Potřebuju nějake terapeutické okénko.
Jak se vyrovnat se SMRTÍ a alespoň částečně se na ní připravit? Momentálně řešíme úmrtí v rodině (přítelův strýc) a tak nás to přivedlo do situace, kdy si říkáme, že je na jednu stranu hrozný štěstí, že naše děti mají všechny babičky, dědečky a i prababičku, se kterýma mají naprosto úžasný vztah a trávíme všichni dohromady hodně času. Ne druhou stranu si budou muset (a my samozřejmě taky) projít tím koncem se všema. Oba si teď procházíme nějakým uvědoměním, jak strašně těžký bolestný to bude. Máte nějaké berličky, které vám pomáhají tohle téma zpracovat? Nějak se té smrti ve společnosti myslím vyhýbáme a pak nás to všechny zasáhne těžce nepřipravené. Co mám děti, tak to na mě samozřejmě působí ještě mnohem víc. Občas si představuju, jaká ta situace bude, až nastane. Říkám si, jestli je to nějaký způsob obrany, jak se na to vlastně nějak připravit🤷♀️Jediné co mi občas pomáhá ulevit tomu strachu je, když si říkám, že už třeba mohl nastat ten den, kdy to pro někoho z nás zkončí, ale to že jsme tu je vlastně takový dar navíc a že si každého takového dne musíme hrozně vážit.
Jak to máte vy, kdo jste si už takovými bolestnými obdobími prošli a podařilo se vám vystavět si nějakou obranu?
Mě osobně pomáhá mluvit. Vzpomínat na to hezké, klidně si u toho pobrečet. Bohužel v mojí i manželově rodině je to obrovské tabu, o smrti (a o zemřelých) se nemluví. Manželovi zemřela před dvěma lety milovaná babička, v podstatě ho vychovala. Jenže tím jak je poznamenaný rodinou, tak si to v sobě strašně dlouho držel a až teď si to tak nějak zpracovává 😟
Ze zkusenosti, pripravit se nelze, zasahne te to tak jako tak...od detstvi jsem se snazila pripravit, ale proste to nejde... Jen pak to proste prijmout, melo to tak byt a naucit se s tim zit... Nedelat z toho tabu, ale i s detma o tom mluvit, kdyz na to tema prijde rec, ze to k zivotu proste patri... Hledat i na tom spatnem, to pozitivni... Ja si vzdy nasla, ac to zni treba blbe...
neda se na to pripravit. Vloni nam zemrel tchan na prochazce v lese (akutni infarkt) manzel s kolemdoucimi bezuspesne ozivovali, ja s dcerou byla dal, aby to nevidela. Vrtulnik, sanitka, hasici, to vsechno videla. Rekli jsme ji, ze se dedovi udelalo spatne a jede do nemocnice, az druhy den jsme ji rekli, ze bohuzel umrel (sel do nebicka). Pro nas dospele to byl obrovsky sok, nejlip to
vzala dcera (7 let) - Deda uz je v nebicku, ma tam pohodicku, televizi, kaficko, cigarko a diva se na nas. A v tomto duchu se o nem bavime a vzpominame dodnes, rekneme si ze se nam styska az prijde cas, ze se zase vsichni setkame.
Tohle taky v sobě hodně řeším. Jak sama, tak jak to uchopit případně u dětí.
A minuly rok jsme přišli o psa, který byl člen rodiny. Jako naše první dítě. Naše děti ho milovaly. A my se rozhodli, že nejlepší bude, prožít si to všichni společně.
Takže veterinářka přijela s injekcí k nám domu, my se s pejskem dvě hodiny před tím loučili, všichni jsme plakali, bylo to strasne těžký a krásný zároveň.
Na samotné uspání nakonec kluci šli pryč (jejich vědomé rozhodnutí). Ale měli šanci se rozloučit, přijmout to.
Doteď si prohlizime fotky, vzpominame na to krásný, na ty jeho lumpárny apod.
A kluci začali i na smrt pohlížet jako na součást života. Ze proste přijde.
A budeme se snažit to takto prožít i při nějaké události s blízkými. Hlavně mluvit. Nenechat to být. To je podle mě cesta.
Je to tezky. Loni o vanocich mi necekane zemrel tata, 65 let... porad to v sobe nesu. Byla jsem tehdy v patym mesici, myslim, ze se nam to promitlo i do prvnich narocnych tydnu se synem. Nejsem moc schopna o tom mluvit, o tom, ze uz tu neni a nebude a neuvidi moje deti vyrustat a nezavola mi. Jsem schopna vzpominat, resila prakticky veci co se tyce pozustalosti. A byla jsem nepripravena, necekala jsem, ze budu ve 30 tohle muset resit. "Nastesti" byla starsi dcera v te dobe jeste mala, ze to nevnimala a nemusela jsem to nejak vysvetlovat. Ja teda obecne nerada resit nejaky pocity, radsi to mam v sobe, premyslim, a kdyz chci, tak se nejak podelim se segrou nebo manzelem. Podle me se pripravit neda...
Myslím, že připravit se na to úplně nedá. Děda umřel náhle, bylo to hrozné, ale tak nějak definitivní a hlavně šok. Teď nám velmi pomalu umírá babička, už 4 měsíce je to jako na houpačce, ale víme, že naděje na vyléčení není, teď je to jen otázka odolnosti jejího těla. Myslela jsem, že smrt mám jako téma v sobě zpracované, nemám, protože se blbě zpracovává něco, co obchází kolem, ale není definitivní. Každé zlepšení je naděje v srdci, i když hlava ví, že to vlastně ani není zlepšení, je to jen oddálení konce. Člověk má na jednu stranu radost, že smrt ještě nezvítězila a babi bojuje a ona žít chce, je ji 70, na druhou stranu má bolesti a trápí se. A máme strach, velký strach, jaký ten konec vlastně bude. A já s lékaři mluvím téměř denně, jsou dny, kdy si říkám v duchu prd víte, ona se jen tak nevzdá a dny, kdy se totálně sypu a jen brečím a mám šílený strach.
Četla jsem Moje milá smrti a přišlo mi to sice do zančné míry nápomocné, ale do značné míry přitažené za vlasy. Nevěřím, že někdo umře proto, aby mě někam posunul. Pomáhá mi vědomí, že je to normální běh věcí, že pro mě je to konec světa, ale ten se normálně točí dál a vůbec nic se pro něj nezmění. A tak tomu dát čas, protože člověk si zvykne. Připravit se na to podle mě nedá, protože milovaný člověk vždycky umře moc brzy. Ještě aspoň pár dnů, aby člověk dořekl, znovu obejmul, dal další pusu... Jen se snažím nikdy neodbývat loučení, abych pak aspoň toho nemusela litovat. Protože loučení s mrtvým mi připadá jako taková berlička, slabá náplast za rozloučení s živým.
Na smrt se asi připravit nedá. Taky máme nemocnou babičku, 88 let. A desim se toho, že to může každou chvíli přijít 😞 Občas jdeme s dětma na hřbitov zapálit svíčku jiným příbuzným a pak si o tom povídáme... Že se to může stát a že pak na nás ten zemřely bude koukat z nebe... Co víc dělat...
My tedy o smrti normálně mluvíme. Dětem ji prezentujeme jako něco přirozeného a běžného co do života patří. Když koukáme na pohádku ve které umře maminka a oni se mě zeptají jestli taky umřu, na roviny jim řeknu, že někdy ano, že každý umře. Ale víc to nijak citově nehrotím, takže to berou jako fakt. Stejně tak kolikrát koumáme vypadlé ptáče z hnízda. Když mi umřela babička, s kluky jsem si sedla a vše jim v klidu řekla a zvládli to naprosto skvěle.
Také máme doma jeden svícánek. Je to náš svícánek vzpomínání. Když si na ni vzpomenou a řeknou, že je jim smutno. Jdeme ho zapálit a vyprávíme si o babičce, stejně tak občas zapalujeme jen tak a povídáme si při tom o dalších předcích kteří už nežijí.
Smrt u nás doma není tabu, mluví se o ní a díky tomu ji i mnohem lépe přijímáme.
Ja se se smrti setkavam uz od malinka….umrel mi tatinek v necelych 6 letech… byla jsem u 2 tragickych umrti a to me asi pritahlo k tomu, ze zachranuji lidske zivoty. Pred 2 lety mi odesla moje nejmilovanejsi osoba, do posledni chvile jsem ji drzela za ruku. Boli to, clovek si musi projit vsemi fazemi a hlavne se musi rozloucit… Pak uz jen mluvit, nedusit to v sobe….Umet uzavrit trauma….
Mluvit a vyplakat se. Nedusit to v sobě. Nám velmi pomohl mobilní hospic, když jsme měli umírající babičku doma. Podpora od nich. Cítila jsem dokonce štěstí a hrdost, že máme babičku doma, že umře u sebe ve své ložnici. Připravit se na to nedá, prostě vždy je to šok, někdy větší někdy menší. Ale mluvit o tom pomáhá dokonale. Naše babi je v nebi 6 měsíců a dcera o ní pořád mluví, pořád to probíráme. ❤️
Je to strašně náročné, no. Mě u toho pomáhá několik věcí. Když mi cca ve 25 letech zemřela babička, tak to pro mě bylo první setkání se smrti blízkého. A nejvíc mě oslovila myšlenka, co mě napadla, že čím víc lidí je smutných, tím víc kvalitní ten člověk život žil. Pak mi pomáhá i to, ze si uvědomim, že ti stáří lidé už mají "svoje odzito", většinou to sami berou věcne, jsou připraveni, smíření, věcí uzavřené. Hrozne mi přijdou ry úmrtí mladých rodičů, dětí, atd., kdy jsou jakoby násilím odtržení od života a ještě to obrovský ovlivní ty blízké kolem. S tím mám velký problém se smířit. A ty děti, to je prostě nejhorší. Jinak s dcerou (něco přes tři roky) jsme teď měli první jakoby rozhovor o smrti. Ptala se na manželovi rodiče, řekla jsem, že už nežijí, že je už nikdy nemůžeme potkat. Ona, že jsou tedy někde hrozne daleko. Úplně mě to zasáhlo, jak dětským rozumem a duší to naprosto přesně popsala.
Pro děti je úžasná kniha Když dinosaurům někdo umře.
Téma smrti je v naší společnosti pořád tabu. Doporučuji se tomu tématu nevyhýbat. Strašně zapůsobilo období komunismu, kdy se umíralo v nemocnici, o samotě. Celá generace se tak nesetkala tváří tvář se smrtí (povětšinou, samozřejmě jsou výjimky, myslím to obecně).
Co mám taky vypozorované, jednodušeji se odchází lidem věřícím ( náboženství není podstatné). A samozřejmě pokud mají urovnané vztahy v rodině.
Mě pomáhá myšlenka, že jsme na tomto světě nějaký čas, ale tím Cesta nekončí, půjdeme někam jinam... Snažím se neodchazet z domu rozhadana, každý večer říkat svým nejbližším, že je miluju. A žít tak nějak poctivě a s čistým štítem.
Ještě taková vsuvka. Pracuji v hospici a zdejší paliativní lékaři zas mají "problém", že jejich děti jsou ohledně smrti až moc otevřené, což například ve škole dělá zajímavé situace 😉
@aguu Mužu se zeptat, co to znamená, že jsou děti k smrti az moc otevřene? Jakože o tom nějak naturalisticky povídají? Protože já s tím docela bojuju, jak dceři podat různá "tabu" témata. Sama racionálně chápu, že jde o přirozene součástí života a chci s mluvit o všem, ale prostě je to pro mě těžké. Tak by mě zajímalo, jak to mají děti jakoby naopak.
@biciklissie třeba jednomu lékaři syn nakreslil ve škole obrázek co dělá tatínek. Tatínek seděl za pracovním stolem a za ním stála smrtka s kosou.
Se smrtí pracují i některé dětské knihy, Bratři Lvi srdce, i Harry Potter.
Zkus knihu Moje milá smrti.