Nejdřív jsem svůj příběh ani nechtěla sepisovat… Tím, čím jsem si prošla, si prošla téměř každá druhá… Ale pak jsem si říkala, že i mně pomohlo, že v tom nejsem sama. A taky jsem se asi potřebovala vypsat.

                V září loňského roku jsme se s manželem rozhodli, že je čas na druhé miminko. Emince bylo 2 a půl roku a už potřebovala sourozence… Doufala jsem, že stejně jako u Eminky, nám to vyjde hned první měsíc. Na konci října naši rodinu zasáhla smutná zpráva. Umřela taťkova sestra. V květnu téhož roku přišel i o bratra. V den pohřbu jsem měla pár dní před ms. Zjistila jsem, že bratrancova přítelkyně je taky podruhé těhotná, tak jsem si říkala, že ten nahoře nám dva blízké vzal, aby se mohly narodit dvě dušičky v nových tělech… Pár dní na to jsem zjistila, že jsem opravdu těhotná. Byla jsem strašně šťastná a děkovala jsem tomu nahoře, že se nám hned podařilo. Na mamčiny narozeniny jsem šla na první kontrolu. Miminko krásně prospívalo a srdíčko bilo jako zvon… Další kontrola byla 19.12. Hned mi začaly nevolnosti, ale úplně jiné než s dcerou. Bylo mi hrozně špatně, motala se mi hlava, měla jsem kovovou chuť v ústech, byla jsem hrozně unavená prostě mi bylo zle. Nejbližší rodina už o těhotenství věděla. V té době jsme chodila učit do školy na pár hodin týdně, tak jsem si říkala, že po Vánocích jim to oznámím. Jenže 12. 12. se mi udělalo děsně zle. Nemohla jsem ani vstát z postele… všechno mě bolelo. Šla jsem k obvodní, myslela jsem si, že jsem od dětí chytla tu chřipku, co ve škole řádila. Doktorce se nelíbil můj nízký tlak, tak mi řekla, ať pár dní zůstanu doma a odpočinu si. Byla jsem z toho nešťastná. Bylo mi blbé, že za mě kolegové musejí suplovat. Ale zdraví dítěte pro mě bylo na prvním místě.

                Na kontrolu jsme se těšila, konečně budu mít průkazku, uvidím miminko, jak roste… Ten den jsem měla blbé tušení… Takový divný pocit. Mamka mi přišla hlídat Emu a já měla jet, ale nějak jsem věděla, že nemám jet sama. Volala jsem tedy manželovi, jestli by nejel se mnou. Cestou jsme vtipkovali a plánovali Štědrý den. U doktora už mě sestřička vyplnila průkazku a poslala mě do ordinace. Pan doktor vtipkoval, že vlastně dneska naděluje. Lehla jsem si na lehátko. Panu doktorovi mizí úsměv z tváře, dlouho hledá ultrazvukem a já NIC neslyším…jenom tu hroznou větu…je mi líto, ale miminku nebije srdíčko… Od té doby to mám jako v mlze… Pan doktor mě posílá ještě od nemocnice na lepší ultrazvuk. Ale já vím, že je to zbytečné. Sotva se dopotácím do auta a tam se manželovi zhroutím do klína. Ani nemusím nic říkat. Tom mě pořád uklidňuje, že to bude dobré, že v nemocnici srdíčko uslyší. Když se trochu uklidním, volám to mamce a ségře. V nemocnici mi to potvrdili. Posílají mě domů, že si mám dojít na předoperační a pak nástup do nemocnice. Zkoušeli jsme obvolat moji doktorku, jestli by mě nevzala ještě dneska. Ať to mám za sebou, ale nemá čas. Do nemocnice nastupuji 21.12. Mám strach, nechce se mi, co když miminko žije a oni to jen nevidí. Přisahala bych, že miminko cítím… Na pokoji jsem sama. A ten den jdeme na zákrok dvě. Nějaká paní doktorka a já. Paní doktorka má samozřejmě protekci a operuje ji primář a jde první. Já jdu až 11:45 a operuje mě začínající doktorka… Minuty se vlečou jako hodiny… Pořád brečím a loučím se s miminkem. V naší rodině je to druhé těhotenství nějak začarované mamka na mě čekala 10let a ségra rodila v 26tt mrtvé dítě. Je to tu…vezou mě na sál. Personál tam vtipkuje a smějí se. Chápu, že pro ně je to běžná věc, ale mně to nedělá dobře…doufám, že rychle usnu a budu dlouho spát… probouzím se za půl hodiny. Sestra se mě ptá, jestli to bolí. Co myslí? Duše nebo tělo? Odpovídám, že ne. Najednou si připadám hrozně prázdná. A vše si dávám za vinu. Udělala jsem něco špatně? Bylo to tou chřipkou, co jsem měla v prvním měsíci? Bylo to tím, že jsem nosila Emu? Způsobily to ty nervy ve škole?

                V nemocnici jsem do druhého dne. Kvůli rodinné anamnéze mi píchají léky na ředění krve. Večer za mnou přijela dcera, manžel a mamka. Dcera je to jediné, co mě drží nad vodou. 

                Když jsem přijela domů, byl pátek a v neděli byl Štědrý den, kdyby nebylo Emi, nejraději bych nic neslavila. Večer ještě balím dárky. Brečím tajně, aby mě nikdo neviděl. Vánoce nějak přežívám a doufám, že už bude brzy po nich. Na kontrole u doktora je moje první otázka, kdy se můžeme začít zase snažit. Doktor mi doporučuje 2 měsíce. Dva měsíce si dávám na to, abych se dala dohromady fyzicky a hlavně psychicky…  V práci se to samozřejmě dozvěděli a jako bonus mi pan ředitel řekl, že viditelně plánuji další dítě, takže mi smlouvu neprodlouží a v červnu končím. V březnu se začínáme zase snažit. Doufám, že to zase vyjde. Všichni mi říkají, že po revizi máme pohnojeno…nic… Zkouším bylinky, měřím ovulaci, bazální teplotu… Je září a stále nic. Obdivuji ženské, které se snaží o miminko i několik let-jste neskutečně silné!!!

                Až když jsem o miminko přišla, zjistila jsem, kolik žen si tím prošlo. Ale nikdo o tom nechce mluvit. Pro někoho je to soukromé, pro někoho moc bolestivé, někdo cítí vinu… Pořád to bolí. I teď po 9 měsících brečím, když to píšu. Není den, abych si alespoň jednou nevzpomněla. Kdyby se to nestalo, teď bych tu v postýlce měla dvouměsíční štěstíčko. Doufám, že se nám brzy zadaří, že nám andílek brzy pošle sourozence. Vše maminkám, které si tím prošly, přeji hodně sil a brzké dvě čárky.

"Můj boj s Crohnovou chorobou začal v mých 13 letech. Stres, nedostatek jídla, nastupující puberta, dědičnost - vše vzalo za své a po dvou měsících lítání několikrát denně na wc a třech měsících v nemocnici jsem tuhle celoživotní nálepku dostala i já..."

"Jako malá jsem s Crohnem opravdu bojovala. Vysoké dávky kortikoidů, velké množství léků, omezování se v jídle i pohybu, pití různých čajů od léčitelů atd. Po několika letech se to ve mně zlomilo a já jsem si začala dělat. Po devíti letech se přišlo na zúžené střevo a po několika pokusech biologické léčby jsem podstoupila operaci (hemikolektomii) a znovu se nasadila biologická léčba, tentokrát. Zlepšení jsem pocítila ihned po první dávce. 

Při těhotenství se pokračovalo v léčbě asi do 26. tt a pak mi byla léčba zcela vysazena a čekalo se na porod. Po znovu zahájení léčby se mi objevila bohužel alergická reakce a tak mi museli při každé další dávce dávat pro jistotu hydrocortizon. Po pár měsících jsem úspěšně otěhotněla znovu, léčbu ukončili už v 16. tt, jelikož vše probíhalo v naprostém pořádku a porodila jsem krásné a zdravé dítě (císařským řezem). Znovu zahájení léčby nastalo po šestinedělí a vše pokračuje v klidu až dodnes."

Crohnova choroba, tedy chronický zánět trávicího traktu, se nevyhýbá ani dětem. Po diagnóze na vás v první řadě čeká akutní přeléčení s přísnou dietou. Dávat pozor na to, co vaše dítě může a co mu spíše škodí, si však budete muset dlouhodobě. Není ale nutné panikařit. Lidé s tímto onemocněním mohou díky dodržování několika pravidel plnohodnotně žít.

Genetika i vnější faktory

Co se pod pojmem Crohnova choroba vlastně skrývá? Jde o idiopatický (tedy vzniklý z neznámých příčin, ne jako důsledek úrazu nebo jiné nemoci), neinfekční zánět střeva (nejčastěji tenkého nebo tlustého střeva). Poprvé se tímto onemocněním začal zabývat ještě v roce 1932 doktor Burillo B. Crohn se svým týmem specialistů. Crohnova choroba nepostihuje pouze dospělé, postupně stoupá i počet dětí, u kterých se objevuje. Nejčastěji se objeví ve školním věku (8 - 10 let) nebo v období puberty. U mladších dětí je spíše výjimkou. Obecně hovoříme o relativně vzácném onemocnění, kterým trpí přibližně 7 až 8 lidí na 100 000 pacientů.

Pod vznik onemocnění se může podepsat jednak genetika a dědičnost, ale spouštěčem mohou být i vnější faktory, které působí na trávicí trakt, zejména tedy nezdravý životní styl a životospráva. Pokud jeden z rodičů s Crohnovou chorobou zápasí, je šance, že se časem vyskytne i u potomka, přibližně 20 až 30 %. Z vnějších faktorů negativně ovlivňuje spuštění choroby zejména špatná životospráva - strava chudá na vlákninu, zato bohatá na nasycené tuky či rafinovaný cukr. Negativně také působí alkohol, kouření či časté užívání antibiotik.

„Během porodu mě museli nastřihnout hráz, malá měla 4 450 g a 54 cm. Necítila jsem to. Ten vnější nástřih mi zašili v lokální anestezii, ale na vnitřní šití už mi dali celkovou, protože jsem byla hodně potrhaná. Tři týdny po porodu jsem si nemohla sednout a jít na velkou potřebu, to bylo horší než porod. Šla jsem jednou týdně a přitom dvě hodiny brečela. Teď po deseti týdnech od porodu už je to dobré, jizva je zahojená. Po osmi týdnech jsme se poprvé milovali, sice to bolelo, ale vydržela jsem to. A teď už to bolí o dost míň, doufám, že už to přestane bolet úplně.”

Některé ženy vnímají porod jako jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, zatímco u jiných vzbuzuje obavy a nejistotu, jak to celé bude probíhat. Jedna z věcí, které nastávající maminky ohledně porodu řeší, je epiziotomie, nebo-li nástřih hráze, který je v poporodním období pro ženu bolestivý a může s sebou nést i určité komplikace. Často se provádí rutinně, proto se nabízí otázka, zda je to nutnost a nebo zbytečnost?

Nástřih ve světě a u nás

Nástřih hráze je chirurgický zákrok v oblasti mezi pochvou a konečníkem, který lékaři provádí ke konci druhé doby porodní za účelem zvětšení poševního otvoru. Chtějí tak rodičku ochránit před spontánním natrhnutím v oblasti hráze.

Procentuální počty epiziotomií napříč Evropou se liší. Nejlépe jsou na tom v Dánsku, kde k nim přistupují v 5 % případů vaginálních porodů, ve Švédsku a na Islandu je to 7 %. V České republice počet epiziotomií klesá, nicméně v rámci Evropy je počet těchto zákroků stále vysoký. V roce 2010 byla prováděna u poloviny vaginálních porodů, v současnosti ji prodělá třetina žen, které porodí vaginálně. Světová zdravotnická organizace doporučuje provádět nástřih zhruba u 10 % žen. Jak je vidět, porodníci se tím moc neřídí.

„Měla jsem porodní plán a nepřála jsem si nástřih kromě nějaké opravdu krizové situace, jenže jsem měla smůlu na absolutně nepodporující a lhostejný personál, který mě vmanipuloval na kozu a po pár tlačeních doktor prostě střihl, ač bylo dítě v pořádku a porod netrval dlouho. Místo trošky trpělivosti nebo změny polohy mě, podle mě, zbytečně střihli a to dost, navíc dítě nemělo ani tři kila.

Kdo četl můj první deníček, tak jistě ví, jak první těhotenství a hlavně porod byly náročné... Ve zkratce: vcestná placenta, abrupce placenty ve 33+4tt, ARO a strach o miminko.

Nechci ani vzpomínat… deníček jsem končila tím, že se snažíme o druhé miminko. A to i přesto, že jsem několik let žila v tom, že druhé dítě nikdy mít nebudu, ne že bych nechtěla, chtěla jsem vždy, ale kvůli zdravotním komplikacím. Byla jsem dokonce objednána na odstranění dělohy, ale rozmyslela jsem si to… Poté můj doktor jednou řekl, že by se druhého asi nebál a zkusil to… No ten den jsem si již nevzala antikoncepci, ale několik týdnů mi trvalo, než jsem dokázala přesvědčit manžela, ať do toho jdeme. Strašně se bál, pořád mi připomínal, že jsem málem umřela a jaké máme štěstí, že máme aspoň jedno dítě. Já si teda pořád mlela svou, že chci dvě děti a že se nic nestane. A tím náš další příběh začal.

Několik měsíců se nedařilo, přesně 11, vím, není to moc, ale bylo to pro mě horší kvůli tomu, že jsem téměř každý druhý měsíc vždy otěhotněla, ale na začátku (tj. pár dnů po meškání a pozitivních testech) to začalo odcházet. Celkem tedy 4 biochemická těhotenství. Která s mojí psychikou docela zamávala, ale ještě se to dalo a já věřila, že se jednou dočkám. Po několika vyšetření doktor zjistil, že mám vysoký prolaktin, a dal mi léky na snížení, ježíš, jak mně bylo po nich zle, nevolnosti fujtajbl, jak si jen vzpomenu.

Ale, světe, div se, najednou se miminko udrželo a já se mohla řadit zase mezi těhulky, jen teda se statusem velmi riziková. Od začátku těhu téměř pořád nohy nahoře a riziko, že se může vcestná placenta a komplikace opakovat. Rodina byla na mě naštvaná, věděli, že druhé miminko si přejeme, ale zároveň o mě měli strach a popravdě se z mého těhotenství nikdo moc netěšil. No abych to neměla lehké, tak v 9.tt krvácení, hospitalizace a hrozící potrat, léky na udržení. Prozvracené dny, kdy jsem nemohla polknout ani vodu, a další hospitalizace a infúze, ale to je to nejmenší. Veškerá vyšetření od specialistů, zda to moje děloha a já vydržíme. Vyšetření, zda je placenta nyní dobře uchycená. Vše vypadalo dobře. U doktora jsem byla jako doma, měla jsem teda pořád velké bolesti v podbřišku. Ale ty jsem měla a pořád mám již od prvního porodu.

Potvrzen druhý klučina, testy všechny v pořádku. V 31.tt hospitalizace kvůli neustálému tvrdnutí, ale po lécích se to zlepšilo a já si v klidu připravila výbavičku, vybrala porodnici a domluvila si termín císařského řezu na 1. 12., na manželovy narozeniny (termín porodu byl 12.12.), přirozený porod po tom všem nepřicházel v úvahu.

No ale osud tomu chtěl opět trošku jinak a v 35.tt jsem měla divný pocit, že něco není v pořádku, že břicho tvrdne více, než je zdrávo, a necítím se dobře. Takový špatný pocit, no ono, jak se to vše blížilo, tak byl člověk nervózní, aby vše tentokrát dopadlo lépe, ale nedalo mi to a objednala jsem se o pár dnů dříve do poradny. Byla jsem přesně v 35+3tt, když jsem ráno přijela do Hořovic a po vyšetření mi byl doporučen klid na nemocničním lůžku, medikace na zklidnění děložní činnosti a verdikt otevřená na 2 prsty. Žádný velký nález na daný týden. Ok, tak jsem si lehla s tím, že pár dnů vydržím a půjdu domů.

březen 2019

- bude od roku 2020, ale hnutí ANO prosadilo, aby se týkalo pouze novorozenců

____________________________________________________________

únor 2019

šance na úspěch: 0% 

vláda zjistila, že musí šetřit

Krásné pondělní odpoledne🙂

Jak už to tak bývá, každá sranda má svůj konec, a ta naše týdenní právě dopadla!!! 

Přidaly jste neuvěřitelně krásné fotky i popisky, na kterých je krásně vidět, že každá z nás prožívá/prožívala těhotenství úplně jinak🙂 Všem hrozně moc děkuju za zapojení se do této soutěže, bylo vás krásných 42!:-*

A nebudu to protahovat! Jak jsem slíbila, k vylosování výherkyně jsem použila náhodný generátor čísel, abych nebyla stavěna do této nepříjemné pozice výběrčího, protože to se vážně nedá:D 

A generátor určil číslo 13!! Což je maminka @paperilla ! A tady už její příspěvek🙂

"Na naši maličkou princeznu jsme se strašně moc těšili (takové vymodlené druhé štěstíčko, na které jsme si museli počkat 10 let). Těhotenství bylo "za odměnu" (žádné nevolnosti, obtíže.....) a bříško si rostlo svým pozvolným tempem, takže já si těch 9 měsíců naprosto užívala " @paperilla