Dnešní doba je zvláštní. Nikdo vám nic nedaruje zadarmo. Když jste neúspěšní, když jste průměrní a ani to, když jste úspěšní. Hrozně lidí se honí za tak zvanou „dokonalostí“. V práci, ve vztazích, ve škole, v hubnutí, ve stravě…  A když to není tak dokonalý, tak jsou z toho zklamaní a ztrácí motivaci…

Ale co to jako je ta dokonalost? Existuje nějaké oficiální měřítko? Pochybuju… 🙂 Každý z nás by se měl sám sebe zeptat na 

TŘI ZÁKLADNÍ OTÁZKY:

První: Co je PRO MĚ vlastně „dokonalé“ ? – No to je přece jasný...přece…no… já vlastně ani nevím…🙂

Druhá: Budu opravdu šťastná, když bude všechno dokonalé? - Já nevím jak vy, ale já když se někam posunu, tak mi to nikdy nestačí a nejsem spokojená... A to platí ve všem😀 Takže… budeme vlastně někdy dost dokonalí na to, abychom byli díky tomu bezmezně šťastný? Ne.

Třetí: A když to nebude dokonalé, tak co?  – Patrně se nic nestane. Budeme prostě jenom spokojení s tím, že se posouváme, že děláme něco líp a jinak než dřív a že se líp cítíme!

Možná už je vám jasné z názvu, že dnešní článek bude o kojení. Přesněji o našem kojení/nekojení. 

Chci začít úplně od začátku.... 

Už v těhotenství jsem věděla, že prostě chci kojit. Od nějakého 20tt mi začalo téct mlezivo a já si říkala, že kojit určitě budu, že už mám napůl vyhráno. (Ach já Bláhová 😂) No hned po porodu jsem měla nalitá prsa jako blázen z mých B byli D.. Hned jak se Daneček narodil mi ho dali na břicho jestli se chytí nebo ne.. Byl tam asi minutu tak jak by taky mohl se přisát, když mi ho hned vzali. Když jsme se asi po 4h po porodu dostali na pokoj, přišla sestra a ukazovala mi koupání, vážení prostě vše. Taky řekla, že Danda má výživu ještě ode mně z bříška a tak to kojení nemám nějak hrotit. No já se pokoušela pořád kojit (mléka jsem měla pro 10 dalších dětí) ale Danda se prostě ne a ne přisát. Přisál se pouze když mi pomáhala sestra a nebo kamarádka od vedle z pokoje. Sama jsem to nezvládla byl to boj. Každý dvě hodiny jsem chodila za sestrou ať mi jde pomoc s kojením, že to prostě nejde. Jakmile odešla hned se pustil a já zase nevěděla co dělat. Plakal hlady a já byla zoufalá. Když se měnila směna tak přišla jedna sestra, kterou jsem prosila o kloboučky, ale řekla mi, že to zvladnu i bez nich.. Další den jsem byla zoufalá a Danda hladový. Pak přišla zase jiná sestra a já si prostě vydupala kloboučky, že bez nich ho prostě nenakrmím. Dostala jsem je a najednou vše bylo fajn, kojila jsem svoje dítě!! Když nás pustili domů kojení bylo taky v pohodě krásně papal a přibíral. Jenže po měsíci přišel zvrat.. U každého kojení se vztekal a plakal... Řekla jsem, že musíme odbourat kloboučky, ale podařilo se to tak napůl. Bylo to pořád horší a horší já se snažila, abych kojení zachránila, ale mamka mi vždy říkala, že mám slabé mléko ať ho netrápim a dám UM.. Dlouho jsem odolávala kojila klidně hodinu a půl v kuse, ale pořád řev. Jednou jsem musela jít pryč a Danda pořád plakal jakmile jsem ho dala do kočárku prostě řev. Před odchodem jsem kojila ale prostě to nešlo... Měla jsem doma UM a tak jsem to udělala nakrmila ho, on dopil a ve vteřině usnul. Spal 4h a byl spokojený a tak jsem prostě kojila a pak vždy dokrmila UM. Jenže pak mi začal prso odmítat úplně a tak já ačkoliv nerada jsem přestala kojit úplně. Danda byl měsíc na UM a já si řekla, že tak to prostě nejde. JÁ PROSTĚ KOJIT CHCI A BUDU! Spojila jsem se s LP (zatím jen přes NET) ale i tak mi hodně pomohla. Mléko jsem neměla už žádné.. Když jsem zkoušela jestli něco poteče teklo pouze mlezivo. Hned jsem zjišťovala jak obnovit laktaci a že to prostě zvládnu. S LP jsem se spojila 24.10.2016 a dnes 27.10.2016 se Daneček přisál! Nemám mléko a tak mě měl spíše jako dudlik, ale cumlal 10min. No prostě takový malý zázrak! Od zítra vyhazujeme flašku a budeme krmit přes cevku na dokrmování! Držte nám palce!! Kojení zdar!! (Fotka je z dneška)

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Ahojky holky, přidávám náš příběh 🙂

Příběh můj: Snažili jsme se otěhotnět  s přítelem přirozeně,

gynekoložka, mi říkala kdy mám plodné dny,dle kontrol, jsem naprosto v pořádku,

zkoušeli jsme ovulační testy a pořád nic... 

Řekli nám ať čekáme rok... Lékařka řekla, že nemá důvod nás poslat dál na vyšetření.

Přisuzovala jsem to stresu v zaměstnání, já i manžel.

Plenky na první pohled zaujmou barevným motivem a různými obrázky na pásku se suchým zipem. Plena je tenoučká a o trochu užší než kolegyně stejné velikosti. Pružnost zajišťují pouze boční díly s lepítky. Lepítka mají barevné odlišení konců pro větší přehlednost. Z plenky je cítit chemický zápach.

Zkoušeli jsme pleny velikosti 3, ale pro 7 kg dítě už byla plenka skoro malá - střih je asi pro děti s tenkými stehny. Gumičky kolem nožiček byly napnuté a i tak byla plena proklatě nízko (asi by bylo potřeba koupit větší velikost). Lepítka pod oblečením držela, ale nevypadají moc věruhodně. Savost je mizerná, vlhkost není odváděná a drží se na povrchu. Plena nepojme moc tekutiny, po prvním čůrání je potřeba ji vyměnit. Vnitřek pleny se po navlhčení přesýpá.

Shrnutí:

+Barevné odlišení konce lepítka

+ Střídající se veselé obrázky na suchém zipu

- Lepítka nedrží moc pevně

Aby to bylo kompletní: skromná nabídka zimních barefoot bot pro dospělé:

České plenky MonPeri se chlubí "důvěrou předních českých porodnic" a certifikací českým zdravotnickým ústavem. Na stránkách výrobce uvádí "Dětské plenky MonPeri vyrábíme z přírodních materiálů, bez příměsí PVC, chloru, antioxidantů, latexu a ftalátů.". Moc jsem se na plenky těšila, ale nijak extra mě neoslovily.

Plenky jsme zkoušeli ve velikosti 3. Na pohmat působí igelitově či povoskovaně.  Plenka není elastická, pouze na zádech je pružící pás, který po opakovaném zapnutí už skoro nepruží. Nijak moc nám to nevadilo, protože je plenka široce vykrojená a má dlouhá křidýlka kolem gumiček, což vypadá velmi pohodlně. Uvnitř je plenka krásně čistě bílá. Naše testovací kousky měly lehký chemický zápach. Z testovaných plenek patří k silnějším a tužším kouskům, ale dobře jde zapnout i větším dětem, které jsou u horní hranice jejich váhové kategorie.

Plenka dobře saje a povrh je pocitově suchý, ale vnitřek plenky se po navlčení začne přesýpat, takže bych plenku na delší nošení nepoužívala.

[Navlhčený vnitřek plenky se sesunul. Prosvítá žlutý obrázek z venkovní vrstvy.]

Shrnutí:

+ Široké vykrojení plenky

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Můj prozatimní příběh: po půl roce snažení jsem jednou měla na testu ducha, clearblue digital ukázal 1-2, po pár dnech to odešlo - biochemické - pokud tedy vůbec bylo, pak už jsem to začala řešit na gyndě, tam mi dával všelijaké hormony na podporu ovulace, clostillbegyt, plánovaný pohlavní styk..nic.. udělal základní testy, hormonální profil.. vše ok, spermio nižší, ale v normě. po půl roce car - apolinář.. vše v naprostém pořádku, až poslechová metoda vyšetření vejcovodů - že prý jeden asi neprůchozí a jeden částečně.. tak hned IVF.. vše ok, odběr 12 vajíček, 1 se oplodnilo nádherně, půl normálně, půl icsi, když jsem jela na ET, tak mi volali, ať nejezdím, že mají všechny špatný vývoj, že nemá cenu zavádět.. špatný vývoj již od druhého dne - špatné dělení, vysoká fragmentace, pomalý vývoj, 4. den zástava.. tak genetika, ta v pořádku, po půl roce mě u apolináře zase chtěli hnát do druhého ivf bez dalšího zkoumání, tak jsem šla do Gennetu, tady vše nanovo, v, vzorové výsledky, AMH vysoké 8,5, ideální dárkyně hahaha.. zkouška IUI - bez výsledku. Manželovi kolísal spermiogram. Začíná další IVF. Tentokrát krátký protokol, Gonal nejdříve 200, pak 175, od 5. dne cetrotide, vyrostlo 18 folíků,  z toho 16 vajíček, opu bylo proti apolináři nádherné, doktoři, sestřičky dokonalá péče, hned kapačky, podpora, nic nebrali na lehkou váhu, u apolináře na mě kašlali a péče šílená. Vše jsme oplodňovali PICSI , nakonec bylo kvalitních jen 10 vajíček, oplodnilo se 5. Opět podobný vývoj, špatná kvalita, každý den pomalejší a pomalejší a čtvrtý den zástava ve vývoji u všech embryí. Verdikt stejný jako u apolináře, asi to bude chybou vajíček..  Od druhého umělého mě pořád táhne v podbříšku, není to bolest, ale z hyperstimuláku to mám podrážděné.. Rozhodli jsme se jít do darovaných vajíček. 3 IVF s darovanými - konečně byly aspoň 3 embryjka - blasty, jedno jsme zaváděli v březnu - ET, ale nic z toho nebylo, 11 den přišla ms. Za dalších 14 dní mě hrozně bolelo břicho, nechápala jsem co se děje, tak jsem šla ke gynekoložce, ta mi řekla, že mám po ovulaci a tak mám ovu bolesti. Dobrý, chtěla jsem jít na další KET, tak jsem šla do caru na kontrolu, tam mi zjistili, že mám tekutinu v děloze a že je to celé divné, tak mi nabrali krev a odpoledne volali - jste ve druhém týdnu těhotenství!!!! HCG 150 - jakože cože? no prostě nevím - nechápu, jestli to bylo jen to embryjko z IVF, nebo jestli se stal zázrak a po ms jsem prostě otěhotněla.. každopádně hcg pak klesalo a další naděje v tahu.. řekli jsme si, že třeba tedy otěhotnět můžu a tak počkáme, léto uteklo, nic se nedělo a v září jsme šli na další pokus.. 1. ket - v nativu, sliznice 6.5 mm, testy desátý den duchové, hgc 12, duchové pak zmizeli, takže prostě biochemické, znovu.. v říjnu poslední mrazáček - stimulovaný, sliznice 7,5mm, po transferu jsem byla nastydlá a tentokrtá ani dušíček.. takže prostě konec třetího IVF.  Nevím, co teď dál.. asi zkusím minimálku.. lázně.. další DV? prostě nevím.. Pokud by byl někdo, kdo měl fragmentaci a zástavu embryí a mělo to dobrý konec ,dejte mi prosím vědět, co vám pomohlo.. psychicky, finančně, ani duševně už nevím co dál.. mám sto chutí se na to vykašlat, ale je mi 31 a děti chci..