Bylo to poprvé, co jsem se do nějakého testování přihlásila a hned úspěch. Měla jsem obrovskou radost, protože jsem o Maně věděla od samého začátku a přišlo mi to jako skvělá věc...

Když mi přišel balíček, byla jsem překvapena jeho velikostí. Měla jsem možnost vyzkoušet všechny 4 příchutě a to jak "udělej si sama",  tak i rovnou hotové, ideální na cesty. 

Zkusila jsem na Maně vydržet celý den a stoprocentně jsem se cítila mnohem lépe než po jídle. Měla jsem pravidelnou stravu a cítila zlepšení ve svém zažívání. Podarovala jsem i mamku a ta měla stejné pocity. Byly jsme moc mile překvapené.

Nejlepší ze všech byla příchuť Dream a také ta klasika ... Jinak červená a žlutá za mě opravdu nic moc, ráno jsem to nedokázala vypít, bylo to až moc umělé a práškové. Tyto příchutě se dle mého nepovedly a až si budu Manu kupovat určitě po nich nesáhnu. 

Cena Many v drogerii je cca 80,-Kč, což je vlastně cena levnějšího obědu.  Akorát podle mého je kvalita nesrovnatelná. Jediné, co si neumím úplně představit, je být kompletně na Maně, myslím si, že to pro tělo není ideální, ale jako forma rychlého jídla, když není tolik času, myslím, super. Manu všude chválím a určitě si ji i sama koupím . 

Jsem ráda, že jsem měla možnost tento zázrak vyzkoušet a že splnil moje očekávání. 

K přihlášení do testování produktů Mana, mě vlastně ‘‘uvrtal‘‘ můj muž. Stále se snaží žít zdravěji, hodně cvičí a hledá alternativy k svačinám a taky hladinu toho, jak svoje stravování vyvážit. A tak mu Mana test, přišel jako zajímavá myšlenka. Já jsem si v duchu říkala, že když už do toho půjdu, tak se ale rozdělíme, že sama potřebuji nastavit a nastartovat rozumný, stravovací režim.

Letos mi bylo 40, každý den vozím naše tři děti 30 kilometrů do školy, pak se vracím domů šít do dílny, starám se o dům, větší množství zvířat a drůbeže. Když si dám ruku na srdce, musím přiznat, že péči o sebe zanedbávám ve všech směrech. Nejsem na to pyšná, ale stále je potřeba dělat ‘‘něco důležitějšího‘‘ a navíc neumím úplně dobře hospodařit s časem. A tak mě myšlenka občasného nahrazení jídla ‘‘krabičkou‘‘ nadchla!

Štěstí se na mě usmálo a do testování jsem byla vybrána. Věřím, že nic se neděje náhodou a že jsem se měla dozvědět víc, nejen o produktu Mana, ale i o sobě 😉

Ve slíbený den, dorazil velký balík, který obsahoval všechny produkty řady Mana, které jsou v současné době na trhu. 

• 4 kusy prášku mana s váhou 430 g. Každý sáček by měl nutričně pokrýt jídlo na jeden den, ideálně rozdělené na pět dílů. Cca 400 kalorií na porci.
• 12 kusů krabičkového pití, balené po 330 ml, 1 krabička se rovná jednomu ‘‘plnohodnotnému‘‘ jídlu.
• 1 kus nerezové odměrky na práškový produkt.

Každá ze čtyř vyráběných příchutí (klasik MARK4, Dream, Love a Sunlight) v balíku byla zastoupena jedním sáčkem a čtyřmi ‘‘pitíčky‘‘. Stejně, jako ostatní testující mě trochu mrzelo, že v balení nebyl šejkr. Nejdřív čistě proto, že se mi tahle láhev líbí, později z daleko pragmatičtějšího důvodu, bez mixéru, je prášek téměř nerozpustitelný. Navíc si myslím, že v ženském testovacím kolektivu, by designová láhev, přinesla produktu plusové body 😉 😀 

Tak tento #tag je bezva věc ! Nejenom, že se člověk dozví, pro mne (zahnívající) matku na RD je to i příjemné rozdmýchávání paměti a prastarých profesních dobrodružství !

Čili i já bych Vam tímto ráda přiblížila mojí práci, respektive  jedno  kariérní období v životě jedné zdravotní sestry...🙂

Jsem vystudovaná sestra specialistka pro ARO/JIP a před lety jsem si ještě doplnila bakalářské vzdělání v oboru ošetřovatelství, na magistru už jsem se nějak nezmohla.

Nicméně od začatku.Když pominu nějaké ty brigády v nemocnicích ještě při studiích, moje první velká pracovní zkušenost byla v USA,kde jsem strávila 18 měsíců a kde jsem pečovala o lidi s mentáním postiženim.Toto byla opravdu škola života a určitě se o tom někdy rozepíšu.

Po návratu jsem pak stravila skoro 2 roky jako sestra u lůžka na oddělení ARO, kde to bylo skvělé, leč  táhlo mne to opět ven.

Tentokrat jsem se rozhodla pro Saúdskou Arábii, zemi pohlcenou islámem,pouští a obrovským bohatstvím.

Je tomu několik měsíců, co jsem se rozhodla začít fotit soubor o maminkách s handicapem. Dnes bych ráda napsala o tom, co mě k tomu vedlo a trochu více napsala o své nemoci. O tom, jaké to je, být Myastenikem.

To, co mě přímo vedlo k tomu, abych jej začala fotit, byl nepříjemný komentář jedné zdravotní sestry (která ironií osudu sama má 2 děti), která mi řekla doslova: „Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“

Tento komentář mě srazil na kolena na několik dní a popravdě, i dnes, kdybych tu ženskou potkala, nejradši bych jí jednu vlepila 😀. Ale tato bolest mě dovedla do dalších vzpomínek na x lidí, kteří měli potřebu se vyjádřit k mému životu a posuzovat můj zdravotní stav. Zjistila jsem ale, že nejsem jediná a že i ostatní s jakoukoli nemocí zažívají to samé.

Dalo by se říct, že se předsudky dělí na dva tábory. Ten první tábor usnul v historii někde v období za minulého režimu, kdy byli postižení odsouváni na okraj společnosti, do ústavů a nebylo jim dovoleno fungovat, jako normální lidi. Protože to nebyl člověk, kterého chtěli ve společnosti vídat. Společnost pro ně byla jen pro zdravé a „normální“ jedince (s čímž má naše společnost problém dodnes nejen v otázce handicapovaných). Bylo to motivováno politicky. V případě 2. světové končili ještě hůř.

Ano, je štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy nám za nemoc nehrozí smrt ani odsunutí na okraj společnosti. Přesto tento model tady fungoval tak dlouho, že pro mnohé je problém, že i handicapovaní chtějí žít normální život. Chtějí chodit ven, cestovat, mít rodinu a děti, užívat si života. Jako každý jiný. Společnost si stále ještě nezvykla.

Často tento pohled vídám u zdravotníků, zvlášť u těch, kteří jsou přepracovaní. Proč? Inu, ona zdravotní sestra, která mi řekla, že jsem sobec, totiž pracuje na Gerontopsychiatrii. Což je psychiatrie pro seniory. Sestra měla pravděpodobně jednu, možná dvě zkušenosti s Myastenií. Která nejen že u každého vypadá úplně jinak, ale mění se i s věkem. Je logické, že žena v produktivním věku na tom nemusí být tak špatně, jako sedmdesátiletá babička, které se už přidružily i potíže s věkem a pak té sestře přijde, že toto onemocnění je příliš těžké na to, aby vůbec mohl mít někdo s Myastenií děti.