Včera večer jsem měla psát článek. Myslela jsem na něj už od pátku. A místo toho jsem viděla čtyři díly desáté řady Přátel. Taky ten seriál milujete, i když už je vlastně tak starý? A víte co? Nic.

Článek napsaný nemám, za to jsem se nasmála, jako už dlouho ne. Ne nebojte, tohle nebude další z těch článků, které kritizují naší závislost napříč sociálními sítěmi s doporučením, že sebeláska je to nej, co pro sebe můžete udělat, stejně jako najít si čas na to, co máte opravdu rádi.

No, možná trochu bude…ale pěkně od začátku….

Na začátek by se slušilo, abych se představila. Tak se to totiž prý má a dělá a hlavně, chtěla bych, abychom se znali o trochu lépe. Jmenuji se Monika a možná Vás to překvapí, ale nejsem na blogerském poli nováčkem. Bloguji už třetím rokem, ach ano, letos můj blog oslavil třetí narozeniny. Tedy můj bývalý blog, tedy ten, který jsem kdysi psala. Ještě ho vítr času úplně nezavál a řekla bych, že měl i maličký, ješitný úspěch a opravdu jsem ho milovala. Ale také byl mým bičem. Ano, správně čekáte teď tu část, kdy zdůrazním, jak mě blogování vlastně nutilo být stále on-line a jak mě honba za počtem liků, postupně místo motivovala, naprosto demotivovala. A to natolik, že jsem se na rok ze psaní úplně stáhla a měla pocit, že už nikdy nezačnu.

Ano a bez debat, pokud trávíte celé dny sjížděním instagramu a pinterestu a na konci dne máte chuť depresí začít psát si své vlastní parte, přestaňte s tím. Možná nesledujete ty správné lidi. Překvapeni?

Ono totiž hrozně záleží, koho sledujete. Pokud já se svými 164 cm, polovlnitými vlasy(to jsou ty vlasy, které nejsou rozkošně vlnité, ale jen Vás prudí tím, jak se cuchají)budu sledovat účty topmodelek s „nohama někam sem, zatímco já je mám jenom sem“(jak by řekla Bridget Jones), opravdu mi to štěstí nepřinese. Přinese to maximálně jen impuls začít hledat na googlu zázračnou pilulku jak podpořit růst a prodloužit nohy třeba zavěšováním se do rámů od dveří.

Ráda bych se podělila o svůj zážitek z porodu a to hlavně proto, protože jsem sama v těhotenství měla z porodu trochu hrůzu a to díky děsivým scénařům na internetu. Upřímně šla bych do toho klidně znovu! 👍

Celý život jsem měla panickou hrůzu z operací, doktorů, injekcí a odběrů to jsem vždy šla k zemi jen při zmíňce. Kupodivu jsem strach z odběrů odbourala během těhotenství. Občas jsem se i na odběr těšila. 😀 Doteď nechápu z čeho jsem vlastně měla tu hrůzu.

Ve čtvrtek 19.9. jsem šla na kontrolu a monitor, vše v pořádku, prcek byl už od 30tt hodně nízko, ale ven se mu nechtělo a já se stále neotevirala. Sestřička si ze mě dělala srandu, že do pátka stejně porodím i když termín jsem měla 25.9. Odpoledne jsme s mamkou jeli do města chtěla jsem dokoupit pár věcí. Ve tři jsme se rozloučili, protože jsem byla hodně unavená a těšila se, až se doma natáhnu. Celou dobu ve městě jsem měla takový divný pocit, že ze mě něco teče, ale trpěla jsem díky silnému kašly na začátku těhotenství inkontinencí, takže jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost. Doma jsem musela několikrát vyměnit intimku. Napadlo mě, že by to mohla být plodovka, psala jsem příteli a ten jel z práce rovnou domu. Mezitím vše ustalo, po příchodu přítele domů jsem dostala nakázáno, že se mám projít po bytě.

Dva kroky a ozvalo se docela hlasité plesknutí vody o zem. Můj rychlý běh na záchod to spíš zhoršil, i když toho nebylo tolik bylo to díky tomu všude. Přítel dobaloval tašku, já se sprchovala, ukecala jsem ho, že si chci dát pořádnou večeři a dokoukat film. Bolesti jsem neměla i když potom moje chování nikdo nechápal. 😀 Vydupala jsem si, že chci jet hromadnou dopravou když už mám roční lítačku. Cesta do porodnice trvala 10 minut. 

Po příjezdu si porodní asistentka myslela, že rodim předčasně díky malému bříšku. 😀 Při vyšetření mi odtekla voda úplně. S porodní asistentkou jsme si sedly a hodně se nasmály a doteď mě mrzí, že mě nerodila ona. Já začala mít kolem sedmé večer slabé kontrakce, kdyby nebyly pravidelné vůbec bych si jich nevšimla. 

Měla jsem 24 hodin na to abych přirozeně porodila, jinak by mi porod vyvolali. Dali mě na pokoj “hekárnu”, spát se mi nechtělo a ani by to nešlo, protože jedna rodička vedle křičela několik hodin bolestí.

"Normálně jsem se lekla, co že to do toho záchoda žuchlo!", popisuje svůj průběh porodu Barča, maminka malého Honzíčka. "Ale naštěstí to nebyl Honzíček! A tak jsem si dále prožívala svůj dokonalý porod, po boku s mým manželem a porodní asistentkou Pavlínkou."

Žena je pro porod dítěte doslova zrozená a jak se často na margo mužů v této tématice vtipkuje, kdyby to bylo na mužích, asi by náš druh už dávno vyhynul. 

Ne všechno je vždy ale růžové a každá z nás si svůj porod prožije, řekněme, trochu jinak. To, co je pro jednu dokonalá symbióza vlastního těla a na svět přiházejícího dítěte, může být pro další maminky ten nejhorší životní krvák...

S ním tak trochu počítala i Barča, ale realita byla jiná. Žádný krvák se nekonal. Ba naopak, chvílemi byl porod až euforickým zážitkem.

A přiznáváme, že při natáčení tohoto videa jsme si i my tak trošku zavzpomínaly... a v hlavě se nám přehrály naše porody - rychlé, intenzivní, ne až tak dokonalé, ale krásné 🙂 Tak si zavzpomínejte taky, jaké to tenkrát bylo... 

No a pokud Vás to zatím jen čeká, držíme Vám palce! 🙂