Ostravský Dinopark patří jednoznačně k těm nejkrásnějším u nás. A co se rozlohy týče, je největší. Náš podzimní výlet do druhohor byl perfektní. A protože jsme ho zvládli v týdnu, byli jsme v celém Dinoparku prakticky sami. 

Ani na podzim se nebráníme venkovním aktivitám, právě naopak. Navíc září je posledním sezónním měsícem, kdy je otevřeno denně. V říjnu je park otevřený pouze o víkendech a od listopadu je už úplně zavřeno. 

Tip pro rodiče: Celodenní vstupné za dospělou osobu je 150 Kč, děti od 3 let to mají za 100 Kč a mladší zdarma. Ve vstupném je už úplně vše - v Dinoparku pak nezaplatíte nic navíc. Ani za DinoExpres, ani za 3D kino. Snad jedině, že by vaše ratolest zatoužila po nějaké pěkné tetovačce🙂. Peněženku samozřejmě vytáhnete u stánků s občerstvením. Na aktuální ceník mrkněte na webové stránky Dinoparku Ostrava. 

Hned za vstupní branou si na nás počíhal Therizinosaurus a první překvapení “Mami, přečti mi to, prosím!” Vůbec první návštěva jakéhokoli zařízení, kdy se Kýša začal sám od sebe zajímat o to, co je na cedulkách psáno. A tak jsme četli. Infotexty u dinosaurů jsou přizpůsobené dětem a také doplněné kvízovými otázkami, takže jsme tentokrát u dinosauřích exponátů trávili podstatně víc času.

Kompletní informace o ostravském Dinoparku najdete na https://www.hola-sova.com/post/ostravské-putová..... Těšíme se na vás☺️. 

Tak se vám dnes, milé dámy, ozývám po třítýdenní přestávce. Jsem chatbot Miky, tvé spojení s Modrým koníkem na Viberu a dokonce už i na Messengeru. Přináším ti novinky z Modrého koníka, těhotenský newsletter nebo Otázku dne. A co jsem se v Otázkách dne dozvěděl v poslední době? 

Naše maminky mi odpověděly na dotaz, kolik dětí by v ideálním případě chtěly mít. 15 % maminek se shodlo, že jedno dítě bohatě stačí. 63 % maminek by chtělo mít dvě děti a 22 % by uvítalo klidně i tři a více dětí. 

Je to zkrátka tak, život s dětmi je rozhodně jiný, než je život bez dětí. A mně zajímalo, zda se to projevilo i na vztazích s přáteli. 68 % maminek přiznalo, že jejich nejlepší kamarádka, i když bezdětná, zůstala jejich nejlepší kamarádkou i poté, co si s nimi prošla těhotenskými změnami nálad, strachováním se z porodu a velkou spánkovou deprivací po něm. Jednoduše, jsou to kamarádky na život a na smrt. 32 % maminek po narození dětí přirozeně začalo inklinovat spíš ke kamarádkám, keré děti už měly také. Nejlepšími kamarádkami se tak staly jejich spřízněné duše, se kterými si můžou někdy i zanadávat na stejné problémy, sdílet radost ze svých dětí a své sny o klidném a nerušeném spánku. 

A možná si radí i o plenkách. Zjistil jsem totiž, že 82 % maminek nedá dopustit na jednu nebo dvě osvědčené značky plen. 18 % maminek značku nijak zvlášť neřeší a při rozhodování se řídí hlavně výhodnou cenou. 

Poslední informací, se kterou se s vámi dnes rozloučím, se týká srazů. Jakých? Těch školních po letech a letech od ukončení studia. Vypadá to, že existují dva typy lidí. Ti, kteří na srazy s bývalými spolužáky nedají dopustit, zajímají se, jak po letech vypadají a jakou životní cestou se ubírají. No a potom jsou ti, kteří se k minulosti ze školních lavic nijak extra nevrací. V konkrétních číslech to vypadá tak, že 28 % z dotázaných maminek se školnímu srazu raději vyhne. 72 % maminek se na podobné akce těší, rády si zavzpomínají na staré dobré časy i se svými spolužáky. 

Pokud pro mě máš tip, jakou otázku bych se mohl našich maminek zeptat i za tebe, napiš mi komentář pod tento článek a nebo mi ji neveřejně pošeptej SEM. 

Dětská chůvička v hodinkách TrueLife NannyWatch A15 mi změnila život. 

Dobře, je to trochu nadsázka, ale vážně mi ten život trochu ulehčila 🙂

Ale vezmeme to popořadě. Do testování jsem se přihlásila i přes to, že jsou synovi skoro 3 roky. Od malička to není zrovna moc velký spáč a v noci se často budí. Bohužel, když se probudí a zjistí, že tam nejsem, už pak nechce spát. S mojí dosavadní audio chůvičkou, jsem při každém zvuku letěla za synem a skoro se modlila a doufala, že se jen otáčel a spí dál 🙂 

A pak nám přišla video chůvička TrueLife ....

Do testování jsem se pustila skoro okamžitě a syn s radostí pomáhal. 

V krabičce jsme našli : 

Můj pejsek oslaví 17.10. své 11 narozeniny, dle našich  let. Jmenuje se Santiago a je to Německý špic. Pejsek je to zlatý, moc hodný. Nikdy neutíkal, hlídá si své páníčky. Akorát můj dvouletý syn mu dává trošku zabrat. Přeci jen vždycky byl středem pozornosti a najednou se tu objeví ten miničlovíček. 

Včera jsem s ním šla na procházku sama, jelikož syn je nemocný tak byl doma s prarodiči. Vzala jsem si tašku, že nasbíráme šišky na věnce. Za "opravnami" ho pustím z vodítka ať si zaběhá. Hlídám ho, pak se mnou sbírá šišky (zkoumá zda to není něco k jídlu). Přejdeme zase o kus dále a zase sbíráme. Seberu šišky, pes vedle mě, jdu dát šišky do tašky a pes pryč. Tak ho volám, kam se mi schoval že. Jenomže ono nic. Zpozorněla jsem. Volám, hledám a nic. Ptám se lidí, nikdo nic neviděl. Tak hold běžím domů. Vletím pak a říkám pes se ztratil. Děda: Já se z tebe pos.... Beru auto a jedu hledat zda neběhá v ulicích. Babi se mnou, dítě v sedačce s námi. Hledáme ptáme se. Volala jsem i na policii, zda jim někdo nehlásil volně pobíhajícího pejska. Bohužel nic. Zkoumáme i větší okolí. NIC. Tak jedeme domů. Napít, vylulat a jdu hledat.

Dojdu na místo "činu" a volám hledám. Najednou mi zvoní mobil a číslo ze Slovenska. Zvednu a tam se ozve. Dobrý den máme Vašeho pejska. Je v Lidlu , jenomže já rozuměla v Diku (takový malý obchod), vzdálený asi 10 minut do kopce. Tak já tam běžím (nejsem sportovec). Dojdu tam a ptám se, nikdo nic neví. Volám zpět na číslo a tam mi říkají že je v LIDLU (předtím jsem od něj byla 5 minut daleko-ach jo) takže zase běžím z kopce( aspoň že tak), vletím domů (je po cestě) vezmu klíče od auta a jedu pro něj. 

On šťastný jako blecha, že mě vidí. Paní prodavačka též. Moc jsem jí děkovala a ptala jsem se jak na mě přišla. A musím říct je to byla zajímavé. Pejsek si lehl ke kávovaru do vestibulu a čekal. Když mu už bylo smutno, tak šel prostě dovnitř-asi nakoupit a tím si ho všiml personál. Vzali, koukli na známku, tak je jméno naší veteriny, zavolali, řekli že našli pejska, na veterině jim dali mé číslo a hurá pejsek je doma.

Jen co došel domů, napil se, dal mi mňamku a usnul. Dnes na procházce na mě koukal jak to že ho nepustím z vodítka. Povídám, že má útrum. Útěkář..na starý kolena 🙂

Šťastný konec.