Je tomu několik měsíců, co jsem se rozhodla začít fotit soubor o maminkách s handicapem. Dnes bych ráda napsala o tom, co mě k tomu vedlo a trochu více napsala o své nemoci. O tom, jaké to je, být Myastenikem.

To, co mě přímo vedlo k tomu, abych jej začala fotit, byl nepříjemný komentář jedné zdravotní sestry (která ironií osudu sama má 2 děti), která mi řekla doslova: „Kdo s touhle diagnózou přivede sobecky na svět dítě?“

Tento komentář mě srazil na kolena na několik dní a popravdě, i dnes, kdybych tu ženskou potkala, nejradši bych jí jednu vlepila 😀. Ale tato bolest mě dovedla do dalších vzpomínek na x lidí, kteří měli potřebu se vyjádřit k mému životu a posuzovat můj zdravotní stav. Zjistila jsem ale, že nejsem jediná a že i ostatní s jakoukoli nemocí zažívají to samé.

Dalo by se říct, že se předsudky dělí na dva tábory. Ten první tábor usnul v historii někde v období za minulého režimu, kdy byli postižení odsouváni na okraj společnosti, do ústavů a nebylo jim dovoleno fungovat, jako normální lidi. Protože to nebyl člověk, kterého chtěli ve společnosti vídat. Společnost pro ně byla jen pro zdravé a „normální“ jedince (s čímž má naše společnost problém dodnes nejen v otázce handicapovaných). Bylo to motivováno politicky. V případě 2. světové končili ještě hůř.

Ano, je štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy nám za nemoc nehrozí smrt ani odsunutí na okraj společnosti. Přesto tento model tady fungoval tak dlouho, že pro mnohé je problém, že i handicapovaní chtějí žít normální život. Chtějí chodit ven, cestovat, mít rodinu a děti, užívat si života. Jako každý jiný. Společnost si stále ještě nezvykla.

Často tento pohled vídám u zdravotníků, zvlášť u těch, kteří jsou přepracovaní. Proč? Inu, ona zdravotní sestra, která mi řekla, že jsem sobec, totiž pracuje na Gerontopsychiatrii. Což je psychiatrie pro seniory. Sestra měla pravděpodobně jednu, možná dvě zkušenosti s Myastenií. Která nejen že u každého vypadá úplně jinak, ale mění se i s věkem. Je logické, že žena v produktivním věku na tom nemusí být tak špatně, jako sedmdesátiletá babička, které se už přidružily i potíže s věkem a pak té sestře přijde, že toto onemocnění je příliš těžké na to, aby vůbec mohl mít někdo s Myastenií děti.

Do testování Many jsem se přihlásila asi ze tří hlavních důvodů. První byla zvědavost 😊 Druhá to, že zkrátka nestíhám. Mám dvě děti, 3 a 5 let, začala jsem znovu chodit do práce, k tomu domácnost, zahrada, v podstatě nulové hlídání…  Někdy se mi stane, že prostě nestíhám připravit si něco k jídlu. A třetí důvod byl ten, že se snažím trochu zhubnout a co si budem povídat, nejhorší nepřítel hubnutí jsou právě ty chvíle, kdy nestíháte, máte hlad, ale ne už čas ani příležitost řešit to něčím vhodným. V takových chvílích buď sáhnu po něčem, co si pak vyčítám (ať už je to bageta, hamburger nebo třeba nějaká sladká tyčinka), a nebo ten hlad tak nějak překonám, vydržím a potom mě samozřejmě dožene vlčí hlad, kdy se nacpu čímkoliv v jakémkoliv množství. Proto mě testování Many zaujalo a rozhodla jsem se taky zkusit štěstí. A jak moje testování probíhalo?

Dorazil ke mně balík, který obsahoval čtyři příchutě nápoje, vždycky po 3 lahvičkách, 4 velké sáčky s práškovou variantou ve stejných příchutích a odměrku pro přípravu prášku.

Jako první jsem zkusila neochucenou variantu ve formě nápoje a musím přiznat, že přišlo celkem velké rozčarování. Nikdy jsem nějaké takové instantní věci, proteinové nápoje ani nic podobného nezkoušela, takže jsem nevěděla, co mám čekat. Představit jsme si při vší fantazii dokázala maximálně tak něco jako jogurtový nápoj 😅 Mana má ale o dost hustší konzistenci, tím, že se pije při pokojové teplotě, to ještě víc vynikne.

Chuť je prostě specifická 😎 Trochu mi připomíná palačinkové těsto, trochu pudinkový prášek, hodně něco, co neumím nazvat 🙂  Každopádně první lahvičku jsem vypila s velkým sebezapřením a děsila se, jak tímhle stylem otestuju všechno ostatní 😅 Druhý den jsem dala Maně šanci výběrem příchuti Dream, do které jsem vkládala svoje poslední naděje. Miluji totiž všechno s příchutí kakaa a čokolády, jak je něco v „hnědé variantě“, tak mi to chutná, ať je to cokoliv 😊 A to se mi potvrdilo, protože i kakaová Mana mě nadchla. Chutná jako kakao, ve kterém není moc cukru, zato je tam opravdu poctivá dávka kakaa – kombinace přesně pro mě.

Další v pořadí byly příchutě Love a Sunlight. První růžová s příchutí jahod a malin je pro mě nakonec asi nejslabší, chutná tak nějak nejvíc chemicky. Žlutou Sunlight – tropické ovoce, jsem si nechala na konec, nemám tyhle typy příchutí v lásce. Nakonec mě ale docela potěšila, možná proto, že tropické ovoce mi opravdu nepřipomíná 😎 přijde mi spíš vanilková.

Během testování jsem samozřejmě i hledala a zkoumala na internetu, co se o Maně dočtu a jaké mají dojmy ostatní, kdo ji ochutnali. Všude jsem narazila na recenze, jak je výborná, není chemická, má příjemnou chuť … Asi to tak bude v porovnání s ostatními podobnými produkty, proteinovými drinky z prášku a podobně. Pro mě jako „normálního člověka“, který je zvyklý na běžné obyčejné jídlo a s něčím takovým se potkal poprvé, bylo opravdu první seznámení s Manou překvapivé a tak trochu šokující.