Strašně ráda spím. Přemýšlím o tom, že nabídnu své služby třeba Ikee. Vytipovali by si matraci, která se špatně prodává, a já bych se na ní zachumlala do přikrývky Indira a motivovala kupující k nákupu svým blaženým výrazem. 

Díky své zálibě jezdím moc ráda autobusem. Zalezu na sedadlo, zavřu oči a propadnu se do sladkého klimbání. Kupodivu jsem nikdy nepřejela cílovou stanici. Jednou tedy kvůli mě musel řidič zastavovat za vsí, ale ne díky mému spánku, ale díky rozložitému pánovi, který vedle mě usnul a nepovedlo se mi ho probudit. Než jsem ho přelezla, autobus už vyjížděl do polí. Řidič sice trochu láteřil, ale ostatní cestující mu dosvědčili, jaké strašné drama proběhlo, tak se slitoval. 

Když jsem byla malé sladké miminko, chodívali se na mě rodiče dívat, jestli žiju, protože jsem v sedm večer zalehla do postýlky a odespala si svých poctivých dvanáct hodin. Mou vášeň moje rodina nikdy nesdílela. Narodila jsem se totiž do rodiny ranních ptáčat. V sobotu v pět ráno už tatínek pohvizdoval ve sprše a maminka mixovala omáčku. Mladší bratr nastartoval autíčko a zahájil ranní etapu Paříž- Dakar. Zoufale jsem se snažila zvuky ignorovat až do půl sedmé, kdy naprosto svěží matka začala vysávat.  Rodinné výlety začínaly s kuropěním, zbytek rodiny nadšeně komentoval ubíhající krajinu a já se snažila alespoň na chvíli pokračovat ve slastném snění. 

Ostatně, ani české přísloví o ranním ptáčeti mi situaci neusnadňovalo. Od určité doby jsem začala trpět pocitem méněcennosti, že nevstávám stejně jako české celebrity v pět, neodcvičím si své pozdravy slunci nebo nevyběhnu do ranní mlhy a poté neposnídám lahodné smoothie. Zmohla jsem se maximálně na vlažnou sprchu a namazat rohlík máslem. A tak jsem si začala, rok co rok, dávat předsevzetí, že letos už konečně začnu vstávat v pět.  Všechno je to přece v hlavě. Ráno radostně vyskočím z kanafasu, uvítám nový den meditací, vypiji sklenici teplé vody s citronem, zacvičím jógovou sestavu a zdravě posnídám. Kdepak, nějak mi ty radostné myšlenky ne a ne naskočit. A tak jsem každé ráno vstávala s provinilým pocitem a odhodláním, že zítra...

Ale jak už se mi několikrát potvrdilo : Dávej si pozor na to, co si přeješ. Od jara nám v ložnici spinká v postýlce naše milované pěstouňátko. A ano, je to ranní ptáče. Pátá hodina ranní mi dnes připadá jako super doba na vstávání, protože naše skřiváně pravidelně vstává ve čtyři. Když rostou zuby přidá k tomu ještě půlnoční intermezzo. Po pár měsících jsem se vzdala naděje, že dneska budeme spát alespoň do pěti. Ve čtyři ohřeju mléko, nachystám flotilu plyšáků a začínám cvičit pozdrav slunci... Pěstouňátko se mému počínání radostně řehtá a hází po mě plyšáky. Inu, kdo chce kam... Měla jsem si přát raději výhru ve sportce než ranní vstávání.

Začínám si zvykat. Možná už mi to skřivánkovství vydrží až do důchodu.... Ale už se těším, až někam pojedu autobusem. Tentokrát asi cílovou stanici přejedu. 

Přípravné kurzy za námi, léto před námi! Covidová opatření se uvolnila, a tak plánujeme super dovču na Slovensku. Abychom načerpali síly na poslední zteč - psychotesty...

Ale když se už jednou kola osudu roztočila, nelze je zastavit. Kromě Slovenska trajdáme i po vlastech českých, a když se vrátíme z jednoho vydařeného týdenního pobytu, čeká na nás ve schránce obsílka z Krajského úřadu - přesně v týdnu, kdy na nás čekají krásy Slovenska, na nás také čeká psycholog a první kolo testů. Bratři Slováci nás tedy letos nepřivítají lokšemi a bryndzou...

V následujících dnech tedy trénujeme kresbu stromu a učíme se správně interpretovatorschachův test (fakt tam někdo vidíte něco jiného než samé netopýry???) 

Se sevřeným žaludkem vyrážíme na testy.  Začínáme pohovorem, pak dostáváme několik testů. Strom ani netopýři mezi nimi nejsou. Některé otázky jsou opravdu záludné, v jednom případě jsem ze sebe  udělala masového vraha, protože mi ze všech těch tvrzení už šly oči šejdrem. Psycholog je ovšem zkušený muž a po zběžném shlédnutí testu se ujistil, jestli opravdu naprosto nesouhlasím s tvrzením, že bych nich nikomu vědomě neublížila. Ach ty české mnohočetné zápory! První kolo máme za sebou a jdeme si domů balit tašku s osobními potřebami pro případ transportu na uzavřené oddělení psychiatrie. 

Druhé kolo přichází přibližně za dva měsíce. Opět nás čeká testík a dlouhý rozhovor. Na paměti máme varování kamaráda, který je díky svým depresím, poměrně zkušený návštěvník odborníků na duši: "Bacha na ně. Vypadá to, že si fajn povídáte, ale oni z vás vytáhnou i to, co nechcete." Ale jo, fakt jsme si fajn popovídali. Tak snad nás to popovídání nebude stát občanku...

Po mnoha týdnech napjatého čekání konečně přichází předvolání na úřad. A tam sedí přísná paní a podává nám tlustou složku... Prošli jsme... Teď už tedy jen počkat, jestli někdy zazvoní telefon.... Dle OSPODu nás čeká tak rok čekání. Takže si spokojeně pokračujeme v pohodlném životě bezdětného páru a plánujeme na léto konečně to Slovensko. 

Na Mikuláše začínám každý rok péct cukroví. V naší rodině to tak je od nepaměti. Pátého prosince vytáhneme vál a pouštíme se do toho. Na Mikuláše 2019 cukroví péct nezačínám. Před chvílí jsme převzali dopis z Krajského úřadu s pozvánkou na další rozhovor a trochu se mi ještě klepou ruce...

Těžké dveře Krajského úřadu otevíráme pár dní před Vánoci. Venku je nevlídně sychravo.  Se smíšenými pocity stoupáme po schodišti a ve spleti chodeb hledáme ty správné dveře. Tak teď to začne - nekonečný boj s úřady.

A tak zase nic. Příjemná paní nás uvádí do malé zasedačky a nabízí kávu a vodu. Znovu s námi prochází informace týkající se náhradní rodinné péče, odpovídá na naše dotazy, trpělivě opakuje a vysvětluje. Nakonec dostáváme předlouhý dotazník. A po jeho vyplnění vybíráme termín přípravných kurzů. Rok 2019 končí a před námi se rozprostírá dobrodružný rok 2020. Tak nějak mimochodem zaznamenáváme zprávu o podivné chřipce v Číně a spřádáme smělé plány na nadcházející léto - třeba už to poslední, které strávíme jen sami dva. 

Covid nám, stejně jako vám všem, naprosto změnil plány. Přípravky se odsunuly, u nás naštěstí jen o necelé dva měsíce. Na první setkání míříme opět s obavami. A vidíme, že i ostatní účastníci neví, na co se mají připravit. Po prvních hodinách obavy mizí. Jsme docela fajn parta třinácti lidí. Lidí, které pojí podobné zážitky s neúspěšnými pokusy o těhotenství, a lidí, kteří mají tak obrovské srdce, že chtějí ke svým dospělým dětem přijmout dítě, které milující rodiče nezná. Mezi naprosté hrdiny počítám pár aspirující na přechodné pěstounství.  Jakkoliv se nám to zdálo nemožné, moc si celé přípravky užíváme. Nasáli jsme tolik zajímavých informací, setkali se s mnoha odborníky a v obědové pauze vyzkoušeli několik výborných restaurací. Pronikáme do problematiky náhradní rodinné péče, pláčeme u dokumentu o odložených dětech, a radujeme se s adoptivními rodiči a pěstouny, kteří nám přišli představit své děti. Nestíháme všechny vjemy ani pořádně vstřebat. A co mě těší ze všeho nejvíc - i po téměř roce od přípravných kurzů zůstáváme s většinou účastníků v kontaktu.

Po několika týdnech máme v ruce osvědčení, že můžeme být rodiči. Čekají nás ještě dvě kola psychotestů. Tak snad po jejich absolvování neskončíme na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny 🙂. (Nevíte, odkud teď, poté, co máme testy už za sebou píšu, můžete si tipnout 🙂)

Představte si poklidné nedělní odpoledne. Nádherné počasí, po dobrém obědě a kávě vyrazíte na příjemnou lenivou procházku do blízkého lesíka. Nasáváte omamnou vůni borovic... Všude je klid a mír. Jenže vám v hlavě už delší dobu klíčí nebezpečná myšlenka... "Nezkusíme adopci?" 

A je to venku. Čekám údiv, možná i odmítnutí. Manžel se zastaví a chvíli pozoruje igelitový sáček, který esteticky dekoruje blízký keřík. "Jo, už o tom taky pár týdnů přemýšlím." Vyrážíme tedy za novým dobrodružstvím. Zatím ve městě známe snad všechna centra asistované reprodukce, ale úřady jsme ještě neprozkoumali, tak hurá na to!

Leccos jsme o procesu zaslechli. Většinou to nebylo nic pěkného, tak na židličky před dveřmi OSPODU usedáme mírně předrozladěni a připraveni na setkání s první z řady protivných slečen Zubatých. O to víc nás překvapuje, když ze dveří vykoukne milá mladá dáma a se širokým úsměvem nás zve dál. Její kolegyně se usmívá stejně mile, tak nás rozladěnost rychle opouští. Naše OSPOD paní nám vše velmi trpělivě a hlavně srozumitelně vysvětluje, doporučuje, vzhledem k našemu věku, podat žádost o osvojení i pěstounskou péči, a odcházíme s dobrým pocitem a dlouhým seznamem dokumentů, které musíme k žádosti dodat. Strávili jsme jeden příjemný večer hledáním fotografií ze společného života, které se k žádosti dokládají. Necháváme se vyfotit na průkazkové foto, protože je třeba doložit i foto aktuální. Pokud budou rodiče a dítě párovat na základě této fotografie, dostaneme malého odulého vodníčka... Nakonec jsme si i vzpomněli, ve kterém šuplíku se ukrývá oddací list, a pyšní, že jsme všechno dokázali zkompletovat, jdeme podat žádost. Postupujeme do dalšího levelu s názvem SOCIÁLNÍ ŠETŘENÍ.

Zní to děsivě. V podstatě jde ale jen o to, že nás naše OSPOD paní navštíví, zkoukne bejvák a napíšeme sáhodlouhou slohovou práci, ve které popíšeme naše dětství, vztahy v rodině, vzdělání a koníčky, bytové podmínky a představíme svůj světonázor. A zformulujeme požadavky na dítě, což bylo z celé slohovky to nejtěžší. Ano, popisuji to teď jako procházku růžovým sadem, ale holky, znáte to - když má přijet tchýně, šúrujeme celý den a noc. Když má přijít OSPOD paní, šúrujeme celý týden. Parkety už byly prodřené, okna desetkrát umyta a v koupelně to vonělo jako v bazénu, nicméně pořád jsem nebyla úplně spokojena... Víkend před námi, tak to ještě párkrát přeleštím. Z úvah mě vytrhává manžel. "Na víkend přijede Pavel s Jitkou! Super, ne?" A kdy budu šúrovat!!!??? Po panáku tuzemáku se uklidňuju a uznávám, že už je vyleštěno a můžeme se v klidu věnovat našim přátelům. 

Těsně před jejich příjezdem vytahuji láhev červeného z nákupní tašky a chystám se ji uložit do skříně. Nikdy se mi nic podobného nestalo, ale lahev vyklouzává z ruky a já jen bezmocně sleduju, jak dopadá  na zem, tříští se na malé kousky a rubínově červená tekutina se rozlívá po světlé podlaze a na bílé zdi vytváří nádherný abstraktní obraz. Hroutím se k zemi a hystericky pláču. Pavel s Jitkou ochotně pomáhají malovat a drhnout obrovskou tmavou skvrnu na podlaze. Výsledek není dokonalý, ale když zatáhnu žaluzie (a to okno je tak krásně vyblejskané!), tak si snad paní ničeho nevšimne. 

Pár hodin před návštěvou mě bolí břicho jako před maturitou. Dolaďuji poslední drobnosti, trochu pocuchám deku, aby paní nepojala podezření, že je naklizeno výjimečně jen kvůli ní a získala dojem, že takto to u nás vypadá dennodenně. Pro jistotu jsem porovnala i obsah skříní, protože na několik diskuzích jsem se dočetla, že paní čekuje i skříň. 

Život je složitý a často se neodvíjí zrovna tak, jak jsme si kdysi naplánovali... Ne, to nemá být objevné moudro, protože to už víme všichni, že to tak je... Kdysi jsem si naplánovala velkou rodinu, viděla sebe sama jako spokojenou babičku, kolem které se hemží vnoučata a která servíruje na stůl svíčkovou. 

Pominu-li, že mě potkala intolerance na laktózu, takže svíčkovou v budoucnu rozhodně servírovat nebudu, začínají mi v tom příběhu zásadně chybět potomci, kteří by veselá svíčkovou milující vnoučata povili. 

O alternativních léčbách neplodnosti bych mohla vydat román a o našich veselých i méně veselých zážitcích z reprodukčních klinik napsat scénář k dlouuuuhému sitcomu s prvky hodně černého humoru.

Když jsme konečně pochopili, že všechna mimina čekající někde v miminkovské čekárně na vhodnou dělohu, do které hopnou, mají nároky, které asi jako budoucí rodiče schopni uspokojit, vrhli jsme se  do boje posledního. Rozhodli jsme se stát rodiči náhradními. 

A tady začíná diskuzní příspěvek... Když jsme před 7 lety (v mých 36 letech) navštívili první CAR, lékaři sršeli optimismem a odcházeli jsme domů s příslibem brzkých těhotenství (a taškou nekřesťansky drahých) léků. Když jsme se v mých 40letech rozhodli pro poslední, nevím kolikátý, pokus, lékaři nás (s taškou plnou ještě dražších léků) ujišťovali, že není důvod, proč by to tentokrát nevyšlo. Nevyšlo to ani tentokrát. Nechci rozpoutat diskuzi o tom, že jsem dítě chtěla buď moc a nebo málo a tím jsem vlastně všechna svá těhotenství i pokusy o ně odsoudila k nezdaru. Chtěla bych rozpoutat diskuzi o tom, jak se dokázat vzdát naděje na vlastní dítě a zkusit se stát rodičem nebiologickým, náhradním.

Vím, že začít IVF ve 36 letech je relativně pozdě. Ví to i gynekolog, který mě do CARu poslal. Gynekolog také ví, že 99% žen touží po vlastním dítěti. A CAR bývá jediná možnost, kterou mnoho párů má. Ale možná by nebylo od věci, aby se k párům, které se dostanou do kolotoče IVF, dostaly i relevantní informace o procesu adopce. Jen tak pro sichr, kdyby to nevyšlo. Což si samozřejmě nikdo nepřipouští. Přemýšlím, jestli bych se byla ochotná pustit naděje, že budu mít vlastní dítě a zároveň během IVF podat žádost o zařazení do evidence osvojitelů. Jestli bych na ten kolotoč testů, pohovorů, psychotestů, kurzů měla vůbec energii. 

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tento "dopis" mamince, které zemřelo dítě před porodem,  zveřejnit. Nakonec jsem se k tomu odhodlala. Třeba někomu pomůže...

Moje milá,

i když vím, že není žádná síla, která by dokázala zmírnit Tvoji bolest, chtěla bych Tě alespoň pozdravit a dodat trochu síly a víry, že nakonec bude lépe… 

Mám za sebou několik potratů a porod mrtvé holčičky v 16 týdnu. Neumím si vůbec představit, že bych přišla o děťátko už tak veliké, jako bylo to Tvoje. Ale i když teď to  vypadá nemožně, věř, že časem se bolest zmenší a otupí.  Nikdy neodejde docela, ale tak nějak se postupně stane Tvojí součástí. Naučíte se spolu žít. Naučíte se navzájem obohatit. 

Bude to trvat dlouho, ale časem se dokážeš smát i plakat radostí.

Co se stalo, není Tvoje vina. To, že jsi si dávala k snídani kávu a jednou, když bylo obrovské horko, sis dala malé pivo, ničemu neublížilo. Jsou věci, které nedokážeme ovlivnit, i když jsou tak nespravedlivé. Máš právo na to brečet, vztekat se, nenávidět… Ale věř, že jsi udělala všechno správně.

Nejsem v tom sama. Sedím doma, venku krásně, opuštěná zahrádka hospůdky naproti mi vyčítavě zírá do okna. Občas nahodím roušku (Sice chvíli trvá, než se rozhodnu, který outfit dnes zvolím.) a vyrazím si do supermarketu za trochou toho sociálního kontaktu. Do přírody nechodím, nechci se mačkat se všemi těmi nezarouškovanými asociály na lesním korzu... 

Díky počítači mohu pracovat z domu, takže se ani ráno do práce nemusím hodit do gala. A protože nemám děti, které by se mi postaraly o zábavu s vymýšlením obědů a vypracováváním domácích úkolů, mám roupy. (Ženy matky, fakt se to dá všechno zvládnout? Má vláda program - wellness pro ženy-matky, až bude všechno za námi?)

Už mám uklizeno, na stole ošatka s domácím chlebem (Nikdy by mě nenapadlo, že stačí jen voda, droždí, sůl a mouka!), Facebook mám prorolovaný už snad pětkrát (Dá se vůbec dojet někam na začátek Facebooku?) a na vtipná videa s písničkami o koronaviru už mě nebaví koukat ( A taky - chudáci sousedi, s některými zpívám a to musí být pro sousedy homeofficaře dost náročné.)

 Začala jsem cvičit, ale co si budeme vykládat, cvičení je fakt namáhavý koníček. Obešla jsem sousedky důchodkyně s nabídkou nákupu, ale všichni mají zásoby, takže ani tady svůj volný čas nezaplním. 

A tak jsem začala chodit šít roušky. Já, nešika, která nepřišije ani knoflík. Nejsem už žádná ranní rosa a doufám, že díky roušce vypadám přece jenom tajemněji a těžko určit věk, zvlášť když ji vytáhnu dostatečně vysoko a spustím přes okraje vlasy, takže jsem doufala, že mezi studentkami a studenty, kteří tuto bohulibou iniciativu organizují, nevypadám  jako perská matrona . Až se potkáme bez roušky, tak se stejně nepoznáme, takže mladí nezjistí, že do jejich středu pronikl zvěd střední generace. Mé  naděje jsou zničeny v okamžiku, kdy zaslechnu jednu krásnou orientální princeznu, jak říká druhé: "Hele, hoď to támhle té paní. Ona tam ty šňůrky navléká docela rychle." Inu, každý je v něčem dobrý... 

A tak sedím, navlékám šňůrky do nejnovějšího modelu, posluchám hovor kolem a vracím se o dvacet let zpátky, kdy jsem s kamošema řešila podobně zásadní existenciální problémy. A je mi pod rouškou dobře. Protože, ačkoliv je mladá generace často pranýřována jako generace nemakačenků, jsou to fajn lidi, kteří se dokáží během pár dní (možná i hodin) zorganizovat, najít prostor, sehnat látky a šicí stroje a od rána do večera stříhat, šít a rozvážet potřebným. 

Křečovitě se držím poslední šprušle žebříku a svádím nejtěžší souboj života. Měla bych ještě kousek popolézt a utrhnout tu zpropadenou hrušku, která chybí tetičce do náplně jejího famózního hruškového koláče. Zvítězí mlsota nebo pro většinu lidí naprosto nepochopitelná fobie z žebříku?

 Abyste rozuměli, není to jen nějaká moje výstřednost, fobii z žebříku máme dánu geneticky. Tatínek nevylezl ani na balkon, můj bratr, jinak velmi statečný muž, odmítá na žebřík jen pohlédnout a dědeček byl proslulý svým legendárním výstupem na lednický minaret, během kterého se přimkl k prostřednímu sloupu schodiště a odmítal se pustit, takže už to vypadalo, že bude muset být přivolán lékař s uspávací injekcí. Naštěstí lákadlo v podobě dozlatova opečené klobásky zafungovalo a dědeček se stal legendou lednicko-valtického areálu. 

Každý si hýčkáme své strachy a fobie, snad s výjimkou Chucka Norrise, z toho mají i fobie fobii. Dokonce prý existuje i autofobie - strach ze sebe sama. Já mám celou kolekci víceméně neškodných obsesí a obaviček. Občas se vrátím domů, abych se ujistila, že žehlička je opravdu vypnutá, dveře na balkon zavřené a dveře vchodové zamčené.  Žehlička je samozřejmě vždy odpojená, dveře zavřené i zamčené... A tak se svými iracionálními strachy bojuji a vyřvávám na manžela, že žehlička je vypojená a lednička naopak zapojená, voda zavřená a dveře zamčené. Nicméně, to, že klíče zůstaly zaražené v zámku těch nadvakrát zamčených dveří, mě už nechává chladnou. Naštěstí lupičům jejich stavovská čest nedovoluje náš byt vykrást, protože pouhé otočení klíčem v zámku a následné vyplenění bytu nevyžaduje násilné vniknutí do objektu, tudíž se nejedná o loupež jako takovou a lupiči by vykonaná práce nepřinesla dostatečné uspokojení. Navíc by se přerazil o ten pytel odpadků, který jsem měla v plánu vyhodit do popelnice, ale zůstal ležet těsně za dveřmi. 

Také jsem trpěla docela solidní arachnofobií. Objevil-li se v mé blízkosti jakýkoli členovec, ihned jsem se začala poohlížet po nějakém statečném princi, který by svedl souboj s tou osminohou příšerou a nemilosrdně ji vynesl na balkon. Protože statečných princů se nedostává, často jsem se musela evakuovat do jiné místnosti, kam nožky pavoukovy nedosáhly. V červnu jsem trávila noc u tetičky (kromě výborných hruškových koláčů peče i výborné třešňové) a když jsem se chystala ulehnout na lůžko, uviděla jsem v rohu místnosti, kousek nad mým provizorním ložem, obrovského křižáka velikosti menší tarantule. Situace byla naprosto neřešitelná. Statečný princ si zrovna proléval hrdlo s kumpány v místním minipivovaru a přestěhování do jiné místnosti bylo vyloučeno, protože tetička by utrpěla nervový otřes z toho, že do její perfektně naklizené domácnosti pronikl nevítaný vetřelec a trvala by na přeluxování a předezinfikování celé domácnosti. Nezbylo mi, než se zhluboka nadechnout, požádat tarantuli, aby laskavě zůstala na zdi a nepřilehla si ke mě do postele, a usnout. Ráno pavouk na zdi nebyl a už se v pokoji neobjevil. Buď šel na lepší, nebo jsem ho ve spánku spolkla. Od té doby jsem s pavouky uzavřela příměří. Pokud se mi nepromenuje na hlavě, tak jsem tolerantní. Sklípkany asi doma nikdy chovat nebudu, ale kdo ví...?

Jako mladá lepá děva jsem také velmi často řešila, jestli na mě támhleta paní nekouká divně, protože mám zase nemožné vlasy. Zjišťuji, že s věkem mě tento druh sociální fobie opouští. Ráno jsem ráda, že se dopotácím do tramvaje a zavěsím se na mastnou tyč, někdy dokonce vzbudím soucit v méně odolném teenagerovi a pustí mě sednout. Oči už také neslouží tak jako ve dvaceti a do koupelny chodím zásadně bez brýlí, takže si připadám poměrně pohledná. Přesvědčila jsem sama sebe, že nejde o rezignaci, ale o vyzrálost. Vlasy si už umím učísnout, kruhy pod očima zamaskovat a ve skříni mám už jen slušivé kousky oblečení, prověřené měsíci nošení. 

A protože rozhodně netrpím cibofobií - strachem z jídla; překonávám sama sebe, zvedám nohu na předposlední příčku, jednou rukou se chytám větve a ….hruška je moje! Koláč zachráněn, fobie zase jednou překonána. 

Stěžujete si rádi? Já moc. Neexistuje totiž lepší mezilidské tmelítko než taková dobře zvolená stížnost, se kterou souzní komunikační protějšek. 

Nicméně, není stížnost jako stížnost. V dnešní politicky a mezinárodně nestabilní době je záhodno vyhýbat se všem stížnostem týkajícím se politiky či migrační krize. Nikdy nevíte, jestli je protějšek stejně jako vy nenapravitelný sluníčkář či zda s vámi sdílí názor, ať si každý zůstane, tam kde je doma, a necpe se nám do Evropy. Při kritice domácí scény zase nevíte, zda mluvíte s příznivcem či odpůrcem vámi kritizovaného politika či strany. V nouzi si můžete vystačit s univerzálním : Stejně jsou to všichni zloději. Případně s již legendárním : Všetci kradnú. 

Lepší je ovšem zůstat na poli neutrálních, osvědčených stížností. Seznam témat je dlouhý a variabilní. Počasí nám letos poskytlo velmi mnoho příležitostí postěžovat si na dlouhé úmorné sucho a vedro, příliš pěkný a teplý podzim, či hnusné vlhké podzimní plískanice. Stejně tak nastávající zima slibuje mnoho zajímavých témat - od sněžení a mrazu až po přílišné teplo a nedostatek sněhové pokrývky. 

Jistotou je i mládež, která nás nikdy nezklame, a zůstává stejně drzá a nevychovaná jako generace mládeže předešlé. My si navíc můžeme postesknout nad palci přilepenými k displejům mobilů a neochotu mládeže udělat rychlejší pohyb s výjimkou pohybu palce po displeji. Ti odvážnější se mohou pustit na pole jůtjůberingu a prapodivných týpků pyšnících se záhadnými tituly jako motivátor, influencer či inspirátor.

Zdražování a nedostatek financí můžeme probrat s kamarádkou nad kelímkem kouřící kávy to go, zahlcenost prací a povinnostmi též poskytne nepřeberné množství společných stěžotémat, zejména pokud o nich můžeme diskutovat s kolegy v pracovní době. Kvalita jídla v restauracích a nedostatečný výběr mléčných výrobků v supermarketech mohou též oživit naše každodenní lamentace.

Radost ze sdíleného stěžování vám může překazit jen střet s nenapravitelným spokojencem. Nenechte se zviklat jeho/jejími argumenty, že většina světa by nám náš útulný, byť malý byteček, meníčko v restauraci, skříň plnou nekvalitních hadrů či malinový jogurt v ledničce nepokrytě záviděla. Neposlouchejte ani námitky, že naše politická situace se může jevit jako drama z pera absurdního dramatika začátečníka, ale v porovnání se situací v Africe či Asii si můžeme na naše politiky v klidu stěžovat a nečekat, kdy nás za to někdo strčí do pracovního tábora nebo nám dokonce usekne ruku, hlavu, nebo oboje dohromady. Pokud nás předtím netrefila do hlavy zbloudilá bomba. 

Tuším, že většina maminek si teď nad mojí naivitou poklepe na čelo, ale mateřská dovolená pro mě vždy měla být bodem zlomu. Konečně se zamyslím nad tím, co vlastně od života chci, urovnám si priority a sepíšu seznam přání pro příští léta. 

A protože moje dítko/ dítka budou pohodáři po tatínkovi a milovníci spánku po mamince, dostuduji i dva až tři cizí jazyky, po čemž toužím již léta, ale znáte to - pracovní vytížení a lenost mi to zatím neumožnily. A že už jsem nastudovala stohy příruček a zhlédla stovky videí, jak se jazyku naučit rychle a bez námahy!

Čtyřicítka se přehoupla, mateřská nikde, budoucnost v roli polyglotky je silně ohrožena. Přemítám, zda čekat s učením na důchod, ale vzhledem k tomu, jak vytížené jsou mí penzionovaní příbuzní, asi skončím u němčiny.

Nicméně, během svých krátkých těhotenských epizod jsem se na budoucí mateřskou pečlivě připravovala a nastudoval, kromě příruček jazykových, i příručky seberozvojové. A tak vím, že pracovat na sobě musí člověk v každém věku. A vzhledem k tomu, že moje kolegyně onehdá u kávy došla k závěru, že : "Hele, ona určitě bere nějaký antidepresiva, jinak by nemohla být tak vysmátá, ne? A taky dost přibrala. Moje sestra přibrala po antidepresivech 20 kilo!", rozhodla jsem se zapracovat na mém lepším já. 

Ano, přiznávám, někde se na mě kila nabalila. A protože před sebou netlačím kočárek jako omluvu pro svoji pomalou transformaci ve věstonickou Venuši, a břicho ani celulitida po nepovedeném porodu nezmizely, ba naopak, rozhodla jsem se pro začátek zapracovat na tělesné schránce. Ono pěkné ženské toho projde víc, než ženské chytré.  

Doma jsem našla tepláčky, které jsem před několika měsíci zasunula na dno šuplíku. Tepláky jsou bezva. V pase mají gumu... Oprášila jsem tenisky a na internetu nastudovala nabídku blízkého fitness centra. Upoutal mě body styling. Pohodové cvičení pro všechny věkové kategorie. Nenásilnou cestou zformujete problematické partie. Odhodlaně vyskakuji od počítače a problematické partie se zachvějí. Strachy, samozřejmě. 

Když je štěstí unavené, sedne i na vola. A tak se na těhotenském testu objevují dvě čárky i u nás. Sice ne poprvé, ale tentokrát už to bude tutovka. Protože smůlu už jsme si vybrali a do třetice všeho dobrého, no ne? Dvakrát se vývoj zastavil z neznámé příčiny, potřetí už se vývoj zastaví až za osmnáct let.

Během předchozích dvou těhotenství jsem byla cool těhule, co svůj stav neřeší. Ale teď, teď svůj stav řešit budu! Mám za léta nastudováno, tak přesně vím, co jíst, čemu se vyhnout, jak sportovat i jak efektivně meditovat, aby dítko po porodu bylo klidné a relaxované. Do stařičké empétrojky stahuji meditační hudbu pro těhotné a v obchodem plením regály s ovocem, zeleninou a mléčnými výrobky. Také zakupuji drahý preparát pro těhotné. A teď - embyjko rosť! Nepochybuji o tom, že z tebe bude génius! Jediné, čeho se odmítám vzdát, je můj ranní šálek kávy. Na ten si sáhnout nedám!

První dny jsem vzorová těhotná. Vyvážená strava, lehký pohyb, žádný stres. Po pár dnech mě ráno přechází chuť na kávu. No což, alespoň nebudu mít výčitky, že dítě bude vinou mnou zkonzumovaného kofeinu přehnaně hyperaktivní. Pak odchází i chuť na sladké, což kvituji s povděkem. Postupně odchází chuť na cokoli. Vůně jídla mě nutí vyhledat nejbližší toaletu. Nakonec jsem schopná pozřít jen rohlík s kouskem vysočiny a rajče. Občas jogurt. Drahé preparáty se urží v žaludku maximálně pět minut a vystupují. Holt tělo si musí poradit i s tím málem, co jsem schopná do žaludku protlačit. Manžel radostně poskakuje za dveřmi koupelny a ujišťuje se : "Zvracíš? To je dobře, jen zvracej."  Vlastně v této životní fázi zvracím ráda. Kdo zvrací, nepotrácí, jak pravil můj gynekolog.  Ze zdravotních procházek také pomalu sešlo, protože jsem ráda, že se doplazím z práce domů. Pupek roste, bují i celulitida a křečovým žilám se také začíná dařit dobře. Hurá.

Pár nervózních ultrazvuků a už jsem ve dvanáctém týdnu a za pár dní valím na první screening. Konečně se řadím mezi těhule…Pyšně sedím v čekárně  a vyvaluju břuch. No, ono to zvětšení asi nebude mít na svědomí jen těhotenství, ale i ty rohlíky udělaly své...

Na obrazovce se objevuje malý človíček. A euforie dosahuje vrcholu. O to prudší pád nás čeká. Miminko se nehýbe, přestávají se vyvíjet končetiny. Rozhodněte se, maminko a tatínku, jestli máte sílu na to vychovávat těžce postižené, nepohyblivé dítě. Nedokážeme se rozhodnout hned, chodíme od lékaře k lékaři a doufáme, že šlo jen o náhodu, že malá tvrdě spala a ultrazvuk ji neprobudil. Nejhorší měsíc života - jak se rozhodnout. Nevíme ani při posledním ultrazvuku, který nám jsou ještě ochotni udělat. Malá rozhodla za nás. Zastavil se vývoj plic i celého tělíčka. Naděje umřela. 

A tak se mi plní  přání, které jsem kdysi vyslala k Vesmíru - chci zažít, jaké to je být těhotná a chci si zažít porod. Vesmírná centrála byla asi v době přijímání požadavku trochu porouchaná... 

Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?

Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.

Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.

Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě.  Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.

Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...

Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva. 

Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.

Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu. 

Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se  mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky. 

Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice. 

Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel.  A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...

Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne,  mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší.  Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.

Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.

Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,

v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.

A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší  a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.

Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.

Patříte k těm, co chodí všude včas, nebo k těm, na které se většinou čeká, protože ať uděláte cokoli, stejně vyjdete z domu o deset minut později, než jste plánovali? (Maminky s malými dětmi z této ankety vyjímám, tam se odchody řídí úplně jinými fyzikálními zákony!)

Já jsem dochvilná. Nesnáším pocit, že jdu někam pozdě. A protože nemám absolutně žádný cit pro odhad času, chodím všude minimálně o pět minut dřív. Manželovi tím jdu neuvěřitelně na nervy. Patří totiž k vzácné rase lidí, kteří většinou dokáží svůj příchod načasovat na vteřinu přesně. A svým klidem zase vytáčí mě.

Zatímco já mám půl hodiny před odjezdem či odchodem kamkoli vše sbaleno, a horečně dodělávám nějaké životně důležité věci (myji hrneček, který jsem náhodou objevila na poličce v předsíni, zalévám umírající květinu), manžel si v klidu dopíjí kávu či řeší něco životně důležitého na Facebooku.

Patnáct minut před odchodem jsem již oblečená, podaří-li se, tak i učesaná, a lobuji za dřívější odchod – co kdyby se něco cestou stalo a pozdrželo to náš příchod. Manžel se se stoickým klidem zavírá do koupelny a začíná se sprchovat a mýt si hlavu. Za deset minut odchod jsem již obutá  a nervózně přešlapuji za koupelnovými dveřmi. Svěží manžel s mokrou hlavou vylézá s bedry ovinutými ručníkem, bere mobil a odchází na toaletu. Vzdávám to. Zouvám boty, beru knihu a čtu si, abych nemusela myslet na to, jak přijdeme pozdě. Za dvě minuty odchod se manžel zjeví ve dveřích. Obutý, oblečený, po sprše i dobře naladěný a vyzývavě se táže: „Tak už jsi hotová?“ Vzhlédnu od rozečtené knihy.

 Přestože ve skříní na ramínku visí několik krásně vyžehlených triček, manžel se naparádil (v lepším případě) do čerstvě vypraného, pomačkaného nebo (v horším případě) do nevypraného, ještě více pomačkaného, které našel někde v koutku u postele. Jdou na mě mdloby. Vyhodnocuji situaci. Jdeme-li do přírody, kde nehrozí, že by manželovi jelen s tchýňovskou výčitkou v hlase nabídl, že mu to tričko vypere a vyžehlí, když na to Karjuška neměla čas, tričko nekomentuji. Jdeme-li mezi lidi, tričko z manžela vášnivě servu a donutím ho obléci si jiné.

Vyrážíme se zpožděním. Někdy větším, jindy menším. Manžel pak ublíženě líčí, jak jsem ho na poslední chvíli nutila ke změně outfitu, a jak mi trvalo, než jsem se obula.

Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

Miluji Českou republiku. Ne, neděste se, nejde o pseudovlastenecké zvolání pravicového extremisty, nýbrž o vyznání vášnivé turistky. Zbožnuji českou krajinu, česká města, městečka i vesnice, boží muka u polních cest, české hospody a orosenou plzeň. A pokud ještě váháte, kam se v létě vypravit, dovolím si vám dát jeden tip na zapomenutou okrajovou část Vysočiny. Konkrétně oblast v okolí městeček Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou, kde jsme strávili krásné loňské léto.

Ubytovali jsme se u známých v Žirovnici, ale pokud bych si měla vybrat výchozí bod, zvolila bych k ubytování Kamenici nad Lipou.

Kamenice leží na půli cesty mezi Brnem a Prahou, Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Je to malebné městečko obklopené lesy, poli a lukami. Ráj pro rodiny

s dětmi i cyklisty. Nenajdete tu sice mnoho značených cyklostezek, ale pokud máte

k ruce mapu v mobilním telefonu, můžete si naplánovat výlet sami hustou sítí polních a lesních cest. Za cyklonávštěvu stojí vesničky Bozděchov, Bukovka a Betlém, kam dojedete po lesní asfaltce. U Betléma můžete ochutnat léčivou vodu z Vaňkovy studánky. 

Krásná cesta vede i k vesnici Častrov, přes Metánov na Lhotu-Vlásenici. Jednu

Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.

Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.

Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.

Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam  nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?

Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!" 

Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.

Podléháte módním trendům?  Nedá vám to a alespoň jednou musíte ochutnat tu báječnou a navíc zdravou tyčinku z reklamy? Nebo patříte ke konzervativcům, pro které je každá novinka potencionální hrozbou?

Nepotrpím si na módní výstřelky. Jít s davem je pod mou intelektuální úroveň. Ano, přiznávám, že mám ve skříni tričko s Eiffelovkou a lodičky tělové barvy, které mě příšerně dřou na patě. A ano, když jsem si kupovala ty oboustranné náušnice, bylo mi jasné, že se mi můj připláclý lalůček vyboulí a nebudu vypadat sexy, ale jako po příušnicích.  Když vidím úžasnou kosmetickou taštičku, kterou zdarma ke každému nákupu nabízí jeden drogistický prodejce, těžko odolávám.

Také jsem si chtivě pořídila intoleranci laktózy, ale věřte mi, že ne proto, protože dnes jsou všemožné intolerance tak populární a vypadám velmi trendy, když chci v kavárně kávu se sójovým mlékem.

Srkaje před poradou kávu se Zajícem (sušené sójové mléko, nebo se to alespoň tak tváří), všimla jsem si, že se před několika kolegyněmi na stole objevily velmi atraktivní barevné lahve naplněné čímsi. Když vedle mě usedla asistentka ředitele a mohutně si přihnula z jasně růžové nádoby, musela jsem se poptat, o co tady jde.

"Ty neznáš smůtýýýýý!" zvolala kolegyně a ostatní dámy se na mě významně podívaly a stiskly svá barevná pítka. "Smůtý?" ptám se nechápavě. Dámy si pítka přitáhly pevněji k sobě. Kolegyně se pustila do nadšeného líčení předností tohoto zeleninovo-ovocného zázraku. Zatoužila jsem mít také v kabelce barevnou plastovou lahev, jako správná moderní žena. A ukázalo se, že mám obrovské štěstí, protože kolegyně s oranžovou lahví má tip na výborný a levný smoothovač a může mi ho ihned objednat.

Za dva dny jsem si domu, trochu v rozpacích, přinesla ten svůj - krásný, bleděmodrý, s praktickou lahví to go. Potěšilo mě zjištění, že k přístroji je přiložena několikajazyčná brožurka s návody na výrobu elixírů. Po zevrubném prozkoumání jsem zjistila, že recepty jsou ve všemožných ugrofinských jazycích a dialektech blízkého východu. Byla jsem schopna rozluštit jen slovo smoothie a to ne ve všech jazycích.

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.

Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

Pokud máte rádi kočky, se všemi jejich vrtochy, snaze působit důstojně, ačkoli se jim to občas nepodaří, pak je toto video právě pro Vás. Pro mě je to zvedač nálady číslo jedna!

Varování! Silně návykové!

Miluji rodinné sešlosti. Jsem od přírody stádní tvor a nejspokojenější jsem, když jsou všichni pěkně pohromadě v obýváku a pojídají moji vyhlášenou sekanou. Až na raw sestřenku Jitku, ale té nasypu do misky semínka a spokojeni jsou všichni.

Tuto vášeň jsem podědila po mé mamince. Ta je vyhlášená organizátorka a dokáže zkoordinovat mega akce typu "Setkání příbuzných po padesáti letech". Bohužel, maminka miluje i dávání a přijímání dárků. Neodvážíme se nekoupit na Valentýna červené růže, ačkoli žádné z dětí Valentýna se svojí polovičkou neslaví. Na Mikuláše na nás čeká punčoška s obligátním uhlím a sladkostmi.  

A protože maminka razí heslo, že dárek má potěšit a nikdy to nesmí být nic užitečného, jdou na mě mdloby pokaždé, když pro ni musím nějaký ten prezent vybrat. A když vím, že ona vybírá nějaký pro mě. Od chvíle, kdy objevila server Nejlepší dárky, třesou se mi ruce pokaždé, když dárek vybaluji. Už máme doma zaručeně pravé  lávové kameny, které se ale nezahřejí ani po hodině vaření v horké vodě, samochladící půllitr, sadu panáků ve tvaru lebky, srandovní toaletní papír, svítící tkaničky, drbátko (to je náhodou super), magickou kostku (dodnes jsem nepochopila, k čemu to je), solničku ve tvaru kočičky.... Mohla bych jmenovat ještě asi tisíce dalších roztomilostí.

A co je nejhorší, tyto roztomilosti nelze zařadit do kategorie "recyklovatelné dárky". Protože maminka při návštěvách občas vyžaduje, abychom její dárky používali. Nemám tedy odvahu poslat je dál. Ovšem u dárků od kamarádek a kolegyň jdou rozpaky stranou a co nevyužiji, pěkně zabalím a dárek putuje o dům dál. Už ke mně takto zpátky doputoval extrémně roztomilý svícínek s prdelatým andělíčkem. Udělala jsem i faux pas, protože jsem tetě Janě věnovala tělové mléko s vůní levandule, které ona před několika měsíci věnovala mně. Snažila jsem se ze situace vybruslit rafinovaným tvrzením, že mě to mléko tak nadchlo, že jsem jí zkrátka musela koupit to samé, ale nejspíš mi na to nenaletěla. Od té doby jsem od tety Jany nedostala ani snítku levandule. Bohužel obliba levandule v mém okolí stoupá. A mně je čím dál trapnější všem říct, že mě z toho smradu bolí hlava a že mi vlastně už několik let většina kamarádek dává dárky, které nemůžu ani cítit. A tak recykluji. Od trapasu s tělovým mlékem si vedu deníček:

dostala od : komu dám dál.

Se sourozenci a švagrovými jsme dárky zrušili. Dostávají je jen děti, což nás, bezdětnou tetičku a strýčka, trochu diskriminuje, ale tu lahev, co bychom dostali, si koupíme sami. A vybereme si, na co máme chuť! A protože jsme tetička se strýčkem osvícení, zásadně své synovce a neteře obdarováváme edukačními hračkami či dobrou knihou. Což ve mne zrovna vyvolalo zapadlou vzpomínku na Vánoce v osmdesátých letech minulého století. Čekala jsem krásnou dlouhovlasou panenku, vybalila jsem Sbírku úloh z matematiky a Praktickou cvičebnici pro školáky. Letos asi koupím něco méně výchovného. Nerada bych svým malým příbuzným zadělala na nějaké trauma.

Rozhodla jsem se napsat průvodce alternativní medicínou. Vždy, když někdo zjistí, že naše bezdětnost není způsobená moji nezdravou touhou po kariéře, ale línými spermiemi a ještě línějšími vaječníky, vytáhne z rukávu zaručenou radu. Zkus tibetskou medicínu, kineziologii, regresní terapii, kraniosakrální terapii, EFT, dianetiku (To jako vážně? Scientisty?), andělskou terapii, urinoterapii, fytoterapii, Bachovy kapky, bioterapii...  Kup si ptačí jeřáb, kontryhel, maliník, ostružiník, ptačí zob, Zdravé miminko, Šťastné miminko, Veselé miminko, Zoufalou neplodenku....A na zklidnění nezapomeň meduňku. A musíš opravdu chtít otěhotnět, jinak se to nepovede. Jde mi z toho už hlava kolem. A hlavně na to nemysli.

Musela bych být plodná do 70, abych všechno stihla vyzkoušet! Ale protože čas kvapí, zkouším, co to dá. Ráno si zacvičím hormonální jógu, v poledne Mojžíšovou, večer provedu meditaci. K tomu vypiju asi 5 litrů různých bylinkových čajů, takže v noci se musím několikrát vyhrabat z hromady léčivých kamenů, kterými jsem se obložila. A pokaždé, když se opět vrátím do postele, nezapomenu na pozitivní afirmaci.

Ale jinak na "to" vůbec nemyslím 🙂 Tak mi to, prosím, při každém setkání nepřipomínejte soucitnými pohledy a novými radami. Já vím, že to se mnou myslíte dobře a chcete mi pomoct, ale protože nevíte, co prožívám, tak mi tím spíš škodíte.

Cítím se potom jako neschopná hysterka, která si nedokáže srovnat vlastní psychiku a vlastně si dítě až tak moc nepřeje.

(Napsáno poté, co jsme do sebe vrazily u dveří reprodukčního centra s kolegyní, která bydlí poblíž. Následovala 20min cesta autobusem plná dobře míněných rad. Musela jsem si dát na firemní toaletě panáka, abych se z toho přívalu dobré vůle vzpamatovala...)

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Znáte to. Probudíte se ráno a ten divný pocit je tu s vámi. Všude, kam se pohnete. Otráví vám koblížek k snídani a sušenku ke svačince. Kdyby ten nebohý gentleman v trolejbusu věděl, co způsobí. Když jsem se nad něho včera elegantně zavěsila na tyč, hbitě vyskočil a se zvoláním: "Vy jste těhotná! Přece nebudete stát!" mi uvolnil místo. Mé hrdé já asi sekundu uvažovalo o odmítnutí. "Kdepak, já nejsem těhotná! To mám jen takový pupek!" Mé racionální já se rozhodlo na hru přistoupit. S úsměv jsem usedla na sedadlo a pohladila pupek. Snad nedojde na diskuzi o  pohlaví dítěte🙂

A dnes na mě důsledky rytířského činu naplno dopadly. MUSÍM SE SEBOU NĚCO UDĚLAT. Nejlépe konzumovat jen samé zdravé potraviny a do práce nejezdit trolejbusem, ale běhat. A nebo zkusím nakouknout do šatníku. Někde tam přece musí být halenka "břicho pryč". Během zkoušení všemožných módních kreací se depka prohlubuje. Nefunguje ani kouzelná halenka.

A tak, s margotkou v ruce, zapínám notebook s odhodláním najít tu nejlepší dietu pro Karju. Ale znáte to - čeknu fejsbůk, email, koníka... A vyskočí na mě podzimní výzva. Margotku dojídám již s klidem. Protože nějaké velké břicho mi nemůže přeci zkazit den. Žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, mám kde bydlet, kde pracovat, vedle sebe fajn chlapa. Mé tělo za poslední dva roky dokázalo zpracovat několik hormonálních stimulací, nepovedené těhotenství a pár ošklivých viróz. To vypouklé bříško je malá daň za to, co zbytek těla zvládl. A i když se teď možná utápím v lehké depce, jsem vlastně spokojená. Vlastně jsem vděčná za to, že si můžu dovolit v depce se trochu počvachtat. Kdybych utíkala z Alepa, bojovala o holý život, denně se strachovala, co dám jíst svým dětem, bojovala se zákeřnou nemocí, asi bych na takové smutnění neměla moc času...

Takže modrý koníku, děkuji🙂

#mk_academyblog  #podzimni výzva