Když jde o pravidelný příspěvek do prasátka, dokáží být naše ratolesti pěkně vykutálené. Dokazuje to průzkum agentury STEM/MARK pro Gusto Kartu: rodiče se tam kromě odpovědí na otázky ohledně kapesného svěřili i s nezapomenutelnými výmluvami, se kterými si jejich děti přišly pro korunu navíc. Některé Vám můžou být velmi dobře známé, jiné uvidíte zaručeně poprvé. 

Průzkum se přitom neptal na nejpozoruhodnější vytáčky jen rodičů, zaměřil se přímo „na zdroj“, v tomto případě mladistvé ve věku 15 – 20 let. Více než polovina z nich se k tomu navíc přiznala, že někdy neřekla pravdu o tom, za co své kapesné utrácí – a rozhodně se nebojí zapojit svou kreativitu.

Od klasických hlášek typu „Máme výletový týden a každý den potřebujeme kapesné“ se dostaneme k „potřebným penězům na barvy k vymalování třídy“. Uniknout podezření by ale neměla ani přehnaná péče o zdravý životní styl, jedna z respondentek se přiznala k výmluvě „Jídlo z jídelny je nezdravé, chtěla bych si koupit svoje“. Mezi ty největší perličky ale bezesporu můžeme zařadit hlášku „Rozbila jsem ve škole laboratorní chladič“ nebo výhružku předčasným prarodičovstvím: „Jestli nechceš být děda, musíš mi dát peníze na kondomy“.

 „Kontrolovat své děti ostřížím zrakem a chtít po nich denní hlášení o tom, kolik peněz a za co utratily je samozřejmě nesmysl. Je ale pravda, že co se financí týče, obezřetnost není nikdy na škodu – a to jak kvůli bezpečí dětí, tak z výchovného hlediska,“ míní Lukáš Malík, marketingový manažer Gusto Karty.„Ať už jde o platbu hotovostí nebo platební kartou, nikdy nemůžeme mít jistotu, co si dítě koupí a jak jednoduše může během mžiku utratit všechny peníze,“ dodává. Řešením by tak mohlo být kapesné posílat na kartu, která dovolí dětem a mladistvým kupovat jídlo, případně s ní zaplatit ve sportovních areálech nebo třeba akvaparcích. Útrata za zbytečné hračky, elektroniku nebo alkohol a cigarety by byla bezpečně mimo hru. Přesně to chce nabídnout Gusto Karta se svým Bezpečným kapesným.

„Rodiče tak na jednu stranu budou mít jistotu, že děti neutrácí za zbytečnosti – případně za něco, z čeho by nebyli úplně nadšení. Zároveň budou mít přehled, za co peníze utrácí,“ vysvětluje Malík.

Že obavy rodičů nejsou úplně liché koneckonců průzkum mezi mladistvými dokazuje. I když nejvíc utratí za jídlo, 37 % mladých mezi patnáctým a dvacátým rokem utratí až čtvrtinu z kapesného za alkohol, cigarety a dokonce další látky, o kterých radši nevědět.

„Také mám nadané dítě a je a byl to boj. Od malička projevoval nadání, hlavně matematické, ale bystrý byl všeobecně. Syn miluje děti, jenže děti si s ním nechtěly až tak moc hrát, byl a je prostě jiný. První školka byla hrůza...”

Nadané nebo mimořádně nadané dítě? Zní to jako sen každého rodiče. To, že je dítě v něčem nadprůměrné, je příjemné a určité věci v každodenním životě to ulehčí. Ale v těchto případech bývají složky osobnosti rozloženy nerovnoměrně. To znamená, že v jiných oblastech může být dítě podprůměrné. Takže život s nadaným nebo mimořádně nadaným dítětem není tak lehký, jak se na první pohled zdá.

Nadání není jen o vysokém IQ, zahrnuje více faktorů. Navíc se u každého může projevovat jinak. Například Americká národní asociace pro nadané definuje nadání takto: „Za nadané jsou považováni ti, kteří vykazují mimořádnou úroveň schopností (definovaných jako výjimečné schopnosti uvažovat a učit se) nebo dovedností (podávají výkony mezi deseti a méně procenty nejlepších) v jedné nebo více oblastech… Vývoj schopnosti nebo talentu je celoživotní proces. U malých dětí se nadání může projevit vynikajícím výkonem v testech a/nebo v jiných úkolech, případně jako schopnost rychle se učit ve srovnání s vrstevníky, nebo jako mimořádný výkon v určité oblasti. V průběhu zrání, od dětství k adolescenci, se však primární charakteristikou nadání stává mimořádný výkon v určité oblasti (doméně) a vysoká míra motivace.“

Mít nadané dítě není jednoduché

„Také mám nadané dítě a je a byl to boj. Od malička projevoval nadání, hlavně matematické, ale bystrý byl všeobecně. Syn miluje děti, jenže děti si s ním nechtěly až tak moc hrát, byl a je prostě jiný. První školka byla hrůza. Učitelky byly moc hodné, ale dětí moc a tak se syn víceméně snažil zapadnout. Do školky chodil rád, nechtěl ani domů, ale často mi pak doma brečel, že ho tam děti svým způsobem šikanují. Zkrátka nezapadl. Tím, jak hodně nad vším dumá a hloubá, tak je pomalý v sebeobsluze (oblékání, jídlo apod.).

Pak jsme se přestěhovali a protože místní školka byla plná, začal chodit do soukromé, anglické. Paní ředitelka jezdila na školení NTC do Mensy a hlavně se dětem opravdu věnovala. Syn už v té době dlouho četl, tak ho i zapojovala do výuky ostatních dětí, předčítal jim pohádky, dětem na přání četl jídelníček, zkrátka naprosto nelituji jediné vynaložené koruny a nejraději bych ho tam nechala chodit pořád.

Spokojení rodiče, spokojené dítě. Akorát pro lyžování to tak úplně neplatí. Na horách jihnete při pohledu na kilometry sjezdovek, ale váš syn se odmítá odlepit od sněhuláka u vleku. Nadchlo vás množství restaurací ve středisku, jenže vaše dcera brečí po aquaparku. A společné zážitky ze svahu? Škoda slov! Naštěstí existují lyžařské areály, kde umějí rozdílné zájmy členů rodiny milosrdně sladit.

Chytře zvolené rodinné lyžařské středisko dokáže zařídit, že se nejen nebudete neustále hádat, protože všichni chcete něco jiného, ale jako rodina si zimní dovolenou dokonce i užijete. Jen musíte vybírat s rozmyslem. Dnes už se prakticky každý lyžařský areál prezentuje jako vhodný pro rodinu – stačí, že provozuje dětský park a lyžařskou školu pro děti. To všechno je prima, ale jsou tu i další okolnosti, které byste měli jako rodiče brát v potaz, protože jsou možná důležitější než existence animačního programu pro nejmenší.

Toužíte po velkém a vyhlášeném středisku, protože máte rádi místa, kde „to žije“? Jenže velké obvykle znamená rozlehlé – jste připraveni překonávat s dětmi velké vzdálenosti? Příjemný ruch se snadno může zvrhnout v nepříjemné davy. Jak budete s potomky zvládat polední fronty v bufetu u sjezdovky nebo kličkování v zástupu lyžařů na sjezdovce, minimálně v dolní části, kde obvykle bývají i mírné svahy vhodné pro výuku?

Malé středisko bude klidnější (a jistě i levnější) a do centra to budete mít cobydup, ale zas pravděpodobnost, že tu najdete největší snowpark, pět dokonale zásobených supermarketů nebo restauraci vyhlášeného světového kuchaře, není velká. Každá varianta má tedy pro a proti, záleží čistě na vašich potřebách a očekáváních. Nač si ještě dát pozor?

Kdy už tam budéééém?

Věta, která vám dokáže vyhloubit bolavý kráter v hlavě, zejména když ji slyšíte během cesty zhruba stodvacetpětkrát. V duchu zuříte. Měli jste raději zůstat doma a nevláčet se za lyžováním přes půl zeměkoule jen proto, že kolega tohle středisko vychvaloval až do nebe …

A víte, že máte pravdu? Jste-li rodiče malých dětí, vykašlete se pro tentokrát na lyžování ve Francii či Itálii a vydejte se někam za humna. Pokud chcete mermomocí do velehor, hledejte mezi rakouskými středisky. A protože ani štreka tam nebude úplně krátká, nezapomeňte přibalit malým cestovatelům dostatek hraček a her a dělejte pravidelné zastávky na protažení těla a občerstvení.

Moje maminka má 62 let. Všechny názory na výchovu, metody a praktiky jsou dnes už zastaralé nebo nepoužívané. Spousta dnešních maminek si klepe na čelo při radách svých matek/babiček. A já vlastně taky. Moje maminka ze mě ale svou výchovou udělala přesně takovou osobnost, jakou chceme mít ze svých dětí. Moje maminka uznávala respektující výchovu. Nikdy na mě nekřičela, nikdy na mě nevztáhla ruku. Snad možná jednou, kdy o mně měla tak obrovský strach, když jsem nepřišla ze školy domů a zůstala si hrát do večera u spolužačky, aniž by o tom věděla. Náš svět byl o komunikaci a tím se stala mým úplně nejbližším člověkem ze všech lidí. Vždy mi dala vše, po čem jsem toužila, ačkoliv jsme byli 3 sourozenci. Vždy udělala všechno tak, aby se všem zavděčila. Byla až na posledním místě. Dnes se stavíme na místa první. Protože když jsme spokojené my, jsou i všichni kolem nás. Dnes se snažíme být eko a bio a hlavně monte, ale našim maminkám nic jiného ani nezbývalo. Vařily nám denně, suroviny měli od babiček a tetiček, pletly nám a šily. Plenky jsme nosili látkové a na vzduchu jsme trávili víc než dost času. Vyrůstala jsem na zahradě plné ovoce a zeleniny a králíků a slepic. Všechno tohle oceňuju až dnes, protože je jiná doba. Která se ale tak urputile snaží napodobit tu minulou. Protože jak by řekla moje kamarádka: „líp už bylo". Nebudu se tu rozepisovat o tom, kdo to měl nebo má těžší. Jen se chci vrátit k původní myšlence, a sice té, že maminka mě vedla „nevýchovně". Naučila mě spoustu věcí. Od těch praktických až po ty lidské. Naučila mě především to, jak být maminkou. Ale pořád se cítím být dcerou. Holkou. Holčičkou. Stále pořád se jí svěřuji s jakoukoliv újmou na mém zdraví nebo duši. A stále pořád je jediným člověkem, který přesně ví, jak se cítím a přesně ví, co má udělat nebo říct, aby mě potěšila. Doufám, že moje dcera bude jednou říkat to samé.

Moje maminka má 62 let a je po těžké operaci. Během pár měsíců zhubla téměř 30 kilo. Prošla si mozkovou mrtvicí a má odoperovaný nádor, který měla ve střevě a okolních orgánech. Leží v posteli, ve velkém prázdném domě a čeká na započetí půlroční chemoterapie. Chce žít a být ještě tím vším, čím byla doposud. S kutálející slzou po tváři se ale bojím, že už z ní mnoho odešlo. Věřím ale a doufám, že budu moci říct: „moje maminka má 80 let a pořád se směje tak, jako celý život".

Maminko děkuju ti, že ses pro mě tenkrát s dalšíma dvěma dětma rozhodla. Že jsi mě odnosila a přivedla na svět a že jsi to nikdy nevzdala. Nevzdávej to nikdy!

... A zítra ti zas zavolám a budu ti vyprávět o tom, ja mám nalitý a bolavý prsa, jak kámen, protože Berníček skončil s mlíčkem a ty mi poradíš, co s tím a budeš v tom zase se mnou ...