Děti spí, všude ticho, i počasí tak akorát na to obléct si teplé ponožky a zabalit se do huňaté deky a popíjet horký čaj… Mám přesně takovou nostalgickou náladu vzpomínat. Na to, co se stalo před půl rokem, na to, jak se nám narodil Adámek…

Po prvním předčasném porodu (https://www.modrykonik.cz/blog/kija/article/ma-niterni-zpoved-aneb-jak-se-nam-vojtis-54xfhc/) jsem toužila zažít něco úplně odlišného. Moc jsem toužila po tom zažít někdy ten pocit totálního štěstí, který vás pohltí, když se vám narodí miminko. Kdy se stane celým vaším světem.  Nemuset se bát o život vlastního dítěte, moct si ho hned po porodu pomazlit. Chtěla jsem mít pocit, že je miminko opravdu naše a ne jen půjčené od nemocničního personálu jako to bylo u Vojtíka, když jsme si ho přivezli domů. A dát mu hlavně příjemnější a snadnější start do života.

Ještě před otěhotněním jsem měla obavy, aby se předčasný porod neopakoval… ale věřila jsem. Věřila, že tentokrát to dopadne dobře.

Samotné těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací až do cca 30. týdne, tedy do doby, kdy jsem rodila poprvé. Hlavička hodně naléhala, tak jsem dostala léky a nařízený klidový režim. Do toho jsme se stěhovali, takže ne zrovna ideální situace. Ale přesto jsme tentokrát všechno zvládli, překonali i tu obávanou hranici nedonošenosti a těšili se na úplně novou situaci, na donošené miminko.

Na porod jsem se tentokrát mohla připravovat, takže jsem jedla lněné semínko, pila maliník, masírovala hráz i cvičila s Aniballem, relaxovala a doufala v přirozený porod. A čekali jsme.

Asi dva týdny před termínem jsem začala mít (asi) silnější výtok a v sobotu večer (39+1) ze mě vyteklo cosi, u čeho jsem si už nebyla jistá, co to je. Prasknutím plodovky mi začal první porod, tam to ale bylo jednoznačné. Začala jsem se bát, aby nebylo něco špatně. Neprosakuje celou dobu plodovka? Proto jsme se dohodli, že manžel dojede pro babi, aby pohlídala Vojtíka, a pro jistotu pojedeme na kontrolu. Odjel po jedné ráno a já se mezitím snažila rozmyslet, co ještě chybí v tašce. Na záchodě jsem si na vložce všimla krve, což mě znervóznilo ještě víc. Rozhodla jsem se, že ač jsem měla namyšlených víc variant porodnic, rozhodně nebudeme nic riskovat a pojedeme do jedné z těch nejbližších. Mezitím mě začalo podezřele pobolívat břicho, takže jsem si intervaly začala měřit aplikací v mobilu. Bolesti nebyly nijak silné, ale pravidelné po 4 minutách.  Já běhala zmateně po domě, snažila se dát dohromady papíry k porodu a nemohla se vůbec na nic soustředit. Po rychlé sprše už byli zpátky, tak jsme vyrazili. Myslela jsem, že to bude spíš jen planý poplach, ale znervózňovala mě ta krev.  Zhruba ve 2 ráno jsme dorazili k porodnici a došli opět ke stejným dveřím, u kterých jsme celí vyplašení zvonili před 3 lety. S manželem jsme se po sobě podívali a mrkli jsme na sebe. Zvládli jsme to! Historie se neopakuje.

" Z kontrakcí se staly KONTRAKCE a mně přestalo být do smíchu. Snažila jsem se vše statečně zvládnout, hopsala na míči (pro mě naprosto k ničemu), prodýchávala kontrakce, sprchovala se v horké sprše. Když sestra uznala, že porod je velmi pomalý, dostala jsem infuzi s oxytocinem. Během hodiny jsem byla otevřená na osm a mohla jsem začít pomalu tlačit..."

O svůj porodní příběh se s námi podělila maminka, která je tak trochu z branže - pracuje jako zdravotní sestra na chirurgické jednotce intenzivní péče. 

1. Jak sis představovala svůj ideální porod?

Vydržet co nejdéle doma, abych se vyhnula „hekárně“ bez manžela – v porodnici ideálně klasická situace, rychlý porod, bez epiziotomie.

Epiziotomie, neboli nástřih hráze (místo mezi pochvou a konečníkem) se provádí ve druhé době porodní, většinou na jejím závěru. Tento porodnický výkon může být u některých žen nutností, některé ženy se s ním nesetkají. Přístup k nástřihu hráze by měl být vždy zcela individuální, podle potřeb rodičky a zhodnocení lékaře. Rodící se hlavička se ve druhé době porodní začne rozpínat a tím napíná místo mezi pochvou a konečníkem. Pokud hlavičce neúměrně dlouho trvá, než "prorazí" ven, porodní lékař obvykle volí nástřih hráze - nejen kvůli zkrácení porodní doby, ale také z důvodu prevence zdravotních rizik. Po nastřižení je menší šance, že hráz praskne sama a snižuje se tak riziko, kdy může dojít k natržení konečníku, nebo dokonce i střeva. V takových případech musí žena podstoupit operaci a samozřejmě se tím komplikuje veškerá poporodní péče o dítě i o sebe. 

2. Připravovala ses na něj nějak - předporodní kurzy, literatura, dula apod.?

Mám ve třídě holčičku. Bude to třeba Nela. Nela má rodiče vegany. Nosí do školy svoje svačinky, na obědy nechodí nebo si je nosí v krabičce. Nedávno jsem ji o přestávce viděla s vajíčkem na tvrdo. Říkám jí:"Nelčo, vy už doma jíte vajíčka?" Nela se divně culila a s ní další dvě kamarádky. Pak z ní vypadlo, že jí holky občas nosí z domu vajíčka, plátkový sýr nebo jogurt. Že na to mívá hroznou chuť, a tak některou kamarádku poprosí o  "potravinovou pomoc". Zeptala jsem se jí, jestli to ví její mamka. Řekla mi že ne, a že to jí to říkat nebude. A víte proč? Protože by byla smutná a zklamaná.

Já osobně jsem všejedlík.  Něco miluju, něco už méně. Určitě bych nebyla dvakrát nadšená, kdyby se z některé z mých dcer stala veganka. Určitě bych musela vždy dlouho plánovat, co bych jí připravila k nedělnímu obědu. A určitě bych se bála, aby měla pro své tělo všechny potřebné látky.  Ale určitě bych nebyla zklamaná nebo smutná.

Na internetu ze sebe někteří vegetariáni a vegani dělají lepší sortu lidí. Někteří jsou ve svých stravovacích názorech i dost ortodoxní. Jedna maminka veganka mi v internetové diskuzi vytkla, že já nedávám svým dětem v jídle možnost výběru. Když jsem jí napsala, že ona taky nedává svým dětem možnost výběru, tak mi odepsala, že to je přece něco úplně jiného, protože ona nemá na svědomí SMRT!

Co tím vším chci říct? Že nejde o to, jaké máme stravovací návyky. Jde o toleranci k druhým, protože co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat někomu druhému. Nemůžeme být přece všichni stejní, ať se to týká jídla nebo čehokoli jiného.

A nebuďme zklamaní, pokud si naše děti vyberou v dospívání nebo dospělosti odlišnou stravovací cestu než máme my, jejich rodiče.