Děti se těší, jak zítra konečně otevřou první okénko z adventního kalendáře, ve kterém jistě najdou něco sladkého. Ale tyto kalendáře nejsou jen o dětském mlsání. Skrývá se za nimi mnohem hlubší význam. Přečtěte si v následujících řádcích více o této sladké tradici.

Čas odpočinku

V neděli 27.11.2016 začal advent, děti netrpělivě odpočítávají týdny a dny do Štědrého dne, maminky se pustily do vánočních příprav a většina lidí ještě shání dárky. 

Advent je období čtyř neděl do vánočních svátků. Měla by to být doba rozjímání a dobročinnosti ale také zklidnění. Pro naše předky totiž znamenala zima čas odpočinku po intenzivní zemědělské práci od jara do podzimu. Po náročné práci během roku nastal v zimě čas na odpočinkové domácí práce - draní peří, tkaní, šití a pletení.

Tradice zůstává, podoba se mění

S adventem je spojeno mnoho tradic, které mají hlubší kořeny, než byste možná hádali. Jednou z nich je také adventní kalendář, kterým zpříjemňujeme čekání na Vánoce hlavně dětem. Děti si ho spojují se sladkostmi, které na ně během 24 dnů čekají v kalendáři. Většinou má tento kalendář podobu obrázků, za kterými se po otevření skrývá kousek čokolády. 

Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

Jsem vysátá!

Ne, teď fakt nemluvím o nedostatku mlíka v prsou. Řeč je o minimální inspiraci a maximálním vyčerpání. Vánoce budou teprve za měsíc, ale dávaj mi zabrat už teď. Nevím, o čem dřív psát, tak radši nepíšu vůbec. Jaký upéct nejlepší cukroví, nebo jak uvít věnec se asi dozvíte z nějakého „vychytanějšího“ blogu než z toho mého.

Vilma tak děsně rychle roste! Je vtipná a úžasná a krásně už mluví...a tak se stejně vždycky večer divím, že je vůbec možné na tak roztomilé stvoření vůbec zvýšit hlas. Přestože jsem si pořídila knihu od Dalajlámy, doufajíc že si vyzenuju mozek, hlas pořád zvyšuju poměrně často. Asi dělám pořád něco špatně...což je, myslím, takový mateřský prokletí. Dělat neustále něco špatně, nebo si to alespoň myslet.

Tleská mi, když vytřu podlahu a říká „hezký“, míchá omáčku na špagety a říká „mami dobrý“, když luxuju vytrhává mi vysavač z ruky a křičí „já taky, mami já taky“...když spolu usínáme, položí si hlavu na moje břicho, jako kdyby si chtěla s tím naším očekávaným přírůstkem ještě chvilku povídat.

Pak jsou taky chvíle, kdybyste to dítě radši neznala. A není jich málo. Holt, když jste máma, tak musíte být za hodnýho i zlýho policajta zároveň a tahle schizofrenie se brzo začne projevovat i na vaší psychice. A pak přijde tatínek z práce a zeptá se, jak bylo. Ostatně práce z otců dělá Mimoně roku, protože na to abyste popsala celý den už stejně nemáte energii a on na vaše vyslechnutí už vůbec ne. Jde prakticky o řečnickou otázku. Takže byste ho nejradši praštila koštětem, ale místo toho mu nabídnete večeři. Jo, láska je úžasná. Tak hezký advent dámy!

Více článků naleznete na: http://www.pihatamama.cz/

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají.  Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co.  Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma  z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná,  kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.

Dialogy se nezakládají na skutečných událostech. Jakákoli podobnost s osobou ve vašem okolí je zcela náhodná. 

ONA: Lásen, co myslíš, co mu mám oblíct?

ON: Je tam teplo, nech mu jen tričko.

ONA: S dlouhým?

ON: Ne, je tam fakt teplo.

ONA: A tepláčky?

Letos jsme se na dlabání dýní pořádně připravili. Koupili jsme si perfektní super dlabací nářadí. Nepřeháním, opravdu tu prodávají dlabací sady, jak jinak než v oranžový barvě. Naše skvělý náčiní mělo u sebe i sadu předkreslenejch dýních ksichtů. Ano, jdeme na jistotu, po loňským spojení očí a pusy to nenecháváme náhodě.

Rozhodli jsme se dlabání posunout, co to jde, aby nám ta naše dýně pěkně vydržela. Loni jsem jako amatérka jenom smutně koukala na naši po tejdnu seschlou a nahnilou dýni. Najela jsem na internet a nechápala ty milióny konverzací o tom, jak nejlíp zakonzervovat vydlabanou dýni. Jedni radili natřít ji celou vazelínou nebo namočit do sava či potřít čističem na vanu, po všech těch radách jsme se rozhodli to prostě nechat přírodě.

A takhle nějak jsme se minulou sobotu pustli do naší první dýně.  Na podlahu v obýváku jsem natáhla obří igelitový prostěradlo, Amík nám pustil motivační elpíčko, sehnali jsme mini chlapíka a šlo se na věc. "Dýně se musí nejdřív umejt," prohlásil důležitě Amík a odtáhnul dýni i s mini chlapíkem do koupelny. Tak tahle fáze se mini chlapíkovi obvzvlášť líbila. S Amíkem na dýni, nevim proč, použili asi pět velkejch osušek. Voda se z koupelny ani nevalila a mini chlapík byl mokrej jenom středně.

Přišla fáze číslo dvě. Amík přinesl naši největší kudlu a začal řezat spodní část dýně. "Nechceš, abych to udělala?" Ptám se ve chvíli, kdy vidím, jak kudla jen o kousek míjí mini chlapíkovo fascinovaný oko. Obří kudla definitivně držela mini chlapíkovu pozornost. "Nejsem amatér. Já jsem dlabal dýně ještě, když ty jsi nevěděla, co je pizza," prohlásil Amík. To jsem mu tehdy neměla řikat, že jsem neznala pizzu jako malá a že jsem ji prvně viděla až s Želvy ninja, který měli tahanej sýr na jídle, který jsem já komunistický dítě vůbec neznala. Ach jo, od tý doby si ze mě dělá legraci a tvrdí, že mi přinesl kulturu. Naštěstí je to ironik jako já.

Spodek dýně zdolán, dýně otevřena jdeme na vyprázdění slizkejch semínek. Mini chlapík odmítá strčit ruku dovnitř, je to prej: "Jach, jach." A jde objíždět dýni na svý motorce. Střídavě s Amíkem dlabeme dýni a házíme semínka se slizem do misky. Mini chlapík při jedný objížďce motorkou zmerčil misku a zmizel u sebe do pokoje. Za chvilku se vynořil s dřevěnym kladivem a balónkem. Balónkem po nás hází, protože vidí, že s rukama v dýni se nemůžeme bránit a taky nechcem tim hnojem zadělat celej byt. Mini chlapík bere svoje speciální dřevěný kladivo, který jsem mu už asi stokrát schovala a mlátí s ním do dýňovejch semínek ve skleněný misce.

Dlabeme dýni. Vydlabanou část dáváme zvlášť do misky na pozdější zpracování. Chvílema si připadám jako americká osadnice na Divokym Západě. Uvědomuju si, že to není dlabáním a zpracováváním dýně, ale elpíčkem co teď hraje. Amík vybral Burta Bacharacha a jeho "Raindrops are falling on my head" z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. No nic pokračujem.

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

 A je to tady, naše bilingvní dítě rozumí česky líp než Amík. Zrovna nedávno to Amíkovi vážně docvaklo, že bude muset v češtině přidat, pokud nechce zůstat v prachu dějin a nechá mě a mini chlapíka, abysme se bavili v našem soukromým a tajným jazyce.

To si takhle seděl Amík a vedle něho si hrál mini chlapík s autíčkem. Měla jsem nějakou rozvernou náladu a řikám mini chlapíkovi: "Hele, dej dádovi to autíčko za kalhoty." Mini chlapík, kterej je,  co se týče vtipnosti, napůl já a napůl Amík a smysl pro humor mu rozhodně nechybí, se potutelně usmál a jal se svýmu otci to autíčko za ty kalhoty rvát. Amík jenom nechápavě zíral a já jsem se smíchy málem složila. No dobře až tak vtipný to nebylo, ale mně a mini chlapíkovi se to zdálo k popukání. Amík na mini chlapíka: "Co to děláš? Přestaň!" S ublíženým výrazem se otočil na mě: "Cos mu to řekla?" Já nevinně: "No, aby ti narval to autíčko za kalhoty." Amík:"A jak se to řekne? Počkej, to jsem jako v pytli, to dítě rozumí daleko líp než já." No to je přece jasný, ač nemluví, tak rozumí. Amík se rozhodl, že se začne učit, neb je jinak opravdu v pytli.

Ano, náš bilingvní mini chlapík pořád ještě nemluví, ale zato rozumí naprosto perfektně v obou jazycích. Jen ta nemluvnost svádí lidi k tomu, aby ho podceňovali. Poslední dobou jsou u nás největším hitem halloweenský kreslený filmy a písničky pro nejmenší. Měli jsme puštěnou jednu z těch pohádek zrovna na začátku, nic se tam nedělo, jen vypravěč řekl, že tenhle příběh bude opravdu "scary, scary!" V tu ránu se mini chlapík schoval za gauč. Moje máma jen nechápavě koukala: "Co blázní? Vždyť je to ten přihlouplej Mašinka Tomáš." Já: "Ale mami, tam teď přece řekli, že to bude děsně strašidelný." Ano, někdy lidi zapomínají na to, že mini chlapík prostě rozumí oboum jazykům. Jen je škoda, že přestane rozumět, jakmile se řekne něco, co nechce dělat. To je najednou úplně hluchej.

Ano, náš rozumějící mini chlapík nemluví. Tak jasně, řekne sem tam nějaký to slovo, zatáhne člověka kam potřebuje, ukazuje, co může a poslední dobou se vrhá i do amatérský pantomimy. Tak všechno se dá, jen ta pantomima je pěkně na prd. Já vím, že každá máma má rozumět svýmu dítěti, ale když vám začne dvou a půl letej kluk skákat kolem, natahovat ručičky ke stropu, šahat si na hlavu a vyplazovat jazyk, tak je mi jasný, že lízátko nechce, to poznám a že jsem v pytli a musí začít co nejdřív mluvit.

Tak on teda trochu mluví. Má pořád ty zvuky zvířat a postupně si přibírá i nějaký ty slova třeba "down", to říká pro nahoru i dolů, ano, trochu zmatečný, ale když k tomu přidá pohyb rukou pro nás blbce, tak hned víme, že myslí "down nahoru". "No" a "no more" jsou stálicí každý věty a včera přidal i jen "more." Počítat taky umí a ví, že všechny čísla jsou "two." No a konečne česká hitovka mini chlapíkova slovníku "bonbon". Mini chlapík si ustáleně vybírá anglický slova nebo český slova cizího původu. Uvidíme, jak mu to půjde dál, jsem na to docela zvědavá.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.

Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a  kdyžtak se prostě rozvedem no.  Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.

Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.

Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.

Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla. 

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.