Chtěla bych se s vámi podělit o jeden z nejúžasnějších zážitků, který mě v životě potkal. Před 6 měsíci jsem porodila dcerku Viktorku v porodnici v Českém Krumlově. A mohu říct, že rozhodnutí pro tuto porodnici bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy učinila.

 První dítě, syna Vítka, jsem rodila před 3 lety v jedné krajské nemocnici. Tento porod bych označila za takový ten klasický „velkotovární“, s jakými se ve velkých porodnicích setkáváme. Ať už šlo o medicínské zásahy, striktní řízení mého porodu (nejsem zrovna bojovný typ, který si všechno vydupe) ze strany personálu, nebo o nedostatek soukromí a převládající strohý přístup na poporodním oddělení (až na výjimky). To vše mělo za následek, že jsem se necítila moc dobře, propadala jsem depresivním náladám, nevěřila jsem si. Tehdy jsem si řekla, že takhle tedy už ne. Příště budu rodit jinak a jinde.

 Rozhodla jsem se pro českokrumlovskou porodnici, protože jsem na ni slyšela jen samou chválu. Už ze zážitků mých přítelkyň bylo jasné, že tady se budu cítit v bezpečí, a pokud to jen trochu půjde, dopřeju svému druhému potomkovi i pěkný vstup do tohoto světa. A skutečně tomu tak bylo.

 Do porodnice jsem přijela brzy ráno, odtekla trocha plodové vody. Přijala mě vlídná porodní asistentka, vodu zkontrolovala, nechala mě se rozloučit s manželem a se synem a napojila mě na monitor. Později se na mě podívala paní doktorka, které zrovna končila služba (měla jsem tedy to štěstí, že jsem zažila u svého porodu 2 směny). Jaké bylo mé překvapení, že vyšetření bylo absolutně citlivé, nebolestivé, všichni všechno sami od sebe vysvětlovali. To jsem z předchozího porodu bohužel neznala. Dostala jsem postel, také čaj, i nějaké časopisy, připadala jsem si jako v hotelu. Pak se čekalo. S nadcházejícími kontrakcemi ještě personál řešil, jestli mi dají něco k jídlu nebo už ne (aniž bych já o něco žádala). Samotný porod byl nádherný. Bolestivý, ale krásný. Porodní asistentka se za mnou chodila každou chvilku dívat, přesně tak, jak jsem si přála. A to měla tehdy opravdu hodně práce, na vedlejším sále rodila druhá paní, kterou měla také na starosti. Chodila za mnou také milá paní doktorka. Obě ženy mi všechno vysvětlovaly, umožňovaly mi, ať si zvolím, co je pro mě v daný moment nejlepší, nejpříjemnější, nejpohodlnější, a hlavně nezapomínaly chválit a povzbuzovat. Myslím, že i díky tomuto přístupu mám na svůj druhý porod ty nejkrásnější vzpomínky.

 Kromě skvělého personálu kolem porodu bych vytyčila také krásné prostředí žlutého porodního sálu. Člověk si tu připadá opravdu velmi příjemně a k celkové atmosféře porodu to určitě také pomůže. Je zde k dispozici přehrávač, aromalampa, také žebřiny, nízká postel apod. Dostala jsem i gymnastický míč, který jsem mohla mít i ve sprše. Na sále má člověk soukromí, pokud si to přeje, v bezprostřední blízkosti je sprcha a WC.

 Vzpomínám i na to, jak mi v závěru porodu porodní asistentka chtěla podat vibrující mobilní telefon, nebo jak mi po porodu vyhověla a šla do mé tašky najít fotoaparát, aby nás s dcerou společně vyfotila, když jsem žádný doprovod u porodu neměla. Vzpomínám i na to, jak mi na závěr paní doktorka i porodní asistentka pogratulovaly. Budu nadále vzpomínat i na pěkné chvíle strávené na oddělení šestinedělí a báječné sestřičky. Já, druhorodička, jsem byla na pokoji s maminkou, která již rodila potřetí. Sestry nás chodily kontrolovat, nakoukly i v pozdních hodinách, avšak nevnucovaly se, jen se ujišťovaly, jestli něco nepotřebujeme.

Vybírám ze seznamu knih, které by neměly chybět v knihovně rodičů malého atopika:

Alergie číhá v jídle a pití (2. roz. přep. vyd. z roku 2011), autor Martin Fuchs (přední český alergolog)

- kniha pojednává zejména o potravinových alergiích u dětí i dospělých, výborně vysvětluje rozdíly mezi jednotlivými typy reakcí, jak alergických (časných, pozdních), tak na neatopickém podkladu (histaminová intolerance atd.), najdete čemu všemu se při dané alergii vyhýbat, jak je to se zkříženými alergiemi atd.

Syndrom trávenia a psychológie (vydané slovensky v roce 2010, lze sehnat i v ČR),  Natasha Campbell McBride (britská lékařka a výživová terapeutka)

- kniha vysvětluje, jakým způsobem má vliv na řadu potíží (alergie, ekzémy, poruchy chování a další) naše trávení, zejména stav střevní flóry a obsahuje cílenou dietu k ozdravě zažívání i další cenné rady pro zdravou a silnou imunitu; pro mě osobně velmi cenná kniha ozřejmující řadu tušených souvislostí mezi nezdravým moderním životním stylem a řadou chronických potíží z něj plynoucích

Ekzémy a dermatitidy (rok přeprac. vydání 2009),  Nina Benáková (dermatoložka)

  Termín porodu jsem měla stanovený podle UZ na 21.12.2012. S manželem jsme ale doufali, že náš chlapeček vykoukne na svět o něco dřív, aby jsme stihli Vánoce pěkně všichni spolu doma.

  15.12 mě ráno vzbudilo odtečení malého množství vody nebo hlenu, ale ten den se nic nedělo. 16.12 v 6hod se mokro opakovalo a s ním přišli i bolesti břicha a zad jako na MS po 10min...Manžela jsem nadšeně vzbudila, že se ani něco chystá! Utíkala si dát sprchu a oholit se 🙂 Bolesti pokračovaly i během dopoledne, ale daly se vydržet, takže jsem se vrhla na vánoční úlky 🙂 Ty už jsem ale nedodělala, protože po 13hod jsem si musela bolesti prodýchávat a nebylo mi moc dobře...Interval se začal zkracovat na 5 min, ale do toho občas po 7 i 8 min, takže se nám do porodnice jet ještě nechtělo...A i bolesti se mi nezdály tak hrozné. Leželi jsme s manželem u televize, zapisovali si časy a já prodýchávala...Furt jsme si nebyli jistí jestli je to "ono". Po 18hod přišlo několik kontrakcí (ano, ted už to tak opravdu budu nazývat) po 3-4min a ty rozhodly o odjezdu do porodnice.

  V 19:29 nás manžel nahlásil na vrátnici, já v autě prodýchla kontrakci a v 19:36 jsme zazvonili na porodním oddělení. S porodní asistentkou jsme vyplnili papíry, zodpověděli otázky, já se převlékla a byla napojena na monitor...od vystoupení z auta jsem ale už žádnou bolest necítila, prostě nic...Kroutila jsem hlavou na manžela, že z toho asi nic nebude, ale prý podle monitoru se něco děje! Ve 20hod mě vyšetřila doktorka, oznámila mi otevření na 5 prstů a následoval klystýr. Na třikrát se vyprázdnila, dala si sprchu a i přes občasnou bolest mi bylo celkem fajn. Jen ta nervozita a strach byl šílený! Okolo 20hod mi asistentka píchla vodu. Dost nepříjemné bylo zatlačení hlavičky, aby vodu mohla píchnout...pak jsem jen cítila proud teplé vody a že jí bylo 🙂 následoval opět monitor a bolesti se opravdu už rozjely. Ležela jsem na boku a při každé té bolestivé vlně jsem drtila manželovu ruku...a on mi naštěstí připomínal, že mám dýchat. Těch kontrakcí bylo několik a já už oznamovala, že nemůžu...Myslela jsem, že se mi roztrhnou kříže a boky! Asistentka mě zkontrolovala. Zbýval poslední 1cm lem. Měla jsem se postavit k posteli a opřít se o ni. Asi jsme chtěli pomoct od gravitace, ale mě to přišlo nereálné...Nemohla jsem se udržet na nohách, i ruce se mi podlamovaly a skaždou kontrakcí jsem padala a mnažel mě podpíral. Tohle se opakovalo asi 4x. Pak mi bylo dovoleno si lehnout.

 Bylo po 21hod a šlo se tlačit, i když pocit na tlačení jsem moc nepoznala. Pokyn "dejte si nohy nahoru" mi přišel jako špatný vtip, ale nějak se tam ty nohy dostaly. Bolestivou kontrakci přebil pocit pálení a pnutí "tam dole" a já myslela, jen na to, že musím našemu chlapečkovi pomoct. Manžela jsem poprosila, ať mi drží hlavu na hrudníku, na to už jsem neměla sílu. Spolu s asistentkou mě pobízeli při tlačení "ještě, ještě", ale já nevydržela s dechem...znovu se rychle nadechla a tlačila...v duchu si říkala, jak dlouho tohle bude asi trvat! Pak mi manžel řekl, že vidí hlavičku a asistentka, že má vlásky!! Se slzama v očích dojetím jsem se do tlačení opřela ještě víc! Prý na dvě zatlačení bude venku. Zatlačení byli nakonec tři a náš Filípek vyklouzl na svět ve 21:35hod. Následovala obrovská úleva a hned čekání na křik miminka. Čekání bylo nekonečné, ale křik přišel! Položili mi ho na hrudník a já si ho s třesoucí rukou hladila a prohlížela. A konečně i já můžu říct, že ten pocit štěstí a lásky se nedá popsat 🙂

  Tatínek odešel fotit Filípka při umývání a ošetření a mě zatím zkontrolovala doktorka. Opatrně jsem se zeptala, jestli jsem nastřižená...nebyla jsem. Pak se vrátil manžel i s tím naším uzlíčkem a mírám 3,94kg a 53cm jsme nejdřív moc nevěřily, ale bylo to tak 🙂 Když všichni odešli a my tři zůstaly spolu, uvědomili jsme si, že vlastně manžel nepřestřihl pupeční šňůru...až v propouštěcí zprávě jsme se dočetli, že Filípek měl šňůru omotanou kolem krku. Trochu mě zarazilo, že nám o tom nikdo nic za celou dobu pobytu nic neřekl...

  Důležité je, že je Filípek v pořádku a zdravý. Milujeme tě ♥