Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...

            Puberta

Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.

„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“

Nevíte si s dítětem rady? Máte pocit, že vás vůbec neposlouchá? Zoufáte si? Mám pro vás jednoduchou radu. Když vás zase nebude chtít poslouchat, stačí být kreativní. Použijte na něj jeho hravost a fantazii.

Děti mnohem lépe snášejí malé triky a dohody, než příkazy a rozkazy. Stačí odvést pozornost od toho, co chtějí udělat, a nakonec se vše v dobré obrátí. Samy pak udělají to, co po nich chcete, a to bez křiku a vzdoru.

Využijte ve svůj prospěch dětskou soutěživost a hravost. Přináším rady, které jsou vhodné pro předškolní děti od tří do šesti let.

Každá máma je tak trochu „supermáma“

Být dokonalá máma je často obtížné. I když se sebevíc snažíte a máte něco naplánováno, děti vám to obvykle rozkopou a vše je jinak. Jediné, co opravdu funguje, je zapomenout na perfektnost a dokonalost a prostě jen být mámou.

Maminka je prostě maminka. I ve chvíli, kdy si s dětmi hraje, poskakuje po zahradě, i tehdy, když se na ně zlobí a vytváří řád a pořádek. Děti obvykle své mámy vidí jako „zlé“ ve chvíli, kdy se snaží mít vše pod kontrolou.

 A je to tady, naše bilingvní dítě rozumí česky líp než Amík. Zrovna nedávno to Amíkovi vážně docvaklo, že bude muset v češtině přidat, pokud nechce zůstat v prachu dějin a nechá mě a mini chlapíka, abysme se bavili v našem soukromým a tajným jazyce.

To si takhle seděl Amík a vedle něho si hrál mini chlapík s autíčkem. Měla jsem nějakou rozvernou náladu a řikám mini chlapíkovi: "Hele, dej dádovi to autíčko za kalhoty." Mini chlapík, kterej je,  co se týče vtipnosti, napůl já a napůl Amík a smysl pro humor mu rozhodně nechybí, se potutelně usmál a jal se svýmu otci to autíčko za ty kalhoty rvát. Amík jenom nechápavě zíral a já jsem se smíchy málem složila. No dobře až tak vtipný to nebylo, ale mně a mini chlapíkovi se to zdálo k popukání. Amík na mini chlapíka: "Co to děláš? Přestaň!" S ublíženým výrazem se otočil na mě: "Cos mu to řekla?" Já nevinně: "No, aby ti narval to autíčko za kalhoty." Amík:"A jak se to řekne? Počkej, to jsem jako v pytli, to dítě rozumí daleko líp než já." No to je přece jasný, ač nemluví, tak rozumí. Amík se rozhodl, že se začne učit, neb je jinak opravdu v pytli.

Ano, náš bilingvní mini chlapík pořád ještě nemluví, ale zato rozumí naprosto perfektně v obou jazycích. Jen ta nemluvnost svádí lidi k tomu, aby ho podceňovali. Poslední dobou jsou u nás největším hitem halloweenský kreslený filmy a písničky pro nejmenší. Měli jsme puštěnou jednu z těch pohádek zrovna na začátku, nic se tam nedělo, jen vypravěč řekl, že tenhle příběh bude opravdu "scary, scary!" V tu ránu se mini chlapík schoval za gauč. Moje máma jen nechápavě koukala: "Co blázní? Vždyť je to ten přihlouplej Mašinka Tomáš." Já: "Ale mami, tam teď přece řekli, že to bude děsně strašidelný." Ano, někdy lidi zapomínají na to, že mini chlapík prostě rozumí oboum jazykům. Jen je škoda, že přestane rozumět, jakmile se řekne něco, co nechce dělat. To je najednou úplně hluchej.

Ano, náš rozumějící mini chlapík nemluví. Tak jasně, řekne sem tam nějaký to slovo, zatáhne člověka kam potřebuje, ukazuje, co může a poslední dobou se vrhá i do amatérský pantomimy. Tak všechno se dá, jen ta pantomima je pěkně na prd. Já vím, že každá máma má rozumět svýmu dítěti, ale když vám začne dvou a půl letej kluk skákat kolem, natahovat ručičky ke stropu, šahat si na hlavu a vyplazovat jazyk, tak je mi jasný, že lízátko nechce, to poznám a že jsem v pytli a musí začít co nejdřív mluvit.

Tak on teda trochu mluví. Má pořád ty zvuky zvířat a postupně si přibírá i nějaký ty slova třeba "down", to říká pro nahoru i dolů, ano, trochu zmatečný, ale když k tomu přidá pohyb rukou pro nás blbce, tak hned víme, že myslí "down nahoru". "No" a "no more" jsou stálicí každý věty a včera přidal i jen "more." Počítat taky umí a ví, že všechny čísla jsou "two." No a konečne česká hitovka mini chlapíkova slovníku "bonbon". Mini chlapík si ustáleně vybírá anglický slova nebo český slova cizího původu. Uvidíme, jak mu to půjde dál, jsem na to docela zvědavá.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Mamiiiii?

Ano?

Tama!

Ano, je tma, protože je pět ráno. Spinkej!

Pinkaaat!

Ano, spinkej ještě.

Ahoj, tak jsem se rozhodla taky sepsat svůj porod po té spoustě článků které jsem přečetla. 🙂

Bylo pondělí ráno 11.7. 2016. (TP 8.7.2016) Kontrola už v porodnici, pan primář mě zkontroloval zjistil všechny informace po víkendu a poslal mě na pásy, na těch jsem strávila 20minut. Poté opět za panem primářem jeho slova nikdy nezapomenu, pokud pásy budou stejné vyvoláváme dnes, pokud lepší domluvíme se na vyvolání, běžtě se najíst napít a pak si zajděte znovu na pásy. Fajn, šla jsem se najíst napít a zpátky na pásy (ještě mi bylo dobře), sedla jsem si do křesla dali mi pásy a ja si na mobilu psala s manželem který byl v práci a o situaci jsem ho průběžně informovala. Pásy byly stejné (líné), tak mi PA začla bouchat do břicha a snažili se mi maličkého vzbudit pak vzali telefon dali ho za jeden pás a z druhého telefonu volali aby mi telefon zvonil na břiše :D lítalo kolem me hodně lidí takže jsem nestíhala koukat kdo je PA a kdo sestra... :D Pásy stále stejné ale po 40minutách me poslali zpátky za primářem, kámen úrazu nastal když se pan primář vystřídal s ''doktorem'' ..(po pásech jsem cítila menší bolesti ale říkala si že je to asi tím jak mi skákali a bouchali do břicha).. přišla jsem do ordinace pozdravila předala graf z pásů a těhu průkazku, ''Dr'' se mě zeptál co Vám pan primář řekl? samozřejme jsem mu zopakovala co říkal pan primář pokud budou pásy stejné vyvoláváme dnes pokud lepši domluvíme se na termín už dnes (neviděl že se kroutím a mám bolesti jelikož si něco psal do papírů, ani se na me nepodíval). ''Dr'' Okej přijdete 15.7.  ...... Můj výraz hovořil za vše... Menší bolesti jsem cítila ale po odchodu z ordinace to začlo být horší.. Dr ani neviděl jak se kroutím na židli.... Šla jsem tedy na chodbu před ambulanci a čekala na lavičce než mi pojede nějaký spoj domů. jel cca za hodinku tak jsem čekala na lavici a měla bolesti cca 5-7 minut .... Neřešila jsem to, dr řekl 15.7. tak 15.7. .... Vyšla jsem z nemocnice a šla na autobus který mi jel na autobusové stanoviště kde jsem přestupovala na spoj domů. Při nástupu do autobusu v pohodě bolesti byly ale dalo se to vydržet, při výstupu na autobusovém nástupišti něco malinko luplo a něco jsem cítila tak jsem šla na mnou nenáviděné veřejné WC zkontrolovat zda je vše v pořádku.. Trošku krve ale nic co by mě nějak po tom skákání překvapilo. Přijel konečně můj spoj, nastoupila jsem všechno v pořádku cesta domů 20minut přijela jsem na zastávku vystoupila, první schod OK, druhý schod OK třetí schod a šlápnutí na zem LUP bylo 13:00hod. :D potkala jsem ještě známou tu jsem v rychlosti pozdravila a ona mne, na zastávce mě čekal kamarád který u nás chvilku bydlel než odcestoval dělat kurz do zahraničí a šel mi pro jistotu naproti protože mi nebylo nejlíp, toho jsem uviděla a bazén se vypustil, tak jsem došla na kraj cesty a volala kamarádce. Kamarád na mě koukal jak jsem mokrá :D a volal manželovi ja mezitím kamarádce. Dovolala jsem se kamarádce a povídám: Kači dojela jsem na zastávku rupla mi voda letím se sprchnout a hodíš mě prosím zpátky do porodnice? Kamarádka: Jasně hlavně buď v klidu a nespěchej máš dost času (ona sama porodila třetí miminko 3.6.2016). Samozřejmě se stalo to co jsem věděla že se stane až TO příjde, manžel nebere mobil (asi si myslel že se tedy nic neděje když mám trochu bolesti ale Dr.mě poslal domů) nakonec se mu kamarád dovolal a řekl mu ať ho někdo veze do porodnice jelikož nemá řidičák. Mezitím jsem já byla ve sprše voda pořád vytékala takže jsem se osprchovala a stejne pořád něco teklo, tak  jsem se oblíkla do čistého a ještě jsem dala všechno to mokré do pračky a dala prát prádlo, mezitím přijela kamarádka a ptala se zda chci s něčím pomoct, nemohla uvěřit vlastním očim když viděla že dávám prát ještě prádlo.. Vyjeli jsme, bolesti pravidelne co 5minut, manžel byl už na příjmovém před nemonicí když jsme dojeli zatím jsme se na sebe smáli, bylo 13:30 když jsme dojeli, kamarádka odjela, my jsme vyjeli s manželem do posledního patra a šli na porodní. Personál:Jé vy jste tady dneska už byla, copak se děje? Já:Praskla voda když jsem přijela autobusem na zastávku. Tak mě napojili znovu na pásy už na porodním boxu, manžel čekal před porodním....Nic se nedělo bolesti co 5minut ale maličký se nehýbal a já pohyby taky necítila, otázka zda chci u sebe manžela byla asi zbytečná, samozřejmě že ho u sebe chci! přišel už převlečený byl u mě, bylo 14:00 bolesti sílily ale zatím jsem epidural pořád odmítala, shodou okolností měl službu můj gynekolog což jsem byla ráda, byl najednou jiný když už přišlo na porod a chodil se ptát na epidural bolesti v 17:00 byly už brutální ale Dr. chodil kontrolovat a neustále tvrdil že se neotvírám. To čekání bylo nejhorší každá kontrola bolela ale pokaždé řekl že jsem volná max pro prst. :( sprcha, manžel si se mnou povídal a pořád jsme si říkali v kolik se malý asi tak uráčí koukali jsme na hodiny a řikali si časy které by se nám líbily 🙂 hodně mi pomáhal u každé kontrakce jsem mu mačkala ruku a řikala že po porodu poletí rovnou na chíru s polámanou rukou, v 18:00 příchod anesteziologa a napíchnutí epiduralu, hurá bolesti se zmírnily já se prospala oba jsme si s manželem odpočali 21.00hod. opět další dávka  epiduralu, sakra nic se neděje už jsem byla nervózní  a chtěla to mít za sebou. Přišel Dr. Já se ptala zda to bude v ten den jelikož se mi to datum líbí když už nám nevyšlo datum které jsme si přáli, řekl že to dneska snad bude. pak mi potvrdilže to dneska bude, že už jsem volnější, otevřela jsem se vše je nachystáno hurá!! jdeme na věc 22:10 epidural přestal fungovat a bolesti byly šílené ale byla jsem odpočatá prospaná a měla jsem najednou hodně síly, řvala jsem na PA že chci umřít že se to nedá vydržet manželovi mačkala ruku ale PA byla pořád v pohodě v ruce nůžky ja tlačila místo prodýchávání vůbec jsem ji neposlouchala pořád prodýchávat, prodýchávat ale ja ji řekla že to nejde že už cítím že chce jít ven tak jsem zatlačila a hlavička byla venku tělíčko už byl jen detail po tom všem. PA chválila s nůžkama v ruce a slovy '' Já jsem Vás nestihla ani nastřihnout'' v tu chvíli mi to bylo už jedno dali mi toho drobečka na tělo a ja zapoměla na veškerou tu bolest a viděla to nejkrásnější na světě, ale neplakal najednou se pohnul ne mě a začal plakat koukala jsem na manžela a říkala mu že jsme to zvládli a máme miminko a smála se, manžel me objímal, pak nám maličkého vzali a šli měřit a vážit. Kámen úrzu byl porod placenty, byla ve mě nešla ven, už tak jsem ztratila spoustu krve ale placenta ven prostě musela, vytlačením malého kontrakce prostě zmizly a placenta chtěla ve mě zůstat, Dr mi začal skákat po tom želé co mi zbylo místo bříška, pořád nic. Dr. mi řekl že tu placentu prostě musí  vyškrábnout a vyčistit mě jinak než normálně bolelo to ale zvládla jsem to, musela jsem věděla jsem že mě ten maličký uzlíček potřebuje. 🙂 Pak začal Dr. šít to, co jsem si sama způsobila tím že jsem neposlouchala.. Klasika u mě :D  Najednou dali manželovi toho drobečka v peřince a já neřešila bolest u šití a koukala na manžela jak má v náruči našeho syna. Mě Dr došil a nechali nás s maličkým pul hodinky spolu, najednou nás bylo o jednoho více a my byli šťastní jako nikdy na světě. Pak maličkého odnesli a my s manželem uchopili mobily a začli psát rodině a známým sms.... Blyo 11.7. 2016, 22.20hod., maličký měl 3410g a 52cm, Je to naše štěstíčko které moc milujeme 🙂