• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Pozdní potrat ve II. trimestru. Máte zkušenost?

7. prosince 2016 
Ahoj holky. Bohužel zakládám tohle smutné téma. Chtěla jsem vás poprosit, zda máte některá (nebo vaše známé a kamarádky) zkušenost s potratem v 6.měsíci. Při kontrole na ultrazvuku moje mudra již neslyšela u miminka srdíčko, přitom vše se vyvíjelo naprosto normálně, oba genetické screeningy v pořádku. Vyvolávali mi potrat, dost otřesný zážitek. Miminko bylo v pořádku, žádný uzel na pupečníku, žádné vady. Hledala jsem na netu holky, které mají podobnou zkušenost, ale spíš se jednalo o indukovaný potrat kvůli VV. Já nic takového neměla. Budu ráda, když si o tom budu moct s někým popovídat, kdo má podobnou zkušenost. Mám za sebou už jedno zamlklé těhotenství v 10.týdnu, ale to se vůbec nedá srovnávat. Je to sice také otřesný zážitek, ale uspí vás a provedou revizi, během 15 minut je po všem. Přetrvává jen smutek v duši. Ale porodit mrtvé miminko, to nepřeji ani největšímu nepříteli. Dítko doma ještě žádné nemáme, o to všechno je to smutnější :frowning2:
Díky. Mirka
20. kvě 2010 v 11:56  • Odpověz  • To se mi líbí
Miccko, DRŽ SE!! Je mi to tak líto!! Nemám podobnou zkušenost (jen takovou, že sama mám z těchto věcí hrozný strach), nevím jak ti pomoci. Ale moc s tebou cítím, DRŽ SE
20. kvě 2010 ve 13:20  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Ahoj miccka:Držím pěsti a věř,že jednou budeš mít zdravé miminko.Můj příběh je skoro podobný,2x samovolný potrat,další zamlklé těhotenství v 10.týdnu.Letos v květnu je to dva roky co naše miminko umřelo v bříšku ve 40týdnu chlapeček,bez zjevné příčiny.Cokoliv budeš chtít vědět a popovídat si tak piš.
21. kvě 2010 ve 20:28  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj Mirko. Vím jak se cítíš, znám to- v roce 2008 jsme 2 x přišli o děťátko v 6. měsíci . Březen ve 24. týdnu chlapeček, září ve 23. týdnu holčička.
Poprvé se už jednalo o předčasný porod, ale miminko se nepodařilo zachránit. Podruhé to ještě byl potrat. Podle zákona se jedná o porod až ve 24. týdnu. Miminka byla zdravá, příčina se nezjistila. Bylo to hrozné, porodila jsem 2 děti a věděla jsem, že umírají. Během porodu jsem cítila jak kopou, jak žijou a bylo mi hrozně. Celé noci jsem nespala, probrečela jsem je....
Lékaři mi doporučili nečekat a hned se snažit otěhotnět. I já to tak chtěla. Toužila jsem po miminku, chtěla jsem být těhotná. V lednu 2009 jsem otěhotněla. Bála jsem se, tak moc jako nikdy v životě, ale každý den jsem naše děťátko prosila vydrž, vydtř u mně prosím ještě týden, ještě další...... Nakonec jsem přenášela 2 týdny a prosila našeno malého, pojď ke mně. Pojď na svět. V říjnu se nám narodil nádherný chlapeček 4 270 g. Opět jsem v porodnici nespala, ale tentokrát štěstím. Pozorovala jsem našeho synka a děkovala Bohu, že se narodil.....
Jsem tak šťastná, stal se zázrak, stala jsem se mámou. Porod byl hodně těžký, ale všechno trápení stálo za to.
Mirko, vím, je to moc těžké. Ta bolest už v našich srdcích zůstane. Když vidím našeho synka tak občas je mi moc smutno. Říkám si, stejně nádhernÁ byly naše miminka......ale pak obejmu našeho chlapečka a do ucha mu zašeptám jak moc ho miluju....Mirko, mně pomohlo jen další těhotenství, naděje a víra, že to spolu dokážeme, já a naše děťátko, to jediné mě drželo nad vodou. Nevzdávej se. Nečekej a zkus to znovu. Určitě se i ty dočkáš miminka. Věřím, že i ty se staneš mámou. Držím Ti palce. Když Ti bude smutno, napiš mi. Veronika
21. kvě 2010 ve 23:21  • Odpověz  • To se mi líbí (22)
autor
Veroniko, díky za tvůj příspěvek. Je mi líto, co všechno si musela prožít a věř mi, že vím, jak ses cítila. Gratuluju k miminku a pevně doufám, že i já se ho dočkám. Jestli se můžu zeptat, jak dlouho si čekala s dalším snažením? Mě doktorka doporučila 6 měsíců počkat, ale příde mi to jako strááášně dlouhá doba, nejraději bych začal hned. M.
23. kvě 2010 v 10:29  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj miccko, já mám 2 týdny po potratu ve 22 týdnu kvůli VVV...zážitek to byl hrozný hlavně proto, že jsme opravdu nic netušili a zpráva, že dítě nemá ledviny přišla jako blesk z čistého nebe...
Snažím se z toho zbrchat...manžel je mi velkou oporou a jde vydět, že mu to jde lépe. Někdy mám pocit, že to zvládnu a zase bude líp, ale někdy bych celý svět nejraději neviděla. Nicméně věřím, že se to spraví. Musí.
Námpan doktor doporučil otěhotnět po 3 MS, snad se podaří...

Drž se, ale vím, jak je to těžké a smutné!!!
23. kvě 2010 ve 21:41  • Odpověz  • To se mi líbí
Mirko, po prvním porodu mi v nemocnici řekli - čekat 6 měsíců, ale já jsem to tak nechtěla. Počkala jsem na první měsíčky a začali jsme se snažit. Otěhotněla jsem hned na poprvé. Hodně jsem si o tom přečetla a mnoho lékařů to takto doporučuje. Po druhém porodu jsme museli na genetické vyšetření, vše bylo v pořádku. Já i manžel jsme zdraví a náš lékař gynekolog zakměřený na genetiku nám řekl, nečekejte, doporučuji hned otěhotnět, už včera jste měli začít. Je to velký a uznávaný odborník, už starší pán. Měla jsem z jeho názoru ohromnou radost. Říkal, že přeci tolik maminek otěhotní i hned po porodu a že tělo ví, kdy je na těhotenství připravené. Otěhotnět se nám podařilo třetí měsíc. To je mé velké štěstí, že jsem neměla problém s otěhotněním, i ty 3 měsíce, to byla dlouhá doba. Mirko, já bych nečekala. Hodně záleží na psychice, ale já věděla, že jedině další těhotenství mě postaví na nohy. Tak moc jsem toužila být mámou. Nevydržela bych čekat a jsem ráda, že jsem nečekala. Mirko, neboj se, věřím, že i ty se dočkáš miminka. Věř tomu. Držím Ti palce. Veronika
24. kvě 2010 v 11:26  • Odpověz  • To se mi líbí (5)
Mirko, zapomněla jsem napsat - nečekali jsme vůbec. Počkalijsem na první měsíčky a pak se začali snažit. Jednej tak jak cítíš, jestli nechceš čekat, nečekej. Veronika
24. kvě 2010 v 11:28  • Odpověz  • To se mi líbí (3)
Veronyk, tak to jsem od žádného doktora neslyšela, že se může hned.... :frowning2: nám všichni řekli 3 MS...a mně to přijde tak strašně dlouhá doba...i já mám pocit, že jedině další těhu mně dá zase dohromady :unamused:
24. kvě 2010 v 11:37  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
Mě tedy doktorka na gyndě doporučovala 6 měsíců počkat, ale je to právě dost dlouho :unamused: Doktorka v nemocnici mi zase řekla, že po 2 menstruacích můžeme začít snažilkovat. Tak nevím. Čeká nás taky genetické vyšetření, tak uvidíme. Ani nevím, co všechno nám budou vlastně testovat...
24. kvě 2010 ve 13:26  • Odpověz  • To se mi líbí
I já jsem byla celkem překvapená,ale co doktor to jiný názor,nám primář na gynakologií po porodu řekl hned po první menstruaci a můj gynekolog aspoň tři měsíce počkat.Ale každá žena si myslím,že to má jinak,nám to nešlo rok,spíše i ta psychika šíleně působila.Genetika obsahuje rozbor obou rodičů,po stránce hematologické a genetické,je to fajn,že vás posílají, u mě se zjistila mutace krve.Hrozně držím pěsti ať vše postupuje a dopadne dobře.
24. kvě 2010 v 17:48  • Odpověz  • To se mi líbí
holky, vy jste mně úplně nahlodaly s tím, kdy to zkusit znova...já jsem si říkala, že budeme vzorní a zkusíme to za ty 3MS, ale teď nevím, jestli tomu nenecháme volný "průběh" dříve :unamused:
24. kvě 2010 v 18:00  • Odpověz  • To se mi líbí
To opravdu zaleží na tvém pocitu,ale za sebe můžu říct z vlastní zkušenosti chvilku počkat, jak psychicky tak i fyzicky jsem se srovnala, dala jsem si na tři měsíce prášky a uklidnila jsem se a pak to šlo. :slight_smile:
24. kvě 2010 v 18:18  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
já jsem si původně říkala, že za ty 3 měsíce by to mohlo být akorát, ale uvidím... :wink: stejně to nenaplánuju, tělo si to rozhodne samo.... :slight_smile:
24. kvě 2010 v 18:53  • Odpověz  • To se mi líbí
breberuska - já hodně hledala na internetu, názory jsou různé. Hodně maminek čekat nevydrželo.
I já jsem byla rozhodnutá nečekat a nechat miminku volný průběh. Nevydržela bych čekat. Ale opravdu každá žena je jiná.
25. kvě 2010 v 06:54  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj, i my přišli o chlapečky ve 22.tt amůžu říct, že to bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo,,,,,,,,,,,,, :frowning2: :frowning2: o to víc, že jsem byla těhotná po IVF a další šance na normální otěhotnění byla mizvivá.....pro nás ro znamenalo - znovu další finanční a psychické investice.........Ale nakonec se nám poštěstilo a máme krásného syna...........Trvalo nám to dlouho, ale věřím, že vy budete šťastní mnohem dřív než my. Móóóc vám to přeju. Vím jak hrozně se teď cítíš, ale strašně vám držím palce.
26. kvě 2010 ve 22:50  • Odpověz  • To se mi líbí (3)
bsik...díky za dodání optimismu...
veronyk... já taky nevím, jak dloho vydržím čekat, taky přemýšlím nad tím, že tomu prostě necháme volný průběh...i když se trochu bojím, abych se na to pak stejně neupnula...
27. kvě 2010 v 16:44  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj Miccko,
jsem ráda že jsi se podělila se svou smutnou zkušeností,jsem si totiž dodnes myslela že jsem jediná ženská komu se něco podobného stalo,že nejsem normální že jsem někde udělala chybu,když všichni kolem mě rodí zdravé děti ůplně samozřejmě a já?První těhotenství na 25 týdnu najednou konec,necítila jsem pohyby,lékařka mě poslala do nemocnice a tam jsem už jen slyšela že dítě nežije,že ho musím porodit...Bylo to před 15 lety ale to co jsem si prožila cítím dodnes..
O půl roku později druhé těhotenství,byla jsem lépe hlídaná,ale stejně na 26 týdnu komplikace,odumírá placenta rychle do nemocnice a rozhodování.Buď císař. řez a nebo dítě opět umře,rozhodla jsem se dát tomu malému šanci..A tak se narodila moje malá holčička 21 cm a 645g porodní váhy,přežila to ,ale moc těžce postižená,starala jsem se o ní 24 hodin denně,milovala jí nade,umřela v 9 lelech,mimochodem miluji ji pořád.Dnes je to 5 roků za mnou a já to chci zkusit znovu,manžel je sice trochu proti moc se bojí,ale šel do toho se mnou.Máme udělané veškeré možné testy,genetika,imunologie,hemaglobie a vše je ok.Tak chci otěhotnět,vždyt naděje umírá až poslední..Strašně moc se bojím dnes je mi 35 let a to komplikuje situaci navíc,ale musím to zkusit,jinak se utrápím...
Ještě nikdy jsem o tom nemluvila,nebylo s kým, dnes se mi moc ulevilo....
Vím že nejsem sama kdo musí bojovat a všem Vám držím od srdce pěsti!!!!! :slight_smile:
29. kvě 2010 v 11:33  • Odpověz  • To se mi líbí (4)
fellicita, nevzdávejte to...vždyť se to štěstí jednou musí naklonit i na naší stranu. Je fajn, že testy máte všechny v pořádku, to by vám mohlo dodat sílu! určitě to jednou vyjde a dobře to dopadne, MUSÍ!
17. čer 2010 v 19:42  • Odpověz  • To se mi líbí
@breberuska .....díky moc,přeji Vám od srdce to samé..... :slight_smile: Taky si říkám přece to musí dobře dopadnout,no přerušila jsem antikoncepci a tak čekám až budou dvě čárky..Asi to vzhledem k mému věku může trochu trvat,ale neva,těším se!
Doufám že až budou ty dvě čárky u Vás dozvíme se to?!!!
18. čer 2010 ve 13:40  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahoj holky,taky vám přispěji svůj smutný příběh.Před 15 lety jsme podstoupili 2IVF a z toho jsme čekali trojčátka,ale vzhledem k velkému riziku(a doma jsme měli 4letou dceru),nám doporučili redukci na dvojčátka.Po tom bylo vše v pořádku,ale jen do 23tt,kdy nám bohužel sdělili,že musí vyvolat porod,miminka byla bez srdeční akce :frowning2:
Byl to nejhorší den v mém životě.....naštěstí jsem měla doma cácorku a tak jsem to vcelku rychle zvládla,ale řekla jsem,že už nikdy žádné dítě nechci!!!!!!
Cácorce je dneska 18 let a my jsme šli s taťkou do 3 IVF a po Ketu se nám zadařilo a čekáme miminko!!!Mám velký strach,ale věřím,že to všechno dobře dopadne a miminko vydrží až do konce :slight_smile:
Všem vám přeji hodně sil do dalších bojů a hlavně úspěch a brzy vytoužené drobečky v náručí :slight_smile:
18. čer 2010 v 17:26  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Ahojte holky. Všem z vás přeji hroooozně mocinky štěstíčka a zdravá miminka.
Já o první mimi přišla v r. 1999 ve 29.(nebo 30.)tt. Jenže jsem byla mladá, hloupá, tak jsem neřešila, že necítím pohyby. Moje mladší sestra mě však doma "práskla". Hned se jelo na gyndu, kde sestřička celá vyděšená pronesla, že neslyší ozvy a že okamžitě musím do nemocnice na UTZ. Tam zjistili krutou pravdu:mimi je mrtvé cca týden a již se rozkládá(zborcená páteř,atd). Ještě ten den mi v Bohunicích vyvolali tbl porod pod epidurálem a já porodila 41cm a 1.25kg chlapečka :frowning2:. Zjistilo se, že měl omotanou pupeční šňůru. Zhroutil se mi celý svět a ten, kdo by měl být v ten okamžik největší oporou(partner) mě obvinil, že tj má vina...od té doby jsem neskutečně toužila po miminku a po 10ti letech od smutné události jsem v listopadu 2009 přivedla na svět zdravou Leničku, která je úžasná. A moc bych chtěla ještě pro Leničku sourozence, tak snad vše také dobře dopadne.
Takže holky:nevzdávejte se, zdravé miminko vám smutek v srdíčku nahradí neskutečným štěstíčkem a radostí :slight_smile:
18. čer 2010 v 17:41  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
evik73 , speedygon , ani nevíte, jak je to fajn číst příběhy se šťastným koncem...hrozně moc to dodává sílu...
20. čer 2010 v 19:14  • Odpověz  • To se mi líbí (2)
@evik73 ,speedygon,breberuska má pravdu,děsně to pomáhá...Moc na Vás myslím a držím pěsti!!!!!! :dizzy_face:
29. čer 2010 v 17:59  • Odpověz  • To se mi líbí
ahoj, bohužel také patřím do tohoto tématu, i když náš příběh je trochu jiný.. doma máme 15 měsíční |ho chlapečka a já byla v 5. měsíci, když mi volali špatné výsledky z triplů, riziko na downův syndrom 1.55. bylo to jak rána z čistého nebe... brzy poté jsme šli na genetický ultrazvuk, kde se bohužel našly ještě další vady, takže plodovka byla nezbytná. hned druhý den jsme se dozvěděli tu smutnou pravdu, že diagnoza byla pravdivá. bohužel nemáme dost síly na to vychovávat postižené dítě... zvlá´šť kjdyž náš Martínek má energie za dva. proto jsme se rozhodli pro indukci. zrovna teď píšu z nemocnice, už je to za mnou. ale ta vnitřní bolest bude asi dlouho. moc mě mrzí, že jsme andílka poslali do nebe :pensive: :pensive: :cry: je to naše volba, i když strašně těžká. pořád brečím. je to strašné, když už jsem cítila pohyby a navíc věděla, že to je holčička :pensive: :pensive: a teď jen nevím, kdy a jak tu bolest překonám..... cítím, že bych potřebovala odbornou pomoc nějakého psychologa.... co pomohlo vám?
17. črc 2010 ve 14:18  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@lucie.krajcarova
Ahoj Lucie,
je mi Tě moc líto,vím že to co prožíváš je peklo,hlavně si za své rozhodnutí nedělej výčitky...Víš naše dcerka postižená byla a to není těžké jen pro rodiče,ale i takové dítě nemá ze života nic,jen spoustu lékařů a trápení....
Na takovou bolest není recept,ale určitě pomůže čas,zní to jako fráze,ale věř mi za nějakou dobu to bude lepší...
Pokuď máš pocit,že se s tím sama vyrovnat nedokážeš za nějakým odborníkem zajdi určitě!
Drž se :wink:
23. črc 2010 v 07:30  • Odpověz  • To se mi líbí
Filicitta, to jste měli strašně těžké :cry: mohla bych se zeptat, jak dlouho dcerka žila? Musím říct, že mi velice pomohla rozmluva s lékařem, který vedl výkon. je to velice empatický člověk. navíc mi potvrdil, že dítě bylo opravdu nemocné - pravděpodobně na první pohled. a pokud by se s tím tělo samo nevypořádalo, tak by se nejspíš narodilo, ale žilo jen pár dní :pensive: tak si říkám, že jsme to trápení jen zkrátili.... bála jsem se, že třeba nakonec bude zdravé, nebo nebude mít žádné viditelné známky nemoci. tím, že to tak nebylo, tak se mi trochu ulevilo. Jak říkal doktor, tělo si většinou s takovým problémem poradí samo - potratem, ale někdy taky ne :frowning2: Nakonec jsem se setkávám i s psychologem, který mi hodně pomáhá. Jsem moc ráda, že jsem potkala tak skvělé lidi. dnes už se cítím mnohem lépe. i když vím, že nikdy nezapomenu, tak vím, že by mi nejvíce pomohlo další zdravé těhotenství. musíme však minimálně 3 měsíce počkat :unamused:

Eviku, moc vám držím palečky!!!!!! taky se nám mělo miminko narodit v prosinci..
23. črc 2010 v 08:10  • Odpověz  • To se mi líbí
@lucie.krajcarova
Bylo jí 9 let,musela na operaci,protože pouze ležela měla špatné záda,po 6 hod.zákroku nás k ní pustili,že vše proběhlo ok,už měla dokonce i hlad...Za 4 hod. později zemřela na pooperační embolii.
Nám se tenkrát zhroutil svět,byla sice postižená a těžce,nechodila,nemluvila,ale milovaly jsme jí tak jak rodiče milují své dítě nade vše.Tenkrát jsem se zařekla že už nechci dítě,že dcerka byla jedinečná,že ji nechci nahrazovat novým dítětem..Ale čas opravdu hojí rány,tenkrát jsem myslela že to nepřežiju a dnes po 15 letech to chceme dokonce ještě jednou zkusit. :dizzy_face:
Držím Vám palce všem!!!!!!!
24. črc 2010 v 08:42  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
felicitta, to je mi moc líto :cry: ale rozhodně bych to nebrala jako nahrazování... my vždycky chtěli mít dvě děti, ne jedináčka, takže to zkus brát třeba takhle... a jak to bude teď, v jaké jste fázi? já bych už strašně moc chtěla být těhotná :pensive:
24. črc 2010 v 09:19  • Odpověz  • To se mi líbí
@lucie.krajcarova
Před 3 měs. jsem si dala vyndat tělísko a tak se snažíme,je mi už 35 let tak je možné že to bude potřebovat více času,ale strašně se na to těším,i když je u toho strach zda bude tentokrát vše ok,podobné drama bych už asi neunesla.
Ale také si přeji strašně moc být opět těhotná! :dizzy_face:
Určitě se obě brzy dočkáme!!! :wink:
24. črc 2010 v 10:06  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek