Mimi nemusí nikdy přijít - dá se s tím vyrovnat?
Ahoj, o dítě se s přítelem snažíme již šestým rokem. Vyjma jednoho biochemického těhotenství po 2. IVF bez jiných dalších dílčích "úspěchů". IVF jsme vyzkoušeli celkem 3x + předtím 5 IUI. Máme za sebou genetiku, imunologii, já i laparku a psychoterapii - dodnes nevíme, proč se nám nedaří, což je asi to nejhorší, když netušíte proti čemu bojujete. Holky mladší než já, které začaly po mně, mají už 2 děti. Dneska jsem ve stavu, kdy si postupně připouštím, že to opravdu nemusí nikdy vyjít a přesto vždy ke konci cyklu znovu a znovu doufám, že třeba už to konečně vyšlo. Úplně rezignovat se mi zatím nepodařilo, spíž se mi podařily minimalizovat projevy každoměsíčního zklamání, kdy už s každým 1.DC neprořvu celý den.
Holky, nechcete se prestat dohadovat? Myslim, ze tema je uplne o necem jinym. Nechte to byt. Je pravda, ze mandala radi neco, co pro nas je blbost, nicmene myslela to dobre..a tech nazoru, ze je to v hlave a clovek ma myslet na neco jineho, tady padlo vic, nerekla to jen ona.
Ano, jsou to nazory, za ktere bych sveho casu nejradeji dotycneho necim majzla po hlave, protoze nejde myslet na nic jineho a proc si kupovat psa, kdyz ho nechci a nemam je rada..nicméně umysl byl dobry..tak to s timto uzavrete,zakladatelka urcite neni zvedava na dohadovani se..
Kdo nezažil kolotoč vyšetření, každoměsíční pláč do peřin, že to zase nevyšlo, "chytré" rady okolí, naprosté zoufalství a současně obrovskou touhu po dítěti, neschopnost se podívat na mimino, aniž by měl člověk slzy na krajíčku, to nikdy nepochopí...
Má za sebou 7 let snažení, vyzkoušeli jsme už úplně všechno, co si lze namyslet, psychycky jsem byla několikrát na úplném dně, ze kterého jsem se vždycky nějak dostala...že bych neměla dítě, to jsem si nedokázala představit, vymýšlela jsem nejrůznější cesty, včetně oslovení náhradní matky.
Půl roku po svatbě, 3 roky od začátku snažení, po 1 IVF a 4 KET jsme podali žádost o adopci, za 2,5 roku jsem dostali úžasnou 2 měsíční holčičku, náš poklad, na 2 roky jsem zapomněla na další snažení a nechávala tomu volný průběh, samovolně se nezadařilo, takže jsou v plánu další KETY (po 2 IVF máme 14 jedničkových embryí) a budu to zkoušet dál a doufat, že to vyjde a dcera bude mít bráchu nebo ségru.
Ellinka je pokládek, ale ani tak jsem se nesmířila s tím,že by byla jenom sama, takže jdu znovu do toho a věřím, že se zadaří, po těch letech jsem mnohem silnější než jsem byla na začátku. Prověřilo to mě, manžel, náš vztah, naše okolí. Pokud člověk něco skutečně chce, cestu si najde a bude taková, kterou na začátku třeba vůbec nečekal...
Ahoj, zpátky k tématu - za mne, smířit se lze. S exmanželem jsme se neúspěšně snažili cca 6 let (IUI, IVF - jen jednou se povedlo, ale v 6.tt spontánní potrat). Bylo to pro mne hrozné, vždycky jsme chtěla 3 děti a nedovedla si představit, že bych je nikdy neměla. Vždycky jsem říkala, že radši budu svobodná matka, ale s dětmi kolem sebe... Jenže život to naplánoval jinak. Vy, které jste to zažily, víte jaké je každoměsíční čekání, mezitím přetvařování se před známými (skoro nikomu jsme o našich problémech s početím neříkali) a pak deprese a strašný smutek pokaždé, kdy kamarádky kolem těhotněly..poprvé...podruhé...potřetí.... Po těch cca 6 letech jsme nicméně byla už tak psychicky zdeptaná, a měla z hormonů i tak zhuntované tělo, že jsem řekla "dost", dáme si pauzu a uvidíme, už dál nemůžu. Zvažovali jsme i adopci, ale exmanžel si to pak rozmyslel a nechtěl. Každopádně - ač bych tomu nikdy nevěřila, po čase jsem se z toho opravu oklepala a dostala - řekla jsem si, že se nebudu utápět v depkách, ale začnu žít. A ono to šlo...pomalu, těžce, ale šlo. Začala jsem fungovat, přestala se vyhýbat kamarádům s dětmi a naopak jsem si to začala užívat. Fungovala jsem jako tetičky třem bratrovým dětem, dělala hlídací tetičku kamarádkám.... Takže ano, bylo to těžké a trvalo to, ale smířila jsem se s životem bez dětí a začala si ho užívat. Mohli jsme cestovat, chodit večer kam jsme chtěli apod. V hlavě jsem si to srovnala a byla zase šťastná... Pak tedy přišlo zase horší období, exmanžel si našel jinou partnerku a následoval rozvod.... A jak to dopadlo? Doufám, že ještě dopadne - happyendem... Nechala jsem se sbalit od kolegy z práce, jsme už 3 roky spolu, a já tak přišla k dvěma nevlastním dětem z jeho prvního manželství. Takže jsem si říkala - aspoň občas mám vlastně děti, nakonec ke mně přišly... Jenže to není pořád ještě všechno. Letos v březnu, týden před mými 40-tými narozeninami, jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže po 15 letech to najednou přišlo....a doufám, že v listopadu budu náš zázrak držet v náručí. Hrozně jsem se rozepsala, omlouvám se.... Každopádně za mne: 1. Smířit se lze, žít bez dětí a být šťastná jde! 2. Nikdy nepřestávejte doufat! 🙂 .Držím všem palce, žijte život naplno, ať už nám přenáší cokoliv, i když to je často tak těžký....
Fakt nevím, proč se dohadujete. To nejde alespon v jedne diskuzi odpovidat na to, na co se nekdo pta a nezhadat se u toho?
Za mne - taky se mi v hlave uz zacinaji honit myslenky na zivot bez deti.
A dalsi vec - cim pomoct:
1) neradit co delat a nedelat, myslim, ze tem co to nejde jiz nekolik let, si uz samy dokazaly spoustu informaci dohledat a pokud je zajima neco dalsiho, samy si to zjisti
2) V zadnem pripadne nerikat, nemysli na to - ono to totiz tak uplne nejde.
Za a) tehotni jedna nase kamaradka za druhou,
za b) pribuzni se velice casto ptaji, kdy uz na to vlitnete,
za C) velice casto vam sama vase mama vtouka do hlavy, ze uz by to vnouce fakt chtela a ze ji prijde, ze proto nedelate dost,
za d) kazdy mesic, kdy se nedostavi mesicky, nebo se zpozdi nebo vas boli podbrisek a neni vam dobre vam to hlave stejne krici, co kdyby,
za e) cim jsem starsi, tim vic si uvedomuji svuj vek a to, ze to pujde hur a hur
za f) pokud jste v procesu IVF, tak si po urcitou dobu denne pichate injekce, pak jdete na odber, pak nekolikrat volate, jak jsou embria na tom, pak se mozna dockate vlozeni a pak musite 14 dni cekat, jak to dopadlo....jak na to sakra asi tak nemam myslet???
3) Ještě jedna maličkost...ne vzdy to je fakt jen v te hlave...ac to je prvni vec, co vam snad cpe kazdy v okoli...tak na to tolik nemysli...ja osobne dala vypoved, zacala jsem podnikat, psa mam uz davno predtim, ale poridila jsem si andulky, prestehovany jsme uz pres dva roky. S podnikanim mam tolik prace a starosti, ze se zapominam i najist. A porad nic.
Nevim, jestli to co jsem napsala dava trochu smysl, jsem unavena 😀
Jeste doplnim- za mne...jedine, co muzete udelat, je rozplylit. Nepovzbuzovat, neradit, ale byt tu. 🙂
A posledni muj prispevek k tomu, ze jedna slecna radila...kdyz manzel nechce adopci, tak ho opustit.
Nebrala jsem si ho proto, aby me zbouchnul...ale proto, ze s nim chci byt. Takze ja bych ho kvuli tomu neopustila. To spis mam nekdy v hlave myslenky, ze kdyby byl s jinou, tak uz by to site treba mel :(
V mém okolí už trochu ustaly rady nemysli na to, teď převažuje "Nevzdávej to", když začínám mluvit o tom, že už se vlastně ani nesnažíme, protože se z toho nechci zbláznit...Ale ideálně nevzdávat a zároveň nemyslet, jak jednoduché 🙂
Omlouvám se všem, jestli jsem někoho pobouřila, urazila nebo naštvala, jen se mě trochu dotklo, že moje dobrá vůle se obrátila proti mne. Máte pravdu, že udílet rady je asi nesmysl, nějak mě nedošlo, že těch rad asi každá slyší požehnaně a sama určitě udělá vše proto, aby se zadařilo. Já si taky zažila, že jsme museli nějakou chvíli čekat, proto bych nikdy neradila nesmíš na to myslet, protože vím, že to prostě nelze. Jenom si myslím, že někdy může pomoct zaměstnat myšlenky nějakou aktivitou, změnou, čímkoliv, ale je to jen můj názor, já vím, že ho nesdílíte, takže už nikomu nevnucuji a opravdu všem přeji hodně štěstí a toho dobrého. 😉
@mandala myslím si že není uplně tak od věci koupit si pejska, ale samozřejmě ho musíme oba chtít a nebrat to jako náhražku za dítě.....do paneláku bych ho teda nepořizovala. my jsme taky měli už zamluveného pejska, hlavně proto, aby náš dům nebyl tak prázdný, když se nám nedařilo otěhotnět....psi máme oba moc rádi, každý jsme žili s rodinou a psem. Moc jsem se na něho těšila a ehjle pejsek byl zamluvený, paní nám posílala fotky štěňátek a já otěhotněla......dvojnásobně 😀 takže pejska jsme pustili....do budoucna určitě budeme chtít pejska na zahradu.....určitě to pomůže odpoutat myšlenky. Jinak pro všechny dlouhodobé snažilky není určitě od věci navštívit psychologa, když už si nevíte rady.
@mandala se prosim Te nemusis omlouvat... Kazda normalni zenska pochopi ze si to fakt nemyslela zle... Precetla jsem celou diskuzi a nestacim teda zirat... Je to silny tema, ale slova utechy a i pro nektere z vas " nechtene stupidni " rady, by snad mely podporit... Sejmout maandelu tim; Ty si to nezazila tak nekomentuj, mi prijde uz trosku mimo misu... A psat pro priklad umrti jejich tri deti a bla bla je uz uplne z cesty... Vsem holkam ktere sem napsaly svoje prispevky o tom kdyz se ceka a snazi se o miminko a nejde to preju z celyho srdce moc sil a moc stesti.... Mandala dle meho nemela vubec v umyslu nekoho pobourit.. A to, ze neprozila to, co ostatni, ji nebere pravo zkusit podporit, i kdyz to nikdy nemuze pochopit, protoze si tim neprosla....
Nevím, jestli se dá smířit s tím, že dítě nemusí přijít... Nejspíš k tomu ten daný pár musí dospět.
My jsme se snažili "jen" tři roky, když jsem otěhotněla, ale když to těhotenství nedopadlo, tak jsem byla na dně. Všude v okolí se rodilo, některé už druhé a třetí kolo, připadala jsem si neschopná, do toho dost nevhodně vrtali tcháni...
Pořídili jsme si kočku - britku na doma... no, objevily se kecy typu:"kdybyste si raději pořídili děcko..." Přece ale nebudu na počkání vykládat o svých problémech, ne?
Ulevilo se mi.
Za další rok /celkem po 4 letech/ jsem byla těhotná, ale ten strach byl hrozný, navíc pořád špinění a podobné "radosti"... Takže zatímco kamarádka kupovala na miminko od dvou čárek na testu, já jsem nekoupila nic do velkého ultrazvuku...
Poradit nedokážu, doufám, že se tu nevyskytne nějaká mnohočetná matka na první pokus, co bude radit "nemyslet na to a jet na dovolenou k móři" 😀 Toho jsem se naposlouchala dost. 😀
Tak holky - hodně sil, držím palce. 🙂
teď to bude asi znít hnusně ale: když se budeme rejpat v h..... tak vonět nezačně. že sedíte u koníka a řešíte tady svoje neduhy vám rozhodně nepomůže. raději běžte ven a užívejte života.
Ahoj necetla jsem celou diskuzi, ale vyrovnat se kazdej musi po svym par pokusu mam a nic... Je me 34 a tak nejak vim co chci a co nechci. Po letech snazeni jsem zase trochu jinde a muzu rict ze pokud mimo prijde budu to brat jako bonus snazim se delat abych byla trochu nad veci jinak by me hrablo a trochu to pomaha mam chvilky kdy jsem uplnej magor kdyz vidim kocarek ale uz to jsou jen chvilky. Musim si vazit ze mam super muze a nejak to pujde... 🙂 Hodne stesti vsem 😵
Jo a jeste jedem muj ze zivota mela jsem tetu ktera nemohla mit deti a mela jsem ji tak rada vic nez svoji babi a teta vedela ze to tak je a myslim si ze pokud nebudu mit deti a bude me mit rada treba moje neter tak to je vlasne taky zivotni vyhra i kdyz vlastni je vlastni ale chci rict ze zalezi kdo vas ma rad 😀 Mozna i proto me z toho vseho nehrablo 😉
@trefulka Měla jsem to podobně, i když my čekali "jen" 4,5 roku. Vyzkoušeli jsme taky skoro vše, nic nepomáhalo. IUI nic, IVF taky bez úspěchu...Tehdy jsme se dohodli, že dáme ještě jedno IVF a kašleme na to. Já jsem se nedokázala smířit s představou, že dítě mít nikdy nebudeme, chtěla jsem adopci. Manžel k tomu nakloněný moc nebyl...Dva měsíce po tom prvním neúspěšném IVF (kdy jsme neměli ani mrazáčky) jsem jako zázrakem otěhotněla. I když vím, že je to strašně těžké, tak musíš prostě věřit, že to jednou přijde! Ale zároveň je fajn si i přiznat: ano, nemusí to přijít 😅 . Každopádně nejlepší je se zeptat své intuice. Já si to tehdy neuvědomovala, ale když se na to tak zpětně dívám, tak mi celou dobu má intuice říkala, že dítě mít budu, jen těžko říct kdy a mozek si samozřejmě našel x důvodů, proč tomu tak být nemusí 😉 . Dnes se mě spousta lidí ptá, kde si myslím, že byl ten "problém". A já upřímně odpovídám, že nevím, ale uvnitř prostě vím, že vše je tak, jak má být, že k nám syn prostě přišel v ten pravý čas. Tak to prostě mělo být a také to tak přišlo 😉. Moc držím pěsti!!! 😵
Já mám za sebou roky a roky očekávání, léčbu- nechce se mi rozepisovat co vše jsme podstoupili a nakonec jedno vynechání menzes a otěhotnění v 41 letech samovolně, jenže v 7-8 měsíci bohužel samovolný potrat, pak dva roky snění o tom, že to ještě zázrakem vyjde, mám schované ještě věci, myslím si, že je rozdíl když je ženě po 30-cítce a ta naděje tam je, než když má kolem 40-cítky, to každý měsíc je blíž ke klimakteriu než k otěhotnění, přirozeně tak to je. Letošní rok vnímám tak, že se definitivně vnitřně smiřuji s tím, že je konec, pomalu a někdy to bolí. A jak začínám? Rozprodávám věci a snažím se plánovat život ve dvou. Rady nepomáhají, důležité je smíření se s tím.
@mandala máme psa a není pravda, že jakkoli pomáhá, je to radost, to ano, ale na duši vůbec co se týká bolesti být bez dítěte, mám jednoho z útulku...
@somalicats velice empatické postřehy a pravda, to, že některá otěhotněla po X pokusech bohužel té, co nemůže děti mít naději nedodá ani procentem
@trefulka
Ahoj, tak my se s manzelem snazili o dite 5 let ..ivf,operace valrlat kvuli zile ktera zahrivala sperma a stale nic...
Oba jsme vsak meli jeste zalozni plan,kdyz jsme se seznamili oba jsme cteli 4 deti a to I adoptovane. Takze jsme si zazadali o adopci ...cekaci cas 4 roky :P Ovsem k nasemu prekvapeni jsme dostali holcicku a to jiz po roce 🙂 Dnes je ji 5 a jsme ti nejstastnejsi rodice na svete. Ovsem tim to nekonci...ja mela jeste jeden pokus ivf,ktery proplaci pojistovna,tak jsme do toho sla. Ovsem s pocitem,ze to stejne nevyjde a byla jsem s tim smirena. Ted jsem 28tt a doufam,ze to vse vyjde az do konce. Ale to nejhlavnejsi...jeste pred tim nez jsme zadadali o adopci...tak jsme si rekli ze je to vlastne I docela fajn ty deti nemit...Mame se radi ,radi cestujeme a vlastne jsme svoji pani. Takze jsme rekli ze nic nelameme pres koleno a bude si proste uzivat te pohody co si muzeme jako bezdetni uzivat 😉 Tak se na to na chvili zkuste vykaslat a podniknete neco spolu 🙂 Zdravim a preji hodne pevnych sil do dalsich kroku ktere spolu podniknete 🙂
@fanfulinekkudisek tak ykdyž mi už máme děti dvě tak větu že je celkem i fajn děti nemít mi bereš momentálně z pusy,ne že bych je nechtěla nebo vymněnila ale jak už je člověk má a je zajetej v nervech z dětma(ač bylo s otěhotněním problemy na který se samo zapomene)tak si občas říkám jak by mi bylo krásně bejt sama 😀
Když to tak čtu tak mi ti je tak strasne líto ... že si nekteré ženské třeba neuvědomují jaky to je dar mít děti ... kolikrat to normalním rodinam nejde a jiní, kteří opouští své deti hned po narození je můžou mít furt... hodně štěstí všem Vám aby se Vam to povedlo ♥
@mandala Koncim s tebou diskuzi na toto tema. Nikam to nevede a ty tvoje prispevky uz jsou absurdni. Bud rada, zes to nezazila a nesnaz se radeji nikoho v teto situaci podporit. Nejde ti to, i kdyz to sama asi nevnimas.