Povinný rok ve školce před nástupem do školy má naučit děti socializaci s ostatními vrstevníky a nastavit tak rovné startovací podmínky pro všechny. Co všechno by umělo dítě umět, znát a ovládat před nástupem do mateřské školky?

Co si vybavíte, když se řekne mateřská školka? Pravidelné svačinky, vycházky, spaní po obědě a hromadu hraček? Také zde vzniklo nejedno přátelství na život a na smrt nebo první lásky z pískoviště. Možná o tom ani nevíte, ale kromě toho všeho vás učitelky formovaly tak, aby jste byli připraveni na nástup do první třídy.

Následující seznam je spíše orientační, každé dítě je jiné a také požadavky školek se liší. Některé jsou striktnější, ty tolerantnější počítají s tím, že děti se mnoho naučí v kolektivu.

I když vám školka nedá seznam dovedností, které by mělo vaše dítě zvládat, může je považovat za samozřejmé. V každém případě se počítá s tím, že paní učitelka dětem pomůže a tyto dovednosti je bude učit. Je důležité, aby rodič spolupracoval.

Dítě by mělo:

• Znát své jméno a příjmení, k dobru by mělo znát svůj věk a kde bydlí
• Poznat svoji značku, kterou dostalo pro označení místa na ukládání věcí
• Poznat svoje oblečení a obuv. Je dobré dítěti ráno při oblékání říkat, co má právě na sobě a jaké s sebou bude mít náhradní oblečení
• Umět se svléknout, při oblékání může mít nedostatky (problémy se zipem, s knoflíky, s punčochami) – mělo by umět říct paní učitelce, s čím potřebuje pomoct.
•  Umět  se zout a obout, pokud má boty s tkaničkami, mělo by umět zavázat tkaničku – čtyřleté děti by ji měly umět se samozřejmostí, mohou potom pomáhat mladším
• Samostatně jíst lžící bez (velkého) bryndání a pít ze skleničky nebo hrníčku. Jídlo by po sobě mělo dojídat, ale pokud opravdu hlad/chuť nemá, nemělo by jíst násilím
• Umět se samo vysmrkat.
• S jistotou ovládat svůj močový měchýř. Ve školce jsou časové intervaly, kdy děti samostatně chodí na záchod, do té doby by dítě mělo vydržet suché nebo by se mělo umět ozvat, pokud potřebuje jít dříve. Paní učitelka dítě utře, šikovnější zkontroluje a také mu pomůže. Není velkou výjimkou, když dítě v zápalu hry prostě zapomene. Některé školky povolují plenu.
• Být zvyklé umýt si ruce, když jde ze záchodu, když jde jíst, když je jakkoliv špinavé, utřít se do ručníku a vyčistit si zuby.
• Umět chodit po schodech bez držení dospělého a také by se nemělo na schodech strkat s ostatními dětmi.
• Umět po sobě uklidit hračky a pracovní nástroje na správné místo.
• Umět pozdravit, poděkovat a pokud o něco žádá, mělo by to umět zdvořile (nevybafnout).
• Umět vyjádřit, co potřebuje nebo co se mu líbí a nelíbí.

Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Po x letech vztahu nebo jen k nějaké speciální příležitosti je fajn si sexuální chvilky lehce zpestřit. Víte, jaké jsou v téhle oblasti novinky a co mají nejraději dnešní páry? Poohlédli jsme se ve světě a zjistili jsme tipy od odborníků i od našich milovaných mužů.

Oslavy lásky a erotiky možná sexuální náboj spíš ničí

S oslavami Valentýnu, 1. máje, mezinárodních dnů polibků apod. se poslední dobou roztrhl pytel. Místo čekání na tyhle dny, které často nevyjdou podle představ, je lepší si sex užít podle svého. Chvilky vášně ještě zpříjemní nejrůžnější hračky pro dospělé, erotické prádlo nebo změna polohy.

Žhavé novinky mezi pomůckami

Oblíbené zůstávají v podstatě stále ty stejné typy pomůcek. Co se mění, jsou hlavně materiály a vzhled. Právě tahle oblast totiž představuje jednu z možností uplatnění odvážných designérů. Vedle praktických silikonových pomůcek se tak objevují třeba i dřevěné nebo voděodolné. Vibrátor z přírodních materiálů, jako jsou sklo nebo dřevo dlouho vydrží a nemusíte se ho bát ani pokud trpíte na alergie nebo máte citlivou kůži. Skvěle zase vypadá kombinace gelového vnitřku s průhledným obalem, ten si můžete v ložnici klidně i vystavit.

Sexy prádlo podle trendů nebo osobních preferencí

Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

 Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.

Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.

Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.

Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.

Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.

NEJSEM.

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

Prázdniny se blíží a vy přemýšlíte, kam vyrazit s vašimi dětmi, které jsou ještě docela malé? Doba naštěstí pokročila a už se jaksi nepředpokládá, že budete s dětmi sedět doma. Naopak, zařízení, kde vědí, že rodiny s dětmi jsou důležití klienti, přibylo a rodin s dětmi si zde váží.

Pobyty pro matky s dětmi

Velmi často se dnes organizují speciální pobyty pro matky s dětmi, které jsou jim šité přímo na míru. Takový pobyt koná v zařízení, které je dětem příznivé, takže zde najdete postýlky pro děti, přebalovací pulty, dětský koutek, hřiště apod. Dále je zde pro mámy s dětmi připraven program, který bude vhodný jak pro ně, tak pro děti. Chodí se například na společné výšlapy, na které můžete i s kočárkem, děti cvičí a hrají si. Pamatuje se ale určitě i na maminky. Jednak je pro ně připraveno nejrůznější cvičení, které mohou absolvovat i s dětmi, dále si mohou dopřát wellness, v některých případech se nabízí i hlídání dětí a maminky tak mají možnost si skutečně odpočinout.

Vydejte se po vlastech českých, nebo k moři

Takto je možné vyrazit buďto po vlastech českých anebo i do zahraničí k moři. Vybírány jsou vždy resorty, které jsou „baby friendly“, kde je dostatečné zázemí pro děti a hlavně velká možnost vybití. Velmi často jsou tyto pobyty zaměřeny na sport, a to maminek i dětí. Pokud se ale chcete zde setkat s ostatními maminkami s dětmi a odpočinout si, nikdo vás do sportování nenutí. Trochu větší děti se zabaví samy mezi sebou a vy máte zase o starost méně. Tyto pobyty dnes organizují cestovní kanceláře, nebo organizace, které nabízejí cvičení maminek a dětí, či některá aktivní mateřská centra.

Nespokojte se s málem, jděte do hotelu, kde mají děti rádi

Když jedete na dovolenou určitě doufáte, že si celá rodina užijete spoustu legrace a vrátíte se plni energie, odpočatí a příjemně naladění. Pokud ale cestujete s dětmi, může se pro vás dovolená stát i noční můrou. Jak tomu předejít? Základ je vybrat pro vaši rodinu ubytování, které poskytne komfort jak vám, tak vašim dětem. Když budete mít pohodlné zázemí, hned je vyšší šance, že strávíte příjemnou dovolenou.

Ať už budete trávit prázdniny v Česku nebo v zahraničí, u moře nebo jezera, porádíme vám, na co se při výběru hotelu zaměřit.

Pohodlné spaní

Na dovolené, kde si všichni chcete odpočinout je důležité se dobře vyspat. Pokud cestujete s malým miminkem, které je zvyklé spát v postýlce, je dobré ověřit, zda hotel poskytuje službu zapůjčení dětské postýlky, případně pokud si povezete svoji, zda je v pokoji na postýlku dost místa.

Pokud máte větší děti, je dobré zjistit, jak je to s přistýlkou. Pokud máte 2 a více dětí (nebo jen jedno větší, ale chcete trochu soukromí) ověřte si, zda hotel nabízí rodinné pokoje (pokoj se dvěma ložnicemi, atd.). Pro delší pobyty určitě oceníte trochu víc prostoru.

Jídlo

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo.

Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí...

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo...

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?