Vždy začínáme jako rodiče u sebe - Uvědomit si, že jsme dítěti VZOREM Učí se nápodobou       

Jak pracujeme se svou agresivitou?   - Dítko je naším zrcadlem.

Únava a vyčerpanost rodičů   - Dítko cítí, když pro něho nejste plně

Ujasnit si vlastní výchovné postoje  -   Méně pravidel,  ale pevných – spíše udržíte

Domluva rodičů na výchově -  pravidla jsou pro dítě srozumitelnější, jistota

Uvědomit si způsob komunikace   - Dítě vnímá hlavně neverbální složku

Miminko pláče a první, co člověka napadne, dáme dudlíček. Toto řešení vypadá celkem efektivně. Miminko je  okamžitě spokojené. A to chceme. Ale jak říká Jiřina Prekopová, ve výchově je důležité činit kroky s ohledem na budoucnost, dudlíky počínaje.   

Novorozenci jsou od přírody vybaveni sacím reflexem, k jehož naplnění je důležitá souhra mnoha malých svalů v oblasti obličeje a jazyka. Specifické pohyby, kterými miminko získá mlíčko z prsa. A jiným způsobem to nejde.

Ale když dudlá dudlík, souhra pohybů je jiná než sací pohyby u prsa, pokud saje z lahvičky či je kojeno prostřednictvím kloboučku, to samé. Pokud dáme miminku obě tyto alternativy, může se stát, že se mu budou plést. Tato miminka u prsa občas zamlaskají, jako když dudají dudlík. A nebo se neumí přisát, vypadají, jako že si neumí poradit, jsou zmatená. Brzy se začnou zlobit, že to nejde a nebo se povede. Povede, ale zase pustí a hledají, jak se přisát. V tu chvíli je dobré  dát miminku do pusynky prst, a jeho bříškem se jemně dotknout horního patra. Tam je takový bod, který celý koncert sacích pohybů spouští. Miminko začne sát správně. Uklidní se a můžete to zkusit zase na prso, dobré je kombinovat ostříkaným mlékem po prstě, pokud je proces složitější a delší. Nedávno jsem navštívila mimiko, které i ten prst dudlalo jako dudlík,  protože bylo do té chvíle zvyklé sát  z kloboučku. 

Důsledky nasazení kloboučků

Důsledkem může být špatná technika sání jak je psáno výše

Dlouhodobě snížená tvorba mléka a včasné odstavení

Tak, kde začít Vaše putování.. asi by se mělo začít Orlovou, když už představuji své město.  Určitě se ke mně můžete stavit na kafe a mohu s Vámi projít staré město, ukázat knížky s dobovými fotkami, projít místa, kde to ještě v 60.-70.letech tepalo životem.. dneska už zůstaly bohužel jen poslední zbytky a je mi smutno z vyprávění mamky, babičky i dědy, kteří dávnou slávu Orlové ještě pamatují. 

A nyní bych Vás vzala po živých stopách hornictví, můžete se projet do Karviné přes Doubravu a Karvinou-Doly anebo Orlová-Lazy a Karviná, kde je stále aktivní těžba a je možné na vlastní oči alespoň z povzdálí vidět, jak to vypadá kolem dolu,  kaliště,  haldy, vlnité cesty. I to vše je hornictví.

Pokud chceme jít po samotných stopách horníků, určitě se zastavte v Ostravě na Prokešově náměstí, kde je Magistrát města Ostravy a vyhlídková věž.  Určitě stojí za to se podívat na kraj z ptačí perspektivy, hned před vámi je vedení OKD (ostravsko-karvinské doly) a v dálce nezbytné těžební věže.

Směrem na Michálkovice je Důl Michal. Důl je nyní národní kulturní památkou. Vřele návštěvu doporučuji, okruhy mapují cestu havíře od příchodu do práce až po cestu do těžební budovy, dále pak prostory strojoven a parního stroje, návštěva nádvoří i haldy. Místo je navíc velmi fotogenické a pokud se i trefíte, bývají večerní dny otevřených dveří.

Máte už hlad a chce něco stylového?? Tak místní MHD anebo autem se dostanete kousek dál, ve směru na Hlučín, do Ostravy-Petřkovic. Zde stojí Landek park, kde si troufnu říct, najde každý to své. Mladý, starý, děti, maminky s dětmi, sportovci i jen lidé, kteří si chtějí odpočinout anebo zažít aktivní den, nooo dny. Tak a zpět k tomu „kusu žvance“. Stojí zde Harenda u Barborky, kde dobře vaří, udělají vám zde oslavu narozenin anebo svatbu apod. Interiér je stylový 🙂 

Samotná cesta k Landeku stojí za to, po levé straně je stráň s bývalými hornickými domky a cesta je z kočičích hlav. Zanedlouho je před Vámi vstupní brána s vrátnicí a po pravé straně i parní lokomotiva, kde se dá vylézt, pokochat se a vyfotit🙂

Každá z nás je alespoň jeden den v roce ze svých dětí unavená a říká si, jen ať už jsou velcí a my máme chvilku klid. Dneska mě rozněžnil syn, když mi na procházce řekl:"Maminko, mám pro tebe dárek" a v rukavičkách ukrýval malou zmrzlou šnečí ulitu a tak natěšeně čekal na moji reakci... Včera jsem se dívala na svého maldšího, jak po obědě spí, zrovna měl 16měsíců  a já si říkala, jak moc mi ty měsíce utíkají pod prsty. Dnešní noc zase patřila k těm výživným, vzbuzená asi 7x, nevyspaná, ale pak mi mladší spokojeně říká mama, mama a starší mi dal dárek-ulitu. Být mámou je v tuto chvíli to nejlepší zaměstnání a já jsem ráda, že mám takové šéfy🙂 A tohle jsem nyní našla na fcb, ja jsem hlídala spánek mladšího a po jeho uspání ještě chvilku setrvala v ložnici.. myslím, že si mě ten článek dneska tak nějak vybral🙂

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Pokud jste vystresování z práce a trápí vás časté napětí, listy vavřínu vám mohou pomoci. Uvolní každodenní stres a zbaví vás úzkosti. Ruský vědec Gennady Malakhov objevil, že aromatické listy vavřínu mají úžasné a velmi příznivé účinky při snižování stresu a úzkosti.

Jediné, co musíte udělat je vzít jeden suchý bobkový list, vložit jej do nehořlavé nádoby a v něm bobkový list zapálit. Poté opusťte místnost alespoň na deset minut. Až se vrátíte zpět, místnost bude celá provoněná aromatickou bylinou a vnese do místnosti novou atmosféru.

Při spalování totiž bobkový list uvolňuje specifické látky, které nám pomáhají uvolnit se. Stačí jen pak v místnosti sedět, dýchat a hluboce relaxovat.

Zaskočte si do vaší kuchyně a zkontrolujte, zdali máte ještě sáček bobkového listu, který se vám bude hodit, jak při bolestech kloubů, ale i na trávení a při nadbytečném stresu. Malé lístku vavřínu u vás doma zastíní mnohé léky.

Rolády môžu byť skvelý spôsob, ako jednoducho nasýtiť väčšie množstvo hladošov a ešte si zabaliť časť z nej na ďalší deň alebo do práce.

Ukážem vám, ako si mäsovú roládu viete rýchlo pripraviť aj vy doma.

1. Vystrite hrubší grilovací alebo dve vrstvy jednoduchého alobalu na pracovnú dosku. Položte naň list papiera na pečenie tak, aby alobal z oboch strán aspoň na šírku päste vytŕčal. Posypte papier soľou, korením a pokvapkajte olejom.
2. Prezentačnou (krajšou) stranou nadol rovnomerne poukladajte na papier natenko vyklepané kúsky chudého "minútkového" mäsa (napr. hydinové prsia, teľacie stehno, bravčové karé atď.). Posypte korením, soľou, bylinkami podľa chuti. Tip: vrstvu mäsa môžete ešte dohromady "sklepať" na papieri.
3. Rozdeľte ochutené mleté tučnejšie mäso (hydinové stehná, teľací alebo bravčový krk, hovädzí močing) po celom povrchu vyklepaných rezňov.
4. Posypte takmer hotovú roládu vašou ďalšou plnkou (tu feta syr, píniové oriešky, pesto).
5. Posypte povrch obľúbeným šalátom alebo bylinkami. Použil som surový mladý špenát - možno ho však predtým narýchlo spariť a prebytočnú šťavu vytlačiť.
6. Opatrne a pevne zaviňte roládu tak, aby papier aj alobal zostal na povrchu, nie vnútri rolády. Použite teraz odstávajúce konce alobalu na zatiahnutie rolády v protismere tak, ako vianočnú salónku. Zaťahujte, pokiaľ nie je roláda na dotyk pevná. Nezbláznite sa však z toho 😉 
7. Pečte roládu na 180ºC pokiaľ teplomer na mäso neukáže 73ºC (pri hydine). Ak teplomer nemáte, investujte do neho. Vyplatí sa. Prípadne pečte roládu asi 45 minút pri jej hrúbke o priemere 10cm (kovový špíz alebo tenký nožík zapichnutý na chvíľu do stredu najhrubšej časti rolády musí byť po priložení na hornú peru neznesiteľne horúci) . Pri inom druhu mäsa môžu skúsenejšie mamičky alebo oteckovia vybrať roládu z rúry skôr (napr. pri medium steak-ovom vyzretom hovädzom mäse to môže byť už 62ºC).
8. Vždy nechajte hotovú roládu po pečení odpočinúť aspoň na 15 - 20 minút. Potom rozbaľte, šťavu z rolády nechajte stiecť do misky (ponúknite ako omáčku k jedlu) krájajte na hrubšie plátky a kochajte sa svojou šikovnosťou. Moju roládu som podával so zapečenými špagetovými "hniezdami".

To je zatiaľ všetko. Prajem vám príjemnú skúsenosť a radosť z možno novej naučenej techniky.

Váš Ľuboš.

Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

Naskladnili jsme chybějící vzory plen Bamboolik -  http://www.pulzsro.cz/kat/deleni-podle-znacek/bamboolik?ipp=18&order=1

Celé těhotenství jsem si nijak nepřipouštěla, že budu rodit a že porod bolí, nevím jak je to možné, ale prostě jsem nad tím nepřemýšlela. Brala jsem to, jakože nějak ven to mimčo pujde. Nebyla jsem těhulka, která by to hodně prožívala. Byla jsem ráda, že miminko je zdravé, kope, ale jinak mi to nějak furt nedocházelo. Termín jsem měla 30.5.2015 dle velikosti plodu, jelikož jsem celé těhotenství neměla žádný problém, říkala jsem si, že budu určitě ta, co dítě ještě v červnu bude přenášet 🙂 Člověk míní, život mění...

Bylo 14.5.2015, noc nestála za nic, bolela mě záda. No jakou těhotnou nebolí? Jako vždy jsem v noci chodila čůrat a ty bolesti byly divné. Koukala jsem na hodiny jestli jsou bolesti pravidelné, ale nebyly. Tak ok. Usnula jsem a spala asi do 8, pak už mě ta záda bolela, tak jsem vstala a na záchodě mi odešla hlenová zátka. Šup jako se vším to vygooglit, tam, že se porod blíží, ale může to být třeba ještě týden, takže jsem šla zavolat mamce a v klidu posnídat. Balkonem mi do pokoje vlítla vlaštovka a já se strašně lekla a Rozárka v bříšku taky... Mamka byla u kadeřnice, tak já ok, zavoláme si večer, poo pojedu na kafčo k sestřence, tak ať se nenaháníme 🙂 

Po obědě jsem tedy jela k sestřence, která má dvě holčičky (3 a 5 let). Daly jsme kafčo, pokecaly a já asi ve 3, že pojedu. Najednou jsem ucítila tam dole podivné lupnutí a spustil se ze mě proud vody. Chtěla jsem odjet domů, ale to mi sestřenka nedovolila, ať okamžitě volám příteli. Tak jsem volala. Ten už zvyklý zvedl telefon se slovy: ,,Co mám koupit?". A já, že nic, že jsem u sestřenky a praskla mi voda, ať pro mě přijede, ať jede v klidu, že mi nic není... Za chvíli se ulicí prohnal štěrk 🙂 a přítel byl na místě. Holčičky mě se slovy: ,,Teto, ty jsi se počůrala?" doprovodily k autu a jeli jsme domů, aby se přítel v klidu osprchl a vzal si něco k jídlu. Prý si něco koupí na benzínce... (HA HA)...

No a vyjeli jsme směr Kolín, který je od nás asi 20 minut. V půli cesty mi začaly bolesti, které byly už hodně intenzivní. Vím, že jsem koukala na hodiny a říkala si, už zase? Vždyť to je po 5 minutách, všude psali, že budou třeba po 10 a bude se to zkracovat, to je nějaký rychlý. K nemocnici jsme už dojeli s velkýma bolestma.

Na příjmu byla sestra, pane bože, nic horšího jsem nezažila a ten zážitek je dodnes pro mě víc stresující než samotná bolest u porodu. Nikoho tak nepříjemnýho jsem v životě nezažila a pokud budu ještě někdy rodit a jí tam potkám, tak se snad otočím a počkám na další směnu nebo nevím 🙂 Přítel: ,,Přítelkyni praskla voda". Sestra:,,V kolik?". Přítel:,, Asi ve 3". Já: ,, no nebo v půl čtvrtý". Sestra: ,, Pane bože tak v kolik?!". Vzala telefon a volala doktorce: ,, Prosím tě, můžeš sem přijít, mám tu paní a ona hrozně skučí bolestí". V tu chvíli jsem si připadala jak největší zbabělec na světě. Pak mi ještě řekla, že musím dýchat, že mi bude špatně a co jsem jako čekala, že rodím... Honilo se mi hlavou jestli je trestný při porodních bolestech někoho zabít (berte s nadsázkou) 🙂. Napojila mě na monitor, vyhodila přítele, že tam nemá co dělat a odešla. Doktorka říkala, že jsem otevřená na tři prsty, že to vypadá dobře, ale ještě to nebude. Z monitoru jsem vyskakovala, měla jsem si ho jednou rukou držet a ležet v klidu, to se nedalo, že jo... Takže jsem dostala opět vynadáno, že mě tam pošle znovu, odmítla jsem. Udělala mi klistýr, měla jsem ho udržet 20 minut, pak se osprchnout a zazvonit. Opět odešla a nechala mě samotnou. Jak se zabouchly dveře, běžela jsem na záchod, neydržela jsem, psala příteli ze záchodu sms aby přeparkoval a on celý vystreslý co se se mnou děje, že už tam přes hodinu sedí a nic neví... Tak jsme si smskovali (když to šlo) a pak jsem šla do sprchy. Byla jsem tak vystreslá, že jsem ani nevěděla kde mám ručník, tak jsem čekala až uschnu a až po půl hodině jsem se odvážila zazvonit. Dřív jsem se bála, aby mi zase nevynadala... Přišla paní uklizečka, ať vydržím, že mi připravují pokoj (sakra jaký pokoj?). Po 10 minutách jsem zazvonila znovu jestli mi mohou dát něco na bolest. Přišla úžasná, usměvavá blondýnka, porodní asistentka, která prý se mnou stráví noc a ať chvíli vydržím, že tam mají frmol. Ptala jsem se jestli mám přítele poslat domů a ona že vůbec neví, že tam někoho mám, ať jde ke mě. Tak jsem pro něj šla na chodbu (bosá v propocené košili) a konečně jsme byli spolu. Cestou jsme potkali sestru kr..u, která s úsměvem šla domů. (Díky bohu!!!). Přítel se převlékl a šli jsme na pokoj, kde mi vzali krev, kvůli epiduralu a kde ležela paní už asi tři dny (paní denně porod vyvolávali a porodila až za dva dny po mě - chudák). Tam jsme byli asi hodinu. Já kontrakce prodýchávala na záchodě, přítel za mnou běhal s vložkama a držel mě za ruce. Slíbil mi, že druhý dítě nebude a to drží doteď 🙂 Přišla PA a hledala mě, říkám jí, že se mi chce tlačit a ona mě prohlídla a prý šup šup rodit. Došla jsem tam sama a čekala na nějaký ten zázrak na bolest. Nic mi prý nedají, už je pozdě. Já že ne, že to chci (dnes úsměvně, tenkrát bych prodala duši). No nestihli... Tlačili jsme asi 10 minut, nastřihli mě a malá byla v 19.19 na světě 🙂 Přítel byl naprosto vynikající a dodnes jsem šťastná, že tam byl a náš vztah se o hodně posunul dopředu. Vážím si ho a on mě jako nikdy. 🙂 Malinkou mi dali na břicho a dodnes ten pohled vidím, zamilování přišlo dýl, furt mi to nedocházelo a naplno dochází asi až teď po 8 měsících, ale miluji jí celým srdcem 🙂 Narodila se strašně droboučka 2340 g a 45 cm, ale pro mě nejkrásnější ze všech miminek. Ale co je nejdůležitější byla naprosto zdravá 🙂 Pak jí na 2 hodiny odnesli, čehož teď lituji a na noc si jí taky vzali, abych se vyspala (což se nestalo, byla jsem tak plná emocí že to nešlo). No a pak už jsme byly jen spolu. 

Sice si neumím představit mít druhé děťátko, zatím. Ale pokud bude, vím, co bude jinak. O něco na bolest si řeknu hned, i když myslím, že ten přirozený porod byl zážitek jak blázen. Nebudu tvrdit, že to dám podruhé bez čehokoli, protože až ta bolest přijde,no víme své 🙂 A nenechám si prcka odnést. Tenkrát jsem se bála toho tvorečka, ale není čeho 🙂