Často vzpomínám na své těhotenství a snad ještě víc na ten čas po porodu a celkově na Maverickův první rok života. Na svůj první rok jako maminka. Jak jsem se poučila... Co jsem tehdy udělala “špatně” a jaké “chyby” už bych nechtěla zopakovat. Dala jsem to do uvozovek, neboť je to subjektivní a vlastně kvůli jistým přešlapům a omylům jsem chytřejší a poučená pro případné druhé dítko.Možná se v tom najdete a budete se mnou v mnohém souhlasit a třeba také nesouhlasit. A co bych příště udělala jinak?
INFORMOVALA BYCH SE O ČTVRTÉM TRIMESTRU
V naší společnosti se hodně soustředíme na těhotenství a není tedy divu, že prvorodička se může cítit ztracená v tom, co přijde PAK. Méně bych se soustředila na to, jestli je moje dítě velikosti mrkve nebo brokolice, a raději bych si našla kurz, který připraví rodičku na šestinedělí a i dobu po šestinedělí. Možná jste slyšely termín čtvrtý trimestr (první cca 3 měsíce), což je pro spoustu rodičů náročná doba, kdy se mohou objevit potíže s kojením, bříška, spánková deprivace, baby blues, úzkosti, deprese a atd. Ono je teda pravda, že ani ta sebelepší příprava vás nemůže dokonale připravit, ale prostě mohla jsem udělat víc. Asi jsem tenkrát měla pocit, že to nějak zvládnu, že těhotenství je ta nejtěžší doba....no, dobrý směji se s vámi. Hlavně bych se informovala mnohem víc v oblasti poporodní deprese a neřikala bych si, že já přece budu v pohodě, že se na miminko těším a mě se to netýká...
ZAKÁZALA BYCH NÁVŠTĚVY
Ještě jsem ani nebyla převezena na pokoj po císaři a už na mě u dveří čekala návštěva. Ano, svolila jsem k tomu, dnes bych si ten první den s novým miminkem užila jen ve třech - já, manžel a miminko. Už bych se nechtěla s nikým dalším dělit o PRVNÍ den na světě našeho dítěte. To samé doma. Tady se často lidé tak nějak sami pozvou a chtějí se podívat na miminko. Což chápu, ale pamatuji si, jak jsem měla stres z toho, že to dítě nekazí, nebudou mu umět držet správně hlavičku a atd. Cítila jsem se tak nějak povinně na tom gauči sedět a tlachat s návštěvou, i když jsem chtěla být zalezlá v pokoji a odpočívat s miminkem.
ODPOČÍVALA BYCH, KDYŽ NOVOROZENĚ SPALO
Záměrně neříkám, že bych spala, když dítě spí. Někdy ten spánek prostě nepřicházel. Pamatuji si, jak jsem ale vytírala podlahu, prala prádlo a vařila, když malý Maverick spinkal. Měla jsem potřebu všechno stihnout, přestože jsem vlastně chtěla zavřít oči a jen tak vypnout. Příště mi bude stav mého domu tak nějak jedno, protože to FAKT není důležité. Už jsem nakousla ty návštěvy. Když se můj muž vrátil zpět do práce po otcovské dovolené (v jeho případě pět týdnů), lidé mi nabízeli, že mi třeba uklidí, uvaří, vyperou. Bylo mi trapně a odmítala jsem to. Od té doby jsem se ale poučila a nabídla stejné "služby" novopečeným maminkám, kterým to pomohlo a ulehčilo den. A mně to udělalo radost, že jsem jim mohla pomoc.
JEDLA BYCH LÉPE
Přiznání...kila po porodu jsem shodila rychle a shodila je nezdravě. Neměla jsem chuť jíst. Uvařit jídlo byl nadlidský úkon. Dnes si říkám, že jsme si měli ledničku naplnit ovocem, které jsme už předem naporcovali, udělat jídlo do krabiček, případně objednat z restaurace zdravé, chutné a výživné jídlo. Už bych nežila na kávě a “co se uloví”. Tohle bude úloha pro mého muže, kdy já budu krmit miminko a on zbytek rodiny. Také bych neflákala pití vody a vitamíny.
NEZPOCHYBŇOVALA BYCH SVOJE ROZHODNUTÍ
Dávat maminkám rady a to ještě nechtěné jistě k mateřství patří. Často jsem slyšela rady, které si navzájem odporovaly. Měla jsem pocit, že ať dělám co chci, tak si stejně na tom někdo něco najde. Např. nepoužívej dudlík, to je pak pro ně zlozvyk VS. používej dudlík, je to prevence proti SIDS. Přitom pořád se opakuje, jak je každé dítě jiné, tak je logické, že i každá maminka je jiná. Spousta žen cítí, co by měly dělat, ale bohužel tlak společnosti je často zvyklá. Jsem alergická na věty: "Za nás se to dělalo takhle. Vy jste také dostávali xyz a nic se vám nestalo. To takhle nesmíš dělat, poslouchej mě, já jsem vychova (doplň číslo) dětí."
NESTRESOVALA BYCH SE TOLIK SPÁNKEM PŘES DEN A REŽIMEM
Maverick spal poměrně dobře přes noc, samozřejmě nebylo to vždy konzistentní, prošli jsme si spánkovou regresí/progresí. Ovšem jakmile přišlo na spánek přes den, tak jsem byla jako posedlá rutinou, která sice fungovala, ale také mě v mnohém stresovala. Plánovala jsem si den podle jeho spánku, bála jsem se někam jít, aby mi náhodou neusnul v autě, vždyť přeci MUSÍ spát doma. Byla jsem jako na trní, když třeba vynechal jeden odpočinek nebo spal méně či déle. Hned jsem zpanikařila a bála se, že nám to rozhodí noční spánek. Ačkoliv nemám nic proti rutinám, spoustě rodinám to takhle vyhovuje, že mají zaběhnutý režim, tak občas z toho vybočit není žádná tragédie. Když rutina, tak flexibilní. Po několika měsících jsem z toho slevila a dost se mi ulevilo. Moje náplň dne potom nebyla jenom o spánku a jeho režimu.
NEŘEŠILA BYCH TOLIK (NE)KOJENÍ
Věčné téma, že. Nemám úplně úspěšný příběh o kojení. Tenkrát mi to sebralo tolik energie, hrozně jsem si všechno vyčítala. Věta “proč nekojíš?” by měla být snad zakázaná. Do budoucna si dávám závazek o krmení dítěte vůbec nediskutovat. Druhé dítě bych chtěla kojit z prsu, ale také vím, co mi to udělalo se psychikou a ne nadarmo se říká, že spojené matky mají spokojené děti. Vlastně mi přijde, že my ženy řešíme tak strašně trápení z kojení, protože někdo jiný nám do toho mluví a říká nám, co máme dělat.
DĚLALA BYCH ROVNOU METODU BABY LED WEANING
Baby led weaning, BLW nebo jídlo do tlapky jsou tři různé názvy jedné věci. Pokud jste o tom neslyšela, tak je to metoda krmení dětí, která je založena na tom, že se přeskakují pyré a kašičky a rovnou se jde na větší kousky jídla (vařená mini karotka, brokolice, měsíček avokáda a atd.) BLW jsem původně chtěla dělat hned, pak jsem ale zaváhala a začala dělat pyré jako na běžícím páse. Kéž bych svému dítěti věřila, že zvládne BLW. Nic proti klasické kašičkové metodě, ale když jsme začali dělat BLW tak sice byl větší nepořádek, ale vlastně se mi líbilo, že to jídlo zkoumá, přemýšlí o tom a sám se i krmí. Navíc, jídlo v prvním roce je příkrm k mléku a ne jeho náhrada, takže vlastně není TAK důležité to dítě nakrmit normálním jídlem, mnohem důležitější je se seznámit s jídlem a jeho texturou.
PŘESTALA BYCH SE SROVNÁVAT S OSTATNÍMI
Asi je to opět takové “postižení” nás maminek, že si neustále myslíme, že ta druhá má lépe srovnanou domácnost a všechno stíhá. Jenže pak člověk vidí, jak jsme každá v jiné situaci. Někdo má třeba víc hlídání, paní na úklid, dítě, které se samo zabaví a atd. Realita je taková, že moje dítě nebude malé věčně a teď je to více či méně o hraní a neustálé pozornosti a jednou budu mít čas na další věci. Někdy strašně moc přemýšlím o zítřku a stresuji se tím, co musím zvládnout. Být matkou v domácnosti je ale práce na plný úvazek a není to žádná flákačka.
A co vy? Co byste udělaly jinak? Z čeho jste se poučily?
Tady s mužem sfoukáváme svíčku na Maverickově dortu. A vlastně to bylo i tak pro nás. Přežili jsme ve zdraví první rok jako rodiče.
Já už druhé mimčo mám a je to přesně jak říkáš .... U prvního bych se lépe připravila na dobu po porodu a hlavně na kojení, u prvního jsem si naivně myslela,dám prso a tečka hahaha,tak to opravdu nešlo a Honzík byl na UM, u Lucinky by to dopadlo podobně,ale já to nevzdala a kojim a miluji to .... Pak bych se vykašlala na srovnávání s ostatními, po kojení přišly otázky - kojim jen z jednoho,neměla bych z obou stačí ji to atd....
Návštěvy - Lucinka se narodila v době covidu a byly hodně omezené návštěvy v nemocnici a mě to taaaak vyhovovalo, u prvního se k nám každý nakvartyroval a mě to hrozně psychicky deptalo.... Teď jsem řekla,že to tak nechci ...
A odpočinek - dělala jsem to samé - malý spí,honem uklízet 🤦 u Lucinky jsem dělala první týden to samé - honem uklízet a to jsem byla též po CS, teď na úklid prdím,už to pro mě není priorita s klidně si s dětmi taky lehnu .....
První měsíce u Honzíka jsem byla strašně ve stresu,škoda,že člověk nemá ty zkušenosti už i u prvního 🙂 🙂