Vzhledem k poměrně tristní situaci v zemi, kdy je podle oficiálních čísel již desetina lidí v exekuci, se pojem insolvence nebo osobní bankrot skloňuje poměrně často. V platnost také brzy vstoupí zákon, který podmínky insolvence upravuje tak, aby byla dostupnější více lidem.

Ačkoliv ekonomická situace je u nás stále lepší, mnoho rodin žije na hranici existenčního přežívání. Z každého desátého člověka staršího patnácti let, u kterého je vedeno exekuční řízení, pak ale musíme vybrat také ty, jejichž finanční situace je v podstatě neřešitelná - někteří mají exekucí tolik, že není v jejich možnostech mít o nich přehled a zároveň je splácet.

Jednou z nadějí, jak se z dluhové pasti vymanit, je možnost vstoupit do osobního bankrotu, který je u nás již několik let možný i pro fyzické osoby. Mnozí využívají i společné oddlužení manželů, které dokáže řešit finanční potíže v případech, kdy jsou dluhy vedeny na oba z manželů.

Osobní bankrot je mechanismus, po jehož schválení zůstává jednotlivci na přežití jen takzvaná nezabavitelná částka, která se vypočítává z platu, její výše se u průměrných měsíčních platů pohybuje kolem deseti tisíc korun. Osobní bankrot pak trvá pět let, během nich je dlužník povinen zaplatit alespoň 30 % z dlužné částky.

Jak se žije z nezabavitelné částky, když máte rodinu a malé dítě, nám zprostředkuje Lenka, která insolvenčním procesem prošla.

Jak osobní bankrot funguje?

Osobní bankrot je proces, který není samozřejmý a nevzniká na něj nárok. Na to, aby ho dlužník získal, potřebuje souhlas soudu. Ten na základě údajů, které dlužník poskytne, rozhodne o tom, zda má dlužník dostatek financí na to, aby mohl pravidelně splácet a zaplatil tak alespoň 30 % z částky, kterou dluží.

Na rozhodnutí, zda má na oddlužení nárok, nemá vliv počet dluhů, které má, musí být však minimálně dva vůči různým institucím a dluhy musí být alespoň 30 dní po splatnosti. Důležitá je celková částka, kterou žadatel dluží, a výše částky, kterou může každý měsíc zaplatit.

Pokud soud osobní bankrot schválí, oddlužení trvá pět let a během nich musí dlužník zaplatit minimálně 30 % ze svého dluhu.

Výhodou společného oddlužení manželů je, že pokud mají dluhy i manžel a manželka, mohou je spojit v jedno řízení - vyhnou se tak administrativě, mzda je krácena u obou manželů. V praxi je to tedy tak, že dva průměrně vydělávající manželé žijí po dobu pěti let z částky kolem 20 tisíc korun. Pokud mají v péči děti, částka, kterou si mohou ponechat, se navyšuje.

Krom srážek ze mzdy jsou pak dlužníci povinni insolvenčnímu správci, který jim je přidělen, ohlašovat veškeré movité a nemovité dary, případná dědictví nebo výhry. Všechny peníze, které převýší rámec nezabavitelného minima, musí dlužník odevzdat a splatit jimi svůj dluh. Pokud by se zjistilo, že si přivydělává bokem či zatajil jinak získané finanční prostředky, oddlužení by bylo zastaveno a mohlo by skončit konkurzem - tedy zabavením veškerého majetku. Všechny dluhy by navíc dlužník musel začít splácet znovu se všemi úroky.

Jak to vše začalo?

Dostala jsem možnost otestovat 5 voňavých produktů značky Silan. Silan, samozřejmě, znám, před testováním jsem mimo jiné opakovaně kupovala modrou vůni Fresh sky, která mě dostala svou svěžesti a jemností poté, co se rozleží. Když jsem tedy zjistila, že mohu otestovat další vůně, byla jsem nadšená. 

Jaké produkty jsem testovala? 

1. Silan Sensitive - vůně určená i pro naše nejmenší

2. Silan Supreme - "parfémová" vůně 

3. Silan Aromatherapy - aviváž s vůní kokosu

Scéna jako Brno!

Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot – takovýho toho hada z IKEY, znáte?

Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! …)

S manželem jsme na to hodili oko a mimicky se domluvili, že to tentokrát zkusí rozuzlit on. Ještě utrousil „co s tim? Přece nemá cenu zjišťovat, kdo to měl první!“ A já bohorově (plna důvěry v něj): „Vždyť víš, co jim říkat… “

Takže šel na to:

„Martínku, ty chceš toho hada, viď?“ „Uááááá!“

Velmi dlouho přemýšlím nad tím, jak asi těm našim biologickým maminkám bylo v době, kdy ty naše děti přišly na svět. Jak se cítily v době před porodem a ve chvíli, kdy na porodním sále oznámily personálu, že třeba dítě po porodu ani nechtějí vidět a už vůbec ne o něj pečovat? Cítily strach? Cítily hanbu? Beznaděj? Potřebu utéct?

Jak se k nim asi chovali lékaři a sestry? Měly respekt a pochopení, nebo je odsuzovaly? Podpořili maminku v jejím rozhodnutí, nebo na ni tlačili, aby se rozhodla jinak? Vždyť dát dítě do adopce, přece není v pořádku a je to odsouzeníhodné…

Informoval nemocniční personál nebo sociální pracovnice maminku správně o tom, jaké má možnosti? O tom, že může dítě dát do přímé adopce nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu a že umístění do ústavu je až krajním a pro dítě velmi traumatizujícím řešením?

V jak velkém kontrastu této velmi těžké a smutné situaci je tu porod maminky, která své dítě s láskou toužebně očekává. Porod maminky, která si pro větší komfort svůj i dítěte povolá sebou k porodu úžasnou podporu v podobě duly.

Velmi mě proto překvapilo, když jsem nedávno zjistila, že dula může doprovázet k porodu i maminku, která z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce následně o dítě dále pečovat.  Překvapilo mě i to, že některé duly doprovod k takovému porodu považují za obrovskou výzvu a moc rády by takovým maminkám pomohly!

O tématu jsem měla možnost mluvit s dulou a terapeutkou Květou Cermanovou. Květa je kromě jiného také adoptivní maminka, takže je jí toto téma velmi blízké. Maminky k porodu doprovází už více než 18 let a také vede školení a kurzy pro nové duly.

V předchozích článcích jsem se podělila o to, jak jsme si doma nastavili náš "režim" kontaktního rodičovství, které (možná pro připomenutí) spočívá zejména v těchto prostředcích: bonding po porodu, kojení, nošení dětí, společné spaní, důvěra v pláč dítěte a vyvážený rodinný život včetně vymezování hranic. 

My tedy naší cestou praktikujeme kontaktní rodičovství v podstatě už 14 měsíců a já s postupem času zjistila, že to vlastně nestačí. Jako já si opravdu myslela, že se naučím být kontaktní rodič a máme vyhráno 😁 No jo, jenomže koukněte na těch 6 prostředků kontakního rodičovství. Bonding byl vyřešen první den života. Kojení, nošení, společné spaní sice klidně dál pokračuje, ale v roce a více už vlastně řeší pouze primární potřeby dítěte. V pláč dítětě dále důvěřujete a snažíte se vymezovat (asi hlavně sobě v hlavách ale reálně i dítěti) hranice, ale jaksi je víc a víc situací, ve kterých může pláč dítěte propuknout, kdy musí hranice zafungovat . A ten pláč a hranice jsou vlastně až důsledek určitých situací a vjemů. No a tím víc se rodiče musí soustředit na ty situace a vjemy a naučit se v nich chovat a zacházet sami se sebou i s dítětem. No a tam už jaksi teorie o kontaktním rodičovství nestačí. Což je celkem velká trable, že 😉

Takže kam jsme se po kontaktním rodičovství vydali my? Dalším (hodně širokým) směrem rodičovství, které myslím plynule navazuje na kontaktní rodičovství, je rodičovství respektující. Do toho se dá zařadit hodně autorů a hodně dílčích přístupů, což je na jednu stranu super a na druhou stranu to tím vlastně klade na rodiče o to větší nároky, aby se v dané problematice zorientovali a nastavili si ten přístup přesně tak, jak potřebují (znáte to, když si můžete vybrat ze 40 druhů zmrzliny tu nejlepší zrovna pro vás a to rozhodování je tím širokým výběrem o to náročnější, je to dost podobné a také si každý z nás nakonec vybere jinou zmrzlinu, protože každému z nás chutná nejvíc jiná). No takže zatímco kontaktní rodičovství byla cesta celkem jasná a jednoduchá, tak pokračovat cestou respektujícího rodičovství je o něco těžší a z mého pohledu to vyžaduje větší přípravu.

V rámci našeho domácího modelu bohužel nemám moc času na četbu (Maximek je s námi večer hodně dlouho vzhůru a když hlídá pár hodin babička, tak se věnuji většinou práci) a osobně lépe vnímám informace a rady lépe osobně než z literatury. Takže tohle neberte jako nějaké doporučení, ale prostě jako informaci, jak se v tom snažím zorientovat já 😉 Co se týká četby, tak za teoretický základ jsem si zvolila autorku Naomi Aldort a její knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi, která pěkně vysvětluje, co se v mysli dítěte v určité situaci děje a jak bychom my jako rodičové měli postupovat nejen v těch okamžicích konfliktních (kdy se dítě vzteká, něco jej bolí, je smutné atd.) ale i ve chvílích radostných. Asi ta hlavní myšlenka, kterou já si z jejího konceptu přináším, je o tom, že bych primárně měla brát ohled na to dítě (toto prosím nezaměnit za to, že by pro matku mělo být dítě na prvním místě, na prvním místě musí pro sebe být matka sama 😉 ), vždy v dané situaci být dítěti oporou a v sobě si oddělit svá očekávání o tom, jak se dítě má chovat nebo jaké má být, od reality, a přijmout dítě takové jaké je a takové jej bezpodmínečně milovat. Tohle zní asi celkem jednoduše, protože přece každý milujeme své dítě a v hlavě si říkáme, že i když třeba nebude mít vysokou nebo mu nepůjdou sporty, přece jej budu pořád milovat. Ale určitě každý z nás zažil situace, kdy dítě řve, vzteká se, mlátí hračkami a podobně, kdy nám v hlavě vůbec neběží myšlenka "já ho tak miluji", ale myšlenka úplně opačná a dost možná zahrnující i vulgarismy. Proto je fajn přečíst si nějakou takovou knihu, která rodiče v tomto směru posune a přitom vlastně "vrátí" v čase. Alespoň já jsem se u četby v myšlenkách sama často vrátila do svého dětsví a vybavovala si své pocity a situace, ve kterých jsem jako dítě nebyla s postojem rodičů spokojená a pomohlo by mi něco úplně něco jiného, než co praktikovali rodiče. Z literatury jsou v tomto směru dále hodně oblíbené například tituly Aha rodičovství a Respektovat a být respektován.

Dál v téhle oblasti čerpám informace a zkušenosti už tou osobnější cestou, jak jsem výše zmínila. Třeba od Ireny Kubantové (Montessori praxe), která dělá semináře primárně o montessori, ale protože je to hodně propojené, tak velikou měrou i právě o respektujícím rodičovství. Vlastně díky hledání montessori hraček a doporučení, jsem se k Ireně dostala i já. Můžete si třeba pustit nějaká její videa na YouTube, jestli vás osloví 😉 Mně tenhle osobnější způsob předávání informací a zkušeností sedí víc, nejen proto, že se můžu ptát i na dotazy, ale ta lidská stránka je prostě pro mě přidána hodnota. Takže ač jsem to sama jako bezdětná nikdy nepředpokládala, tak si čas od času zajdu na seminář o montessori/výchově, třeba na téma komunikace, vzteku, mocenských her, zapojení dítěte v kuchyni atd. Osobně jsem vždycky po 3 hodinách semináře pozitivně naladěná a příjemně utvrzená v tom, že jdu dobrou cestou. A proto vám to sem píši, že je fajn mít zdroj informací, který vám sedne a hlavně, který vám zároveň s informacemi dodává i potřebnou rodičovskou sebedůvěru. Pro mě je absolvování semináře efektivně využitých několik hodin, během kterých mi někdo, kdo si nastudoval poznatky mnoha autorů, dal je vhodným způsobem dohromady a předá mi z nich to hlavní, prostě opravdu efektivní, protože za těch pár hodin bych já všechnu tu literaturu neměla šanci přečíst. Takto jsem to hodně vnímala třeba na semináři Mirky Misákové o mocenských a dalších hrách s dětmi. 

Někdo žádný zdroj informací o rodičovství nepotřebuje (ovšem dost rodičů má jen falešný pocit, že nepotřebuje) a intuitivně dělá věci tak, jak jsou v rámci respektujícího směru doporučovány. Ale většině rodičů určitá "příprava" prospěje. Ostatně na zaměstnání se také připravujeme studiem, školeními, učením se cizích jazyků, praxí pod dohledem... A rodičovství je naše nejzodpovědnější "zaměstnání", takže snaha zorientovat a zdokonalit se v něm, je jistě na místě, i kdyby měla perfektním rodičům jen potvrdit, že to dělají perfektně 😉

Na úvod bych chtěla napsat, jak jsem byla mile překvapená, kolik toho přišlo. Čekala jsem jednu aviváž. Přišlo celkem pět výrobku. 

- aviváž Supreme 

- aviváž kokosová 

- aviváž Sensitive 

- Perfume Pearls - Magic Affair (dále fialove kuličky)

- Perfume Pearls - Fresh Joy (modré kuličky)