Jaké je to mít 2 děti?

Je to skvělý. Mám čtyřletého syna a půlroční holčičku a jsem šťastná 🙂. Pro mě byl hrozný šok přechod z bezdětnosti na rodičovství, ale tohle už bylo v klidu. Ale mám skvělého manžela, který je naprosto plnohodnotný rodič a hlídací prarodiče.
Já sama jsem jedináček a byla jsem ready mít taky jedináčka, ale manžel mě ukecal. A teď vidím, že sourozenec je ten největší dar, který může člověk dítěti dát. A chceme třetí :D.

Určitě do toho druhého jděte. Spíše byste více pak přemýšlela, jake by to mohlo byt, kdyby bylo ještě jedno dítě než když už to dítě budete mít, tak si určitě nebude říkat jake by to bylo bez něj. Myslím si, ze litovat nebudete, když bude Vaše další dítě na světě.

Děti máme od sebe bez měsíce a půl 2 roky. U obou jsem první trimestr prozvracela. S tím rozdílem, ze když jsem čekala první dceru tak jsem si mohla jít kdykoliv lehnout. Když jsem čekaly syna tak už to neslo. Musela jsem litat kolem dceři když byl manžel v praci. Syn nebyl spací moc už od té doby co jsme dojely z porodnice. Začátek byl horší než jsme to všechno začaly casove víc ovládat. Když si dcera šla lehnout po obědě tak mladší zas byl vzhůru. Ale nikdy jsem toho nelitovala. Dvě děti jsme vždycky chtěly. Teď bude mít syn zítra 5 a dcera za měsíc 7 a je to krásný se na ne dívat jací jsou sehrani parťáci. Krasne si spolu dokážou hrát, ale taky se u dohadat. Když jsme si syna dovezly z porodnice tak dcera se vším pomáhala u všeho chtěla být. Ani známka, ze by na nej žárlila.

Když se mi narodila druhá dcera bylo to úžasné a do jednoho roku to bylo v pohodě,až mladší byl 1 rok už to bylo náročnější,no začala chodit,obě moje děti byli miminka od narození hodné,občas plakali,když se jim něco nelíbilo anebo měli hlad nebo je něco bolelo, jinak spinkalo,jestli vnitřně toužíš po druhém dítěti šla bych a do toho a v noci se mi budila od narození maximálně 2x

Tenhle strach bych rekla, ze je casty a normalni, take jsem ho mela. Mozna ne pred 2. synem, ale pred 3. urcite a to dost intenzivni. Ze to bude strasne narocne, ze budeme padat na hubu, ze to narusi chod nasi domacnosti, ze obetujeme sanci na pohodli, ale nastesti byly pudy silnejsi nez obavy a mame ho! 🙂 Nelituju ani trochu. Jsem stastna, jsme kompletni, i kdyz na hubu padame dost teda, to nebudu lhat. 🙂
Ovsem to je se 3, se 2 je to lepsi, uz jen kvuli tomu, ze mas 2 ruce a muzes v jednom cloveku 2 drzet. Dalsi vyhoda je, ze se spolu zabavi, pohrajou si a tim padem se pri poctu 2 nemusis detem nonstop venovat, coz u nas teda u 1. syna bylo potreba, ten si sam nevystacil prakticky vubec.

Z tvého příspěvku je cítit, že druhé dítě chceš. A pokud chceš menší věkový rozdíl, tak šup do toho. Čím víc budeš přemýšlet, tím víc času uteče a ty (podle mě) do toho stejně nakonec půjdeš.

Dřív jsem rozhodnutí mít jedno dítě moc nechápala, přišlo mi to nepraktické, možná i trochu “sobecky”, ale to jsem byla mladá a v některých názorech příliš radikální. Dnes to chápu naprosto a myslím si, že to v mnoha ohledech skutečně pohoda je. Člověk má na dítě víc času, víc energie, víc peněz. Sourozenec spoustu toho jistým způsobem vynahradí, ale náročnější to podle mě je. Já vždy chtěla dvě děti, osud to ale zařídil jinak a druhé se mi narodila dvojčata. A skutečně je to na mě moc. Ty dvě by byly akorát. Ale je to, jak to je, hraju s kartami, který mi byly rozdány. Děti mám zdravý, za to jsem nejvíc šťastná, jsem ráda že je mám. Teď už jim je 7 a 5 a to nejšílenější období je za námi.

Mám kamarádku s jedním sedmiletým, jsou pořád někde - hory, evropský města, moře.. A chápu to, hotel a letenky pro tři stojí jiný peníze než pro pět. Taky celá ta organizace je nesrovnatelně jednodužší.

Je to zkrátka jiný život, ale nezávidím nic. My jsme takový Hujeři 😀 Hodně legrace, hodně pláče.. Kam přijdem, tam je nás moc. Teď jsme si pořídili štěně, abychom tomu nasadili korunu. 😀

Máme dvě a je to úplná pohoda, víc srandy, víc zábavy, vic štěstí... Teď chceme třetí. Nepřijde mi, že dvě děti jsou nějak náročný, nebo, že bych byla víc unavená či jak někdo píše, že dvě děti větší starostí. Nic z toho nemáme. Máme pohodu a užíváme si každý moment.. Je jasný, že starší často chce něco jiného než mladší.. Ale my jsme úplně v pohodě a už se těšíme na třetího drobeček.

Tohle neznám, protože já odjakživa chtěla 2 děti, resp. nenapadla mě jiná varianta nikdy... Občas si říkám, že by to možná nemuselo být úplně špatné, na druhou stranu ale to, že jsou holky 2, nese pro ně osobně spoustu výhod - mohu říct, že ačkoliv se samozřejmě hádají, tak si jsou dle mého nejlepšími kamarádkami, chodí spolu nakupovat, jen tak ven, tráví spolu dost času volného...a celkově prostě kdyby byla jen 1, bylo by to náročnější pro nás jako rodiče a i pro ni jako pro dítě. Ale tím, že jsme jedno dítě měli je 2,5 roku, tak vlastně nevím, jaké by to bývalo bylo, kdyby to druhé nebylo. Jako jo, není to vždycky sluncem zalité, není to jako jednorožec na obláčku, občas mě to dost (dost hodně) štve, ale tak ty děti už 2 jsou, nejdou vrátit, takže si ne nechám nejspíš.

já mám rozdíl mezi dětmi 2r a 1m a neměnila bych, chtěla jsem blízký věkový rozdíl.Sice začátky složitější, tak jako u všech sourozenců,ale pak už dobrý. Teď v září jde dcerka do 3. třídy zš a syn půjde do 1. třídy. Jsem za oba dva ráda, i když vše není vždy růžové,ale neměnila bych

Měla jsem druhy přesně než nastaly tyhle druhy otazek a pochyb, teď jsem rada, ale přesvědčilo mě to, ze je to tak komplet. Třetí už nikdy. Nechci už vstavat k miminu, můžeme jet kamkoliv bez řevu, nemusím řešit kde a jak budu kojit. Tesim se až menšímu budou ty dva a výš a bude to zas jiný. Kdybych se měla rozmyslet teď, když staršímu jsou 4, uz bych druhy nechtěla

@azanka pod to bych se podepsala. Vzdycky jsem nesnasela hlasku “jedno dite - zadny dite”, ale to je sakra takova pravda! Za me teda fakt velky rozdil a taky mam dve deti, co se spolu jen perou a hrat si spolecne neumi. Mam pocit, ze sidim oba, ani jednomu se nevenuju tak, jak bych chtela. Ale hodne zalezi i na tom, jak se zapojuje manzel a babicky. U nas hlidani nula, oba mame casove narocnou praci, takze je to dost mazec.

@ivis_b Jenže tahle hláška platí až ve chvíli, kdy ty 2 a více dětí máš. Dokud máš jen jedno, tak to nevidíš, logicky, člověku to dojde zpětně. To je to samé jako když ženská na rodičáku je vyfluslá ze všeho, ale pak nastoupí do práce, a zjišťuje, že se na rodičáku vlastně nudila. Tohle všechno je nepřenosné. Takže říkat matce jedináčka, že jedno dítě - žádné dítě, je takové jaksi ne zcela vhodné.

Mě přijde skvělý, že se spolu zabaví. První roky nic moc, ale našim je 6 a 4 a už je to fajn. Pošlu je spolu na zahradu a nevím o nich. Doma si vyhrajou, sice u toho dělají bordel a občas se řežou, ale zabaví se. Teď spolu začínají hrát deskový hry.
Za mě super, neměnila bych.
A že by byli ošizený tím, že na ně jednotlivě nemám dost času, mi teda nepřijde. Když potřebuju dělat něco s jedním, tak druhý prostě počká nebo si ho vezme manžel. Tak to prostě je, to je život. Všechno se nebude v životě točit jen kolem nich.

@me_druhe_ja O těch vztazích mezi sourozenci v dospělosti mám stejný názor...Ale tady si myslím, že to bude hodně i o rodičích a celkově budovaných vztazích, jak to pak bude do budoucna, ale samozřejmě jisté není nic. Můj manžel má se svým bratrem zvláštní vztah, já s mou sestrou též...je to komplikované tahle mezilidskost, bohužel.

Mám tři děti a kdekoli se potkáme s rodinou, která má jedináčka, připadá mi, že to mají neskutečně náročné. Pokud nemají štěstí, že narazí na rodinu se stejně starým dítětem, s nímž se skamarádí, vyžaduje dítě extrémní pozornost. Moje děti si vystačí nejen při hře, ale i si pomáhají navzájem, takže mě velmi často vůbec nevyžadují. Samozřejmě, že ve spoustě věcí je to naopak náročnější, mít víc dětí. Ale pokud mám říct svůj názor, co je celkově náročnější, podle mě je to prostě mít jedináčka. S víc dětmi mám pocit, že jsem si život usnadnila.

@rebe rozhodne, to vidim kdyz jsou starsi u taty nebo ve skole, tak dvouleta vyzaduje mnohem vic pozornosti nez kdyz jsou doma vsichni.

@martinka_33 Ano, pod to se také můžu podepsat, když jsou doma všichni 3, o nejmladší skoro nevím, když jsou starší ve školce a škole, nedojdu si skoro ani na záchod, neuvařim nebo to děláme spolu a strašně dlouho s velkým bincem okolo, jen si hraju, kooperuju a poznáváme svět spolu.

Mám dvě a nelituji. Samozřejmě jsou mezi nimi rozpory, ale zároveň jsou neskuteční parťáci a víme, že ta starší bráchu vyloženě "potřebovala". A rozhodně souhlasím s tím, že pokud nemáte štěstí na sólistu, co si vystačí sám se sebou a je spíš hodně společenskej, tak mít jedináčka je v mnoha ohldeech (teď píšu o větším věku, ne mimino, malé batole) mnohem náročnější, protože to dítě neustále vyžaduje pozornost rodiče. Zatímco když má bráchu/ségru, tak je leckdy o zábavu (i lumpárny) postaráno. Ale samořejmě také nelze paušalizovat, mohou být dvě děti věkově blízko od sebe, co se od dětství nesnesou. U nás máme štěstí, že se fakt ti dva mají rádi.

Vždycky jsem chtěla dvě děti. Ale s prvním manželem se nám nějakou dobu nedařilo a než jsem otěhotněla s druhým manželem bylo mi o 6 let víc než když jsem chtěla mít 1. dítě. Je to jeden z hlavních důvodů, proč druhé dítě mít už nebudeme. Těhotenství byla jedna velká katastrofa, zvracela jsem až do 7 měsíce. Navíc já si hrozně přála zdravou, skvělou holčičku, kterou teda mám. Kdyby mi někdo zaručil, že druhé dítě bude také holčička, možná bych o tom uvažovala. Může to znít divně. Ale kluka bych určitě obrecela. To už bych nechtěla riskovat. A taky jsem spíš jako matka samoživitelka. Manžel jezdí domů jen na víkendy, máme barák, práce az až. Hlídání 1x za 14 dní max od mých rodičů, jinak nic. U vás bych to viděla spíš jako výhodu, manžel funguje, věk ještě v pohodě.. jen bych počkala.. věkový rozdíl podle mě je super tak 3-4 roky. Po 3 narozeninách se starší zajede ve školce, osamostatní, pomůže.. kamarádka porodila 2 dítě, když byla starší půl roku ve školce a za mě takhle nejlepší. Konec těhotenství mohla doma odpočívat sama, pak na druhé měla čas, když byla starší ve školce a odpoledne si už od určitého věku skvěle vyhrály spolu. To já se musím malé mnohem více věnovat.. ale já mám svou parťačku, vystačíme si spolu, je moje splněné přání a už bych neriskovala žádné narušení. Máme mimořádný vztah. Věřím ale, že pokud by se mi první dítě podařilo v těch 27 když jsem si ho přála s 1. manželem, tak mám děti dvě🙂

@sarihy Já bych řekla, že je to fakt hodne o povaze. My jsme si jako děti fakt hrály, byly jsme spolu furt. Rodiče nás vedli k tomu, abychom měli fajn vztah. Ale prostě s nástupem puberty se ukázalo, jako jsme naprosto odlišné povahy. Jako kdyby se něco vážného stalo, potřebovala by pomoct a tak, tak bych samozřejmě neodmítla, ale za "standardní" životní situace si kromě pozdravu fakt nemáme co říct.
🙂
Jinak tu hlášku "jedno dítě, žádné dítě" nenávidím. Tohle jsou přesně ty nepřenositelne zkušenosti. Navíc to jedno dítě může být mega, mega náročné a složité, takže klidně to může být se dvěma klidnýma a hodnyma dětma snazší. Prostě každej máme svůj život, své zkušenosti a je hloupé se nadrazovat nebo vysmívat, že to jiní cítí jinak..🙂 to bych se takhle mohla všem matkám se zdravyma dětma "vysmát", že nechapu, co je pro ně tak náročné, vždyť mají zdravé děti, že s tím handicapovanym je to všechno daleko náročnější. Jenže to mám já tu zkušenost, oni (naštěstí) ne.

Mě by upřímně zajímalo, jak moc to je finančně náročné. Mám dvě kamarádky se stejně starými dětmi, jako můj syn. Zatímco ony šly do dalšího, já šla do práce. Teď jsme řešily situaci, kdy jsme se měly sejít v herničce, která stojí 349,- za dítě od 1 roku. A obě by tedy už platily ten vstup dvakrát a tak jsme hledaly levnější variantu. Maj 4 leté a batole do 2 let. A ono to není jen o tom vstupu, ale celkově se jim zhoršila ta fin. situace po tom druhém dítěti. A to mají muže s vyššími příjmy než je můj manžel.

@95newmommy2020 nechápu. Mně to teda nepřišlo. Ale už mám ty dva velké. Oblečení a všechno dědili. Když je druhé větší, už maminka chodí do práce. Ale ono to bude asi i o tom, že jsem nechodila do podobných zařízení. Ani teď bych nešla někam,kde se platí 349 Kč za mimino. Natož několikrát po sobě. Neřekla bych, že to zhoršení situace by bylo druhým dítětem. Buď už předtím žili na hraně, nebo neumí hospodařit, nebo peníze utíkají jinde, nebo prostě je to inflací. Taky jsem si všimla,že je kde co dražší. Ale není to počtem dětí.
Máme tři děti, manžel normální průměrný plat, já zkrácený úvazek, nad 20 tis se dostanu párkrát za rok.

@me_druhe_ja to máš určitě pravdu. Ale obecně ( taky nemám všechny děti úplně standartní), je hodně poznat, jestli mám jedno dítě nebo víc. A za mě to teda je ne jako žádné,ale..poznat to je, a dost.

@sarihy souhlasim a taky pisu, ze jsem to vzdycky nesnasela, tuhle hlasku, dokud jsem mela jen jedno dite.

@ivis_b tohle rčení člověk pochopí,až když má skoro pořád dvě, ideálně s malým rozdílem, a občas se mu poštěstí mít jen jedno.

@95newmommy2020 No náročné je to 2x tolik no... Prostě všechno 2x...

@95newmommy2020 Dokud byly děti malé, náročnější to nebylo. Oblečení dědily, jídlo nebyl zásadní rozdíl a do placených herniček jsme chodili málo. Teď je to rozdíl masakrální, každý z nich má kroužky a sporty, soukromá škola, v létě soustředění, tábory. Ročně to bude k půl milionu. Nemít je tři, už dávno máme dům a nejspíš i zaplacený. Akorát by nám v něm bylo smutno, tohle prostě není to zásadní kritérium, když člověk po těch dětech touží.

@95newmommy2020 teda peníze řešit nemusíme, ale do takové herničky bych nešla, natož nějak pravidelně 😁
Ale je to tak, cenově je to prostě x2. Jenže ne vše můžeš měřit penězi 😊