"Co tady děláte? Neříkala jste minule, že se uvidíme až na podzim?", zeptala se mě porodní asistentka Jitka po mém příchodu do porodnice před porodním pokojem. Odpověděla jsem jí popravdě, že mě ti dva uvnitř požádali narychlo a byli tak sympatičtí a milí, že se jim nedalo nevyhovět. Ona na to odvětila, že to je fakt, že je to krásný pár.
Jenže ještě něco stálo za tím, že jsem jim kývla na doprovod, a to, že jsme já i ta těhotná žena cítily, že naše setkání před porodem není náhodné a že nás to k sobě přitáhlo z nějakého důvodu, o kterém jsme předtím nevěděly, a který se odkryl až během porodu.
Velmi jsem zvažovala, zda s nimi do porodnice pojedu. Přece jen stále plně kojím a vím, jaké to bylo těžké, když jsem Mariánka opustila na 18 hodin kvůli jinému doprovodu před 6 týdny. Prsa se mi tehdy nalévaly k prasknutí a připomínaly mi, že moje místo je teď jinde. A je to tak. I přesto mi však něco říkalo, udělej to, podpoř je. A tak jsem pár dní odstříkávala mléko do mražáku a díky tomu, že mě Martin podržel a řekl, že s tím nemá problém jsem kývla. A jsem ráda, že jsem to udělala, ačkoliv jsem tentokrát strávila v porodnici ještě o hodinu déle, musela jsem odsávat, abych domů poslala Mariánkovi mléko po sousedce, kterou Martin požádal o extra cestu do Ostravy pro mlékopřevoz. I přesto, že všechny rozumné důvody hovořily pro to, abych tu práci nevzala.
Dala jsem na svou intuici a poskytla podporu tam, kde byla skutečně potřeba a ačkoliv porod nedopadl úplně podle přání ženy, neskončil ani porodním traumatem, a to vnímám jako jednu z nejdůležitějších náplní své práce.
A Martin to zvládl jako vždy úžasně a to, že mi umožnil odjet na tak dlouho pryč, musel vystoupit ze své komfortní zóny a zastat péči o děti, i o to plně kojené, vám dnes odhaluji proto, abyste věděli, že o partnerství a podpoře mezi mužem a ženou jen nepíšu, ale že tak to prostě doma máme skutečně. A že to tak může fungovat kdekoliv, protože my dva nejsme žádný úkaz. Jen si uvědomujeme, že se nám lépe žije, když si bezpodmínečně pomáháme. A že to jediné nás odlišuje od párů, které na to ještě nepřišly.
Dneska je těm dvěma 5. Jak řikají oni “je nám celá ruka”. Tihle dva chlapíci mi denně předvádějí, jaké to je být jeden na druhého napojen. Jsou téměř pořád spolu, nejen jako bratři, ale nejlepší přátelé, nejbližší lidi na světě. Společná přítomnost v děloze musel být pecka zážitek, protože ti dva se prostě znají doslova do morku kostí.
A pro mě jako ženu bylo něco úžasného nosit ve svém lůně dvě bytosti a vědět, že se ke mě znovu vrátily tentokrát ve správný čas. Cítím, že už o tom budu moci brzy napsat víc. Dočkáte se... ❤️
Rozdělení mužských a ženských činností v domácnosti, v partnetství a v životě mi dává smysl. Vychází to z přirozenosti člověka a z logiky života. Když to hodně zjednoduším, tak ženě teče mléko z prsu, proto má na starost děti ona a muž chrání jejich prostor, aby ty děti mohly růst v bezpečí. Tento model od pradávna umožňuje potomkům lidí přežít.
Dnešní doba nám dovoluje si navzájem lézt do žita. Ženy mohou díky motorovce porazit strom a muži se zase mohou postarat o miminko. Je úžasné, že jeden druhého můžeme zastoupit v tom, co běžně neděláme a vzájemně si pomoci od povinností, když na to přijde. A ještě úžasnější je, když se to dělá bezpodmínečně a nenuceně. Když si potom navzájem nepředhazujeme, co jsme pro sebe udělali, ale chováme se k sobě s úctou a důvěrou a uvědoměním, že co dělám pro tebe, dělám také pro sebe, protože v takovém partnerství panuje mír a cítí se v něm oba dobře. A dobře se cítí i děti, které jsou našimi bedlivými pozorovateli.
Nebavilo by mě žít s mužem, který by mi předhazoval, že splnil svou povinnost vůči rodině tím, že byl v práci, a zbytek dne by proseděl u počítače, aniž by si všiml svých dětí. A jsem šťastná, že můj muž zvládá péči o 5 dětí úplně stejně jako já.
Líbí se mi, když se ten klasický pradávný model snoubí se vzájemnou pomocí, kterou ti dva sdílejí jeden pro druhého i pro děti, protože jim tím vlastně ukazují, jak žena a muž dokážou spolu-žít. To je pro mě jeden ze základních pilířů “současné” sebevědomé rodiny. 🦋🌞🤱🏼🙎🏽♂️👬👫
Co mě napadlo o cestování s dětmi autem http://www.sebevedomarodina.cz/dlouha-cesta-aut...
Je to jako být napojený ke zdroji. 🤱🏼 Moc dobře ví, že s prsem v puse se spí nejlépe. 🙏🏼Prso totiž není jen zdrojem energie, ale především lásky a láskou se nemůže přesytit, proto neexistuje něco jako “kojte max. 10 minut a ne dřív jak po dvou hodinách”. Lásku nemůžete předávkovat. Kojením dítě nerozmazlíte, nepřesytíte, ale ochráníte před hladem, ruchem i nemocí. Kdykoliv někam jdete, berete s sebou jeho intimní prostředí, které mu dává pocit bezpečí. Můžete kojit na nádraží, u dálnice nebo na fotbale a jakmile se přisaje a začne polykat božskou manu, cítí se bezpečně. Kdekoliv.
Mateřské mléko je tekutá láska. ❤️ Během kojení se dotýkáte, tulíte, mazlíte. Během kojení věnujete pozornost a uvědomujete si, jak to stvoření milujete.
Kojení je pro dítě dokonalé souznění s mámou a prostřednictvím ní s celým světem. 🌏
Partnerství a porod
Když jsem dneska přijela z porodnice, volala jsem své mámě, abych si s ní popovídala o tom, jaké to bylo, když jsem se narodila já. Přiznám se, ten příběh, který je plný bolesti, už znám, a nejen z vyprávění. Pamatuje si ho každá buňka mého těla. Já to s mámou všechno prožila. To, že jsem to vytěsnila z paměti, na to nemá vliv.
To, jak jsme se narodili, si s sebou neseme celý život.
Možná i proto jsem se rozhodla doprovázet ženy a jejich muže při zrození jejich dětí. Podílím se na ochraně jejich bezpečného prostoru v uměle vytvořeném prostředí pro porod - tedy v porodnici.
Ne úplnou náhodou píšu, že doprovázím i muže, ti totiž velmi potřebují pomoci s tím, jak mohou svou ženu podpořit během zrození jejich dítěte. Takové porodní napojení má sílu přetrvat i po porodu a přinést nový svěží vítr do jejich vztahu. Žená umožňuje muži nahlédnout do ženského světa zahaleného tajemstvím a muž se do něj se zájmem podívá. Jak by ne, rodí se mu dítě. Srdce každého chlapa zjihne, to my věřte. A do života partnerů tak přichází ještě více úcty, lásky a podpory.
Jsem u porodu primárně s ženou, se kterou se ladíme po dobu celého těhotenství, ale čím dál více jsem tam vlastně pro oba.
Můj táta mě viděl až pátý den po porodu. Tehdy se nepovažovalo za důležité, aby otec spatřil své dítě dřív. Tehdy totiž nebylo děťátko táty, ale ani mámy. Vždyť ani mámy v porodnicích nemohly rozhodovat o tom, že by si nechaly své dítě u sebe na pokoji a dostávaly jej jen na kojení v předem stanovených intervalech. Jako by ty děti nebyly jejich. Byly to děti systému.
Po bolavém, dlouhém porodu, během kterého byla máma sama, bezradná a bez pomoci. Byla přivázaná ve třmenech a znásilňována zdravotnickým personálem, pro který nebyla nic víc a nic míň než těhotná ženská, kterou oni odrodí ať chce nebo nechce a jakkoliv chtějí oni. Tak moc jí to bolelo, že si ke konci porodu myslela, že jí to dítě, tedy mě, chtějí zabít.
Přežily jsme to a já asi díky tomuto zážitku jako dospělá uvědomila, že takto to já už nechci! Nechci, aby se tak ženy cítily a nechci, aby děti ležely někde, kde je sice jejich materiální péče zajištěna, ale jejich duše volá po teplotě lidského těla a zvuku srdce mámy nebo táty, když máma zrovna nemůže. A že byť se za ty desítky let systém změnil, budu se snažit doprovázet nové rodiny, aby nemusely prožívat to, co si prožila rodina mých rodičů. Uvědomuji si, že svět potřebuje více, než cokoliv jiného, šťastné lidi. Lidi, kteří nejsou frustrovaní nějakým selháním, které vlastně nikdy nebylo ani jejich.
Porodnický systém u nás není ještě zdaleka dokonalý, byť ušel od té doby, o které píšu, kus cesty. Ještě pořád nás čeká bourání dosti mýtů a rutinních postupů. Ještě to bude chtít spoustu odvážných žen a mužů, kteří uvěří, že jejich žena nejlépe ví, co je pro ni při porodu nejlepší a jen ji podpoří. Takoví nastávající rodiče pomalinku mění svět už jenom tím, že mezi sebou vytvořili pevné partnerské pouto. Dneska jsem byla svědkem zrození jedné takové rodiny.
Však je to z té fotky úplně jasné! Koukněte!
Porody mých dětí a žen, které jsem doprovázela mi ukázaly jednu velkou životní moudrost a tou je, že nikdo nám nemůže ve skutečnosti pomoci více než my sami. Porod je totiž stejně nevyhnutelný jako smrt, neutečete před ním. Můžete jej prožít nebo prostě jen přežít. Pokud přežijete, zanenechá to ve vás bolest. Se kterou se ovšem dá následně pracovat a celý proces zhojit. Ale stojí vás to sílu. Pokud rodíte s podporou, tedy zázemím a s pocitem bezpečí, nepředáváte odpovědnost nikomu jinému, máte svůj porod ve svých rukou. Totéž se dá použít paralelně v jakékoliv životní situaci.
Cokoliv nás v životě potká, vyvolává reakci naší mysli a našeho těla. Nic nepřichází jen tak a nic jen tak neodejde. Pokud necháme za sebe rozhodovat a nejsme schopni převzít odpovědnost, učinit rozhodnutí, přijde někdy něco jiného, aby nás donutilo to konečně udělat. Třeba nemoc.
Jak říká Mudr. Hnízdil "nemoc je informace", ale nejen nemoc, také mezilidské vztahy. Není náhoda, že si do života přivoláme lidi, kteří s námi neladí, je to pro nás výzva, nějak se k tomu postavit a poučit se. A někdy je to tak nepříjemné, že byste raději přestali dýchat a zavřeli oči a hráli mrtvé brouky. Jenže to nepomůže, protože byste se stali v té situaci bezbrannými. Tzv. by vás to semlelo. A časem by přiletěl jiný dravec, který by vás sezobl.
Nechat život plynout neznamená se podvolit, znamená to vědomě prožívat životní situace a přijímat to, co k nám chodí jako součást naší cesty a byť je to nepříjemné, smutné nebo bolavé, může nás to nakonec posílit a nasměrovat správným směrem.
Pokud máte pocit, že to sami neustojíte, najděte si někoho, kdo vás podpoří, ale nenechte nikoho, aby za vás něco vyřešil.
Sebevedomarodina není jen projekt, který má motivovat ke sladění vztahů v jiných rodinách, je to skutečná rodina, která žije přesně tak, jak o ni píšu.
U zrodu myšlenky sdílet naše dny a postřehy z našeho života byli lidé z našeho okolí, kteří nám říkávali: "Škoda, že to není mezi námi takové, jako u vás", nebo "ty máš Martina, to je jiné", anebo dokonce "vy jste dokonalý pár". Takové hlášky slýchám často a přitom vás můžu ubezpečit, že ani jeden člen naší rodiny není omámen nějakým kouzlem nebo se nenarodil naprosto dokonalý a sladěný s celým vesmírem. Naše rodina vznikla tak jako ta vaše. Táta a máma (když ještě nebyli tátou a mámou) se do sebe zamilovali, pár let spolu žili na psí knížku a když se vzali, narodilo se jim první dítě. A to nebylo rozhodně Mariánek 🙂 Bylo to pěkně náročné miminko, které nás však naučilo, že pokud se vzájemně nepodpoříme, nesladíme a nenaučíme se pomoci, náš vztah vyhoří. A pokud není šťastný táta a máma, těžko mu bude v naší rodině dobře.
Museli jsme se naučit jít pěkně pomalými krůčky směrem do svých srdcí, než jsme si zvesela povyskočili. A někdy třeba vyskočíme tak vysoko, že prostě spadneme na hubu. A tak neusínáme na vavřínech, protože životní cesta je klikatá a my jsme jen lidi, kteří si můžou dovolit mít splín, blbou náladu, všeho dost a nejraději by se nechali vystřelit na měsíc (akorát, že ten pád by fakt bolel) a podporujeme se, jak můžeme, tak aby to bylo bezpodmínečné a aby jeden mohl přijít za druhým s čímkoliv beze strachu, že zůstane nepochopen.
Ladíme naši rodinu stejně jako se o to snažíte i vy. A když se to povedlo nám, není důvod, aby se to nedařilo i vám. Pokud chcete žít šťastně a spokojeně a nedaří se vám na to přijít, pomůžeme vám. Nebudeme vás zachraňovat, to můžete jen vy sami, ale nastavíme vám zrcadlo, ve kterém uvidíte sami sebe s odstupem, se kterým dokážete vidět všechny ostatní, jen ne sami sebe.
A tak se koukejte, ale nezapomeňte žít svůj život a vězte, že všechno, co doopravdy potřebujete je LÁSKA!
Jako vloni a předloni a vlastně každý rok po dobu 10 let jsme pekli dětem dort k narozeninám. Ne já sama, ale my oba rodiče. Máme to pěkně rozdělené, ja peču chuť a Martin modeluje podobu podle zadání našich 4 dětí léta, kterým pořádáme narozeninovou party dohromady se spoustou kamarádů a celou rodinou. 5 dortů ročně by ze mě už asi udělalo cukrářku 🍰👩🏼🍳 a koupený dort by zas pokazil tradici. Je to pro mě takový rituál, kterým se každý rok updateuju jako máma a ladím se na o rok starší děti. S Mariánkem přidám jeden dort za rok navíc.
Letošní zadání dortu by se dalo nazvat: “jak se spolu potkali mimozemšťan 👽, jednorožec 🦄, Steve z Minecraftu 🎮 a motýl 🦋na louce”. A tak to dopadlo! A je to skvělé dělat pro sebe takové radosti, které sice můžete koupit, ale určitě by to nebyl takový zážitek! A o to přeci jde, si to tady na světě prožít. 🙏🏼
Klidně bych mohla napsat ebook “jak potáhnout dort marcipánem jednou rukou” 😂ale popravdě jsem ráda, že se mám na koho vymluvit. 😊 Dorty už peču 10. rok. Hmmm to už bych mohla být profík. Akorát, že dělám jeden ročně. 🤪 Toliko hra s čísly! A pozor na ebookové podborníky! Toliko hra se slovy! A večer vám sem blejsknu, jak vypadá výsledek. Ten bude až děti usnou, aby měly na zítřejší oslavu překvápko od mámy a táty jako každý rok. ❤️🍰👩👦👦👨👧👦👼
Můj tchán je z devíti sourozenců. Žili v chaloupce s hospodou a hospodářstvím na Valašsku. ⛰Všechny děti od mala doma pracovaly. Jedno sekalo dřevo a zajišťovalo, že ho bude v kuchyni vždy dost, další páslo krávy, jiné krmilo dobytek, také práce na poli a v kuchyni. Domácí úkoly dělaly děti na dvorku mezi slepicemi a když bylo hotovo, šup do práce a po práci legrace. 🌽🐄🐂🐓
Naše děti proti tomuto žijí v blahobytu a prakticky sterilním prostředí. Krom těch pár povinností, které jsou oproti těm dávnovalašským spíše symbolické, nic nemusí. Na “všechno” jsou totiž ještě moc malé! Copak byste dnes dali pětiletému sekeru do ruky? ⛏
Jediné, v čem je to u nás doma podobné je sourozenecká láska a péče. U nich v chalupě tomu však bylo tak, že po narození nejmladšího dítěte přišla maminka k tomu předposlednímu a nehledě na věk, jej sundala ze stolu na zem a na stůl položila novorozeně. Tímto rituálem umístila to předposlední dítě do náruče sourozenců. Dodnes se ti nejstarší chovají k těm mladším s doslova rodičovskou péčí.
Možná vám to přijde kruté, ale ona to byla těžká doba. Žena porodila, chvilku si odpočinula a s miminkem v náručí naskočila do svých nelehkých povinností. Dvouleťáček se batolil s ostatními, kteři se podíleli na jeho výchově.
Když máte více dětí, vše co děláte je náročnější na čas. Už jen naškrábat brambory na oběd pro celou rodinu trvá min. 3x déle. A tak vám nezbyde nic jiného než nechat děti, aby byly spolu a staraly se o sebe. A když vidím, jak jim to jde, mám radost. I když někdy je to na špunty do uší přiznávám.
Čím více nás je, tím větší mám důvěru, že se o sebe děti jednou dobře postarají, až my tu nebudeme. A že náš láskyplný přístup k životu v nich bude žít dál. A to mě uklidňuje. ❤️#sebevedomarodina #sourozenci #sourozeneckalaska #jsoukontaktni #velkarodina #jebozi
"Mamí, kup mi tu hračku!" Tuto větu slyším poměrně často, kdykoliv vezmu děti s sebou nakupovat. Když mám v peněžence víc peněz, koupím, když nemám nekoupím. Ale vždycky se snažím s dětmi domluvit, aby se necítily otráveně, že nic nedostaly. Někdy se domluvíme třeba jen na lízátku a jsme spokojení všichni.
Ony totiž žijí v jiném módu než já. Budu teď psát o svých dětech a o sobě, protože tak je to u nás, třeba se v tom najdete, třeba ne.
Já si teda raději našetřím na něco pořádného, ale ony ne. Pro ně je kolikrát hračka z kindervajíčka stejně úchvatná jako ta za tisícovku. Jenže to prostě předem neodhadnete!
Úplně největším lákadlem jsou pro děti časopisy s hračkou uvnitř. Kdybych měla jedno dítě, asi by šlo každý týden nějaký koupit, ale krát 4 týdně, to fakt ne. Zvlášť, když víte, že jim o časopis vůbec nejde a že hračka bude ležet další den zapomenuta někde pod postelí.
Děti totiž milují euforii. To je vlastně to, co chtějí koupit. Nejraději by byly v permanentní radosti a ten časopis je takový nastřelovák.
Úplně stejně to dopadá s velkým darem k narozeninám nebo Vánocům. Strašně to chtějí a moc se radují, když to vybalí, ale jen málo co z těch hraček se dostane do top výběru.
A pak jsou stejně nejspokojenější, když se vysype lego a my si s nimi stavíme nebo vyrábí s Martinem pohádkové postavičky z moduritu.
Dneska jsem byla pro chleba a Janek zatoužil po časopisu s Legem. A tak mě napadlo, že mu koupím předplatné k narozeninám a on dostane každý měsíc sáček Lega počínaje svými narozeninami. Jemu se ten nápad moc líbil a mě vlastně taky. Stálo mě to tu tisícovku, kterou bych stejně utratila za dárek, ale jemu to udělát radost 12x. Jestli jsem tím předešla "Mamí, kup mi tu hračku", sem napíšu během roku.
A jak to řešíte vy? Podělíte se o zkušenosti?
K pocitu, že jsme krásné, stačí málo...
Mám vyzkoušeno, že aby se žena cítila ve své kůži, musí se sobě líbit fyzicky. Jenže co s těmi kily navíc, fleky na kůži, striemi, vráskami, vyrážkou, vypadávajícími vlasy, šedivějícími vlasy, třepícími se nehty... Napadá vás ještě něco? Klidně připište. Ono to totiž musí ven.
Pustě ven to, co vás na vašem těle hněte a podívejte se pak na sebe z venku směrem dovnitř, abyste uviděly, že vytahaná prsa jsou památkou na nádhernou dobu kojení. Císařská jizva na den, kdy se vám narodilo dítě. Vrásky z vás dělají zkušenou ženu. I kila navíc můžou být plus, když se na ně podíváte jako na zásoby, které chrání vaše tělo před nemocí.
Je mi jasné, že své nedostatky jen tak nepřijmete, ale první krok je snaha o změnu, druhý vědět, jak na ni a třetí zkusit s tím pocitem něco dělat.
Je to jednak kus práce na sobě v duševní rovině, ale taky i na té fyzické. Chce to totiž najít rovnováhu nebo sladění, jakkoliv to nazýváme, mělo by to být uvnitř i navenku.
Problém je, že my ženy bychom to chtěly hned, ale za změnou je cesta, která netrvá jeden den.
Během jednoho dne můžete udělat dílčí krůček směrem ke své spokojenosti, ten první bývá nejbolavější.
Spousta žen třeba nechce investovat po porodu do své garderoby, protože přece zhubne. Pak se ale rvete do menších riflí, protože jiné nemáte a pocit z vítězství, kterým bylo zapnutí knoflíku v pase je tentam, když se uvidíte v zrcadle. Tudy cesta nevede. Víme, že? Sundejte ty kalhoty a pořiďte si pár kusů oblečení, které jdou spolu kombinovat a ve kterých se budete sítit dobře teď. Bohužel zrcadlo vám neukáže vaši vnitřní krásu a spokojenou rodinu, jejímž jste středem.
Líčení také dokáže pěkně zvednout sebevědomí. A to nemusíte mít tunu makeupu, ona stačí i řasenka.
Prostě chci říct, že můžeme šlapat po svém osobním rozvoji a po hledání nirvány v našem životě, ale pak nás může hodit o několi metrů zpět pohled do zrcadla, protože péče o náš zevnějšek je stejně důležitá jako ty prožité vnitřní procesy.
A naopak. Pokud máte pocit, že vám pomůže zhubnout a zapomenete se přitom radovat se svou rodinou ze života, ani to zrcadlo vám zrcadlením nepomůže cítit se dobře.
Chce to harmonii v životě, kterou si ale musíte pohlídat samy.
No a mě dlouho k pocitu malé radosti chyběly šaty. Mám ráda sukně a nosím je pořád, ale šaty, to je ženskost sama. Něměla jsem je na sobě měsíce, protože kojím. A pak mi do cesty přišly kojící šaty. A já si řekla, proč ne? Proč bych si nemohla dopřát kojící šaty. Pokaždé, když si je obleču mě můj muž řekne, že jsem krásná a to není náhoda a třeba vás inspiruju, to mi totiž také dělá radost.
Když žena porodí své první dítě, naskočí do nejzranitelnějšího období svého života a jediné, co doopravdy potřebuje je podpora, vlídné slovo a pomoc někoho, kdo ji nebude brát jeji mateřskou roli, ale nakopne ji správným směrem.
Šestinedělí může být pro prvorodičku očistec. Na tu záplavu hormonů se nedá předem připravit, ani na to, jak může bolet kojení nebo porodní poranění.
A tak se často stává, že se ženy chytají každé rady a přes obavu, že něco nebudou dělat dobře, přestanou poslouchat svou mateřskou intuici a hlas svého srdce. Asi si domyslíte, kam to pak celé směřuje...
Existuje spousta mýtů, které se bohužel dozví už v porodnici a mezi ně patří informace, že mají ploché bradavky a nebudou tak moci bez kloboučků kojit své děti, nebo že nemají kojit dříve než za tři hodiny, délka kojení max. 10 minut a už vůbec nesmí u kojení usnout, aby nezalehly své dítě v posteli, kde samozřejmě nepatří.
To pak přijdu za takovou maminkou domů a její miminko má dudlík v puse, protože hodinu po kojení plakalo hlady, ale na mléko má přece nárok až za dvě hodiny a něčím ho musela zklidnit. Žena má díry v bradavkách, protože odsává, aby zachránila laktaci a dokrmuje lahvičkou, alespoň tedy mateřským mlékem, protože přes kloboučky se jejímu děťátku špatně saje. Pak mi s omluvou přiznává, že už se jí podařilo únavou usnou s miminkem v posteli.
Díky bohu, že si uvědomila, že tady bude asi něco špatně a zavolala si o pomoc. Po hodině a půl jsem odcházela od ženy, kojící bez kloboučků v poloze vleže naboku ve své posteli, aniž by sledovala, jak dlouho kojí, protože jí to už je úplně jedno a cítí se dokonce komfortně. Ona i její dcerka byly při mém odchodu přitulené k sobě, šťastné a spoKOJENÉ, a to i přesto, že bradavky budou potřebovat ještě pár dní než se zahojí. Ano kojení může bolet, ale pohled na miminko, které sytíte ze sebe, vám pomůže se přes bolest přenést, zvláště pokud už zase slyšíte hlas svého srdce. ❤️👍🏼🙏🏼
A pak šup domů přilepit k prsu Mariánka. 🍀
Od napsání tohoto článku uteklo dost času, ale je to jeden z těch, které stojí za několikeré přečtení. Je v něm ukrytá veliká partnerská pravda o tom, jak dopřát muži volnost, ale ne za odměnu, ale jako naplnění jeho potřeby.
Já zítra, až se vrátí, vyrážím za jednou novopečenou maminkou na laktační návštěvu. Což by nešlo, kdyby se můj muž nebyl schopen postarat o naše děti. Jsem za něj tak vděčná. Vlastně za nás oba, za to, že se dokážeme podpořit a umožnit si taky občas nebýt spolu.
http://www.sebevedomarodina.cz/proc-musi-muz-od...
Když jsem poprvé uviděla tu fotku, nastartoval se mi klasický ženský program "kritizuju se za to, jak vypadám". Jejda já mám fakt velké bříško, a co ta nalitá prsa, která by okamžitě začla stříkat mateřské mléko, kdybych neměla v podprsence podušky, které na té fotce samozřejmě taky bijou do očí, takové faux pas.
Kdybych tu fotku viděla před pár lety, hanbou bych se propadala do země a doslova s malou dušičkou bych doufala, že mě na ní moc lidí neuvidí.
No pár let uběhlo a já si něco odžila a díky tomu si fotku klidně sdílím sama a hanbou se vážně nepropadám.
Víte, já porodila před 6 měsíci miminko, které plně kojím. Nejsem ten typ ženy, který v těhotenství přibere pár kilo, já si doslova "vyžeru" dvacet kilo, aniž bych se za to nějak extra zasloužila. Prostě mé tělo si dělá zásobičku, ze které po porodu 2 roky čerpá. Něco o tom vím, už jsem to 4x zažila. Je to pokaždé stejné.
Takže k věci, ten program jsem zresetovala. Koukla se na tu fotku znovu a uviděla ženu, která je šťastná.
Uviděla jsem ženu, která se baví s jinýma ženama uvolněně a s radostí a dělá, co ji baví, totiž sdílí své poznatky ze života, které navíc fungují byť nejsou vědecky ověřené.
A přijala jsem fakt, že jsem spokojená ve své roli a v mém břiše sídlí moudrost mého ženského těla. Mé prsy jsou nalité láskou a já jsem za to vděčná.
To ale neznamená, že chci těch 5 až 10kilo navíc s sebou tahat napořád. Jen svému tělu dopřávám čas a nikam ho netlačím, nevyčítám si to! Trpělivost je něco, co se v životě nutně potřebuju naučit, a tak se učím. Bylo by naivní myslet si, že jím tuny čokolády nebo se na noc přejídám, to nedělám. Ale také nedržím žádné diety.
Kdybyste chtěly znát můj recept, jak to, že jsem spokojená, ačkoliv si úplně objektivně uvědomuju, že do ideálu ženské fyzické krásy mám daleko, nenapíšu vám postup, ale poradím vám techniku, která vás může nahodit zpět sama k sobě a umožní vám popřemýšlet o svých životních prioritách a celkově o svém životě. Zkuste si několikrát do měsíce věnovat pozornost a udělat si ženskou bylinnou napářku. Uvidíte samy, jak je to fajn vystoupit z běžné rutiny a zavřít se jen sama do sebe s veškerou péčí, kterou potřebujete. A přitom nemusíte odcházet z domu nebo shánět hlídání. Chce to jen ochotu a trochu času, až všichni doma usnou. A při ní jen otevřenou mysl a myšlenky nechat plynout a nikam je nesměřovat, však uvidíte samy...
O tom co a jak se dočtete zde http://www.sebevedomarodina.cz/zenska-bylinna-n...
“Miluju tě, maminko, jako celá planeta, vesmír a všichni mimozemšťani...” A to je celé dnešní moudro a nic není třeba připisovat, snad jen přání, abychom to vnímali všichni tak, jako náš Janek. 🌏❤️😘👽
Předávám jen to, co žiju. Neumím víc ani míň. Když se se mnou ženy radí, neradím jim, co si mají přečíst nebo nastudovat, radím jim otevřít oči dokořán a hledat ve svém životě souvislosti. Mám vyzkoušeno, že cokoliv si přečtu nebo mi někdo poradí, do pár dní zapomenu, pokud to okamžitě nezačnu ve svém životě používat.
My lidé jsme všichni úplně jiní, originální, pestří, jak bychom mohli všichni plout v jednom životním proudu? U nás doma se nedokážeme všichni dohodnout ani na tom, co si dáme k obědu. Ještě tak životní principy jsou univerzální, ale ani ty nefungují, pokud nevíte, jak na ně. Většinu odpovědí na otázky vlastní existence člověk stejně nalezne v sobě nebo ve svém životě. Jediné, co potřebuje, je naučit se dívat, hledat příčinné souvislosti a žít v přítomnosti se srdcem na dlani. A získávat tak svou vlastní životní moudrost.
Včera jsem své plně kojené šestiměsíční miminko opustila poprvé na dlouhých 18 hodin. Cítila jsem, jak to naše napojení slábne, i přesto, že je tak moc silné. Věděla jsem, že je o něj dokonale postaráno a stejně jsem od něj odjížděla s těžkým srdcem. Odjížděla jsem si pro zkušenost, která se mi vryla do srdce. Prožila jsem den a noc, během kterých jsem byla oporou drahé ženě a pomohla jí splnit si svůj sen porodit dítě citlivě, vlastním tempem a prožít tak vlastní novou zkušenost. Byla jsem svědkem její obrovské životní proměny a zárověň jsem se vrátila domů o něco moudřejší.
Napojení ženy a dítěte rychle slábne, může se vytratit a my o tom kolikrát přes všechny starosti běžného dne ani nevíme. A pak jej začněme dřív nebo později hledat, a je to fuška jej najít, to mi věřte.
Všechny srdečně zvu na respekt k porodu do Opavy. Já tam budu, chystá se některá z vás také?
Dneska je to týden od smrti mého táty. Týden veliké životní transformace a naciťování nového světa bez přítomnosti toho, který mi dal z půlky život. Týden ticha a piety. 7 dní bez potřeby veřejného sdílení, za to pohroužení se do hlasu nitra. A ten ke mně velmi jasně promlouval, že nechce, aby na pohřbu mého otce mluvil někdo cizí, kdo jen dosadí výrazné události tátova života do vzorové smuteční řeči. Mé srdce mi říkalo "Je to to poslední, co pro něj můžeš udělat." A tak i přesto, že rozum mě odrazoval, že před smutečními hosty propuknu v pláč a bude to trapas, jsem se rozhodla, že to udělám a že na pohřbu zazní řeč mého srdce.
Má mladší sestra doprovodila tátu na druhý břeh, starší setra jej s mámou šla zkontrolovat před uzavřením rakve a já se včera postavila před ty, kteří se přišli s tátou naposledy rozloučit a promluvila k nim, k sobě a hlavně k tátově duši. A uzavřela tak jeho bytí mezi námi skutečným a prožitým rituálem přechodu života na věčnost.
Už sedm dní cítím tátu všude a ve všem. Ve vzduchu, který dýchám, v jídle, které jím, ve věcech i lidech a mé srdce zalil klid, který jsem dosud necítila.
Vzpomenu si na něj a nevidím jej jako nemocného člověka, který poslední týdny svého života trpěl. Vidím v něm silného sexy chlapa, kterého si máma vybrala jako svého muže a mého otce. A usmívám se, že už je v nebi, že je doma.
A já se cítím po včerejšku zase o kousek moudřejší.
Tak jo... Chtěla jsem dneska napsat, jak má Mariánek přesně půl roku, jak zkusil svou první lžičku mrkvičky a zhnuseně ji vyplivnul, ostatně jako všechny moje děti potřebuje pár týdnů než přijme fakt, že jej nebudu mít věčně u prsa. No a to slovo věčně se tady dneska hodí. Nebudeme tady totiž věčně, nikdo z nás. Až se naplní pohár našich dní a překulí se přes něj první kapka, odejdeme. Naše svíčka dohoří a my zhasneme s ní. Vlastně jen naše těla, duše se vrátí ke zdroji, odletí domů a možná že ještě chvíli jako strážný anděl pobude při zemi, aby dohlídla na to, že ti, které miluje, jsou v pořádku.
"Táto, haló, volám na tebe! Věz, že jsem v pořádku, jen si musím trochu poplakat! Prosím odpusť mi, že jsem byla dcera hubatá. Omlouvám se, že jsem měla vždy svou hlavu. Miluji tě a moc ti děkuji za život.
A teď leť, tatínku, už jsi volný!
PS: Všem koníkovkám děkuji za nesmírnou podporu a tunu srdíček. A víte, co, ono to tady patří, protože všechny nás to jednou čeká a stejně jako zrození, tak i smrt je součástí našeho života.
Stála jsem u jeho postele, nemohl mluvit ani na mě očima zaostřit. Sestry mi už u výtahu říkaly, že vypadá hůř než na poslední návštěvě, ale já hrdinka již přece dlouho vím, že umírá a jsem připravená mu říct sbohem. Jenže teď přijdu a už mě ani nepozdraví, nezmáčkne ruku a jeho ještě v pátek divoké oči jsou dnes takové smířené a dívají se skrze mne. “Ahoj tatínku” místo jeho odpovědi, se mi zalévají oči slzami. Tak takové to je, když odchází táta? Z těžka dýchá, občas mrkne. “To jsem já, tati. Přišel i Martin a tvůj nejmladší vnouček M......”, nedokážu to dokončit, propukám v pláč, i přesto, že jsem se už dávno smířila, že umře. Všichni přece umřeme, stejně jako jsme se všichni narodili. To se ví. Ale ta malá holčička ve mně je dneska bolavá a nechce se smířit s tím, že to může být poslední návštěva, že ho vidím naposledy tady na zemi. Tak to je ta chvíle, kdy se dotýkáme věčnosti?
Situaci zachraňuje Martin, začal krásně zpívat a já jsem tak vděčná, že není ticho, protože s úctou k otci a ke smrti, mě nějak nejde mluvit o životě. “Jakou měl táta rád písničku?”, ptá se mě můj muž. A já bez rozmýšlení odvětím “Za Starů Breclavů”, to mi zpívával před spaním a škrabkal mě přitom na zádech. A já se ho tehdy ptala: “Tati, co je to zalamuje ruky?” A teď mu ji zpívám já a zalamuji ruky a pláču a přitom vím, že jde domů, že už se jeho duši brzy uleví.
Kojím vedle něj na židli Mariánka a přijímám ve svém žalu, že staré dělá místo novému. Chytám ho za ruku a děkuji mu za svůj život, za vše dobré i zlé, říkám mu, že byl úžasný táta. A hladím mu jeho husté tmavé vlasy. A zpoza mě promluví Martin:”Děkuju ti za nejlepší ženu, jakou jsem mohl mít!” A já mám zase oči zalité slzami a mlčky mu říkám “tatínku, leť!”
Vždycky není načůráno nebo nakakáno, za to je pokaždé obejmuto. Při bezplenkovce se zkrátka rodič učí reagovat na potřeby dítěte a ty nejsou vždy jen vyprazdňovací, ale také tulící. A kde jinde je těm našim dětem lépe? ❤️🧔🏽👶🏻
Po cestě z angličtiny jsem se stavila s dvojčaty na zmrzku. Mariánka jsem měla v náručí a před sebou jsem tlačila kočár. Procházíme kolem paní sedící na zapraží, kluci ji krásně pozdraví a ona se mě ptá, jestli to mám 3 kluky. Kývám, že ano a ona pokračuje: "... a čtvrtého na cestě, že?" Koukám se na své vypouklé měkké bříško a odpovídám, že ne, že jsem teprve 5 měsíců po porodu. Paní se začervená a omluví se a my pokračujeme domů. Zbytek cesty přemýšlím o tom, jak dokážeme hřešit slovem. Mě vlastně do teď to mé bříško nevadilo. Teda popravdě, bylo by super, kdybych měla místo těch špíčků vánočku, ale copak bych mohla, když necvičím a jím kdykoliv mám hlad, cokoliv, na co mám chuť? Váha jde pomalinku sama dolů, stejně jako šplhala nahoru. A z mých 25 kg nabraných v těhotenství (měla jsem fakt obrovské těhotenské bříško), už mi chybí shodit jen 5 a ty jsou právě v tom břiše. Nebyl prostor, abych té paní ze zápraží řekla, že jsem si stanovila priority jinak, že ploché břicho není rozhodně v mé poporodní jednoletce a že si daleko více cením toho, že jsem zdravá, můžu plně kojit a že se cítím nádherně, protože přijímám své tělo takové, jaké je a že mu dávám neomezený čas k regeneraci a tím mu za vše děkuji. Kdybych se hnala za dokonalým tělem, neměla bych teď 5 dětí, že? A kdybyste někdy potkali ženu a měli podobnou věc na jazyku, nechte si ji prosím raději pro sebe, a počkejte, až se vám ta žena sama svěří, zda je těhotná, protože ne každá dokáže takový hloupý komentář ke svému tělu hodit za hlavu jako já. 😉
Motivační - teď už jsi stará, když máš to dítě.
Když se mi před deseti lety narodil Šimonek, ještě v porodnici se mi namísto radosti vkradla do hlavy myšlenka: "teď už jsi stará, když máš to dítě".
Měla jsem po dlouhém těžkém porodu plném zásahů a bolesti. Děťátko jsem si moc přála, ale tak nějak jsem nebyla připravena na to, že zrozením svého dítěte se i já přerodím v MATKU.
Skoro dva měsíce jsem jen ležela, protože při každém vstanutí z postele jsem měla pocit, že ze mě vypadnou vnitřnosti. Připadala jsen si tlustá, z prsou mi tekla krev, a kdyby mi někdo řekl, že kojení je krásné, mrštila bych po něm něčím těžkým, aby se z těch keců probral.
Dnes chápu, že to nemohlo být jinak, že mé velké porodní zranění zachránilo blízkost, kterou jsem se Šimim udržela.
Vynucené spaní v posteli se mnou a nonstop kojení, jen aby bylo dítě spokojené a já nemusela vstát a nosit jej v náručí, nastartovalo moje mateřské pudy, které však ještě dlouho měly tendenci se podřizovat nevyžádaným radám a testováním technik, které už dávno považuji spíše za škodlivé a nepřirozené.
Když si na to vzpomenu, tak se sebou soucítím. A tu bolavou prvomatku hladím a chlácholím ji v sobě, protože ona to měla stejně těžké jako ten chlapeček Šimonek, a je jasné, že to spolu dali, jak nejlépe mohli. A že se naštěstí jejich vztah vyvíjí a neustrnul v té psychické a fyzické bolesti, kterou jsem před deseti lety cítila.
Uvědomila jsem si, že chci a mohu žít jinak.
O deset let později, mám pět dětí. A cítím se nádherně, ne staře, ne tlustě, ne unaveně. Cítím se naplněně a šťastně.
Sdílím svou zkušenost, abyste věděly, že i já si prošla tím, čím procházíte možná teď vy a že s tím jde pracovat a nepodlehnout tomu. Ono totiž opravdu platí, že všechno zlé je pro něco dobré. A taky, že co nás nezabije, to nás posílí. Jen proto musíme něco udělat.
A prvním krokem je rozhodnout se, že už se v tom nebudeme plácat a hledat řešení, jak to změnit.
Možná máte v tuto chvíli potřebu po mě hodit něčím hoooodně těžkým, abych se vrátila zpět z obláčku na zem. Prosím vás, nedělejte to a zkuste místo toho večer zavřít oči a ráno se probudit a hledat a objevovat nové barvy života, které jste doposud neviděly možná jen proto, že jste je měly příliš blízko před očima a neudělaly si potřebný odstup.
S láskou............... Monika
O napářce a partnerství mě vyzpovídala krásná mladá žena Alice Mičunek, která je lektorkou cyklické jógy a nastávající maminkou. A bude také jednou z žen, které využívají bylinkovou páru k přípravě svého těla na porod. http://cyklickajoga.com/rozhovor-o-bylinne-napa...
Nikdy jsem si o bezplenkovce BKM nic nečetla, nepoužívám speciální plíny ani oblečení, přesto funguje. Vše, co potřebujete vědět, vychází už z názvu - bezplenková KOMUNIKAČNÍ metoda. Došlo mi, že nejde o to, že miminku nedáte vůbec plínu, doma používám látkovky a na venek a na noc jednorázovky. Jde především o tu komunikaci a pozornost, kterou miminku věnujete tak jako tak. Tím pádem rozpoznáte signály, které vám ukazuje, když cítí potřebu vyměšování. Kakání se nám daří odchytnout na 90% a čůrání tak na 50%. Dneska odpoledne 100% úspěšnost. To moje pětiměsíční miminko po 6 hodinách mělo suchou plínku. Byli jsme v lese, nejprve hodinu bděl v šátku, pak hodinu spal, nakojili jsme a dali vyčůrat, pak 2 hodiny bděl střídavě v náručí a kočárku, dali jsme vyčůrat a nakojili jsme, 2 hodiny doma na zemi a v náručí, dali jsme výčůrat a cvakli jsme vám fotku jako důkaz. Teď usíná s toutéž plínkou. Každé ráno skoro od narození mě budí signálem, že se potřebuje vykakat. Zkuste to a nebojte se! Věřím, že se spoustě ženám nechce látkovat, nemají čas studovat, jaký druh látkovek na co, nechce se jim je prát. Pokud ale chcete ušetřit nejen peníze, ale i přírodu, zkuste tuto podle mého názoru nejmodernější, nejkontaktnější, nejekologičtější a nejúčinější metodu přebalování. A zajděte si klidně i na přednášku, alespoň si nebudete muset na vše přicházet sami jako já. Dnešní post není o chlubení, ačkoliv jsem samozřejmě strašně nadšená, jen chci ukázat, že v tom není žádná věda a že, když to v běžných podmínkách perfektně funguje u nás, bude to fungovat i u vás! 👶🏻🗣👩🏼👻
Řekla jsem si, že až nasbírám 1000 příznivců sebevědomé rodiny na FB, těch kteří se chtějí inspirovat a kterým vyhovuje styl, jakým píšu, žiju a přemýšlím, natočím video, abych vystoupila zpoza počítače, ale nakonec mě předběhla Lucka, která mě pozvala do kongresu pro rodiče. Bylo to mé první video ever, tak jsem se nevyhla nervozitě, ale vlastně jsem to skutečná já. Koukala jsem na něj dnes ráno značně kriticky, jak jinak, že? Vždy se na sebe díváme sebekriticky, když slyšíme náš hlas reprodukovaný nebo se vidíme na fotkách. Ale naše okolí nás zná právě takové, ti se nad tím nepozastaví. Se stejnou kritikou hodnotíme po večerech a nocích naše denní rozhodnutí a to, jak jsme se zachovali k dětem a jiným lidem. Ačkoliv se snažím žít v souladu a být laskavá ke všem, nevyhnu se lidem, kteří mě nemají rádi nebo se vkradou do mé blízkosti, aby mě využili. Když to ucítím, posílám si je ze života pryč, protože cizí problémy já stejně nevyřeším. Máme na to všichni právo, svět je plný jiných bezva lidí, tak proč marnit čas s těmi, kteří nás vysávají. Jenže ti ještě občas z povzdálí kopnou ze zadu. Včera jsem šla spát s těžkým srdcem, protože mi napsala jedna žena, která si o mě něco nechala namluvit aniž by mě znala. Fakt mě zamrzelo, jakým tónem mi napsala a já v tu chvíli zapomněla na těch několik jiných žen, se kterými jsem si psala během dne a kterým jsem pomáhala. Do mysli se mi vkradl pocit, jaká tedy jsem? Žena bez osobnostních kvalit a nekorektní, jak mě žena, která se mnou chtěla původně sama navázat spolupráci, nazvala na základě pomluvy nebo ta usměvavá a starostlivá maminka a člověk, který si svá tajemství nenechává pro sebe, protože věří, že upřímné sdílení spokojeného života a poznatků vyzkoušených na vlastní kůži je cestou, která může otevírat nejen oči, ale i srdce?
Tak to dneska takové zamyšlení ode mě o mě, další příspěvek už bude beztak o dětech. Krásný den. Jo a to video bude zdarma přístupné jen do zítřka do devíti ráno. A musíte se přihlásit mailem. Tak díky za vás, kteří mi píšete a ženete mě svými pozitivními ohlasy dál.
http://kongresprorodice.cz/
V dětském pokoji uvidím utržené houpající se lanko od rolety. "Kdo to byl?", napadá mě. Přichází Metoděj s takovým tím pokoutným úsměvem, který nasadí, aby něco zamaskoval a nic na něm nebylo poznat. Vlastně už vím úplně všechno. Říkám si vduchu:"Miláčku nelži mi, když se tě teď zeptám. Řekni mi pravdu, je mi jasné, že to byla nehoda." A s tímto se na něj obracím a on jen tiše stojí a nahazuje ten nejandělštější úsměv na světě, masku, která není jeho. Pořád v duchu směrem k němu vysílám, aby měl sílu a řekl mi to. Ticho... A tak spouštím: "Mety, já vím, že jsi to byl ty, ale je mi jasné, že jsi nechtěl, že to byla nehoda. Klidně se přiznej, nemáš se čeho bát!" Ticho... Asi 15 minut ležíme spolu v posteli a já k němu nahlas promlouvám" Neboj se to vyslovit, nic se ti nestane, za pravdu tě trestat nebudu. Nemusíš lhát a zapírat, řekni mi, jak se to stalo." Ticho a andělský úsměv.
Možná teď máte pocit, že ho zbytečně trápím, ale mě došlo, že to je krůček k jeho osvobození se od předsudků vůči mě jako matce, která ho může potrestat, kousek od rozpletení nějakého uzlíku, který se mu v hlavě svázal kdo ví kdy. "Tak já napočítám do 3, a pokud mi to nechceš říct, odejdu, nic se neděje, jen musím za Mariánkem." V tom tichu uslyším:"Zůstaň!!!" Pohladím ho po vlasech a naposledy se zeptám, jestli mi to řekne nebo ne a on povídá: "Chtěl jsem vytáhnout roletu a spletl jsem si lanko. Nechtěl jsem to utrhnout." a rozpláče se usedavým pláčem. Konečně ty emoce pustil ze sebe, konečně přijal za své jednání odpovědnost. Objala jsem ho a hladila než přestal plakat. Zřetelně se mu ulevilo. Chtělo to jen mou pozornost a čas, aby se v něm neuložila nějaká podivná emoce strachu, pláč, který by zůstal v jeho srdci.
Povídám tu příhodu před obědem Martinovi a dochází mi, že stačila trocha nepozornosti a nechala bych ho v tom. A taky to, že často po nich chceme víc než dokáží sami unést. A že je stačí podpořit a dát jim trpělivost a lásku a hlavně pozornost. Kolik takových "zbytečností" přes den jako rodiče nepostřehneme? Kolik věcí z dospěláckého světa musí děti řešit samy. Kolikrát mávneme rukou při podobné situaci, protože nemáme čas to řešit? Takovou "zbytečnost".
Dneska je v kongresu pro rodiče Světluška Hradilová, která mluví o tom, jak a proč si užít své šestinedělí. http://kongresprorodice.cz/kongres-duben-2018/…... A já si tiše zavzpomínala na to své šestinedělí, jaké bylo krásné a něžné a pomalé a prožité. A že to, jakým způsobem jsem jej prožila se nyní odráží do mého vztahu nejen k Mariánkovi, ale ke všem dětem a do vztahů s ostatními lidmi. Prožít si ho takovým niterným způsobem je totiž investice nejen do sebe, ale do šťastného a spokojeného života. A tak vám tento rozhovor doporučuji a zároveň posílám odkaz na fotogalerii svého šestinedělí pro představu, že to jde! A že si ho stojí za to dopřát i se svivalníky, teplem, napářkou, masážemi a hlavně v posteli a v pohodě https://www.facebook.com/pg/sebevedomarodina.cz...
