"Dnes je ten den, kdy jsem se poprvé setkala se ZENITem"

Moc ráda objevuji a testuji nové přípravky a pomocníky do domácnosti. Shodou okolností se na mě usmálo štěstí a 10. 9. dorazil našlapaný balík ekologické řady Real green k nám domů. Jsem tak trošku "blázen do úklidu", jak říká můj manžel, takže si asi dovedete představit tu obrovskou radost, když jsem vybalovala jednotlivé lahvičky. Každou jsem si pořádně prohlédla a očichala. Krásně se to sešlo a já měla ve středu dopoledne volno. Vyhlásila jsem tedy domácnosti "podzimní očistu" a s úsměvem na tváři se pustila do relaxování - tedy úklidu 😀

Začala jsem od stropu, takže šly dolů všechny záclony a šup s nimi do pračky spolu s Real green clean pracím gelem, který lze použít i při nízkých teplotách, což je u záclon fajn. Přihrádku pračky jsem naplnila jak pracím gelem, tak i Real green clean aviváží a už se těšila na výsledek. Za půl hodinky jsem vytáhla z pračky krásně bílé a voňavé záclony.

Mezitím co se praly záclony, jsem naplnila myčku a do zásobníku vložila Real green clean tablety do myčky. Po umytí bylo nádobí krásně umyté a lesklé. Schválně jsem do myčky dala i plastové krabičky, které už normálně myji jen v ruce, protože manžel z nich cítí "chemickou vůni", která se pak přenáší i do jídla. Po těchto tabletách jsou plastové krabičky naprosto v pohodě, takže super.

Další mé kroky vedly na WC. Jo jo, toaleta volala o pomoc 🙂 Napustila jsem ji prostředkem Real green clean toalety a šla si nachystat kbelík s vodou na podlahu s Real green clean podlahy. Po chvilce působení jsem toaletu vydrbala a po spláchnutí už se na mě usmívala krásně čistá a voňavá mísa. Záchod jsem ještě vytřela a s dobrým pocitem za sebou zavřela dveře.

Následovala odprášení celé domácnosti. Zase jsem si nachystala kbelík s hadříkem a nalila do něho Real green clean plochy. Nevím, ale zdálo se mi, že po jeho použití vydržely poličky déle bez prachu a všudypřítomné otisky dětských ručiček šly dolů také snadněji.

Když jsem se zapojila do soutěže o testování výrobků od Zenitu z řady Real Green Clean, rozhodně jsem nečekala, že z těch stovek zájemkyň vyberou zrovna mě. Jako takhle - říkala jsem si, že by to bylo pěkné, ovšem s mým štěstím v soutěžích, loteriích a tak všelijak podobně, kdy jsem nevyhrála nikdy nic, jako by na mě osud ukazoval prostředníček s němou výčitkou "Nemáš nárok, vydělej si", jsem byla dosti skeptická. A ejhle, vyšlo to! 

A tak, když minulý týden dorazil balíček s devíti produkty, měla jsem radost i respekt. Přece jenom, já, testováním nepolíbená, v psaní recenzí nepříliš zběhlá, mám být pokusný králíček a ještě o tom veřejně napsat?! Tak jo, všechno je jednou poprvé, čas se pochlapit a vrhnout se na to. 

Kdo mě sleduje, nebo ode mě už něco málo četl, asi víte, že kromě toho, že mi zbývá 50 dní do termínu porodu, se taky za 10 dní stěhujeme do čerstvě zrekonstruovaného domku. Kdo už někdy dělal doma nějakou rekonstrukci, tak má představu, co obnáší úklid po zásahu řemeslníků, kor když je rekonstrukce celková, takže úplně všeho. No, ideální prostředí na testy. 

Kromě toho už skoro rok - tedy po dobu trvání rekonstrukce - bydlíme u tchána, který na začátku roku ovdověl. Jak asi vede samotný chlap domácnost a úklid v ní, po pětačtyřiceti letech manželství, kdy se o to nemusel vůbec starat, protože na to měl manželku, zřejmě netřeba komentovat. Samozřejmě jsem se nabízela, že kromě podkroví, které budeme s mužem ještě pár dní okupovat, obhospodařím a uklidím i jeho patro domácnosti, ale nechtěl ani slyšet. Prý tam stejně nebudeme na věky a on se to musí naučit. Jenže chlapi prostě nevidí nepořádek tak, jako my ženy, tedy kapky vodního kamene na sprchovém koutě, usazeniny ve wc, obtisky mýdlenky na umyvadle, a další a další drobnosti. Tedy - další prostor, kde se s úklidem vyřádit a ideálně použít testované produkty.

Jelikož jsem těhotná a zatím ještě do konce měsíce chodím i do práce, testovací úklid jsem si musela rozfázovat. A níže najdete výsledek.

Real green clean prací gel a aviváž - o tom už jsem tu něco krátce psala. První test proběhl na manželových košilích, včetně testu vůně přímo na zmíněném muži. Jak to dopadlo: vůně mému drahému sedla víc, než má běžná aviváž, i pro můj nos je příjemná, ovšem nevydrží příliš dlouho. Po uschnutí prádlo voní, i žehlení vůně přežila, ovšem z košile po třech dnech vytažené ze skříně, už ji i se svým citlivým nosíkem necítím - možná když by se použila větší dávka, vydrží déle. Co ale oceňuji, je snazší žehlení - košile byly po použití pracího gelu poddajnější, a dle manžela i příjemnější na těle. 

Dnes bych vám chtěla představit Epinku, moji Epinku. Věřte mi, nezvala jsem ji do svého života, ale ona se neptala. Taky by se dalo by říct, že mi Epinka zbyla -nebo dokonce – že jsem ji dostala darem. To je asi nejpřesnější pojmenování – DAR. Dostala jsem Epinku darem i s takovým sarkastickým věnováním! Je na něm napsáno:

Užij si ji! Alespoň ti bude připomínat, že tady můžeš být! A buď na ni hodná!Taky to mohlo skončit hůř!

A tak se snažím, být na ní hodná, ale člověk se v ní nevyzná. Občas se Epinka podobá nenápadné, skotačivé jiskře (skoro ji nevidím), která se z ničeho nic roznítí v plamen. Někdy je jako nálož dynamitu, neptá se a vybouchne se vší parádou. Jindy se podobá jen malému plamínku, který pomaloučku skáče po zápalné šňůře, až nakonec uhasne a zmizí. Je pořád jako něco, je jako malá rozmazlená holka, nebo jako poraněné ptáče. Má tisíc přirovnání, ale žádnou přesnou definici, nejde ji zařadit do škatulky, či vpasovat do grafu.

Ano, mohlo to dopadnout hůř. V životě se dokážete připravit na ledasco. Na to, že přijdete o peníze, o vztah, i na to, že můžete onemocnět. Ale nepřipravíte se na chvíli, kdy vám jde o život. Mně osud v mozku udělal smyčku – uzel a už ho nerozpletl. Čára v mé dlani se začala podivně klikatit a miska vah se začala pomalu -ale jistě- překlápět na tu špatnou stranu. Epinka vtrhla do mého života tím nejhorším možným způsobem ve chvíli, kdy miska byla už nebezpečně nízko dna. Posadila se na tu smyčku a vyvolala v mé hlavě bouři, velkou bouři – záchvat. Přišla ve chvílí, kdy mě poprvé napadlo, že tady je konec mé čáry, ten konec, kterého se všichni bojí. Tady je to teď a za tou čárou už nic není. Pamatuji si, že jsem si říkala, že co jsem si užila, jsem si užila, co se stalo, se stalo, už se to nemůže odestát. Ale nebyl v tom žádný strach, spíše jen takové malé vnitřní pousmání. Záchranná brzda, ty endorfiny, o kterých se všude píše, zafungovaly. Smyčku se podařilo lékařům rozmotat po dvou operacích. Epinka, ale neodešla a přilepila se ke mně.

Když mi poprvé řekli, že budu v pořádku, ale zůstane mi Epina – epilepsie, rychle jsem pochopila, oč jde. Dostat epilepsii není jako dostat chřipku. Můj svět se smrštil a já si myslela, že už nikdy nebude tím, co dřív.

Ráno jsem se probouzela s vědomím, že je tu nemoc, které už se nikdy nezbavím. Vstávala jsem z velkou úzkostí a obavou, jaký bude den a co zlého mi může přinést. Záchvat jsem viděla v každé své činnosti. Večer jsem uléhala a říkala si, co když bude zítra hůř, co když zítra zaútočí?

O článku na toto téma uvažuju už dlouho, ve svých krátkých zprávách odpovídám vlastně stále dokola na to stejné. Začnu od adame 😀

Ono to začalo opravdu od Adama, tak se jmenuje můj bratr. Po přestěhování a nástupu do nové školy si přivedl domů nového kamaráda Tomáše, je to už dobrých 30 let. Tomáš byl trochu jiný než všichni okolo, hodně mrkal očima a trhal hlavou do strany. Jinak moc chytrý a dobrý kluk. Adam s Tomášem chodili do stejné třídy celou základku i střední školu. Stal se součástí našeho života. Rok se s rokem sešel, vyrostli jsme všichni, já a Tomáš jsme spolu začali chodit, oba na vysoké, každý v jiném městě. Tomáš už neměl tak výrazné tiky jako dřív, chodil pravidelně cvičit do posilovny, co si budem nalhávat....ta postavička. Ale při společných víkendech se daly tiky zaznamenat, jen takové odfrknutí a záškub břicha. V této době už jsem věděla, k čemu ty tiky patří, zjistila jsem si co to vše obnáší, že v budoucnu je pravděpodobnost, že společné dítě může mít tu stejnou diagnózu. Nálepka Tourettův syndrom není tak hrozná, Tomáš má obvyklou kombinaci T. s. a OCD (obsedantně kompulzivní porucha) a ne, neklepe mi všude třikrát.

Zůstali jsme spolu, vzali jsme se a narodili se nám dvě úžasné děti. Starší Lucka a mladší Lukáš. Lucka je od narození pohodová, usměvavá. Lukášek je od malička svéhlavička, šikovný, živý kluk. Padly Lukáškovy čtvrté narozeniny a chlapec začal častěji mrkat a při nadšeném vyprávění si tak pěkně "přičapával". Přijeli jsme na víkend k babičce (tchýni, matka Tomáše), ta viděla Lukáška a jen se na mě podivála s otázkou v očích, stačilo mi vědoucně kývnout a obě jsme si tak daly najevo "a měl ho tam". Musím přidat, že diagnostika Tomáše byla na dlouho, několik let se pídili přes všechny možné lékaře a pobyty v nemocnici k závěru T.S., diagnózu dostal ve svých 12 letech. U Lukáška jsem věděla, že jedu čistou linku pediatr - neurologie - psychiatr. U pediatry jsem vysvětlila co chci a ta mi vystavila žádanku na neurologii, na neurologii opět vysvětlit co chci, kontrolní EEG (vyloučit epilepsii a jiné neurologické poruchy způsobující tiky), po roce sledování na neurologii bylo vydání žádanky na dětskou psychiatrii. Najít dětského psychiatr byl trochu nadlidský úkol, podařilo se po půlročním opětovném telefonování sehnat termín u šikovného psychiatra, sice si rok počkáte, ale termín by byl. Počkat si nebyl problém. Lucka dostala vysvědčení v první třídě, ten samý den Lukášek dostal svou nálepku Tourettův syndrom u psychiatra, pár měsíců před šestými narozeninami. Od té doby se čas od času stavíme u psychiatra na kontrolu, někdy tiky zaznamená, někdy ne. Opravdu je u T.S. typiské, že frekvence a intenzita tiků v čase kolísá, stejně tak se mění tikové projevy. 

Ve školce se paní učitelky bojácně ptaly, jestli jsme si tiků všimli. Ano všimli, víme co to je, řešíme, nějaké ohledy a výsady na něj aplikovat netřeba.

Lukášek nastoupil do první třídy, u zápisu jsem sice předala papír s diagnózou, ale rozhodně jsme pro něj nežádali úlevy a vyšetření na SPC, jen pro informaci paní učitelce, aby mohla pracovat se třídou, pokud by některé dítě začalo řešit, že Luky je divný. Většinu spolužáků ve třídě má stejné jako ve školce, prozatím žádné dítko nemělo potřebu se posmívat a ubližovat, ale bohužel je to tak, že v průběhu školní docházky se takovýhle blbeček najde vždycky. 

Na poslední kontrole u psychiatra byla vyslovena přidružená diagnóza ADHD (opět obvyklá kombinace T.s. a ADHD), pro mě jako matku a navíc asistentku pedagoga na základce nepřijatelná nálepka. Je pravda, že Luky je nepozorný, roztěkaný, doma z něj občas rosteme, když mu něco 10x zopakujeme a on se po jedenácké zeptá co má dělat. Ale není to žádné nevychované vybijokno. Nikdy jsme ho neomlouvali tourettem, když něco provedl. Jen ta jeho nepozornost. V budoucnu může být medikován Stratterou (Ritalin díky tikům nesmí, což jsem ráda), ale medikaci chceme nasadit, až to bude opravdu nezbytně nutné. Paní učitelka o všem ví, prozatím si umí parádně poradit i při počtu 26 dětí ve třídě, v souhrnu prý není Luky nejhorší ve třídě. Uvidíme, co čas přinese.