SÁŇKAŘSKÁ DRÁHA

Tak se ukázalo, že cesta, po které jsme se s Jirkou špatně vydali, byla cesta k bobové dráze, takže jsme po ní šli znovu. K vyhlídce už jsme nešli. Začínali jsme mít všichni hlad a pociťovali jsme únavu. Taky se ukázalo, že Filip na té vyhlídce děsně spěchal, protože měl o nás strach. Mája tam prý půjde někdy znovu, aby si ji pořádně užila.
Dojdeme k dráze, kde si každý půjčíme vlastní sáňky a dostaneme helmy. První jede Mája, za ní natěšeně vyrazí Jirka.

„Teď ty,“ řekne mi Filip. „Nechci tě mít na svědomí. Kdybys to někde napálila do stromu, tak tě seberu.“ Nasednu na sáňky a rozjedu se. Dráha je upravená a po stranách je nahrnutý sníh, aby nás držel na trase. Zatáčky nejsou ostré, ale místy sáňky nabírají opravdu velkou rychlost. Je to skvělý adrenalin. Zjistím, že se místy fakt bojím, abych nevylítla, ale pak přijde rovinka, kde se uklidním. A vzápětí mi krev v žilách znovu stoupne. V jednom takovém úseku si všimnu Jirky, který jel přede mnou. Vyletěl z dráhy. Zabořím nohy do sněhu a snažím se co nejrychleji zabrzdit, ale přitom slyším, jak na mě Filip něco křičí.

A pak už jen cítím náraz.

Najednou vidím sebe. Sebe jako malou holku, co sbírá kobylky na louce a strká je do krabice. Vidím sebe, holku s dlouhými vlasy, které jí táta navlnil krepovačkou, jak jde do školy, sedí v lavici a je na sebe pyšná, že se umí podepsat. Holku, co se zamilovala do kluka Petra, kterýho pak opustila. Ženu, která se vdala za báječného muže Ondřeje, ale ten ji pak opustil. Vidím nás u moře na pláži. Vidím, jak Ondřej staví hrad z písku.

Ne. To není Ondřej.

ROZCESTÍ

Jirku napadlo, že se podívá na Google Mapy, nicméně nechytl signál. Mě napadlo, aby vylezl na strom a podíval se do dálky, jestli tam někde ta vyhlídka není. Ale to on nepovažoval za dobrý nápad, a tak jsme se nakonec vydali po zelený, protože vedla do kopce a vyhlídky jsou přeci vždycky na nějakým vrcholu.

„A co když tam žádná vyhlídka nebude?“ zeptám se ho.
„Tak budeme v zasněžený prdeli,“ řekne upřímně.
„Dobře, takže ty, Dan a Adam pracujete v pivovaru a dál?“ připomenu mu, že jsem nezapomněla na to, o čem jsme se bavili předtím, než jsme nevěděli, kudy půjdeme.

V tom mi zazvoní telefon.

„Ahoj, Maxi,“ zvednu telefon a pozdravím Maxe. Jirka se zastaví, překříží ruce na hrudníku, nakloní hlavu na stranu a neuvěřitelně blbě na mě čumí.
Max se vyptává, jak se mám, a vyčítá mi, že jsem mu o sobě nedala vědět.„Jo, dobře se mám. Normálně neuvěříš tomu, ale je tu Dan.“
Max nereaguje.
„No, Dan z tej expediční firmy, ale už tam nedělá. Dělá v pivovaru,“ u toho triumfálně mrknu na Jirku, ale ten pořád stojí a blbě čumí.
„To snad ne,“ hlesne Max, jako by se dozvěděl, že mi umřela kočka, kterou nemám.
„Cože?“ zeptám se.
„Dělá v Gwernu. Já vím, stále spolu občas zajdeme na oběd, no a teď…“ vzdychne. „Jejich šéf má chatu, kde pořádá tyhle seznamovací kurzy. No a když se ten šéf z Gwerna ptal, kam chtějí jet na teambuilding, tak prej vymysleli, že pojedou na tenhle seznamovací kurz, protože jsou všichni nezadaní a udělají si z toho soutěž,“ vyklopí mi do telefonu Max.
„Jakou?“ Ve snaze nevyslovit slovo soutěž, aby to neslyšel Jirka, potřebuji z Maxe dostat víc informací.
„To už nevím, mě to moc nezajímalo. Netušil jsem, že se může stát, že se tam potkáte. Lůco, vždyť jsme se teď tak dlouho nebavili. Dávej na sebe pozor, prosím.“
A pak se rozloučí a típne mobil.
Podívám se na Jirku. Jsem trochu v šoku a potřebuji vstřebat informace a fakta od Maxe.
„Tak slečinka má signál a mě by nechala lézt na stromy?“ vyhrkne na mě hned Jirka.
„O co soutěžíte?“ neudržím se a zeptám se ho hned.
„Je to blbost, Lůco, neřeš to,“ řekne, protože hned pochopil, že už to vím, a natáhne ruku. „Půjčíš mi mobil? Kouknu se na tu mapu.“ A tak mu půjčím mobil, jako bych Google Mapám nerozuměla, a koukám na něj.
„No tak tu blbost vyklop,“ řeknu ostře, protože mě tahle hra začíná pěkně srát!
„Dobře, takže takhle. Minulý měsíc na vánočním večírku jsme se předávkovali pivem, protože když děláš v pivovaru, tak je všudypřítomné. No a šéf se taky ožral jako prase a řekl nám, ať vymyslíme, jaký budeme chtít teambuilding. A tak jsme mu řekli, že se chceme podívat na tu jeho príma chatu, kam jezdí nezadaný holky, protože jsme mamrdové a nikdo z nás zrovna holku nemá. Takže nám to zařídil expres hned teď, abychom si náhodou nějakou holku nenašli, protože druhá možnost byly kurvy, ale to by ho prej vyšlo moc draho.“
Koukne na mě a podává mi mobil.
„A jdeme špatně, takže se musíme vrátit.“
Otočí se a vyrazí.
„A ta soutěž?“ zeptám se a dám se do kroku za ním.
„Vožralí jsme vymysleli blbosti, jakože selfie s holkou jeden bod, selfie s líbačkou dva body, telefonní číslo na holku pět bodů, prokazatelnej sex vyhrává rovnou,“ řekne a dodá: „Jak na základce, co?“
„Jako celej tenhle trapnej výlet,“ odpovím a přicházíme zpátky na rozcestí, kde jsme ztratili směr.
„Já jim řekl rovnou, že tady nehodlám lhát a vymýšlet si kraviny…“ zamyslí se. „Protože bych si opravdu rád nějakou holku našel.“ A to mě potěší a zahřeje uvnitř.
„A ta výhra?“ zeptám se ještě.
Ale v tom na nás mává Filip.
„No kde k sakru ste?“ zeptá se nás Filip.
A tak mu řekneme, že jsme se ztratili, že Jirka neměl signál a odmítal vylézt na strom a že máme hroznou žízeň. A tak nám každému dá lahev s colou, ve který je namíchanej rum.
„Kde jsi to vzal?“ diví se uznale Jirka.
„Kde asi? U tý vyhlídky je občerstvení,“ řekne.
Zrovna se Jirka napije, a tak mu zaskočí cola. Předkloní se a hrozně kašle. Když se na nás podívá, má úplně slzavý oči.
„Ta píše, co?“ poplácá ho po zádech Filip.
„Chceš mi říct, že už jste byli na té vyhlídce?“ řekne sípavým hlasem Jirka.

-------