Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Pořídit si dítě z "rozumu"

theia86
10. lis 2017

Ahoj všichni, je mi 31, jsem dva měsíce vdaná za toho nej chlapa, a mám teď poslední dobou hrozné dilema. Kvůli zdravotním problémům bych asi měla zkusit mít dítě co nejdřív, pokud to vůbec půjde, nebo ho nejspíš nebudu mít nikdy. První problém je naše situace, manžel je cizinec a společně teď bydlíme a pracujeme ještě v jiné zemi, kde se mi ale vůbec nelíbí a prozatím jsme se dohodli, že sem budeme tedy jezdit jen na půl roku na sezonu a pak zbytek pracovat z dálky, od jeho nebo mých rodičů, nebo cestovat. Takže nemáme jeden stabilní domov a ani není jasné, v jaké zemi se nakonec usadíme, manžel by v ČR asi špatně hledal dobrou práci a já zase v jeho zemi, navíc v jeho zemi je mateřská jen max. pár měsíců. Nemáme tedy našetřené peníze, a ani nevíme, co bude. Druhý problém je, že já jsem nikdy děti nechtěla a ani pořád nechci. Všichni mi pořád říkali, že to přijde, ale je mi 31 a NIC. Děti vyloženě nesnáším a nevím, co s nimi dělat, když už se s nějakým setkám. Ano, říká se, že s vlastním je to jiné, ale tam mě zase děsí úplně všechno od těhotenství, porodu, to že by se nedejbože narodilo postižené, po péči o něj, výchovu, že se můj život úplně změní, bude o dítěti, budu se o něj muset nonstop starat, ohlížet se na něj, všechno mu podřídit, vědět co zařídit, co potřebuje, všechno ho učit atd. Vůbec mě neláká být máma. No prostě v tomhle rozpoložení je to pro mě momentálně jasné NE. Jenže, nejsem sama, manžel by děti rád, i když zároveň je mu doopravdy jedno, pokud je mít nebudeme, byl by ale úžasný táta. A taky si oba říkáme, že nás to možná jednou bude mrzet, že nám to dojde ke stáří, atd. No a rozhodnout bych se měla asi brzo. V podstatě jsme se včera večer rozhodli, že doberu prášky, což bude někdy březen/duben, a pak to nechám být, a uvidíme, zda to půjde nebo ne. Jenže už dneska ráno bych si to nejradši zase rozmyslela, jak mi vířilo hlavou, co to všechno obnáší, a je mi z toho úplně zle. Máte někdo zkušenosti s něčím podobným, že jste se na děti necítili, ale z rozumu nebo jakéhokoli důvodu do toho šly? Změnilo se to po porodu? Nebudu nešťastná, až spadnu do shonu s dítětem, nevyspalá, unavená, ztrhaná, s pocitem, že tohle jsem neměla dělat?

elwe
10. lis 2017

Já bych nechala antikoncepci vysazenou, a chránila se jinak, častokrát se stává, že touha po dítěti přijde až po vysazení. Ale ve tvé situaci, kdy dítě nechceš, bych do něho nešla.

daasqua
10. lis 2017

Tak znám plno lidí kolem sebe, kterým je třeba nad 33 a pořád ještě děti neplánují. Osobně si myslím, že se to chce usadit - to bývala jedna moje podmínka, kterou jsem si kdysi dávala - prostě něco zažít a potom se usadit, stabilizovat a vše si na to "připravit" (na něco jsem taková "pořádkumilovná" a "plánovací"). Pokud ještě dítě nechceš, nemusíš ho TEĎ HNED mít. Mně začaly hodiny tikat ve 29 s blížící se trojkou na začátku, ale plno mým vrstevníkům z mého okolí vůbec ještě nezačaly tikat (a někde ani možná nikdy nezačnou).
Na druhou stranu, až vysadíš prášky, tělo si možná samo řekne "safra, já chci plodit", to těžko říci. To se stalo třeba mě - napůl to byl rozum a napůl hormony. Rozumem jsem tedy do toho taky šla, věděla jsem, že mám vše vyřešené, že jsou dobré podmínky a manžel to taky chce, a že je na to vhodný čas - už jsme si něco užili, usadili se a bude zajímavé zkusit další level...
Plus si myslím, že si musíš zažít myšlenku, že budeš někdy máma, to většinou není přecvaknutí v mozku přes noc, s tím se žena musí sžívat, protože to samozřejmě jednoduché není a změní se ti svět.

journals
10. lis 2017

Ahoj, nemůžu (naštěstí) mluvit z vlastní zkušenosti, ale důležité je se na něčem doma domluvit - "manžel by děti rád, ale zároveň je mu to jedno" . Troufám si tvrdit, že není. Když někdo děti chce, tak je prostě chce a je otázka času, kdy je bude chtít vážně - jestli za rok, nebo za 5 let. Jenže u chlapů je tohle rozhodnutí jaksi jedno. Mám ve svém okolí všechny případy - děti nechtěli, ale mají a jsou rádi. Nebo děti nechtěli, pak se rozhodli, ale už to nebylo tak snadné. Mám v okolí také pár, kde oba říkali jak děti nechtěj a najednou konec a muž hned založil rodinu a je z něj příkladný táta. I tady v diskuzích se objevují oba tyto "extrémy". Někdo to dává, někdo ne. Záleží to na víc věcech.
Tohle je diskuze hlavně pro vás dva - dobře to prober doma s mužem, protože v tomhle případě je žena vždycky tak trochu v horší situaci. Když si to muž v 40,45, 50 letech rozmyslí, tak jen otočí, najde mladší a jede se nanovo. Žena to tak snadné nemá. Promluvte si, co od sebe navzájem očekáváte. Myslím, že je to hodně důležité pro vaše další fungování. Popravdě jste to měli už mít rozmyšlené před svatbou, ale stalo se. Udělejte to co nejdřív. Co když se stane, že ty děti nebudeš chtít a tvůj muž za rok, dva, tři přijde s tím, že děti chce? Co plánujete pak?
Když si zodpovíte tuhle otázku, tak dokážete vyřešit i vše ostatní - peníze, bydlení, kde budete existovat atd.. To, jestli bys děti měla/chtěla ti tu v diskuzi nikdo neporadí, to musíš vymyslet ty a ne nikdo anonymní v diskuzi.

bayt
10. lis 2017

@theia86 Nešla bych do dítěte, kdybych ho nechtěla. Je to těžké i tak, a to člověk ví, že to dítě fakt chce. Natož, když si v tom nejsi jistá. Dělat si děti "jako aby mě to možná jednou nemrzelo" mi připadá sobecké.

milisent
10. lis 2017

Nikdy jsem v takove situaci nebyla, ja deti miluji, dokonce pracuji v detskem domove. Ale dokazu pochopit, ze to nekdo citi jako ty. Pokud je manzel ochotny respektovat tvoje rozhodnuti, ze deti nechces, tak bych do toho na tvem miste asi nesla. Ano, muze se stat, ze te materstvi zmeni, ale je to riziko, jestli to tak bude. Nakonec se muze stat, ze budes hrozne nestastna, ze sis ho poridila a ono bude nestastne, ze je nechtene, protoze na tom vztahu k nemu se to nejak zobrazi. Jak uz jsem psala, nejaka mala sance, ze zmenis svuj nazor tady je, ale sama pises, ze deti vylozene nesnasis... Spatne je, ze je na tebe natlak ze strany zdravi, vekove si jinak myslim, ze bys klidne mohla jeste pockat, jestli touha po mimi neprijde. Nevim jak moc to mas spatne se zdravim. No nezavidim ti to a drzim palce, at se nakonec rozhodnes tak, abys byla v zivote spokojena 🍀

ariadna12
10. lis 2017

Tvuj partner vi, zes nikdy nechtela deti, sam je chce, a presto si te vzal? Asi bych to s nim vse probrala znovu, svoje pocity.

usvitka
10. lis 2017

Jestli máš mít dítě nebo ne, Ti asi nikdo neporadí (ač tady je člověk častokrát překvapen 😀 ). Každopádně mohu přihodit do placu svůj případ pro povzbuzení: Je mi méně než 25 a mám o dost staršího partnera. Po maturitě jsem se rozhodla vysadit prášky, aby to případně pak šlo až budeme oba chtít a kdyby se stala nějaká nehoda, tak to prostě nějak zvládneme. Těsně před bc. státnicemi jsem zjistila, že jsem těhotná, samozřejmě jsme se jednou jedinkrát nechránili v opilosti. Veškerý průběh těhotenství byl naprosto v pohodě, ale z dětí jsem měla a mám osypky do dnes (teď už jen z cizích). A i když ještě na porodním sále jsem hned po porodu měla myšlenky jen na spánek a dítě mě nikterak nezajímalo, tak hned jak mi malou ráno dovezli (asi po 3 hodinách spánku) na pokoj, řekli jak se co dělá, bylo všechno naprosto samozřejmé a přirozené... Ano, uznávám, že občas je to těžké ve smyslu únavy, trpělivosti a podobně a rozhodně nemůžu říct, že jsem ze svého dítěte nějak "poprděná", ale minimálně jednou denně mám pocit, že je prostě vše jak má být (obvykle, když se mi ji po hodině litého boje povede uspat). Momentálně čekáme druhé, již plánované dítko a strašně se těším, až přetrpím ten první rok a holky se chytnou za ruce a budou mě zlobit společně. Jsem tedy příkladem toho, že i přes počáteční odpor může vše být v pohodě.

Obecně lze říct, že mateřská dovolená není zalitá sluncem a každá matka by si občas nejradši zalezla někam sama a měla klid, ale tyto pocity má asi každá z nás ať už s dítkem plánovaným/neplánovaným/vymodleným..
V podstatě to přesně popisuje vtip: Rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou je stejný jako mezi křeslem a elektrickým křeslem 🙂 (otázkou je, zda si chceš zkusit sednout)

theia86
autor
10. lis 2017

Tak spolu s mužem to vyřešené máme, on bere mě jako prioritu, chce být se mnou, tečka. O všem tomhle včetně mých zdravotních problémů věděl. A taky o mém postoji k dětem. Takže říká, že pokud budu já chtít, bude se mnou mít děti rád, a pokud ne nebo to nepůjde, bude se mnou rád ve dvou. V tomhle opravdu není extrémista a navíc je jiný, jakoby z jiné doby, nechápe podvádění (dokonce mu např. vadí i filmy s touhle tématikou) a neopustil by mě proto, že nemůžu mít děti a on je chce. Je to spíš můj vnitřní boj, do kterého ho ale samozřejmě zahrnuji, protože ho miluji víc než cokoli na světě, vím, že by byl super táta a vím, že se k tomu staví pozitivně. A tím pádem je mu taky jasné, že bych to udělala kvůli němu. A ano, kvůli té obavě, že jednou na stáří budu litovat. Jde mi spíš o to, že pokud to nepřišlo doteď, nejspíš tu pravou touhu po dítěti nezažiju nikdy, nebo už to nepůjde, a rozhodnout bych se měla teď, a to rozhodnutí je na celý život. A pokud to rozhodnutí z rozumu udělám, a půjdu do toho, zajímá mě, zda těhotenství a porod něco změní, jestli svoje dítě začnu milovat tak, že budu snášet všechno co to obnáší a budu spokojená i přesto, že tohle jsem původně nechtěla, nebo jestli se nezmění nic, já se budu trápit a nakonec nebude tím pádem spokojený nikdo...

theia86
autor
10. lis 2017

@milisent přesně toho se právě obávám, abych nakonec tím, že se trápím, nekazila život ještě muži a našemu dítěti...

@usvitka děkuju za odpověď, a ono je podle mě dobře, když člověk z dítěte není úplně "poprděný", tak bych si to představovala každopádně 🙂

tesi23
10. lis 2017

Ahoj pekne si to napsala muj nazor je ten ze kdyz je proste nechces nedelejto mozna by te to zmenilo ale mozna taky ne a raci nebud mamou vubev nez byt mamou zlou vis jak to myslim..dite je pro nekoho otrocina a boj a pro nekoho zivot tak to je a bylo vzdycky proto znovu opakuji nechces byt mama nemas vztah k detem neporizuj si vlastni jen s toho duvodu ze druhy chce nebo ze je potom uz nebudes moc mit vzdycky je reseni jak,a co kdyby sis to rozmyslela =)

andelka
10. lis 2017

Pokud jsi připravená i na variantu života bez dětí,tak bych se do toho nehrnula,máš ještě čas ( mně je 34 a stará si fakt nepřijdu). Není povinnost mít děti. Ale z okolí znám případ kdy to měla žena stejně jako ty ( obavy,nechtelo se jí,strach z tehu, porodu..) a v 35 si to rozmyslela a pak dělali možné i nemožné a nešlo to. To je potřeba si ujasnit,prostě to nemusí vyjít i kdybys později chtěla. Není potřeba mít bijící hodiny,závidět bříška a koukat po kočárcích ( tohle jsem v 25 též neměla,když jsem čekala první) ,ale tyhle obavy a nejistoty taky nejsou úplně ok k tomu mít dítě.

vineta
10. lis 2017

@theia86 V 31 jsem to měla podobně jak ty a během dvou let se situace změnila. Jako neblázním teď z dětí, biologický hodiny nijak nebušily a tak, ale na své dítě se tak nějak opatrně těším 😉. Takže pokud tě to zdravotně ještě úplně nepálí, zkus si na tu myšlenku (dítě) zvykat, lehce tomu přizpůsobovat život a uvidíš, třeba to na tebe ještě přijde.

vineta
10. lis 2017

@theia86 A ještě bych ráda dodala, že ty pověstné biologické hodiny nebušily většině mých kamarádek, dítě bylo u nich vesměs počato z důvodu "není na co čekat" a své děti milují nade vše. Takže bych asi absenci nějaké srdcervoucí touhy nepřikládala až takovou důležitost. A strach (ze všeho, cos zmínila) asi přepadne skoro každou ženu.

andelka
10. lis 2017

@vineta přepadne,ale záleží jak moc se tím nechá ovlivnit.
Jinak souhlas,ono mlatici hodiny jsou i na škodu.

8slunicko6
10. lis 2017

Ahoj, je mi trochu divný ten postoj tvého manžela-děti miluje ale kvůli tobě se klidně rozhodne, že je mít nebude... nechci tě strašit-moje nejlepší kamrádka to měla zrovna tak (měla báječného chlapa, který jí slíbil že pokud ona nechce, tak děti mít nebudou... vzali se, byli spolu 7 let a najednou se mezi nima něco začalo měnit-manžel začal jezdit dýl z práce, pořád mu chodili smsky, začal rybařit a dokonce jezdil i s "kamarády" na víkend... výsledek byl ten, že si pořídil dítě bokem s milenkou a trávil čas u ní-pak mé kamarádce řekl, že si to rozmyslel a měl prostě něco jako biol.hodiny a když věděl, že ona dítě nechce tak si ho pořídil jinde...) Ale to nemusí být váš případ.
Já jsem dřív děti taky nechtěla, rozčilovalo mě jak se vztekají, ječí (a vadí mi to i dneska když vidím některé rodiče kteří si neumí -nebo spíš nechtějí- dítě srovnat a dělají že nevidí když dítě dělá bordel a radši kouří cigárko)... Nedovedla jsem si představit být s dítětem doma, vzdát se svého klidu a cestování... muset se na někoho ohlížet... našla jsem si partnera a ten dítě chtěl, takže jsem si řekla že do toho kvůli němu půjdu... Nakonec můžu říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě-máme holčičku, najednou mi nevadí když ječí, nevadí mi že nemůžu cestovat, že nemám ten klid... Moc jí miluju...
Musíš to sama zvážit...pokud máš strach, že bys mohla v budoucnu litovat, tak asi úplně rozhodnutá nemít děti nejsi... dnešní trend je takový, že hodně lidí nechce děti aby se nemuseli omezovat... ale to je na každém, jak se rozhodne... u vás je asi také problém to zázemí...

journals
10. lis 2017

@8slunicko6 To mě popravdě taky dost zarazilo... jak někdo, kdo děti chce, se jich vzdá kvůli partnerovi? To nikdy fungovat nemůže. Možná rok, dva, tři po svatbě, ale co po deseti letech vztahu? Nebude mu tam přeci jen něco chybět? Tady bych byla hodně, hodně opatrná. Ten, kdo děti chce tak děti chce. Tohle je taková dost zásadní otázka ve vztahu a mě přijde, že jí vyřešenou úplně nemají :-/

andelka
10. lis 2017

Popravdě,každému páru se může stát,že děti mít nebudou. Problém může být na straně jen jednoho z nich. A ten druhý se k tomu musí nějak postavit a nemusí partnerský vztah, manželství dát na nižší úroveň než přání mít děti.

8slunicko6
10. lis 2017

@andelka To je pravda-ale dá se to řešit třeba IVF nebo adopcí když oba chtějí...

journals
10. lis 2017

Jenže je rozdíl v tom, když to nejde a když se "nechce". Píšu to v uvozovkách, aby nedošlo k omylu 🙂 když to nejde, jsou většinou oba na stejné lodi. Když jeden nechce, je to tak trochu konflikt a partneři mohou stát proti sobě - to je to, co se tu snažím vysvětlit. Ale samozřejmě domluva tak, aby byli spokojení oba dva je ideál 🙂

shine2015
10. lis 2017

@theia86 pokud ty jako potenci onak i máma nejsi přesvědčena ze chceš tak bych do toho nesla...
Medicína je dnes mocná a do budoucna taky nabízí radu řešení.....

Za mě teď dítě ne - třeba se za tři roky zbláznis ze chceš....a nebo ne.... ale takhle by ti dítě mohlo lézt na nervy chyběl by ti život který teď mas....

Takže za mě teď ne. Ať se dobre rozhodnes ....a ať se Ti daří 😉❤️

pavlinar
10. lis 2017

Ahoj, tvoje pocity naprosto chápu. Měla jsem to a mám velmi podobné. Velké obavy a nejistoty. Navíc manželův postoj, že děti spíš ne, ale jestli bez nich nemůžu být, tak dobře tedy.. Kdyby on chtěl, nejspíš bych tolik neváhala. Já jsem to v sobě řešila několik let, někdy víc, někdy vůbec, ale prostě tak nějak v hlavě to bylo. Varianta, že budeme mít dítě mě děsila ze všech důvodů co popisuješ. Ale rozhodnutí že teda NE mě taky neuspokojovalo. Udělali jsme to jako vy máte v plánu, vysadili jsme anti, a uvidí se. A i tady se mi střídaly pocity zklamání, a strachu, že nám to nepůjde, když jsem nebyla těhotná. A úleva, že teda ještě nejsem, ufff. Tak teď těhotná jsem, mám z toho smíšené pocity.. jsem podělaná strachy, a čím dál víc se těším, s miminem si povídám, jak mi pokopává v břiše 🙂 U manžela vidím taky změny, plánuje, co budem s děckem dělat, chlubí se kamarádům a kolegům.. Pokud jsi si jistá, že NE, tak NEměj. Pokud ti to stále tak nějak hlodá, tak prostě počkej, a časem třeba ha vysadíš.. a uvidítě. Nemusíš se přece rozhodnout teď hned

andelka
10. lis 2017

@8slunicko6 ivf nemusí vyjít a na adopci taky každý nemá. Ale souhlas s tím že musí chtít oba,a shodnout se na tom,jak to případně řešit.

micimutr
10. lis 2017

Pokud bys dite opravdu nechtela, tak by sis to ani takto nerozmyslela, spis naopak. Obavy nad ztracenym zivotem jsou bezne (a opravnene 😀 ale stoji to za to ) A ne kazdy se musi rozplyvat nad cizimi detmi, aby mel pak rad svoje vlastni (to bude stejne ve vsech ohledech nejlepsi na svete 😀 ).

carmenz
10. lis 2017

Mám v rodině dva případy žen, které děti neměly, a myslím, že jim po většinu života ani nechyběly. Faktem ale je, že jedna z nich si vzala muže, který již děti z předchozího manželství měl a druhou muž z těchto důvodů nakonec opustil. Asi bych ve tvém případě do lámání přes koleno nešla, prostě buď ta potřeba sama vyplyne později a ještě to půjde, nebo prostě osud. Ono "to" mateřství asi samozřejmě po porodu přijde, spíše tedy tak, že instinkt bude velet postarat se o bezbranné mládě, ale jak již bylo zmíněno v příspěvku @milisent, ten citový deficit může napáchat více škod než nějaký materiální nedostatek, a to fatálních (také vím z rodiny).

yerry
10. lis 2017

@theia86 ahoj myslím že u tebe dítě z rozumu je hodně blbý nápad.... ty ho nechceš a není řečeno že to těhotenství změní a nakonec budeš nešťastná a s tebou i to malé....
Něco jiného by bylo, kdybys "nechtěně" otěhotněla a řešila již vzniklou situaci, to bych ti napsala, jo jdi do toho, to dítě má být pro tebe dar a všechno zvládneš... ale s tvým pohledem na mateřství a že strachu v ktery v sobě v této oblasti máš, bych nic naplánovala....
Musíš si uvědomit že dokud by se to v tobě neprobudilo, ne u z tebe milující máma, ale utrápená žena, která vykonává něco co ji nebaví, netěší, a nevidí v tom potenciál... budeš nešťastná

kuliseks
10. lis 2017

Nejak mi prijde, ze ta doba je opravdu nekde uplne mimo a jinde nez driv 🙂 dneska hodne lidi ma deti pozde nebo vubec, ani po nich extra netouzi, chce si spis uzivat, byt chvili na materske a pak zas sup do prace 🙂 ja jsem asi jak marťan tady, ale zas chápu každého, kdo to má jinak.. jen mi to přijde někdy úsměvné, někdy smutné... Dítě bych si ale nepořizovala, když bych ho nechtěla.. jak už tu psaly holky výše, dej si ještě čas a zkus si na tu představu víc zvyknout a uvidíš. S tím zdravím je to ošemetné. Přeju Ti, ať se rozhodneš správně a jsi v životě pak spokojená. U mě jsou třeba chvíle ( dost často), kdy bych se vším nejradši třískla a zmizela, ale pak jsou chvíle (taky často🙂), kdy prostě bych se zbláznila, kdybych malého neměla. Taky je důležité si promyslet, jestli byste mohli mít s manželem čas na sebe...hlídání apod. A cestovat se dnes dá i s dětmi. A pokud to hlídání by nějak šlo, tak i nějaká kultura semtam, minimálně po pár měsících určitě. Držím palce v rozhodování!

bayt
10. lis 2017

@kuliseks nevím jestli to je dobou, dřív mělo plno lidí podobné pocity jako zakladatelka, ale ty děti si pořídili (protože to tak dělá každý, je to tak správné atd.) a udělali je pěkně nešťastnými

gorda
10. lis 2017

Prestan nad tim premyslet. Ono totiz moc myslenek a cobykdyby je horsi, nez nechat zivot plynout. A pak mozna prijde chvile, kdy budes naprosto jasne vedet, co chces. I kdyz - me je to jasne uz ted. Ja nikdy deti nemusela. Nevadili my, ale nejak se hrnout ke kocarku, tutu nunu, hlidat deti sourozencum, prohlizet si fotky deti spoluzacek... nuuudaaa. Ale vzdycky jsem vedela, ze deti chci. Tehotenstvi byla mensi dovolena. Porod byl nejhorsi zazitek v zivote, bolelo to jako prase a myslela jsem, ze umru. Bez debat. Zadny vybuch lasky, zadny pocit naplneni, jenom uleva, ze je ta bolest za mnou a ze je dcera v poradku. Ani potom jsem nepotrebovala hodiny prolezet v postely a tulit se s miminkem a prvni spolecna noc v porodnici byla trochu zoufala. Ale nepremyslim nad tim, protoze obcas, kdyz spi a ja mrknu do postylky... najednou se zastavi cas a ja si rikam boze muj, tohle je kus mne, tohle je me dite a je tady a ja jsem opravdu matka a jsem pro ni cely svet. Vzdycky jsem vedela, ze chci deti. Protoze takovy je rad veci. Protoze proto jsem tady i ja. Takhle jednoduche to materstvi je. 😉

barumat
10. lis 2017

Ahoj, tak za mě: dítě jsem měla čistě a opravdu JEN z rozumu. A po porodu se nezměnilo nic. Dceru miluju, je to moje kočička, postarám se o ni, ale kdyby nebyla, tak by prostě nebyla. Osobně bych se rozkrájela pro to, aby existovala možnost dítě na pár hodin vypnout a někam uložit. Protože strašně toužím žít život jako předtím, a zase cítím k dceři ryze majetnické sklony, nechci aby byla s někým cizím. Tchýně i máma naštěstí hlídají rády a často, ale i tak mě občas přepadne stesk, jak snadné, krásné a klidné to bylo bez dcery. Zároveň necítím takové to omílané "jakmile jsem dítě měla, život se mji převrátil naruby a nedovedla jsem si představit život bez něj". Já si ten bezdětný život teda představím pořád v dost živých barvách.

No a k jádru pudla. Dcera mě samozřejmě i přes to, jak milá a kouzelná je, dost často rozčiluje a těším se na čas, když spí, často mě hraní s ní nebaví, nebo dráždí, pak jsem na ni někdy ošklivá, utrhávám se, nezvládám její plačtivý nálady, neumím utěšovat (dcera to navíc nechce, odmala není chovací typ). A jakmile tohle někde řekneš, sesype se na tebe hejno ultramatek s hromadama hesel typu "ženská jako ty by neměla mít děti vůbec". Zajímavý je, že tyhle hesla jsou bezpečně schovaný, dokud dítě nemáš, to ti naopak každej cpe, jak si jenom nedovedeš představit, jaký to je, až poprvé sevřeš ten uzlíček ve svém náručí, bla bla bla. To mi na tom přijde asi nejvíc nefér. Že se na něco necítíš, máš v tom jasno, ale všichni tě přesvědčují, že se pleteš. A když do toho teda jdeš a nic se nezmění, mají najednou všichni plnou pusu keců o tom, jak někdo takový se vůbec do plození pouštět neměl.

Takže za mě:
1) pokud se na to necítíš, nedělej to (mně je teď 35 a pořád nic, biologický hodiny mlčí)
2) pokud se do toho z rozumu pustíš, nečekej nějaký poporodní převrat typu "jůůůů-ty-malé-prstíčky-tohle-je-nejšťastnější-den-mého-života", u mě se teda nekonal a ze svého okolí taky nic takového neznám

odula
10. lis 2017

Holka,reknu to jedno. Kdyz deti nesnasis,tak se na to vy*er.

Sem začni psát odpověď...

Odešli