snažení bez zjištění příčiny "jen stresem"...