Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Jestliže váháte nad tím, zda je právě vaše dítě obézní, nebo má jen nadváhu, můžete využít takzvaný Body Mass Index (BMI). Jednoduše ho vypočtete pomocí vzorce

hmotnost [kg] / (výška [m])2

nebo si můžete práci značně ulehčit a využít nějakou z online kalkulaček pro výpočet BMI. Normální hodnota je mezi 19–25 BMI. Mějte však na paměti, že Body Mass Index je pouze orientační, zvláště u dětí se může realita a výsledek výpočtu lehce lišit. Přesnější posouzení tělesné váhy provede lékař, ten ve výpočtu zohlední i další parametry, jako například věk, pohlaví, typ postavy, objem svalů apod.

Obezita u dětí a její rizika

Obezita u dětí je ještě rizikovější než v případě dospělých, protože děti jsou stále ve vývinu a obezita tak může způsobit nejen fyzické obtíže, ale také psychické, které jsou zvláště u dětí s obezitou velmi propojeny. Navíc si dítě často stravovací návyky zafixuje, takže je pro něj velmi obtížné v budoucnu začít žít zdravě a přejít na zdravý životní styl.

Držení těla

Častým rizikem obezity u dětí ve vývinu je negativní vliv na pohybový aparát. Nadváha nadměrně zatěžuje celou kostru a klouby, velmi často tak dochází ke špatnému držení těla, od kterého se mohou odvíjet další problémy. Navíc dítě s obezitou prakticky nesportuje, protože sport pro něj představuje obrovskou zátěž. Dostavuje se svalová ochablost, která má opět fatální vliv na držení těla, ale také v mnoha případech na pohyblivost.

Dýchací obtíže a srdce

Pokud dítě nemá žádnou fyzickou kondici, velmi často se potýká s dýchacími obtížemi. Při jakékoli fyzické aktivitě, klidně i při chůzi do schodů, je nadměrně zatěžován jeho krevní oběh, zvláště pak srdce, které je navíc oslabeno zvýšeným cholesterolem.

Tělo se tak ve velmi nízkém věku musí vypořádat s obtížemi, na které mnohdy není vůbec připraveno. A nakonec, všechna tato zátěž se projeví ve stáří. V neposlední řadě způsobuje obezita další onemocnění, jako třeba cukrovku, vysoký tlak, vysoký cholesterol, problémy s trávicím ústrojím, a mnoho jiných. Velmi často se objevují i kožní problémy – ekzémy, akné, strie.

Poruchy příjmu potravy

I když to může na první pohled znít až paradoxně, dalším rizikem obezity je vznik poruchy příjmu potravy. Ano, i obézní děti mohou trpět poruchou příjmu potravy. Název sice sám o sobě napovídá, že postižený v tomto případě není schopen přijímat potravu.

Ovšem mezi poruchy se řadí také nadměrné přejídání, noční přejídání nebo třeba kontinuální jedení. Všechny tyto poruchy samozřejmě zapříčiní obezitu, protože příjem energie převažuje výdej.

Jak se tedy poznají obézní děti, které trpí takovouto poruchou?

• jedí až do nepříjemné plnosti (přejídání)
• konzumují velké množství jídla i bez pocitu hladu
• jídlo konzumují velmi rychle
• velkou část denního příjmu konzumují po večeři
• v noci se budí a mají potřebu jíst

Všímejte si těchto signálů, které poukazují na možnou poruchu příjmu potravy. K rozvinutí poruch potravy přispívají také diety, které dětem „naordinují“ rodiče, aby nějak redukovali jejich tělesnou hmotnost.

V mnoha případech však může takové, na první pohled neškodné opatření velmi ublížit. Nejen, že často způsobuje ještě větší přejídání, ale také spouští pocit viny a deprese po každém jídle. A odsud je jen krůček k mentální anorexii nebo bulimii.

Psychické problémy

Právě psychické problémy jsou s obezitou velmi těsně spjaty. Jak už bylo naznačeno, mohou být spouštěčem dalších, často ještě rizikovějších onemocnění, které opravdu ohrožují život. Může za to především posměch, kterému je obézní dítě v kolektivu ostatních dětí vystaveno a nedokáže se přes něj přenést, což může způsobit až trauma.

Takové dítě nemá prakticky žádné sebevědomí. Posměch a vyčlenění z kolektivu, pocit viny a znechucení vlastním tělem často vede až k mentální anorexii, bulimii a jiným poruchám.

Obezita a hyperaktivita u dětí

Obezita a hyperaktivita jsou dva rozdílné termíny, ale nemají k sobě zase tak daleko. Nedávný průzkum provedený na poměrně velkém vzorku dětí ukázal, že právě hyperaktivní děti mají sklon k obezitě. A stejně tak obézní děti mohou být hyperaktivní.

U prvních za to mohou převážně dospělí, protože neposedné děti často uplácí sladkostmi, aby je alespoň na chvíli uklidnili. Zároveň samotné děti jedí, když zrovna nevědí, co mají dělat, když se nudí.

U obézních dětí je příčina ještě jednodušší. Samozřejmě za to může přebytek energie, kterou tělo na základě přijatého jídla vytvoří, ale děti pak nemají žádnou aktivitu, kde by ji zužitkovaly.

Mohou za to především cukry ze sladkostí, z limonád, ale i obyčejného jídla.To způsobuje především poruchy pozornosti, ale také celkovou hyperaktivitu. Samozřejmě to neplatí vždy, ale lékařské studie ukazují, že je to jedna z příčin.

Jakým potravinám se raději vyhnout

Vyhnout se nezdravým potravinám, které nepřímo způsobují obezitu a nadváhu, je skvělou prevencí. Především by vaše děti neměly konzumovat v nadměrné míře tyto pochutiny.

Moc ráda chodím ke kadeřníkovi. Přímo to zbožňuji. Čas od času potřebuji změnu a u vlasů je nejlepší, že rychle rostou, takže změna není trvalá, pokud by se nepodařila (i když nějaký čas bude silně vidět 😀 ).

Já byla naposledy na barvení a stříhání minulý rok v březnu. Pár týdnů předtím, než se narodil Filip. Pamatuji si, že jsem tam šla s vědomím, že je to na dlouhou dobu naposled (maminky malých dětí bez možnosti hlídání, určitě pochopí).

Moniku znám už přes 5 let. Prvně jsem u ní byla ještě před svatbou a nějak jsme si padly do oka- nebo spíš ona mně 🙂 Do té doby jsem nepoznala, co to je, když někdo opravdu rozumí svému řemeslu.

A stala se ze mě věrná zákaznice- i když... Od chvíle, co mám děti, jednou ročně 😀

Za ty roky jsme postupně přešly od mých černých vlasů až k blond.

A tentokrát jsem k ní šla s jasnou vizí- já chci silver. Takhle světlé vlasy jsem toužila mít už několik let a nikdy nebyla odvaha, nebo nevím... Ale tentokrát jsem byla pevně rozhodnuta.

Zda bylo mé rozhodutí správné- to je už věc druhá 😀 Nějak si na sebe nemůžu zvyknout. Na jednu stranu se mi vlasy strašně moc líbí, na druhou stranu když kouknu do zrcadla, nepoznávám se...

No a jaké to vlastně bylo s prckem? Vzhledem k tomu, že můj muž jezdí domů dost pozdě, musela jsem zvolit variantu, že pojedu i s Filipem. V čase, když jsem se objednávala, bych dala ruku do ohně za to, že bude vše ok. Jenomže to by nesměly začíst růst Filipovi zuby, že jo 😀

Den před termínem jsem přemýšlela, že se na to vypr..., jinak mi tam Monča zakáže příště přijít 😀

Nicméně přišlo ráno, my vyrazili. Cestou usnul, tak jsem stihla ještě skvělou snídani.

A šlo se na to. Prozíravě jsem s sebou vzala pytel hraček, které Filipa bavily asi 15 minut 😀 Jinak tam lezl, vše chmatal, všude stál, pořád někde něco bral... Naštěstí Monika má dost pevné nervy a celou situaci ustála s úsměvem na rtech- děkuji! Já byla tudíž taky v klidu. Akorát jsem tedy pořád běhala a Monča za mnou, takže občas to vypadalo tak, že já klečela u Filipa a Monika se chudák nade mnou skláněla a barvila vlasy v krkolomných pozicích 😀

Měla jsem s sebou i vybavenou celou tašku, takže křupky, piškoty a kapsičky s dětskou výživou to jistily. Na nějakou dobu 🙂

Před obědem na Filipa padla únava a to už nám dával celkem jasně najevo. Teda řeknu vám- nic moc příjemného to nebylo. Zákazníci a řvoucí dítě :-/ Omlouvám se!

Takže po prvotních peroxidových procesech ála Eminem (ano, po shlédnutí žlutých vlasů v zrcadle jsem se zajíkala děsem), jsme daly finální barvu a já mohla vzít Filipa do kočárku před kadeřnictví a uspat ho. Snažila jsem se zdržovat co nejblíže vchodu, jelikož jsem měla na sobě plášť a vlasy pokryté fialovou barvou 😀

Nicméně mise byla úspěšná, Filípek usnul a já mohla na relaxační mytí hlavy, na foukání a finální styling. Což jsem si tedy neskutečně užila- jak já miluji, když moje děti spí 😀

Rady na závěr:

* pokud berete s sebou dítě, berte i půlku bytu. Cokoliv, co ho/ji dokáže zabavit na nějakou dobu

* pokud to nezabere, budete asi nuceni pořád za dítětem běhat jako já- VEMTE SI NA SEBE NĚCO, CO SE MŮŽE ZNIČIT!!! Já to neudělala a jak jsem pořád lítala, sklouznul mi plášť, peroxid se dostal na moji krásnou milovanou mikinu a vyžral mi barvu :-/

* vemte si zásobu plínek. Jak na potvoru se mi v průběhu návštěvy asi 3x pokadil- wtf???

*najděte si hlavně kadeřnici, které to nevadí 😀 a obrňte se kupou dobré nálady a trpělivosti!

Za 3 měsíce jdu ještě na dotažení silver barvy, tak se už teď psychicky připravuji, co mi tam ten divoch zas předvede 😀

A jak se vám líbí moje nová barva? Co vy a kadeřníci? Berete s sebou děti nebo je to jenom vaše chvilka?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Přežila jste porod a doufala, že máte to nejhorší za sebou, jenže pak se z ničeho nic objeví u mrněte kolika, nebo reflux a to je teprve to pravé peklo. Sám Dante by to nenapsal líp, zvlášť pak, když se tyto neduhy objeví současně. Pravá Božská komedie může začít.

Naneštěstí, na rozdíl od ní, v mateřství nemáte žádného průvodce, který by Vám řekl, co kdy dělat. Tady Vergilia, aby jeden pohledal a tak Vám nezbude než dát na své vlastní pocity a intuici. Pokud trpíte nízkým sebevědomím jako já, může to dojít až tak daleko, že kvůli „malichernostem“ typu větry, nebo blinkání v podstatě přestanete kojit.

Děti trpící těmito neduhy jsou hodně plačtivé, neklidné, při kojení se odtrhávají od prsu a to, co je příčinou těchto jevů pravděpodobně odhalíte až po delší době. Jakmile ale přijdete na to, co vašeho drobka trápí, můžete si gratulovat. Postupujete do druhého levelu zvaného očistec. Přece jenom se lépe bojuje proti protivníkovi, jenž má jméno, než proti bezhlavému rytíři.

Když si uvědomím, kolik bolesti jsem musela vytrpět, abych se rozkojila a pak to doslova kvůli prdu za jeden týden úplně zahodila, je mi do pláče. Není divu, že brekot byl u nás víc než doma. Plačtivá už nebyla jen Matylda, teď už jsme řvaly obě..zkrátka cenu pro Uplakánky roku máme po právu v kapse.

Vyzkoušeli jsme všechno, ale přesto moje trička každý den zdobí originální batika, kterou moje Tylinka pomocí zvratků vyrobí. Mohla bych také pořádat módní přehlídky, protože tak často jsem se nepřevlíkala ani ve svém pubertálním období. Teď je to o to lepší, že neměním oblečení jenom sama sobě a Tyldě, ale i ostatním členům domácnosti, kteří nějakou tu šavli občas také zachytí. Co Vám budu povídat, my se doma nenudíme.

Pokud jste na tom podobně, než začnete vytáčet Chocholouška, můžete vyzkoušet následující tipy:

Proti kolice

masáž bříška – ve směru hodinových ručiček, pomoci můžou také různé bylinné emulgely s obsahem vonných silic

chování v úlevových pozicích typu tygřík a klubíčko

pauzy a odříhávání v průběhu kojení/krmení

teplá plena či nahřátý pytlíček s hroznovými jadérky přikládaný na bříško

sirupy a kapičky proti nadýmání

kojení pouze z jednoho prsu – při střídání prsů během kojení dítě vstřebá více předního mléka, to obsahuje více kvasných produktů, které zvyšují množství plynu

rektální rourka

nekojeným dětem mohou pomoci speciální mléka, většinou jsou označena slovem sensitive

Proti refluxu

zvýšená poloha – jak při kojení/krmení, přenášení, tak i ležení

žádné prudké pohyby

odstříkání předního mléka – to zadní je až 5 hustší a má tak mnohem větší šanci, že se v bříšku udrží

Nutriton – výtažek ze svatojánského chleba, podává se přimíchaný ve vodě nebo v odštříkaném mléku těsně před kojením, zahušťuje mlék

pro nekojené speciální umělá mléka s označením AR

pohodlné oblečení pro miminko – bez gum v pase

po jídle ho alespoň půl hodiny nepokládat do postýlky, nýbrž chovat, nosit v šátku, dát do lehátka, autosedačky, zkrátka udržet ho ve zvýšené poloze

Je to tvrdý boj, ale musíme věřit, že jednou toto náročné období pomine a i my se dostaneme do vytouženého ráje. Z vlastní zkušenosti doporučuji nosit dítě v šátku, opravdu to pomáhá… Ať se i vám podaří co nejdříve dítko uklidnit, to vám přejou holky ze Slzavého údolí 😉

Pokud se Vám moje články líbí, poprosím Vás o podporu v soutěži mamablog roku a to na stránkách: http://www.mamablogroku.cz/kategorie-lifestyle/ Hlasovat můžete jednou denně a vyhrát tak zajímavé ceny. Budu vděčná za každý jeden hlas. Vystupuji zde jako Pihatá máma. Děkuji!

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.

Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.

Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!

Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.

Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.

Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi.  Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.

O Aničce

Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …

Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.

Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.

U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení.

Což se později také potvrdilo.

Složitý vstup do života

Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.

Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.

Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.

S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.

Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.

Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.

Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.

V nemocnici

Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.  

Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní!

Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.

První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.

O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.

Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.

Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.

Máma a táta?

Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.

V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.

Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...

Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

A tak nějak to bylo u mě. Doma jsem nebyla od října. Nejdřív nás ubíjely nemoci dětí, po novém roce zas měla mamka hromadu práce (účetní pochopí). 

Takže KONEČNĚ jsme mohli přijet. A já nasála hromady pozitivní energie, dostala geniální nápad, který prostě musím zrealizovat a dotáhnout do konce, užila jsem si krásného počasí, sluníčka, konečně zašla i do obchodu a něco si nakoupila, viděla se s kamarádkami, které znám snad odjakživa, chodila na procházky a prostě zvolna a šťastne dýchala.

Doma je doma. Dokud jsem sama nezaložila rodinu, neuvědomovala jsem si, jak důležité je mít zázemí a místo, kam se vracet. A hlavně- což je hrozně zvláštní- čím jsem starší, tím víc mě to táhne ke kořenům. Tím víc si cením vše, co souvisí s mou vlastí, s kulturou a národem...

A ač jsem se narodila v Praze, ač jsme se přestěhovali až když mi bylo 6, jako svoji domovinu, svoji rodnou zemi, vnímám Slovensko. Nádhernou krajinu s nejkrásnějším folklorem a vřelým srdcem...

A co vy a domov? Rády se vracíte k rodičům? 

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu

VODA bez vody, o vodě, s vodou                

VODIČKA bez vodičky, o vodičce, s vodičkou    

POSTEL bez postele, o posteli, s postelí  

POSTÝLKA bez postýlky, o postýlce, s postýlkou

• slova mužského rodu

POLŠTÁŘ  bez polštáře, o polštáři, s poštářem            

POLŠTÁŘEK bez polštářku, o polštářku, s polštářkem                                          

KLOBOUK bez klobouku, o klobouku, s kloboukem  

KLOBOUČEK bez kloboučku, o kloboučku, s kloboučkem 

U malých dětí, které se slovy teprve začínají, používám spíše slova v základním tvaru, jsou kratší a pro dítě tak "stravitelnější". Až později, kdy u dětí očekáváme, že začnou tvořit věty a taky ovládat gramatiku, se zdrobněliny mohou hodit.

více článků o vývoji řeči a radostech z mého světa - logopedka matkou

na www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

A tak mámy dnes a denně nutí sotva roční děti chodit na nočník a i když se mnoho lékařů shodlo na tom, že dítě je zralé nejdříve v roce a půl pochopit, co se od něj požaduje, stejně se tím trápí.
Každé z nás totiž zní v hlavě ta známá věta:

" To náš Pepánek chodil na nočník už v roce."

Trochu jen pravě ony mámy zapomínají dodat, že na nočníku proseděl celý cen a říct si nebo dojít na něj, uměl fakticky až v roce a půl.
Možná to zní jako dobrý trénink, ale dnes už vím, že když je dítě na něco připravené, naučí se to hned.

I u nás se řešil nočník a plenky, ale vydržela jsem a nenechala sem se zlomit poznámkami okolí. Ve dvou a půl letech jsem pomalu začala s nočníkem dcerku seznamovat a za dva týdny uměla všechno. 
Bez stresu jejího nebo mého.
I já jsem se těmi tabulkami nechala ovlivnit a přemýšlela jsem, jak to, že moje dcera ještě nesedí nebo neleze, co je s ní špatně?
S ní nic, ale s těmi, kteří na nich lpí ano.

S nimi je špatně to, že se snaží nacpat naše děti a naše životy do tabulek, které kdysi někdo vymyslel a mají problém s tím, že je někdo jiný, zvláštní.
Určitě by pro mě bylo lepší, kdyby dcera dudlík neměla. Nemusela bych ho hledat.Jenže nemám to srdce jí ho prostě jen tak vzít. Vím, že bych jí způsobila bolest a nepříjemné pocity. Nechci jí ubližovat, vím, že se ho vzdá, až bude sama chtít. Pokud ho potřebuje má k tomu nějaký důvod.

Na nočník se naučila během dvou týdnů. Bez plenek spí už měsíce i v noci, všechno to zvládla, všechno co jsem po ní chtěla, se naučila.Jen tahle jedna věc, je pro ní zatím důležitá a já nevím proč.

Ale ať už je to dudlík nebo palec nebo plenka, kterou si dítě žmoulá, když usíná, není spíš na čase zamyslet se, jestli tím, kdo je divný, nejsme my, že nás to trápí?

V okolí se vždycky najde někdo, kdo Vám bude radit, jak se máte chovat, jak vychovávat své děti a jaká být máma.
Většinou jsou to ale jiné mámy, které rády poukazují na chyby ostatních a mají pocit, že ví všechno nejlépe.

Přitom ani ony nejsou bez chyby, jen se snaží odpoutat od sebe pozornost, aby náhodou někdo si jejich chyb nevšiml.

Žádná máma nemá právo soudit jinou. Radit ji, jak má dítě krmit, uspávat nebo upozorňovat na to, že si cucá palec.

Žádná z nás totiž není dokonalá, my všechny bojujeme s něčím a odlišuje nás jenom to, jestli se dokážeme přenést přes poznámky okolí a věřit sobě samotným.
A to je hodně těžké.

Když se podívám kolem sebe, vidím samou dokonalost. Krásné fotografie, dokonalé děti, úžasné mámy.
A pak se podívám na svůj domov a vidím, že dokonalý není a ani já se zdaleka nepodobám těm krásným maminkám na titulních stránkách nebo v příspěvcích na sociálních sítích.
A v takových chvílích o sobě pochybuji a moc mi nepřidá, když mi nějaká cizí maminka, která mě vidí poprvé v životě, stejně jako mou dceru řekne :" fuj, už jsi velká holka na dudlík."

Ona ale neví, že moje dcera je unavená po celodenním vyřizování v Praze a že místo, aby ventilovala své vyčerpání pláčem, uchýlila se k dudlíku. Ona také neví, že takové situace jsou u nás jednou za půl roku. Jinak ho má pouze na spaní.Přesto si ale myslí, že ví, co je pro mou dceru nejlepší a má potřebu se vyjádřit.

Je to smutné, protože všechny mámy jsou na stejné lodi a je jedno, kolik dětí máte, všechny jsme občas stejně bezradné, opuštěné a zoufalé.
Místo pochopení, ale dost často narážím na údiv a poznámky, které mě zamrzí.
Nedávno se mi jich pár dostalo, když jsem zmínila svoje vyčerpání psychické po celém dni s dcerami, které zápasily s neštovicemi.

Dozvěděla jsem se tak například, že kdybych jich neměla tolik, nebyla bych unavená. Poznámky typu: "Některé mámy rodí jak na běžícím páse", jsem se už naučila ignorovat.
Těžko jim vysvětlím, že to nemá s počtem dětí co dělat. 

Paradoxně jsem byla vyčerpanější s jednou dcerou, která vyžadovala celodenní nošení, protože neustále plakala i v noci a do čtyř let věku, trpěla nepředvídatelnými záchvaty vzteku i pláče.
Je to rytmus dne, všechny povinnosti, které se na mě někdy valí.

Někdy ráno vstanu a jsem unavená. Vím, že toho před sebou mám ten den hodně a už vím, že to nestihnu.
Někdy se pokusím to zvládnout, ale místo, abych odškrtávala jeden bod za druhým, další přibývají.
V takových chvílích si sednu na sedačku a jen zírám před sebe. Říkám si, jak je možné, že se mi to nedaří zvládnout? Jak to, že necítím naplnění a radost, jako jiné mámy?
Pak ale přijdou dny, kdy jde všechno jak má a já jsem sice unavená, ale spokojená.
Znovu to musím říct.

JE TO NORMÁLNÍ.

Je normální, když máte den, který je vyčerpávající, frustrující, smutný, únavný, děsivý a Vy máte chuť jen utéct. Nebo bouchnout dveřmi a nevycházet ven.
Kdy křičíte na své děti a víte, že jste nechtěla. Jen je toho už na Vás moc.
Všechno tohle je normální, stejně jako pocity štěstí, když se všechno daří.
Nejste méně člověk, jenom proto, že jste máma.Nemáte o nic menší právo na všechny negativní pocity jako ostatní.

A opravdu ne, nemusí Vás pořád jen těšit přebalovat, krmit a uspávat.
Jsme normální lidé jako ostatní a máme právo mít chuť, to někdy zabalit.
Stejně tak naše děti jsou stejné jako jiné děti. Ano i ty děti supermatek.

A i ony mají právo na to, mít vlastní tempo a všechno se naučit, když je na to vhodný čas.
Tak, jako nám lékaři radí, abychom dětem nechaly čas  a neposazovaly je nebo je nenutily stoupat si na nohy, nechme jim také čas na to, aby se rozhodly, kdy už chtějí zahodit dudlíka nebo si přestat cucat palec.

Milujme je a dávejme jim najevo, že je normální a v pořádku být nedokonalý a mít své chyby.

Jedině tak z nich vyrostou sebevědomé a silné osobnosti, kteří ve chvíli, kdy budou odcházet vstříc vlastnímu životu, se nebudou bát ani sebe, ani života.

S Láskou,
Monika ❤️

#mk_academy_blog

http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/KrayMonika/

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

V dětském domově jsem zažila nepříjemné věci. Nevěděla jsem, jestli si mám hrát s dětmi a neuměla jsem si hrát sama. Tety na mě byly hnusné, vypadaly odporně - jako čarodejnice, kterým visí nechutné sliny z úst. Nepomohly mi, když jsem něco potřebovala. Byla jsem sama zavřená v pokoji a brečela jsem tam. Strkaly mi hlavu do pračky a já jsem se jí bála. Nebylo to tam dobré a příjemné – cítila jsem se ohrožená. Přemýšlela jsem, že bych si přála rodinu.

Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami.

Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná.

V dětském domově mi vadilo, že mi nikdo nepomohl, když jsem to potřebovala. Bylo mi smutno, neuměla jsem si poradit sama se sebou, cítila jsem se sama.

V rodině mi někdo může pomoci, když si s něčím nevím rady. Mohu si hrát, dovádět, zpívat, v rodině mohu hledat důvěru, lásku, něhu, klid, dobrosrdečnost a radost. Když jsem smutná, tak to mohu někomu říci.

Proto si myslím, že všechny děti by měly mít svou vlastní rodinu.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

Je pár žen,  které mi velmi jasně daly najevo, že mě nepovažují za právoplatného člena společnosti. Bývalá spolužačka mě na školním srazu přímo nazvala chudinkou, protože žít takový zbytečný život bez dětí by nezvládla a musela by skočit pod vlak. Nevím, co doporučila spolužačce Erice, která je nejen bezdětná, ale navíc svobodná úspěšná manažerka se znalostí 4 jazyků, ale Erika odešla velmi brzo a již nikdy na sraz nepřišla.

Na Facebooku pak Erice pod fotografii z exotické dovolené připsala: "Je mi Tě líto, když v tomhle vidíš smysl života." To, že Erice před několika lety zemřel přítel a ona už nedokázala nikoho jiného milovat, bojovnice za hledání smyslu života neví.

Většina žen v mém okolí mě přijala, a pokud má nějaké pochybnosti o smyslu mého žití, nechává si je pro sebe. Věřím tomu, že každý tu má své místo. I teta bez dětí. Moje kamarádky to pochopily a ochotně mi své ratolesti svěřují na hlídání. Maminky si odpočinou, teta ukojí pečovatelské choutky.

Smekám před ženami, které zvládnou chodit do práce a při tom se starat o děti. Svým kolegyním, matkám, se snažím vycházet vstříc a pomoci, když je to třeba. Mrzí mě, že Martina zapomněla, kolikrát jsem za ní vzala práci, když musela honem pro malého do školky.

Protože, jak řekla Margaret Thatcher: "Žena, která nepomůže ženě jiné, přijde do pekla." A ano, může si ji taky trochu pomluvit. Ale pokud možno tak, aby to ta dotyčná neslyšela. Protože žena, která pomlouvá, aniž by zavřela dveře, bude v pekle hned vedle té neochotné🙂

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

Dělám toho dost, ale ne opravdu.

Jsem dost, až na to, že nejsem.

Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Ano, to se často stává. Ono kojení opravdu není přirozené jako „čůrání“, jak si většina z nás myslí, dokud si to samy nezažijí. Já si to myslela taky, dost jsem frajerka narazila.

Většina z nás se v době těhotenství chystá na porod, sepisuje si porodní plán, prochází předporodním kurzem, zjišťuje si podmínky porodnice. A na to, co přijde potom nějak nemyslí. Říkáme si, však ono to je přirozené, intuitivní, pudové, prostě příroda nám to mateřství zapsala do genetické výbavy. To se učit nemusím. A ejhle, mnohdy tomu tak opravdu být nemusí.

S narozením miminka přichází na řadu i jedna z jeho hlavních životních potřeb – potřeba výživy. Kojení je jedním z nejkrásnějších darů matky přírody nám matkám ženám.

Laktace je pro mnohé těhotné maminky samozřejmostí a mnohdy nás ani nenapadne, že by s kojením mohly být potíže. Ovšem vlivem zásahů v průběhu porodu, ať už nezbytných či urychlujících porod, se čím dál tím častěji stává, že maminky mají s kojením obtíže.

Mnoho maminek má problém se sebedůvěrou ve vlastní tělo. Kladou si otázky, zdali mají dostatek mléka, co mohou udělat pro to, aby své miminko mohly plně kojit, jak tvorbu mléka podpořit.

Sama jsem si prošla velice těžkým „rozkojováním“. Vlivem dlouhého porodu došlo k pomalejšímu zavinování dělohy a větším ztrátám krve. Nakonec jsem podstoupila operativní zastavení krvácení v celkové anestezii a byla mi aplikována infuze s Oxytocinem pro zavinutí dělohy. Nabízenou krevní transfuzi jsem z mnoha důvodů odmítla. Co jsem ovšem nečekala, byl vliv na kojení. Kojení se tedy po velké ztrátě krve a medikamentózním zásahu opozdilo natolik, že jsem po týdnu v nemocnici, kdy miminko stále ubývalo na váze, byla nucena podat umělou výživu. Tehdy jsem si říkala: „propána, přeci nemůžu svému dítěti dávat k jídlu ten sypký bílý prášek z krabice😃. To bude nějaká zkouška z hůry a já se nedám.“ Vybavena obrovským odhodláním jsem se rozhodla, že kojit budu.

Nastaly další cca 4 měsíce, kdy bylo nezbytné zvládnout správnou techniku kojení u spavých miminek po novorozenecké žloutence, podávat příkrm alternativně s pomocí speciální techniky bez použití lahvičky (aby si dítě neodvyklo sát správným způsobem), po každém kojení použít odsávačku mateřského mléka pro stimulaci laktace, nezbytná byla správná výživa a pitný režim, užití bylin a homeopatie, autopatie, Bachových esencí pro harmonizaci psýché a obrovské podpory mého muže a rodiny.

Pro matku je velice bolestivé pocítit, že není schopná své dítě nakrmit. Tento pocit nikdy ze svého podvědomí nevymažu. Moje úžasná holčička to vše ale zvládala se mnou a dnes (toho času v devíti měsících), je stále téměř plně kojená. (No tak článek mi visí dlouho v archívu, aktuálně má princezna 2 roky a kojíme už jen pro potěchu😊.

Pro inspiraci uvádím můj postup, leč každá jsme individualita a i proto se může přírodní „léčba“ lišit.

AROMATERAPIE

Říká se, že když dýcháte, tak jíte. Aromaterapie je založena na schopnosti rostlinných siličných olejů posilovat, léčit a regenerovat tkáně.

• Z aromaterapie pomáhá zlepšit náladu a pozvednout mysl máta, levandule, citrón, růže, meduňka, jasmín, santal, ylang ylang… vyzkoušejte sama, která z těchto vůní Vás osloví.

FYTOTERAPIE

Namíchejte si čaj k uklidnění nervů.

• Vhodné jsou tyto byliny: heřmánek, fenykl, mateřídouška, meduňka. Z každé byliny v poměru 1:1:1:1 umícháte čajovou směs. Čaj připravíme spařením 1 čajové lžíce bylinné směsi 0,5 l vroucí vody, necháme 15 minut odstát, pijeme 3x denně cca 20 min. po jídle. Užívejte jej maximálně 3 týdny a poté vyměňte třeba za čaj pro kojící maminky. Bylinky by se měly obměňovat, aby se nesnižovaly jejich léčivé účinky.

BACHOVY ESENCE

Jedním z nejkrásnějších výtvorů přírody jsou květiny. Každá vůně povznáší a posiluje vaše fyzické, ale hlavně citové, mentální a duševní tělo. Dr. Edward Bach byl moderní zakladatel léčebné metody, která užívá květiny ke zlepšení všech aspektů vašeho života.

• Do odeznění obtíží užívejte Bachovy esence s názvem Kaštan červený (Red Chestnut). Tento květ pomáhá těm, kteří se bojí, že se jejich milovaným něco přihodí. Je přirozené, že se obáváme, však pro lidi tohoto květu takový strach přesahuje rozumnou míru a začínají se zoufale obávat. Kaštanový květ pomáhá těmto lidem, aby se zbavili strachu a aby lásku a starostlivost o rodinu viděli skrz obzor racionálního myšlení a skutečné situace.

DOKRM PŘÍMO NA PRSU

Pokud mají maminky problémy s kojením, doporučuje se miminko nedokrmovat z lahve, ale pomocí speciální cévky, kterou zavedete miminku do pusinky přes bradavku. Tímto způsobem můžete i Vy „kojit“ a miminku tento krásný pocit dopřát.

• Zde máte metodu přesně popsanou i s videem:

postup dokrmu přímo na prsu

• Přesný název cévky je: CN-01 CÉVKA PRO NOVOROZENCE S NÍZKOU PORODNÍ HMOTNOSTÍ. K dostání je na objednání v lékárnách.

Já sama jsem pomocí této cévky svou dceru dokrmovala, lahev nikdy nepoznala a já jsem šťastná, protože kojení neplní pouze nutriční úlohu, ale je i výrazným psychickým uspokojením miminka. Tím, že budete své miminko kojit, pomůžete mu nalézt jistotu a navázat krásný pevný vztah.

PRAVIDELNÉ ODSÁVÁNÍ

Pravidelné odsávání bylo asi nejtěžším prvkem celého „rozkojování“. Jak by ne, když je člověk neustále napojen na dítě nebo odsávačku. Držte se maminky a vy, milí tatínkové, držte je(se) taky!

Nakonec ale musím přiznat, že „rozkojování“ pro mne byla obrovská psychická zátěž, která si nemyslím, že vždy stojí za tak urputný boj. Proto jestli už nemůžete dál, padáte únavou, při každém kojení pláčete a muž už po nocích nemůže zvuk odsávačky ani slyšet, radši zvolte cestu menšího odporu. S vědomím, že jste udělala maximum a vydala ze sebe vše, jděte dál. Miminko potřebuje hlavně pohodovou maminku.

Pokud sama prožíváte toto krásně těžké období a nevíte si s něčím rady, můžete se na mě také obrátit. Ráda předám těžce vypocené a vyplakané zkušenosti dále😊.

S maminkami si povídáme o přirozené podpoře kojení, o bylinách vhodných pro kojící maminky, homeopatii vhodné při obtížích spojených s kojením, psychosomatice a jaký je její vliv na tvorbu mateřského mléka, o vlivu sebedůvěry ve vlastní tělo a schopnost kojit, o pomůckách pro alternativní způsob přikrmování bez použití láhve, o správné technice kojení, délce a četnosti kojení aj.

Dobrou chuť milá miminka😊

Líbilo se Vám to? Můžete dát lajk i na mém FaceBooku.

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

JÁ: Tak to je fajn, alespoň sis dal polívku.

PU: Nene, on si přidal kaši.

K: Mňam kašia!

JÁ: Zrádce!

Obdobná situace byla při prvním spánku po obědě. Situace doma totiž už pár dní vypadá tak, že když má jít po obědě spát, tak ječí. Když přestane ječet, tak chce čůrat, bobík, čůrat, napít, pohádku, čůrat, přesně v tomto pořadí. A pak už na to nemám nervy, protože hodina pryč, dítě bdělé a já na prášky. Takže prostě nespí.

JÁ: Doma teda nespí, tak snad nebude ostatní děti rušit.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Kryštůfku, spinkal jsi?

K: Jooooooo!

JÁ: Opravdu?

PU: Spinkal krásně, usnul mezi prvníma.

JÁ: ?????????

Protože máme dítě nakvartýrovaný v posteli, tak i přes polední spánek doma dostává plínku. Když jsem nedávno dorazila do školky bylo mi řečeno, že už spinká bez plínek a jak je mooooc šikovnej. A tak jsem teda byla pyšná, jak je MOOOOOOOC šikovnej. Byl to pátek a tak se hned v sobotu naskytla možnost to vyzkoušet. Varování muže nedbaje natáhla jsem pyžamo bez plíny. Pro jistotu (ale neboj zlato, nic se nestane, ve školce říkali, že tak spinká už normálně a že je MOOOOOOOC ŠIKOVNEJ), jsem přes postel natáhla 2 (slovy dvě) nepromokavý prostěradla. A jak si obvykle o poledním spánku užívám ten klid, tak tentokrát jsem teda byla na nervy a pořád jsem myslela na to, jestli to do tý postele pustí nebo ne. Pustil, jak se ukázalo asi za 2 hodinky. A ani ho to nevzbudilo. Je totiž MOOOOOOOOOOOOOOC ŠIKOVNEJ!

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

Naštěstí než jsme si objednaly, uvolnil se maličký stůl. Fotit byla skutečně věda, nemohly jsme se ani odsunout na židli.

Jinak jídlo je přímo božské- alespoň to, co jsme si daly my. Chleba s avokádem, sušenými rajčaty, na rukole s krémovým sýrem, je nebe v puse. Přísahám že jsem lepší nejedla- od té doby si ho dělám doma 😀

Chleba je čerstvý a nadýchaný. My si k tomu přiobjednaly ještě sladkou tečku a to banánový chleba s arašídovým máslem, banány a javorovým sirupem- zase se opakuji, lahoda.

A kafe mají zatím nejlepší, co jsem měla. Vlastně právě tady jsem asi poprvé v životě vypila svoje capuccino úplně bez cukru (děkuji Romi) a od té doby v tom pokračuji. Ale kafe jako tam, jsem zatím ještě jinde neobjevila.

K obsluze nemám žádné připomínky, byli moc milí. Ceny jsou trochu vyšší, ale myslím, že kvalitě odpovídají.

Uděluji tedy 4 hvězdy z 5 a to právě kvůli stísněnému prostoru.

The Farm *****

Tady ten podnik na Letné jsem objevila úplnou náhodou, když jsem si jela pro pas na ambasádu. Úplně se mi vybavuje, jak sedím v autě, koukám z okénka a najednou mě pleskl přes oči velký nápis, obrovská prosklenná výloha a hromada lidí. Vzala jsem okamžitě telefon, začala googlit- a našla 🙂

Rezervace se přijímají, což jsme bohužel nevěděly. Prostě jsme v deset dorazily a opařeně zůstaly stát u pultu. Bylo narváno- kompletně. Naštěstí byla přítomna moc milá paní (možná p. majitelka?), která celkem korigovala přívaly návštěvníků. My jsme dorazily za 5 dvanáct, akorát se uvolnilo místo a my si mohly v klidu sednout.

Interiér stojí za to vidět. Cítila jsem se skvěle, pastva pro oči. U pokladny mají dokonce velký barel s vodou, kde si ji můžete zdarma načepovat. Super!

Jinak Menu mají skutečně bohaté, vajíčka na milion způsobů, sladkou snídani... Troufám si říct, že si vybere každý.

Já si objednala omeletu se sýrem, Romča vajíčka benedikt. Ale vrcholem byly francouzské toasty- jestli jste je nikdy neměly nebo jste naopak jejich milovníkem, TADY si je rozhodně dejte!!! My je jenom chtěly ochutnat. Když je donesli, neskončily jsme s jezením, dokud nebyl talíř prázdný. Přísahám, že lepší jsem ještě nejedla.

Omeleta byla skvělá, nevysušená, měkká, k tomu salátek z polníčku- přesně, jak to mám ráda.

Kafe nám přinesli v roztomilých hrníčcích. Velké plus mají za nabídku Mimosi, která se v době brunche hodně podává třeba v Americe (nebo alespoň ve filmech 😀 ).

Obsluha je tady moc milá, prostor velký. Popravdě se nedivím, že bývá plno. Takže pokud půjdete zkusit, určitě si udělejte rezervaci.

Ceny taky vyšší- nicméně stojí to tam za to!

The Farm má u mě plný počet, nenašla jsem žádnou chybu. Ještě i záchody vypadají skvěle 🙂

Kavárna Místo ***

Sem jsme se vydaly úplně neplánovaně ze dne na den. Dokonce jsme původně chtěly do "Můj šálek kávy", což spadá pod jednu značku. Romča ale nadhodila, že tam už byla a na focení tedy nic moc, tak jsme zkusily zajet do Dejvic (jinak jak kdyby kamenem dohodil od The Farm).

Tentokrát jsme s rezervací nepochodily, tak jsme se rozhodly přijet rovnou na 9, kdy otevírají. Kavárna je nová, celá dřevěná a velká. Takže interiér nádherný, kombinace s pohledovým betonem funguje dokonale 🙂

Místo jsme si našly u okna, kvůli světlu. Normálně by ho asi bylo hodně, venku ale od rána pršelo, takže stejně nic moc.

Objednaly jsme si každá anglickou snídani, tradičně kafe a sladkou tečku v podobě pohankových lívanců.

Jako obvykle, než jsme vše stihly vyfotit, jídlo bylo studené 😀 Nicméně výborné- k anglické snídani nemám ani jednu výtku. Na talíři bylo vše, co mělo a skutečně nám chutnalo.

Bohužel, co mi už nejelo, bylo kafe. Nevím, zda to bylo přímo kávou nebo mlékem, nicméně mělo  nakyslou chuť- a to já fakt nerada.

Další mínus bych dala za lívance. Přinesli nám na talíři dvě obrovské placky polité smetanou a na vrchu byl kompot (myslím, že čerstvým ovocem by udělali úplně jiný dojem). Lívance byly hutné, taková buchta. Což já si pod pojmem lívanec představím lehkou, nadýchanou placičku (možná to bylo tou pohankovou moukou? Nevím...)

Obsluha byla i tady moc milá, dokonce se usmívali a krásně zdravili hned po otevíračce, což je velké plus.

Ceny jsou průměrné, určitě levnější než předcházející restaurace.

V průběhu hodiny byla kavárna úplně plná. Tak asi budeme chodit na otevíračky 🙂

Dávám 3 hvězdy z 5 a to kvůli lívancům (nabídku snídaně mají skutečně malou, tak by na nich asi mohli víc zapracovat) a špatné kávě.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“

Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst.

Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...

Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v plenkách. V té době nebyla žádná hodná teta, ke které by mohla na dobu, než se její situace vyřeší, jít. Která by o ni pečovala ve dne v noci. Reagovala na její pláč i smích.

Takže naše miminko, úžasná holčička, dnes už skoro slečna se dostala do naší rodiny z ústavu, ale naštěstí jako maličké několikadenní miminko.

Dodnes za to štěstí a duchapřítomnost úřadů moc děkuji!

Z maličkého ztuhlého miminka, které navazovalo s kýmkoliv oční kontakt a kladlo němou otázkou „Jsi to ty, mami?“, se stalo během pár dní uvolněné, spokojené, usmívající se miminko - „Konečně jsi tady, mami!“

Od té doby je vše tak, jak má být. My máme ji a ona nás. První zoubky, slůvka, první krůčky proběhly za bouřlivé podpory a radostného nadšení celé rodiny. Když byla nemocná, něčeho se bála, byli jsme tu pro ni. Dostala odpovědi na všechny ty všetečné otázky „A prooooč, mami?“ Učíme ji, že svět má hranice, což se jí někdy vůbec nelíbí.

Prostě poznává svět tak, jako každé jiné dítě, a je to tak dobře!

Co by kdyby?

Jenže tak snadno mohlo být vše jinak. Stačilo by, aby nebyl podepsán jeden důležitý formulář – souhlas s adopcí.

Fantazie mi pracuje na plné obrátky a představuju si tu mou empatickou a křehkou holčičku v ústavu dnes. Ne, tak daleko moje představy nedokážou dojít.

Myšlenky se mi zaseknou hned na začátku, v době kdy miminko pomalu ale jistě vzdává své hledání -  „Kde jsi, mami?“ A hledání nahrazuje rezignace, přizpůsobení se.

Neumím si odpovědět, ale velmi mě děsí, jak moc by její dušičku pošramotilo osamění, pláč bez reakce, strach bez toho, aby tu byl ten, kdo by ji utěšil. Otázky bez odpovědí.

První slova, krůčky bez toho, kdo by z nich měl radost. Nemoc bez mámy, co ji obejme a řekne: „Zase bude dobře“.

Jak moc jiná by dnes byla?

Myšlenky mi skáčou do současnosti a dnešní úžasné procházky do přírody s dcerou a našimi dvěma fenkami.

 „Maminko, co je tohle za ptáčka? Támhle daleko?“

„Maminko, co kdybychom psí holky pustily na volno, myslíš, že by toho králíčka chytly a donesly nám ho?"

„Maminko, hele, támhle je jmelí, vidíš? Utrhneme si ho? Doneseme si ho domů, abychom měli štěstí, jo?“

 „Maminko, mě už fakt hrozně moc bolí nožičky, poneseš mě? Prooosím!“

A já si představuju, že by nás neměla.  My neměli jí. A nikdy jsme si tohle spolu nemohly zažít. Jak moc jiná by byla a v jak moc jiném světě by žila.

Dokážete si to představit Vy?

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Synek spí. Je tu čas pro mě. Káva dnes stydne rychleji! Venku je nečas, jakoby byla zima zpět. Mám svetr,  topení hučí, ale v pokoji je chladno stále. Pohrávám si s myšlenkou, že dnes ven nepůjdem (ale půjdem, aspon vyvětrat se na 20min, jinak zblbnem oba). Ani zima ani chaos z rozptýlených hraček doplněné o ramínko na šaty, cedník, metr, skládací přepravku a jiné tuningy hracího materiálu mi nezabrání, abych vám dnes nenapsala něco z mého pro slova světa.

Dnes  posílám příspěvek o povídání si s dítětem v jeho prvních měsících. A i když vám ještě úplně odpovídat nebude, vaše komunikace s ním mít odezvu bude!

Schopnost vnímat řeč je pro dítě vrozenou dispozicí, ale záleží na rodiči, který je s dítětem drtivou část dne, jestli bude komunikačně zdatné. A i když všichni tuší, i bez vystudované logopedie, že intenzita tady hraje jednu z hlavních rolí, nejeden rodič se přiznal, že neví, co dítěti stále povídat, když mu jeho dítě ještě nerozumí a samo ještě nemluví. Motivující může být nad slunce jasný fakt, že dítě dříve rozumí než mluví. Porozumění jednoduchému slovnímu sdělení se uvádí mezi 8. - 10. měsícem, tedy dříve než od dítěte uslyšíte první slůvko. Dítě, než začne vnímat obsah sdělení, potřebuje naposlouchat jiné aspekty řeči. Proto na něj mluvte a nebo ještě lépe povídejte si s ním. 

Mluvit k malému dítěti umíme všichni

Mám na něj mluvit nějak "extra"? Budu si s ním umět povídat? Psychologové poukazují na fakt, že příhodný styl mluvy k dítěti volíme přirozeně, aniž bychom si to uvědomovali. Zpomalíme tempo, zkrátíme délku, opakujeme základ sdělení. Pravděpodobně také zvolíme vyšší tón hlasu, na který obecně malé děti lépe reagují a pomocí výraznější intonace se snažíme získat i udržet pozornost dítěte. Pro tento styl mluvy se začal objevovat termín "maminština", kterou ovládají  už děti středního školního věku, kluci i holky. Psycholog Matějček o tomto jevu píše jako o vrozené složce budoucího rodičovského chování. Není to ukliďnující? Umíme to všichni a to cca od 10-ti let.

Možná jste si ale všimli, že ten výše popsaný způsob mluvy NEpoužíváte v komunikaci s čerstvě narozeným miminkem. Pravděpodobně tvoříte věty delší, neměníte tolik intonaci... a to je správně! Vaše dítě tak má možnost naposlouchat, kromě široké škály fonémů, intonaci běžné řeči, hranice vět, slov... Než o obsah sdělení jde totiž o navázání kontaktu. Vaše řeč se změní až později a možná to ani nepostřehnete. Důvodem ke změně je, že začnete reagovat na mimiku svého dítěte a intuitivně vycítíte, co právě potřebuje a z běžného řečníka se stáváte uživatelem   "maminštiny", ať už jste to plánovali nebo ne ;)

pukrle barbora

více článků nejen o vývoji řeči od logopedky na mateřské najdete zde

#materstvi   #blogujeme  #mk_blog_academy # vývoj řeči

Miluji Českou republiku. Ne, neděste se, nejde o pseudovlastenecké zvolání pravicového extremisty, nýbrž o vyznání vášnivé turistky. Zbožnuji českou krajinu, česká města, městečka i vesnice, boží muka u polních cest, české hospody a orosenou plzeň. A pokud ještě váháte, kam se v létě vypravit, dovolím si vám dát jeden tip na zapomenutou okrajovou část Vysočiny. Konkrétně oblast v okolí městeček Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou, kde jsme strávili krásné loňské léto.

Ubytovali jsme se u známých v Žirovnici, ale pokud bych si měla vybrat výchozí bod, zvolila bych k ubytování Kamenici nad Lipou.

Kamenice leží na půli cesty mezi Brnem a Prahou, Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Je to malebné městečko obklopené lesy, poli a lukami. Ráj pro rodiny

s dětmi i cyklisty. Nenajdete tu sice mnoho značených cyklostezek, ale pokud máte

k ruce mapu v mobilním telefonu, můžete si naplánovat výlet sami hustou sítí polních a lesních cest. Za cyklonávštěvu stojí vesničky Bozděchov, Bukovka a Betlém, kam dojedete po lesní asfaltce. U Betléma můžete ochutnat léčivou vodu z Vaňkovy studánky. 

Krásná cesta vede i k vesnici Častrov, přes Metánov na Lhotu-Vlásenici. Jednu

z nejhezčích vesnic na Vysočině, pár kilometrů od Kamenice. Koncem léta tam pořádají festiválek Vlásenické tvoření spojené se sochařským sympoziem. Sochy již vysochané lze vidět v nádherném arboretu nad vesnicí.

Jste-li zdatnější cyklisté, dojedete až do městečka Žirovnice, kde stojí krásný zámek se stálými expozicemi (prohlédnout si můžete vzácné gotické fresky) a sezonními zahrádkářskými výstavami. V zámeckém špýcharu děti potěší výstava o historii venkova a keramický betlém vytvořený žáky a učiteli ZUŠ z Humpolce. V blízkém pivovaru si zase můžete prohlédnout expozici knoflíkářství, perleti (Žirovnice byla proslavenou knoflíkářskou velmocí🙂), šicích strojů a pivovarnictví. Jen pivo se tu nevaří...Na to si můžete skočit do restaurace Artaban na náměstí. A nakonec se určitě projděte

v podhradí k zámeckému rybníku.

Při odpočinkovém dni vyražte na kamenický zámek s expozicí hraček nebo do pohádkového království skřítka Fábuly, kde na děti čeká dobrodružná cesta pohádkovou říší, dílničky a loupežnická hospůdka. A pokud chce rodičovská peněženka zakrvácet, pak doporučuji vyrazit do Kamenice v době od 12. do 16. července, kdy na zámku probíhá festival Hračkobraní - festival hraček z přírodních materiálů, dětských divadel i zajímavých rukodělných dílniček. Kávičku si dejte v zámecké kavárně a dopřejte si i výborný zákusek. Pak se jen tak projděte uličkami a obdivujte staré i modernější domy a domečky. Nad městem najdete starý židovský hřbitov a kousek od hřbitova překrásný lom, kde se můžete i vykoupat. Jste-li milovníci hřbitovů, tak zavítejte i na hřbitov městský, který stráží starobylá kaple. Kolem města je spletenec cest vhodných pro procházky i zmíněné cyklovýlety. Koupání nabízí i rybník Kalich či místní koupaliště. V Jindřichově Hradci a Pelhřimově jsou kryté bazény.

Ani milovníci vlaků nepřijdou zkrátka. Na výlet vyražte místní úzkokolejkou do Jindřichova Hradce, kde na vás čeká také spousta zážitků. Jen samotná procházka městem a podzámčím je báječná! Zámek asi celý za jeden den nestihnete prohlédnout, ale alespoň budete mít důvod se sem vrátit. Milujete-li nostalgii, vyjeďte si parním vláčkem. Dojet můžete až do Bystřice na hranicích s Rakouskem. Jen počítejte, že budete trochu od sazí🙂

Jindřichohradecké nádraží je trochu zklamání. Nenajdete tu žádnou občerstvovnu a celé je takové  neútulné. Nicméně Hradec nabízí množství malebných restaurací a kavárniček a echt nádražáckou atmosféru nasajete v Kamenici v hospodě U nádraží.  Ale nakouknout byste měli i do kamenického hotelu Berger, kde najdete historické fotografie města. Na dobrý hambáč zaskočte do fastfoodu Marty. Tuto návštěvu si nenechávejte na víkend, protože Marty o víkendu relaxuje a nevaří.

Další výlet můžete naplánovat do městečka Počátky. Zejména obdivovatelé Postřižin budou plesat. Na náměstí stojí kašna, kterou objížděla paní správcová a najdete tu, teď již chátrající, filmové kadeřnictví. Kousek za městem stojí Letohrádek Svatý Vojtěch

s krásnou zahradou a expozicí o slavné Popelce. (A jsou tam fotky Trávníčka zamlada🙂)

Máte-li čas, navštivte i Pelhřimov - město rekordů. Muzeum rekordů a Muzeum strašidel vám zaberou většinu dne, duchovno nasajte u bělostného kostelíku na Kalvárii (kousek od náměstí) a jídlo si dejte třeba v hotelu Slávie či v Hodovně na Kolíbce. Případně kousek nad Pelhřimovem v restauraci a wellness centru Farma. Romatici mohou vyjet směrem na Humpolec a těsně za městem odbočit vpravo do zahrádkářské kolonie, odkud pak vystoupají na vrch s chátrající kaplí. Z Pelhřimova je to nedaleko i k poutnímu místu Křemešník s periodicky vyvěrající léčivou vodou, křížovou cestou, nádherným kostelem a rozhlednou Pípalkou.

Vyrazit můžete i za historií na zříceninu hradu Choustník (zajděte i do skalního města) nebo  na pohádkovou Červenou Lhotu, kde každé léto o víkendech hrají dětská divadla.

A ubytování? To už nechám na vás. Můžete bydlet v romantickém kempu u rybníka,

v hotelu i v soukromí. Tak šťastnou cestu!!!

Zámecký areál Žirovnice: http://www.zirovnice.cz/profil.asp?p1=22614

Hračkobraní:  http://www.hrackobrani.cz/

Zámek Kamenice nad Lipou:  http://www.kamenicenl.cz/zamek/d-77788

Letohrádek Vojtěch:  http://www.svatyvojtech.cz/

Úzkokolejka : http://jhmd.cz/

Fábula: http://pohadkova-rise.cz/

Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

My třeba měli kuřecí řízečky v mandlové krustě, batátový salát, trhané vepřové maso s guacamole, chlebíčky s rybí a vajíčkovou pomazánkou (polovina vajíčkových mi při přenosu na stůl upadla na zem 😀 no, alespoň se dostalo i na psa 😉 ), zeleninový talíř s dipem. K tomu ještě sladké kuličky z datlí obalené v kokosu a černém sezamu- no fakt, doporučuji zkusit!

Dort jsem už jako na předešlou oslavu mých narozenin, objednávala. Stejně tak jsem vzala pár cupcaků, cakepops a makronky. A bylo to jako vždy- kvalitní provedení a hlavně domácí, pravé zpracování. Oblizovali jsme se všichni až za ušima 🙂

No a jaké to vše bylo? Skvělé. Miluji ty chvíle, kdy se sejdeme skutečně celá rodina a slavíme spolu růst další generace. Je fajn se vidět, pokecat, užít si děti, které se začínají pořádně předvádět 🙂 Za měsíc čekáme další přírustek do rodiny (synovce/neteř), na který se moc těšíme, tak nás v září, kdy má narozky Laura, bude zas o jednoho více.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.

Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak ses narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."

Bylo to tak? Já věřím, že jo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Nevím jak Vám, ale mně se nekdy zdá,

že mít svůj > jiný názor než jiná matka je až trestné.

Je to smutné, že v této vyspělé době, kde má každý člověk právo na vlastní názor, je zároveň tak odsuzován.

Jsem horší matka, když dítě očkuji/neočkuji ?

Jsem horší matka když dám dítěti kotníčkvou obuv/barefoot?

Jsem horší matka, když dávám dítě spát pozdě/brzo?

Jsem horší matka když se řídím nevýchovou?

Jsem horší matka když dám dítěti na zadek?

Jsme horší matka, když dítěti dávám sladké?

Jsem horší matka, když nejsem kontatkní?

Jsem horší matka když . . .

Je jedno do které skupiny se řadím, je jedno jaký mám názor.

Vždy budu někým poučovaná, že toto dělám špatně.

Vždy budu někým napadena, že takto vychovávat nemám.

Mám vůbec psát tento článek?

Mám vůbec psát, jak vychovám syna?

Neukamenují mě ostatní matky, co toto neznávají?

Co když většina matek věří v něco jiného? 

Jsme skutečně tak špatná matka?

NE

JSEM milující matka, která chce pro syna to nejlepší.

Tak jako každá matka. Jen každý člověk uznává jiné hodnoty.

Neznamená to, že je lepší či horší rodič.

____________________________________________________________

Jsem matka dvou letého syna.

Úžasného a šikovného ač vzteklého a někdy nezvladatelného.

(Je po tatínkovy tvrdohlavý  a když do toho započtu skutečnost, že je to beran, je to "katastrofa".)

Domluva s ním skutečně není. Párkrát už dostal na zadek - ANO

První botičky měl barefoot, ale další už barefoot nebyly,

avšak trváme na tom, aby byly nové.

Syn je očkovaný (Hexa, Prevenar 13, 1 dávka MMR)

Nebyli jsme kontatkní a nosící rodiče.

Ovšem situace nás "donutila". Syn s námi několik týdnů spal.

Koupili jsem nosítko a užíváme si občasného nošení 🙂.

Snažíme se by syn jedl zdravěji a vyváženěji cca do 15měsíce jsme měli striktní pravidla.

Ale pak už nechtěl jíst a začal jíst to co my. Takže jsem slevili z nároků.

Snažíme se, aby nejedl moc sladké (hlavně kupované sušenky a čokolády > což je v nelibosti babiček, které to nechápou).

Také měl už řízek a dokonce i fastfood > není to však běžné jídlo, co se jí často.

Já chodím do práce, zatím hlídá babička či manžel, ale syn půjde od září do školky.

Jsme normální rodiče co milují své dítě a chtějí pro něj to nejlepší.

 #materstvi , #blogujeme , 

Miluji sladké snídaně. Nejraději dělám lívance, akorát ne vždy se mi chce přes půl hodiny čekat, než mi nakyne těsto 🙂 Lepší variantou jsou občas vafle, u kterých nemusím moc dávat pozor, aby se mi na pánvi nerozteklo těsto, případně abych je správně otočila a nezmuchlala (ano, i to se mi stalo). Vafle jednoduše zavřu ve vaflovači a čekám, až se udělají 😀 

Objevila jsem tento zdravý recept a musím říct, že je skutečně moc chutný. Mým měřítkem již nějakou dobu nejsou mé preference, nýbrž reakce obou dětí. A naštěstí tyto měly úspěch!

Ingredience

• 1½ střední batáty (cca 380g, nakrájená a předvařená)
• 1 hrnek ovesných vloček
• 1 PL kypřícího prášku do pečiva
• 1 ČL skořice
• 2 PL třtinového cukru
• 1 vajíčko
• ¾ hrnku mandlového mléka
• 1 PL kokosového oleje
• 1 PL vanilkového extraktu

Ozdoba:

• ¼ hrnku borůvek
• 1 PL arašídového nebo mandlového másla
• 1 ČL javorového sirupu nebo medu

Postup

1. Uvařte batáty.
2. Zpracujete suché suroviny - vločky, prášek do pečiva, skořici, cukr- nejlépe ve food procesoru nebo mixéru. Vysypte do mísy.
3. Zpracujete mokré suroviny - batáty, vajíčko, olej, mléko a vanilku - nejlépe ve food procesoru nebo mixéru. 
4. Přelijte mokré ingredience do mísy se suchými a míchejte  dokud se nespojí.
5. Dejte do vaflovače lžičku oleje, a směs (pokud chcete mít malé vafle, stačí dát trochu těsta doprostřed).
6. Obložte si vafle borůvkami, máslem a zakápněte sirupem 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Měli jsme velké štěstí a na miminko jsme nečekali moc dlouho. Sedm měsíců od podání žádosti mi zazvonil kouzelný telefon. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Zrovna jsem jela autobusem a na mobilu se mi zobrazilo jméno paní z OSPODu z magistrátu. Takže mě napadlo, o co asi jde, ještě než jsem ho zvedla. Tep mi po celou dobu našeho rozhovoru neklesl pod stopadesát.

Dozvěděla jsem se, že pro nás mají desetidenního chlapečka! A že se máme co nejdříve přijít seznámit se spisem, což jsme stihli ještě ten den odpoledne. Na základě informací ze spisu jsme chtěli malého co nejdříve vidět. Proto jsme si na druhý den telefonicky domluvili schůzku v nemocnici, kde byl zrovna umístěn. Z porodnice si ho totiž odnesl jiný pár, který ho ale z určitých důvodů vrátil. Takže chlapeček, protože do porodnice už zpět nemohl, byl umístěn v nemocnici.

Láska na první pohled

Do nemocnice jsme dorazili hned druhý den ráno. První myšlenka, když jsem ho uviděla, byla „Ježíš, ten je tak maličký!“ Vypadal tak trochu jako stažený králíček. Vzala jsem si maličkého do náruče a „bylo to tam“. Jako by do sebe zapadly dva díly skládačky. Já byla máma a on můj syn. Tak jednoduché a nádherné to bylo.

Chlapečka jsme si pochovali, nakrmili a nechali spinkat. Ihned jsme volali na OSPOD, že chceme malého přijmout. Takže ještě ten samý den putovala žádost o předběžné opatření, kterým nám měl být maličký svěřen do péče, k soudu.

Já jsem odjela do práce, kde jsem šéfovi oznámila tu radostnou novinu, že jsem v práci poslední dva dny. Večer jsme jeli do nemocnice znovu, pomazlit se, a také jsem měla možnost si miminko vykoupat a znovu nakrmit. Ještě ten večer jsme nakoupili vše potřebné a druhý den odpoledne už nám volali, že předběžné opatření soud vydal a mi si můžeme jet chlapečka vyzvednout. Takže od kouzelného telefonu do předání miminka uplynulo pouhých 48 hodin.

V nemocnici jsme kromě jiného dostali také fotku biologické matky, která se s malým nechala v porodnici vyfotit.

Doma s vysněným pokladem

Doma jsme si na sebe s maličkým zvykli velmi rychle. Šestinedělí u nás bylo podle mého názoru asi podobné, jako když se v rodině narodí miminko. Je to náročné, protože si člověk musí zvyknou na úplně jiný režim. Ale taky moc krásné.

Reakce okolí byly krásné, vzhledem k tomu, že jsme byli v době procesu schvalování a čekání na kouzelný telefon velmi otevření, nikdo nebyl překvapený a nikomu nepřišlo divné, že jsme ze dne na den rodiče. Takže následovaly jen obrovské gratulace.

Co mě trochu překvapilo, byla opakující se myšlenka, že teď už se nám určitě narodí vlastní biologické dítě, když jsme adoptovali. Jako by náš syn byl nějaká náhrada? Ale tak to určitě nevnímám a necítím. Byla bych ráda, kdyby se toto začalo vnímat více jako možná méně častý, ale přirozený vznik rodiny.

Navazování vztahu to u téměř novorozence bylo docela rychlé a hladké, u větších dětí je to určitě složitější. Upřímně, jako máma jsem si začala připadat ihned, když jsme si maličkého přivezli domů. U manžela to bylo hodně podobné, také to byla láska na první pohled. Je mi jasné, že to není samozřejmost, ale tohle šlo u nás úplně samo a jsem za to moc ráda.

Maličkého jsem, když potřeboval uklidnit, nosila v šátku, to spolehlivě zabíralo. Ale byl klidné miminko, takže to vlastně nebylo ani moc často. Překvapilo mě, jak rychle mi naběhly mateřské instinkty. Ano, zjistila jsem, že toto se opravdu neváže na porod a předcházející těhotenství. Naopak s praktickými záležitostmi jsem si ráda nechala poradit, vždyť i mámy, kterým se děti narodily, se vše musí nejdříve naučit.

Ach ti úředníci

Nejtěžší na celém procesu adopce pro mě vlastně nakonec bylo všemožné dohadování s různými úředníky, kteří mají s adopcí evidentně málo zkušeností.

Začalo to problémy s vydáním rodného listu maličkého na matrice, kde úřednice měla pocit, že svěření malého na základě předběžného opatření, nás neopravňuje k žádosti a vydání rodného listu.

Následovaly problémy s výplatou mateřských dávek, které spočívaly v tom, že na předběžném opatření chybělo jedno z razítek, což jsme netušili a OSSZ mi díky tomu nevyplácela dávky. Musela následovat naše, téměř detektivní práce, abychom odhalili, proč mi výplata dávek nechodí.

S vyplácením rodičovského příspěvku později byly bohužel také komplikace. Předběžnému opatření se totiž musela u soudu každý měsíc prodlužovat platnost. Což jsme na začátku třeba vůbec nevěděli a soud nám prodloužení nejdříve vůbec neposlal, až po invenci pracovnice OSPODU. Prodlužovali jsme platnost celkem sedmkrát! Takže mi rodičovský příspěvek chodil vždy s velkým zpožděním.

Měli jsme ale obrovské štěstí na úžasnou sociální pracovnici dítěte, se kterou jsme mohli komunikovat jakýkoliv problém, a ona nám pomáhala s řešením. Být na všechno tohle sami, by bylo velmi náročné.

Nečekané setkání

Na některé situace Vás na přípravách opravdu nepřipraví. Když jsme byli s manželem v osmi měsících maličkého pozváni na soudní stání, kde nám měl být svěřen do předadopční péče, stalo se něco, co jsme nečekali.

K tomu stejnému soudnímu jednání byla totiž pozvána také biologická matka maličkého, což jsme netušili.

První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí, ale ani nejevila zájem.

Nechápu, proč to muselo být takhle najednou, o tohle setkání asi nijak zvlášť nestála ani jedna strana.

Pak mě přepadl pocit lítosti. Což mi bylo velmi nepříjemné. Litovala jsem ji, že si neprožije dětství svého syna ...

Nakonec jsem si z toho setkání ale odnesli něco velmi pozitivního. Byl to pro nás vlastně takový zlomový okamžik – hodně nás to celé uklidnilo, že se už nemusíme bát, že by se maličký mohl vracet do biologické rodiny, což u přímé adopce vždy reálně hrozí.

Biologická matka rovnou podepsala souhlas s adopcí. Na dotaz soudkyně, zda souhlasí s osvojením maličkého námi, odpověděla, že věří, že se maličký u nás bude mít dobře.

Biologická matka zná naše jména, adresy a také naši podobu. Ale od toho soudu se cítím bezpečně, nebojím se, vím, že takhle to má být a bude.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

A pak si pamatuji už jenom ústřižky. Kráčím a klepou se mi kolena. Brní mi strašně ruka a přísahám, že mě na chvilku napadlo, že právě prožívám infarkt. První pohled do Emilových očí. Ledabylé rozloučení u oltáře s kmotrem, kterému jsem nedala ani pusu. "Moc ti to sluší" zašeptáno do ucha těsně před obřadem. Naše rozhodné ano. Strašná rána do ticha, když něco někomu upadlo. My dva si nasazujeme prstýnky, líbáme se a připíjíme sklenkou sektu.

Jsem manželka!

V pátek uběhlo přesně 5 let od jednoho z nejkrásnějších dní mého života (jsou přesně 3- uhodnete zbylé dva? 🙂 ). Za tu dobu se stalo tolik věcí - krásných, těžkých, důležitých, úsměvných,... A všechny nás poznamenaly, všechny k nečemu byly a posunuly nás dál. Formovaly náš vztah, naše osobnosti se vyvíjely a změnily. A nejvíc nás změnily děti. Jako každé rodině dodají to správné koření 🙂

Co předtím nebylo důležité, je teď skoro nemožné (jako třeba víkend osamotě? 🙂 )

Co předtím bylo důležité, teď skoro nedává smysl (jako třeba celovíkendová párty)

Co předtím platilo, teď neexistuje (jako třeba můj muž jezdící domů v 5 hodin odpoledne)

Co předtím neplatilo, je teď zákonem (jako třeba nedělní společná snídaně)

Jsem šťastná? Jsem. Miluji ho i po 9 letech a nedokážu si představit, že by nebyl mým manželem. Není dokonalý, má hromadu chyb, ale já jsem na tom úplně stejně, ne- li hůř. A je takovým malým zázrakem, najít si tu druhou půlku, která Vás bere, akceptuje a miluje přesně takové, jaké jste. I po ránu, kdy se sama bojím podívat do zrcadla. I v průběhu PMS, kdy bych si nejraději občas nafackovala já sama. I po měsících nemocí u nás doma, kdy člověk lítá kolem dětí a nemá čas sám na sebe, tak se mu lepí mastné vlasy na tvář. Dokonce i v momentech, kdy nastupuje moje období nespokojenosti a výčitek- drží, poslouchá a občas dokonce i koupí kytku. A taková kytka bez důvodu, je prostě vždy nejkrásnějším dárkem 🙂

Miluji náš život v té formě, v jaké je teď. I když je místy ukrutně těžký a vyzývá mě, abych si šáhla až na samé dno. Ale pokud nespadnete tak hluboko, nedokážete pak zvednou hlavu a vidět modrou oblohu a svítící slunce 🙂

Dnes večer jdeme po hrozně dlouhé době na rande, oslavit výročí- i když s týdenním zpožděním. Ale moc se těším, konečně budeme mít pro sebe alespoň 2 hodiny klidu, kdy si budeme moci říct novinky, to, jak se máme rádi, dát si pusu, dívat se v tichosti jeden druhému do očí a být si duševně zase blízcí.

Vzpomínáte rády na svoji svatbu? Já kdybych mohla, dám si repete 🙂

*photo by: Zuzana Scharf

* u mě na blogu najdete i krátký sestřih z videa 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s