Kde při stálém zaměstnání najít dostatek času na sebe, rodinu, nebo své koníčky?

Co o prázdninách s dětmi?

Kdo se o ně postará, když marodí?

To jsou otázky, které pálí snad každou maminku.

Každý den žijeme pod nadvládou neúprosně tikajících hodinových ručiček. Žijeme ve stresu, který se podepisuje na našem vzhledu, vztazích i zdraví. Počítáme dny do výplaty.

Není divu, že podvědomě hledáme alternativy, jak z tohohle začarovaného kruhu ven. Že se 42% žen nevrací po mateřské do původního zaměstnání. Že hledáme cesty, jak najít čas na život.

Už odmala jsem posedlá uchováváním vzpomínek: ve skautu jsem vždycky měla na starosti kroniku, mnoho let jsem si vedla deník, dodnes si schovávám všemožné ústřižky, vstupenky, letáčky a jiné upomínkové předměty. K tomu zcela samozřejmě v dnešní době patří fotky. Co mám děti, fotím opravdu hodně. Děti rostou strašně rychle, takže se snažím jejich dětství zpomalovat alespoň tímto způsobem. Někdy v době, kdy měl můj starší synek pár měsíců, jsem objevila scrapbook a project life. Pro neznalé: jedná se o způsob zaznamenávání rodinných vzpomínek ve formě fotoalb, kdy fotky prokládáte nejrůznějšími texty, popiskami, vzpomínkami atd.

V současné době vedu již čtvrté album a troufám si říct, že je to momentálně jeden z mých hlavních koníčků, který mě již stál poměrně hodně času i peněz.

Koníková testování mě již nějakou dobu nechávají poměrně chladnou, ale když se objevilo testování tiskáren fotek, naprosto jsem se nadchla. O tiskárně Selphy jsem už hodně slyšela, několik mých kamarádek ji má a já si ji už několik let přála pod stromeček. Zatím vždy musela ustoupit něčemu "důležitějšímu", a proto jsem se rozhodla, že ji prostě vyhraju v testování. Napsala jsem komentář, proč zrovna já bych měla vyhrát a od té chvíle sebevědomě rozhlašovala, že za pár dní vyhraju tiskárnu, protože si ji prostě strašně moc přeju a hlavně ji strašně moc potřebuju. A jak se říká, když si něco přejete, celý vesmír se spojí, aby to uskutečnil, a já opravdu jednoho krásného dne obdržela e-mail, že jsem byla vybrána na testování tiskárny. Radost neskutečná a ještě znásobená tím, jak se všichni mí blízcí divili a já jen opakovala "jsem vám říkala, že jsem na to stvořená, že to bylo jasný" 🙂

Takže, Koníku a Canone, díky moc za tuto příležitost a po tomto dlouhém a emotivním úvodu nyní přistoupím k samotnému testování 🙂

Poštou jsem v malém balíčku obdržela vysněnou Canon Selphy. Věděla bych si rady i se Zoemini, ale Selphy byl prostě můj sen, takže radost největší 🙂

Začínáme se zprovozněním tiskárny

Když se mi narodil Daník, potkala jsem typ lidí, o kterých jsem neměla ani tušení: Supermatky.

Jak je poznáte? Přijdete k nim domů, mají perfektně uklizený byt. Nikde ani smítko, parapety jsou krásně čisté, v knihovně ani stopa po prachu a z podlahy můžete jíst. Také ona je perfektní. Nikdy není rozcuchaná, nenosí vygajdané tričko (které vytahalo dítě, jelikož se pořád sápe do výstřihu), nehádá se s manželem a vůbec nikdy jí neruply nervy. Ale nejdokonalejší je dítě. Všechno dělá s předstihem tabulek. Na bříško se otáčí ve 3 měsících, samo chodí v osmi, předvádí zvířátka, žvatlá slůvka (v době, kdy vaše dítě řekne maximálně tak „Gí“). I přes používání dudlíků, lahví, brček a plastových lžiček, nikdy nemělo bojkot kojení. A samozřejmě je hodné. Nedělá scény. Nevyžaduje kojení na veřejnosti, jelikož se kojí dle intervalu, nikdy nepláclo cizí dítě lopatkou po hlavě, nikdy nevzbudilo nebohého otce tím, že ho hryzlo do palce u nohy. Je také velmi čistotné, nemá fleky na bodýčku, a co se vylučování týče, kaká do nočníčku, nikdy se nevydělalo na nejdražší koberec v bytě a nikdy ho nenapadlo óňo rozmatlat po pračce do tvaru kruhu.

Člověk tam přijde, případně o ní čte a připadá si jako neschopná matka. S tím, že moje dítě není tabulkové, jsem se už smířila, ale když jsou to „prohry“ na všech frontách, tak se člověk ptá, co dělám vlastně špatně?

Překvapivá je odpověď, že pravděpodobně nic. Faktem je, že my lidi chceme vypadat před druhými lépe. A tak je docela dost dobře možné, že před návštěvou 3 dny šůrujeme byt, sebe a vlastně i dítě, o nedostatcích nemluvíme a zároveň se maminky rády chlubí, co dítě už umí. Jenomže tímto vlastně nevědomě zvyšujeme ten tlak na tu druhou (a vlastně i na sebe) a vlastně na kohokoliv, kdo přijde. Chtě nechtě, každý aspoň trochu srovnává. Ale přitom nemusíme vypadat dokonale, ani byt nemusí být dokonalý. Nemusíme se chlubit, co všechno se dítě naučilo, můžeme sdílet i nezdary nebo dětské lumpárny. Mimochodem, když už jsme u těch lumpáren, většina výše zmíněných v prvním odstavci se u nás v domácnosti opravdu stala, snad až na tu lopatku, ale věřím, že i to je otázkou času.

Řekla bych, že každá matka ze sebe dokáže udělat supermatku, i když jí není. Každý má něco, co může natolik vyzdvihnout oproti druhému, že si druhá strana může připadat neschopně. Jenže to chce určitou míru empatie. Když mám kamarádku, která je nešťastná z toho, že její dítě nejí, neměla bych vyzdvihovat, že Daníček sní všechno olivou počínaje, kojením konče.

Ale jsou děti, které se věci nenaučí tak snadno, jako jiné, i když se maminka opravdu snaží. Mám-li mluvit za sebe, hodně špatně jsem nesla, že Daník stále nechtěl chodit sám a každý se v okolí ptal, jestli už chodí. Nakonec chodit začal, ale mezi posledními v jeho věku. A stále dost špatně nesu, že ještě nemluví, byť vím, že rozumí, když chci, aby něco přinesl, tak to přinese, ale mluvit, to ne. Mám pak pocit, že je to tím, že se mu nedostatečně věnuju, ale málokdo ví, že pokud chci, aby se cokoliv nového naučil, musím mu to opakovat do zblbnutí cca 3 měsíce a až pak se novému kousku naučí.