Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Vyrovnání s potratem - kdy to přestane bolet?

giggi92
23. dub 2019

Ahoj, jak se vyrovnat s potratem, přestane to tak bolet? :'( Je mi 26, tohle mělo být naše první miminko a v sobotu jsem potratila/porodila svou vysněnou holčičku ve 23tt. Zjistili, že miminku se nedokrvuje placenta a má slabý průtok pupečníkem a je o 3 týdny menší než by mělo být (doktoři mu dávali tak 1-2týdny než by mi umřelo v bříšku) a že mám preeklampsii. Vyvolali mi kontrakce během dne a já v noci porodila holčičku bez známek života, měla pouze 300g a 23cm. Rozhodla jsem s ní i rozloučit, sestřička mi udělala i pár fotek a jediné co mi po ní zůstalo je vzpomínkový list s otisky nožiček, fotky, čepička a háčkovaná chobotnička. :'( Hned druhý den mě pustili domů a řekla bych, že doma to na mě strašně doléhá. Přes den se snažím tak nějak fungovat, abych na to nemusela myslet, ale jakmile přijde večer nebo se ráno vzbudím, tak jsem hromádka neštěstí a pořád pláču. Přítel je z toho taky špatný, ale moc najevo to nedává jen se snaží mě utěšovat a objímat. Nejhorší pro mě je, když je přítel v práci a já jsem sama doma, na návštěvy ani ostatní příbuzný nemám náladu a nedokážu se o tom s ostatními bavit, protože hned začnu plakat a je těžký mě utěšit. :'( Mám v sobě strašný pocit prázdnoty a paniky a těžko se mi dýchá... :( Nejvíc mě asi děsí návrat do práce, nechci zpátky, nechci aby se mě tam každý ptal, co se stalo a aby mě tam litovali, jen na to pomyslím a je mi na omdlení. Nejvíc mě přijde nespravedlivé to, že tamhle si fetky a další nezodpovědný ženský dělají děti na potkání, mají je zdravé a nevěnují se jim a já, která bych byla skvělá máma a dala bych své princezně první poslední, tak nemám možnost. :'(

sudylichozrout
23. dub 2019

@giggi92 je mi strasne moc lito, co jsi musela prozit. Radu moc nemam, spis jen povzbuzeni. Cas vsechnu bolest obrousi, ale ted klidne truchli. Plac, kric, cvic, jez... Delej cokoliv, co ti ulevi. Doporucuju i navstevu odbornika, sama se s tou ztratou budes vyrovnavat hur a dele. Nemluv o tom s nikym, s kym nechces, nemusis vubec nikomu nic vysvetlovat. Pokud muzes a chces, klidne dej vypoved a najdi si jinou praci. Mozna to, co te potkalo, muze byt i zacatek neceho noveho.
Ale hlavne se prosim z niceho neobvinuj...

ito
23. dub 2019

Ahoj, poslala sem ti sz co sem psala ja do prace, taky jsem se opetovneho nastupu silene bala, nastesti to dopadlo dobre. Nebyhoda takto pozdni ztraty miminka jr bojuzel ta, ze to pak vsichni vi a to si sve soukromi hodne strezim.

ito
23. dub 2019

@giggi92 Jo a vim, ze to zni jako klise, ale opravdu cas pomuze. Ta bolest pak bude jina, i kdyz nezapomenes nikdy.

giggi92
autor
23. dub 2019

@ito Děkuju.. Po jaké době ses vracela do práce?

ito
Autor odpověď smazal
Zobraz
giggi92
autor
23. dub 2019

@ito Já jsem doma na neschopence už od ledna, odvykla jsem si od těch lidí a toho prostředí a doma jsem si užívala svůj klid. Nějak si neumím představit, že bych se tam vrátila, nejradši bych byla doma, dokud by se nám nepodařilo další miminko. To je tak jediné, co mě drží nad vodou, že se po pár měsících můžeme snažit znovu. Hlavně já otěhotněla měsíc a půl po vytažení tělíska takže doufám, že nám to půjde takhle rychle znovu.

ito
Autor odpověď smazal
Zobraz
ito
Autor odpověď smazal
Zobraz
sluckynek
23. dub 2019

Úplně tě chápu , přišli jsme o naší Victorianku v červenci 21+3 TT 430g 😭 od té doby máme další tři andílky v nebičku 😢 přestěhovali jsme se.. byla to naše vysněná holčička která mi odešla na mýho dědu narozeniny , dva týdny po naší svatbě. Mám pocit že všichni co děti nechtějí mají dvě..tři.. a já ? Co bych dala za jedno zdravé 😭💔 s Victoriankou odešlo kus mě . Moje Dr od které jsem ihned odešla po šestinedělí první co bylo kdy půjdu do práce nezajímalo ji jak mi je nic . Měli jsme počkat minimálně 3 měsíce 😢 drž se vím jak ti je kdyby jsi chtěla napiš mi

giggi92
autor
23. dub 2019

@ito Taky mi bylo řečeno min. po 3 měsících. Teď mi běží 6tinedělí, beru dopegyt, protože kvůli preeklampsii jsem měla tlak 168/108, teď mi naštěstí klesá, do toho beru léky na těhotenskou cukrovku a léky na zastavení laktace. Z práce jsem chtěla odejít co nejdříve, když jsem otěhotněla, kvůli prostředí (tahání těžkých věcí, práce na 12h směny a práce s lihem). Zjistila jsem to na začátku prosince a chtěla jsem dochodit ty dva týdny než bude vánoční dovolená a od ledna jsem šla na neschopenku, abych neohrozila miminko. Strašně jsem se těšila až budu doma a budu mít od některých lidí klid.

jade85
23. dub 2019

Je mi to moc líto. Asi vím, jak se cítíš, moje první těhotenství skočilo vyvolaným potratem (takže kontrakce a všechno) někdy ve 14tt. Kvůli vvv, kterou miminko nemělo šanci přežít. Z práce jsem komunikovala jen se svojí kolegyní/šéfovou, která se mě snažila podpořit a pomoct mi. Poprosila jsem ji jen o to, aby všem, kdo to věděli, řekla, co se stalo a že mi nejvíc pomůže, pokud budou předstírat, že jsem nikdy těhotná nebyla. Docela to vyšlo, návrat do práce byl v pohodě. Psychicky mi pomohlo odjet na týden na dovolenou na hory, plánování svatby a hned po šestinedělí snažení o další miminko. Naštěstí mi krásně naskočil cyklus a po necelých 4 mesich jsem byla zase těhotná. Tentokrát se šťastným koncem. Drž se, nejhorší bylo šestinedělí, potom se to začalo rychle zlepšovat. I když úplně to nepřestalo bolet nikdy.

giggi92
autor
23. dub 2019

@sluckynek To mě moc mrzí, nedokážu si představit přijít o další tři andílky. :( :'( Už jen ztráta mé princezny mě ničí, jak kdyby mě vyrvali kus srdce. :( Zkoušela si nějaké testy nebo léky na podporu nebo udržení těhotenství? Doktoři Ti neřekli, proč se nedaří?

sluckynek
23. dub 2019

@giggi92 čekám na výsledky CT nadledvinek jinak nikde nic , nikdo prostě neví mě nepomohl ani utrogestan 😭 z gynekologie nic co by vadilo , výsledky z hematologie taky nic

luci_eee
23. dub 2019

Je mi líto, co prožíváš. Bohužel jsem zažila totéž. Nejdřív zamlkle těhotenství 10 týden a poté ve 23 týdnu vyvolaný porod (těžké postižení, rozstep páteře, otevřený, včetně poškozeného mozecku ☹ ). Bylo pro mě moc těžké se s tím vyrovnat, i teď po 4 letech je mi z toho těžko. Nicméně, čas opravdu léčí vše. Pak se mi podařilo ještě dvakrát otěhotnět a dopadlo to dobře, mám dvě zdravé děti, zaklepavam. Co mohu poradit, pokud ti nedělá dobře to, že by ses měla vracet do práce, nevracej se zatim. Já navštevovala i psycholožku (moc mi pomohla, nejdřív mi to přišlo divné, vše ji vykládat a brečet před ní, ale je to opravdu velmi osvobozující, jsem ráda, že jsem k ní šla) a ta mi taky návrat do práce nedoporucila a tak jsem zůstala doma na nemocenske. Nemocenskou mi vedla moje obvodní (poté co mi ji ukončila po šestinedělí gynekolozka) V té době jsem nechtěla nikoho vídat. Nikdo mi v té době nemohl rozumět, jak moc to bolelo. I když to miminko nebylo ještě na světě, už přeci jen na něj člověk mysli, nosí ho uvnitř, má nějaké představy o něm. A najednou mi ho "osud" vzal. Svět mi připadal strašně nespravedlivý. Hodně mi i pomáhalo se fyzicky zabavit (ač mě nebaví uklízet, v té době jsem pořád uklizela, nebo nějakou tvůrci činnost, nebo prostě dělej co máš ráda). A doprej si vše, co ti trošičku pomůže aspoň malinko zlepšit náladu. Já jsem naštěstí jsem brzy otěhotněla a to byl ten nejlepší lék. To stejné moc přeji i tobě! Když mi někdo říkal jak mě obdivuje, jak to zvládám, to co se nám stalo, vždy jsem odpověděla že prostě musím. Že to není statečnost. Ale je to touha. Člověk má po pádu vždycky dvě možnosti, zůstat ležet, nebo vstát. Ale pokud člověk něco moc chce a přeje si to, tak prostě vstát musí.... Protože jinak k tomu nedojde. Přeji hodně sil

micudakv
17. kvě 2019

@luci_eee Přesně jak píšeš, člověk má dvě možnosti, zůstat ležet nebo vstát.
Bohužel včera jsem musela také postoupit potrat ve 13tt kvůli vývojové vadě. Moc jsem si přála mít holčičku a na genetice mi řekli, že čekám holčičku s Turnerovým syndromem, bohužel otok byl příliš velký, že jí nedávali moc šance, že by bylo velké riziko, že samovolně potratím. V pondělí jsme se dozvěděli, že není něco v pořádku, poté hned na odběr placenty a ve čtvrtek jsem už nastupovala do nemocnice. Naštěstí proběhlo vše rychle a měla jsem obrovskou podporu od manžela. Doma máme tříletého syna a asi i díky němu jsem se postavila rychle na nohy a snažím se na to vše zapomenout, i když to jde těžce. Zapálili jsme svíčku a nechali dušičku naší holčičky odejít.

lennus
17. kvě 2019

@giggi92 Ahoj, je mi to moc líto, je to hrozná bolest, zažila jsem také ztrátu chlapečka ve 23. týdnu. Čas je nejlepší lékař, ale teď se smutku nebraň, je to součást truchlení a je to důležité, abys mohla jít dál! Já šla do práce hned po šestinedělí, musela jsem něco dělat. Za sebe doporučuju nespěchat s dalším otěhotněním, ale zpracovat si tu ztrátu. Jestli chceš, pošli mi svůj mail a pošlu ti něco k tomu, co jsem si psala, když se nám to stalo. Mluvte o tom i s partnerem, pro ně je to neméně těžké!
U nás to bylo složité v tom, že první syn se narodil o dva měsíce dříve, ale hodně nás držel nad vodou právě on. Druhé těhotenství skončilo v 11.t. a třetí, o kterém píšu, pak ve 23.
Teď máme první donošenou holčičku, měla rok nedávno a jsme šťastní, ale na chlapečka nikdy nezapomeneme, je náš a starší to ví, je to součást života, nechceme zapomenout, ale časem se bolest zahojila. Držím palce a klidně napiš.

jitulka87
18. kvě 2019

@giggi92 ahoj. Je mi lito, co vas potkalo. Ted je jeste brzy, je cas vse "zpracovat" a truchlit. Ja jsem prisla o prvniho kloucka ma zacatku 26tt. Rodila jsem cisarem a malicky bojoval 40 dni...pak odesel do nebe. Zhroutil se mi svet. Taky jsem nechtela nikoho a nic. Ale rodina me nenechala samotnou a to je dobre. Ono i vyplakat se a vypovidat je uleva. Partner o tom nedokazal mluvit. Pomohla mi i skvela psycholozka. A psani si s maminkama, ktere taky prisli o miminko. Otehotnela jsem po 10m. Vy se muzete urcite snazit i drive, coz je dobre. Ale udelejte to az po nejvyssim truchleni. Bolet to bude porad. Ale cas pomuze. Malicky umrel pred 1r a 4m a je to uz mnohem snesitelnejsi, dokazu o nem mluvit a neplakat. Ale jeste casto mi tecou slzy do polstare. To je proste uz nase soucast. Neuzavirej se do sebe, plakej, vyvstekej se a jednoho dne zvedni hlavu a nakroc k lepsim zitrkum ❤ poznas sama, az to prijde. Drz se

andysvo
3. srp 2019

@giggi92 Ahoj, mě to čeká. Strašně se bojím. A taky mám výčitky, protože o potratu jsme rozhodli sami - zjistili nam DS a my nejsme ani finančně zajištěni, ani psychicky natolik silní, abychom to zvládli. Potvrdili to z krve na 95%, ted budu jeste dva tydny cekat na plodovku aby to bylo 100%, takze dva tydny budu nosit nekoho, koho hodlam zabit. Mam pocit, ze to driv zabije me. Prosimvas, jak to cele probiha? Mely jste u toho manzely a pritele? Pustili jste se do novych deti? Ja mam strasny strach, ze se to pak stane znova. Neumim si predstavit, ze se budu snazit o dote, jakmile zjistim ze jsem tehotna, budu tri mesice jen tenout do screeningu, a pak budu stejne trnout cely zbytek tehotenstvi, protoze ani po prvnim screeningu neni vyhrano. Nasly jste nejakou cestu, jak se z toho co nejdriv vzpamatovat? Sport, nebo neco jineho?

sluckynek
3. srp 2019

@andysvo já rodila ve 21+2 holčičku 480g nikdo neví proč prostě se spustil porod a malá ve mě ještě umřela . Už je to skoro rok a měsíc a nemůžu se zbavit pocitu že moje tělo zabilo moji vytouženou holčičku .porod byl šílený poháněný oxytocinem ,tak šíleně to bolelo a já v břeku a v beznaději musela tlačit ,radši bych v ten moment umřela já jenom ať tu holčička zůstane. Bylo to šílené měla vlásky ani nezaplakala . Snažíme se o další miminko a nic 😭 💔 strašně to bolí ikdyz je to už rok , moje vysněná vytoužená vymodlená holčička mi litá v nebičku 😢 ♥️

Sem začni psát odpověď...

Odešli