Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Ahoj holky, tety, krásky moje!

Z koníka jsem se před pár měsíci stáhla, ale zůstal mojí srdeční záležitostí. Tady jsem začínala jako těhule, tady jsem oznamovala, že je na světě Barunka, že vznikne blog, že se narodil mimi-pán Jeník. Tady jsem našla kamarádky, které už nedám, tady jsem vždy dostala odpověď a pomoc, když jsem tápala, nevěděla. Ten, kdo na mama servery nasazuje, podle mě nikdy na žádném nebyl, nebo nemá děti 😀

Našemu Honzíkovi byl nedávno rok a já tak nějak bilancuji, jaké to vlastně pro mě je být mámou, double mámou. Jestli se vše povedlo, jak jsem chtěla? A jak jsem se vypořádala se svými obavami a strachy, kterých jsem samozřejmě měla kupu?

Byla jsem si jistá, že chci být jako Lorelei - prostě veselá, ztřeštěná máma, která se nebere až tak vážně, která s Rory skáče po posteli, bulí společně u filmu, cpou se dobrotama a která tu hlavně vždycky je, která vždycky obejme a pohladí. Která ale taky trvá na tom, že Rory bude slušná holka. Já jsem teda doufala, že moje Lorelei nebude mít takovej trabl s chlapama a na tý posteli s náma bude skákat i nějaký "pan Gilmore".

Kdybychom dnes po posteli skákali všichni, jsme do minuty všichni na zemi (nějaké to kilíčko bych dát dolů mohla no). Přece jen jsme už čtyři. Bude to znít nafoukaně, blbě a chlubilsky, ale nikdy jsem se nebála, že nevychováme z malých Osiček slušný, veselý a prima lidi. Ano, tolik jsem si jistá silou genetického základu 😀

Ale řešila jsem jiný malý i velký pochybnosti. Kde se vzaly? Znám se, své silné stránky i slabiny. A jednou z nich je, že mám obě ruce naprosto levý a to z hlediska uměleckosti není vše. Prostě žádný talent.

Už Vám někdo řekl, že v těhotenství se z Vás stane chlap? Že ne? Tak se máte na co těšit...

více na stránkách: http://www.pihatamama.cz/Ostatni/Chlapem-snadno-a-rychle

Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ