Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Draci poletují po pláni, listí se válí na trávě, v kuchyni voní dýně a za dveřmi stojí tchyně. Podzim je v plném proudu a jelikož je dýně víceúčelová a multifunkční (stejně jako tchýně), nemůže na mém blogu chybět! Tentokrát jsme i my podlehli halloweenskému kouzlu a jednu z nich vydlabali. Kupodivu to byla zábava pro všechny a vůbec to nebylo tak těžké, jak se zdá.

O blahodárných účincích dýně kolují doslova romány. Dýně se dá jíst, pít, můžete se s ní masírovat či zkrášlovat a dokonce, a to se podržte, může prý pomoci při odstraňování pih!!! No tak to je moje smrt...To teda ne, na to zase hned zapomeňte! Pihy jsou krásný. A tečka!

     A teď k těm tchyním. Tchyně, ať už s ní máte vztahy jakýkoliv, je důležitou postavou ve Vaší rodině. Je maminkou Vašeho muže a babičkou Vašeho dítěte, což už asi víte :D. Proto je taky tak těžký se jí zbavit, v podstatě to nejde...Je tedy lepší vztahy harmonizovat než rozvracet. Uspokojit její chuťové pohárky můžete třeba pomocí dýňové polévky.

Dýňová polévka

menší dýně hokaido

200ml smetany

Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!

Proč adoptivně kojit?

Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná.  Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným. 

Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.

Příprava začíná

Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Milý Ježíšku,

letos mě čekají už druhé Vánoce a naši říkali, že se ti prý píše dopis a v něm má být, co si moc přeju. A protože neumím psát, tak ti za mě píše máma.

Moc bych chtěl dostat kočičku! Měla by mít krásná očička, chobot jako slon a kromě uší by měla mít taky rohy, jo a bylo by prima, kdyby měla osm nohou jako pavouk, taky by mohla bečet, mečet, řehtat jako koník, štěkat, nezapomeň prosím na žábry a ploutve, protože když naši kočku hodím do vody, tak se jí to nelíbí, tak týhle aby se to líbilo. Bylo by prima, aby jí chutnaly kameny, tráva, kaštany, hlína a tak, no vždyť víš, čím krmím kočku, co máme. Jo a když bude tak velká, že na ní budu moct jezdit, tak to bude úplně nejvíc nejlepší!

Dále bych si moc přál knížku. Stačí mi jedna, ale musí v ní být všichni hrdinové z filmu Auta, traktor, kombajn, bagr, vozík, paprika, jablíčko, zmrzlina, brambory, vlk, karkulka, kočka, pes, kůň, kráva, prase, pavouk, koala, velryba, krokodýl, delfín, krab, koblížek, kamion, motorka, plameňák, děda, babička, tyčky, kytky, stromy,...

Všichni ať jsou hlavní postava a příběh už nechám na tobě.

A jako poslední bych si přál jednu hračku, aby se vešla do pusy (máma mi tam totiž pořád něco hledá, tak se jí to taky bude líbit), aby uměla dělat děsnej kravál, třeba jako když vezmu krabici se všema padesáti autama, co v ní mám, a vysypu je na podlahu (bez koberce teda, to mají rádi všichni, co jsou se mnou v tu chvíli v jedný místnosti), aby kromě tohohle kraválu měla asi 2 melodie, který můžu ohrávat pořád dokola (je jedno jaký, ale ideálně aby to byly ty, co už naši znají a tak rádi si je celé dny zpívají, oni vůbec nesnáší učit se něco novýho), mohlo by to taky vypadat jako mamky mobil (on tatínek je na mě děsně pyšnej, že mu ho nosím, když si ho mamka zapomene na podlaze, to jí potom říká něco o tom, že za 3 roky je to šestej), aby měla kola a dalo se s ní jezdit jako s autem (naši furt říkají něco o tom, že asi nechají vymalovat, až se budeme stěhovat, tak ať ty kola nechávají na zdech šmouhy jako ty, co už mám), aby byla měkká jako modelína (nevím proč mi pořád dokola lžou, že to není k jídlu) a aby byla barevná (protože jsem prostě dítě, no).

Asi každý z nás to někdy zažil. Dítě sebou v záchvatu vzteku hází na zem, jde po ulici a křičí, nebo začne vyvádět uprostřed obchodu. Takové situace jsou známy snad každému rodiči malého dítěte, říkáme tomu období vzdoru. Obvykle se jedná o děti ve věku od jednoho roku do 6 let. Jak na období vzdoru u dítěte tedy reagovat?

1. Snažte se uklidnit

Nám se to říká velmi jednoduše, to je pravda. Říkáte si, kde ten klid vzít, když byste své dítě nejraději vzteky roztrhli? Máte jej potrestat? Nebo ustoupit? Na dětskou agresi není dobré reagovat agresí.

Dítě by nemělo dostat na zadek, když sebou plácne na zem. Ani jiný trest není to nejlepší řešení. Křičí-li dítě, nebo sebou hází na zem, pak jako rodič nic neříkejte, pouze dítě obejměte či jej chytněte, aby neublížilo lidem okolo a hlavně sobě.

Slova, která jako rodič z pusy vypouštíte, mohou dítě ještě víc dráždit a vzdor vystupňovat. Jakmile je dítě klidné, můžete mu k tomu něco říci. Promyslete dopředu, na čem trvat a na čem naopak ne.

2. Děti takhle většinou reagují, když něco chtějí a nemůžou to mít

Tedy vážně s těmi dětmi zažijete nevídané, jen co je pravda! A zvláštní je, že pokaždé, když už si člověk myslí, kdovíjak je připraven na vše a nic ho nezaskočí, děti ho vyvedou z omylu.

Z dnešního odpoledne mám velmi intenzivní zážitek. Takříkajíc klíčový. Vyzkoušela jsem si kurz supermámy s podtitulem dement. Začalo to obvyklou odpolední rutinou - trocha hřiště, trocha nákupů, trocha řevu kolem domácích úkolů. Po menším konfliktu šla madam uraženě do pokojíčku, který se nachází v patře. Ta lokalizace v horním patře bude pro další pokračování příběhu celkem důležitá.

Po chvíli jsem šla k ní do pokoje, abych jí pomohla připravit učebnice na další den. Mno, celé by to bylo v pohodě, kdyby se tam nezačal dobývat Eliš toho času dostávající se do nesnesitelného stádia vzdoru a protivnosti a nezačal v pokoji škodit. Seřvala jsem ho a vyhodila za dveře pokoje.

To jsem neměla dělat. Zvenku ve dveřích byl totiž klíč. V momentě, kdy mi Valína hlásila: „Mami, Eliáš nás zamknul!“, já jen zpruzeně odsekla: „Nekecej a piš ten úkol!“

Až asi o deset vteřin později mi to docvaklo. Docvaklo mi, že ten klíč v tom zámku taky cvaknul. Sákryš.

Nejdřív dostala hysterák Valína. Začala svého stále ještě vztekajícího se bratra za dveřmi obviňovat z toho, že tady s maminkou umře. V tu chvíli jsem ještě věřila, že Eliš dokáže i odemknout. Zpětně vzato, byla jsem dost naivní.

Představte si.

Představte si mateřství bez odsouzení.

Bez předsudků. Bez srovnávání, kdo je lepší rodič. Bez posuzování chyb a omylů druhých. Bez přikazování, který styl rodičovství, je lepší. Beze strachu.

Bez obavy, že se nikam nehodíte. Do žádné správné škatulky rodiče, ženy, člověka. Že můžete patřit, kam jen chcete. Být jen sama sebou. Být taková, jaká uvnitř celé roky cítíte, že jste.

Představte si.

Skutečné přátelství mezi matkami. Přítelkyně,  které se navzájem mají rády a podporují se i přes všechny svoje nedostatky a zmatky. Přítelkyně, které vědí, že ať už děláte chyby jakékoliv, vždycky se snažíte dělat všechny to nejlepší pro své děti.

Letos jsme se na dlabání dýní pořádně připravili. Koupili jsme si perfektní super dlabací nářadí. Nepřeháním, opravdu tu prodávají dlabací sady, jak jinak než v oranžový barvě. Naše skvělý náčiní mělo u sebe i sadu předkreslenejch dýních ksichtů. Ano, jdeme na jistotu, po loňským spojení očí a pusy to nenecháváme náhodě.

Rozhodli jsme se dlabání posunout, co to jde, aby nám ta naše dýně pěkně vydržela. Loni jsem jako amatérka jenom smutně koukala na naši po tejdnu seschlou a nahnilou dýni. Najela jsem na internet a nechápala ty milióny konverzací o tom, jak nejlíp zakonzervovat vydlabanou dýni. Jedni radili natřít ji celou vazelínou nebo namočit do sava či potřít čističem na vanu, po všech těch radách jsme se rozhodli to prostě nechat přírodě.

A takhle nějak jsme se minulou sobotu pustli do naší první dýně.  Na podlahu v obýváku jsem natáhla obří igelitový prostěradlo, Amík nám pustil motivační elpíčko, sehnali jsme mini chlapíka a šlo se na věc. "Dýně se musí nejdřív umejt," prohlásil důležitě Amík a odtáhnul dýni i s mini chlapíkem do koupelny. Tak tahle fáze se mini chlapíkovi obvzvlášť líbila. S Amíkem na dýni, nevim proč, použili asi pět velkejch osušek. Voda se z koupelny ani nevalila a mini chlapík byl mokrej jenom středně.

Přišla fáze číslo dvě. Amík přinesl naši největší kudlu a začal řezat spodní část dýně. "Nechceš, abych to udělala?" Ptám se ve chvíli, kdy vidím, jak kudla jen o kousek míjí mini chlapíkovo fascinovaný oko. Obří kudla definitivně držela mini chlapíkovu pozornost. "Nejsem amatér. Já jsem dlabal dýně ještě, když ty jsi nevěděla, co je pizza," prohlásil Amík. To jsem mu tehdy neměla řikat, že jsem neznala pizzu jako malá a že jsem ji prvně viděla až s Želvy ninja, který měli tahanej sýr na jídle, který jsem já komunistický dítě vůbec neznala. Ach jo, od tý doby si ze mě dělá legraci a tvrdí, že mi přinesl kulturu. Naštěstí je to ironik jako já.

Spodek dýně zdolán, dýně otevřena jdeme na vyprázdění slizkejch semínek. Mini chlapík odmítá strčit ruku dovnitř, je to prej: "Jach, jach." A jde objíždět dýni na svý motorce. Střídavě s Amíkem dlabeme dýni a házíme semínka se slizem do misky. Mini chlapík při jedný objížďce motorkou zmerčil misku a zmizel u sebe do pokoje. Za chvilku se vynořil s dřevěnym kladivem a balónkem. Balónkem po nás hází, protože vidí, že s rukama v dýni se nemůžeme bránit a taky nechcem tim hnojem zadělat celej byt. Mini chlapík bere svoje speciální dřevěný kladivo, který jsem mu už asi stokrát schovala a mlátí s ním do dýňovejch semínek ve skleněný misce.

Dlabeme dýni. Vydlabanou část dáváme zvlášť do misky na pozdější zpracování. Chvílema si připadám jako americká osadnice na Divokym Západě. Uvědomuju si, že to není dlabáním a zpracováváním dýně, ale elpíčkem co teď hraje. Amík vybral Burta Bacharacha a jeho "Raindrops are falling on my head" z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. No nic pokračujem.

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...

            Puberta

Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.

„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“

Nevíte si s dítětem rady? Máte pocit, že vás vůbec neposlouchá? Zoufáte si? Mám pro vás jednoduchou radu. Když vás zase nebude chtít poslouchat, stačí být kreativní. Použijte na něj jeho hravost a fantazii.

Děti mnohem lépe snášejí malé triky a dohody, než příkazy a rozkazy. Stačí odvést pozornost od toho, co chtějí udělat, a nakonec se vše v dobré obrátí. Samy pak udělají to, co po nich chcete, a to bez křiku a vzdoru.

Využijte ve svůj prospěch dětskou soutěživost a hravost. Přináším rady, které jsou vhodné pro předškolní děti od tří do šesti let.

Každá máma je tak trochu „supermáma“

Být dokonalá máma je často obtížné. I když se sebevíc snažíte a máte něco naplánováno, děti vám to obvykle rozkopou a vše je jinak. Jediné, co opravdu funguje, je zapomenout na perfektnost a dokonalost a prostě jen být mámou.

Maminka je prostě maminka. I ve chvíli, kdy si s dětmi hraje, poskakuje po zahradě, i tehdy, když se na ně zlobí a vytváří řád a pořádek. Děti obvykle své mámy vidí jako „zlé“ ve chvíli, kdy se snaží mít vše pod kontrolou.

 A je to tady, naše bilingvní dítě rozumí česky líp než Amík. Zrovna nedávno to Amíkovi vážně docvaklo, že bude muset v češtině přidat, pokud nechce zůstat v prachu dějin a nechá mě a mini chlapíka, abysme se bavili v našem soukromým a tajným jazyce.

To si takhle seděl Amík a vedle něho si hrál mini chlapík s autíčkem. Měla jsem nějakou rozvernou náladu a řikám mini chlapíkovi: "Hele, dej dádovi to autíčko za kalhoty." Mini chlapík, kterej je,  co se týče vtipnosti, napůl já a napůl Amík a smysl pro humor mu rozhodně nechybí, se potutelně usmál a jal se svýmu otci to autíčko za ty kalhoty rvát. Amík jenom nechápavě zíral a já jsem se smíchy málem složila. No dobře až tak vtipný to nebylo, ale mně a mini chlapíkovi se to zdálo k popukání. Amík na mini chlapíka: "Co to děláš? Přestaň!" S ublíženým výrazem se otočil na mě: "Cos mu to řekla?" Já nevinně: "No, aby ti narval to autíčko za kalhoty." Amík:"A jak se to řekne? Počkej, to jsem jako v pytli, to dítě rozumí daleko líp než já." No to je přece jasný, ač nemluví, tak rozumí. Amík se rozhodl, že se začne učit, neb je jinak opravdu v pytli.

Ano, náš bilingvní mini chlapík pořád ještě nemluví, ale zato rozumí naprosto perfektně v obou jazycích. Jen ta nemluvnost svádí lidi k tomu, aby ho podceňovali. Poslední dobou jsou u nás největším hitem halloweenský kreslený filmy a písničky pro nejmenší. Měli jsme puštěnou jednu z těch pohádek zrovna na začátku, nic se tam nedělo, jen vypravěč řekl, že tenhle příběh bude opravdu "scary, scary!" V tu ránu se mini chlapík schoval za gauč. Moje máma jen nechápavě koukala: "Co blázní? Vždyť je to ten přihlouplej Mašinka Tomáš." Já: "Ale mami, tam teď přece řekli, že to bude děsně strašidelný." Ano, někdy lidi zapomínají na to, že mini chlapík prostě rozumí oboum jazykům. Jen je škoda, že přestane rozumět, jakmile se řekne něco, co nechce dělat. To je najednou úplně hluchej.

Ano, náš rozumějící mini chlapík nemluví. Tak jasně, řekne sem tam nějaký to slovo, zatáhne člověka kam potřebuje, ukazuje, co může a poslední dobou se vrhá i do amatérský pantomimy. Tak všechno se dá, jen ta pantomima je pěkně na prd. Já vím, že každá máma má rozumět svýmu dítěti, ale když vám začne dvou a půl letej kluk skákat kolem, natahovat ručičky ke stropu, šahat si na hlavu a vyplazovat jazyk, tak je mi jasný, že lízátko nechce, to poznám a že jsem v pytli a musí začít co nejdřív mluvit.

Tak on teda trochu mluví. Má pořád ty zvuky zvířat a postupně si přibírá i nějaký ty slova třeba "down", to říká pro nahoru i dolů, ano, trochu zmatečný, ale když k tomu přidá pohyb rukou pro nás blbce, tak hned víme, že myslí "down nahoru". "No" a "no more" jsou stálicí každý věty a včera přidal i jen "more." Počítat taky umí a ví, že všechny čísla jsou "two." No a konečne česká hitovka mini chlapíkova slovníku "bonbon". Mini chlapík si ustáleně vybírá anglický slova nebo český slova cizího původu. Uvidíme, jak mu to půjde dál, jsem na to docela zvědavá.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Už to je pol roka, čo sme si z pôrodnice priniesli naše vytúžené bábo. Ten čas prešiel tak veľmi rýchlo; a zároveň tomu nemôžem uveriť, že už je to pol rok! Asi ako každá mamina, aj ja som mala pred pôrodom akési vysnívané predstavy, ako to asi s malým drobcom bude vyzerať. A veľmi som sa tešila. A tiež som sa veľmi mýlila. 

Predstava číslo jedna: "Moje dieťa nebude..." (veľa plakať, stále sa nosiť na rukách, používať cumlík, ...) 

Aká krásna predstava a aký veľký omyl! Každé dieťatko je iné, ale každé jedno túži po mame a jej náruči. Toto nepochopí nikto, kto vlastné dieťa ešte nemá. Tiež som patrila k ženám, ktoré videli "rozmaznané" deti na každom kroku, stále len na mame prilepené... Odkedy som mama, aspoň v duchu som sa už všetkým takýmto "rozmaznancom" ospravedlnila a sama si vychutnávam ten pocit, keď mám malého na sebe "prilepeného". Ten úžasný pocit, že pre niekoho ste doslova a dopísmena stred vesmíru a stačí mu len, aby ste boli pri ňom. A všetko je v poriadku. A tiež treba dodať, že dieťa dá rodičom vždy najavo, čo sa mu páči a čo nie. A to, že sa oni pred pôrodom o niečom rozhodli, teda vôbec nič neznamená. 

Predstava číslo dva: "Budeme chodiť kočíkovať a stále budeme vonku" (malý sa narodil na jar, kočíkovanie teda ideálne načasované)

Aká krásna predstava. Kým som nastúpila na materskú, bola som zavretá v kancelárii od pondelku do piatku a predstava chodenia vonku "kedy sa mi zachce" bola proste úžasná. Hneď ako sa dalo, vzali sme s mužom kočík a vyvetrali seba aj malého. Prvé kočíkovanie šlo na jedničku. Postupne sme prechádzky predlžovali a obaja sme si užívali krásne slnečné počasie.

A potom to prišlo. Prvý rev v kočíku. Neschopnosť dieťa utíšiť a následný šprint domov (veď ľudia sa pozerajú). Naše dieťa proste odmietalo zaspať v kočíku. Keď sme ho uspali a šupli dnu, všetko fajn. Akonáhle sa zobudilo, spustilo neutíchajúci a matke srdcedrásajúci rev.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Halloween je definitivně můj nejoblíbenější americký svátek. Pamatuju si na svůj první Halloween v New Yorku, šli jsme tehdy s Amíkem na manhattanský průvod příšer a mně  tehdy tenhle svátek úplně učaroval. Úplně mě okouzlila ta hravost lidí kolem.  Všichni měli masky, jenom turisti ne a mě to tehdy vážně mrzelo.

Halloween v podání Newyorčanů je absolutní hrou. Začíná to na začátku října, kdy se v okolí postupně začínají objevovat venkovní dekorace a o všech říjnových víkendech se po celým městě pořádají akce s Halloweenskou tématikou. Hodně oblíbený jsou psí soutěže o nejpotrhlejší masku a nejvíc znechucenýho psa v ní. Tu podle mě vyhrál jeden Šitzu, kterýho jsme viděli před třema lety v masce "Šitzu v záchodě." Ten pes měl kolem krku malý hajzlprkýnko a na těle pak záchodou mísu. Vyhrál na plný čáře, chudák, zjevně přesně věděl, kde je a nebral to jako výhru. Ale maska to byla nezapomenutelná.

Halloween v Brooklynu je naprosto skvělej, v určitejch čtvrtích se uzavřou ulice, aby koledníky neohrožovala auta, domácí sedí na schodech a na kolenou mísy plný sladkostí. Mimochodem, obchody jsou teď plný speciálních obr balení čokolád, který jsou plný miniaturních jednotlivě zabalených bonbónů. Tradičně, pokud je dům vyzdobenej rozsvícenou dýní, znamená to "na naše dveře zazvoňte dáme vám sladkosti."

Od tý doby, co máme mini chlapíka, je Halloween nepřekonatelnej a každým rokem se nám líbí víc a víc. Mně protože jsem něco podobnýho jako dítě nezažila a Amíkovi, protože se vrací do svýho dětství. Rozhodli jsme se, že budeme každej rok chodit v masce všichni.

První rok byl mini chlapík ještě mimimo, šli jsme za upíry a to dítě bylo jako na břiše ležící trochu se plazící upír fakt děsivej. Jen jednoho mi bylo líto, že jsem mu do pusy nedala šťávu z řepy, protože s tím, jak tehdy bezzubě slintal, by to vytvořilo fakt perfektní efekt. Jen jednu vadu to mělo, těch čokolád jsme tehdy moc nedostali neb jsme byli jednoduše odhalený jako rodiče, co strkají svoje mimino k čokoládám a pak je chtějí sníst sami. Dostávali jsme místo čokolád rozinky, který žádný správný kolednický dítě nechce a tak to zbejvá jako cena útěchy právě pro rodiče mimin.

Loňskej rok byl mnohem lepší. Jen jsme se nedokázali do posledního dne rozhodnout, za co to půjdem, takže náš kostým byl dost "ghetto" neboli šméčko. Byli jsme duchové, na krku hozený bílý prostěradla a pomalovanej obličej na bílo. Mini chlapík dostal svůj dýňovej kyblíček a naučil se jíst čokoládu a objevil lízátka. Kyblíček měl tak plnej, že ho nemohl unýst, ale odmítal mi ho svěřit do péče potom, co mě viděl, jak mu potajmu kradu sladkosti. Halloween v něm zanechal velkou stopu, že si druhej den vzal svůj speciální kyblíček, stoupnul si ke dveřím a naše "až zase za rok" naprosto nepochopil. Ještě v lednu jsme mu museli dávat čokoládky do kyblíčku, protože tam prostě patří a hotovo.

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat." 

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.