Je to rok a třičtvrtě od toho co se Beru narodila a já se konečně dostávám k něčemu co jsem chtěla vydat už dávno (a mám napsané už dávno) a to, jak jsem prožívala šestinedělí.

Beru se narodila v neděli ráno, i když byl listopad byl překrásný slunečný den. Chtěli jsme původně odejít ihned po porodu, ale nebylo to skrz můj stav možné. Rozhodli jsme se tedy setrvat na oddělení šestinedělí min. do následujícího rána.

I přesto, že jsme na vyškovském šestinedělí byli sotva 24 hodin, přesto jsem si vyslechla jak nemožný mám prsa a jak “z tohoto” bez kloboučků kojit nebudu, taky to, že kojim neefektivně a mám slabý mlíko protože jinak by dítě vydrželo 3 hodiny bez prsa. Byla tam jedna dětská sestra, kterou jsem si pamatovala odsud z MK z diskuse, ta byla mezi tou skvadrou, jako učiněný anděl. Moc mě uklidnila a pomohla mi. Každopádně až na klasickou edukaci ohledne smrti mé i dítěte, nebyl ráno s předčasným odchodem problém. Dokonce si myslím, že (to byla patrně poslední kapka) když tam manžel přišel na novorozenecké vrátit postýlku s malou navázanou v šátku, že byli rádi, že se nás zbaví. :D

Cca po 48h od momentu kdy jsme “odjeli rodit”, jsme byli zase doma. Zalehli jsme všichni tři do naší postele a dívali se na sebe, vůbec se mi nechtělo řešit co jídlo a co domacnost, byla jsem pořád dost unavená. Sama jsem si došla akorát na záchod a když jsem chtěla do sprchy potřebovala jsem aby mě někdo chytal, jelikož se mi neustále motala hlava. První den jsme téměř celý s Beru prospaly zatímco se o nás špičkově staral Jakub. Druhý den, přijela na kontrolu moje PA, mlíko furt nikde, řvala jsem že moje dítě nemá co jist, Laďka mi jasně ukázala, že mlíko mám, ale malá viditelně zase zhubla a na jejím malinkatém tělíčku byl každý gram dolů hodně vidět. Laďka se ptala co pediatr a my si uvědomili, že jsme mu zapomněli zavolat. Kojení dost bolelo, navíc skoro nic neteklo Beru se budila cca co 4h, (zpravidla se vzbudila o půlnoci a pak ve 4 ráno) pokud nemohla usnout, navázal si ji Jakub do šátku a chodil s ní po bytě. Já jsem ležela a cítila se nemožná, pořád jsem nedokázala ani dýl stát, nemohla jsem ji ani přebalit, ale Kubovi to nevadilo, nosil mi do postele jídlo a staral se i o malou zatímco jsem spala a spala.

Třetí den (středa) byl zlomový. Jednak mi začalo téct mléko a moje přísavka se nacucla a byla schopná být přicuclá i několik hodin. Odpoledne byla domluvena návštěva pediatra u nás doma, ale nedošlo na ni, dopoledne jsem si totiž všimla, že Babu viditelně zežloutla a že už má i úplně žluté i oči a pusu. Jakub zavolal pediatrovi a ten nám řekl ať okamžitě přijedeme. Kojení pořád bolelo, bradavky dostávaly na frak a já byla zoufalá protože když se dostaly ven z její pusy byly jak stará žvýkačka. U pediatra nám bylo řečeno, že žloutenka je nejmenší problém, je u kojenych dětí normální a fyziologická, ale vůbec se mu nelíbil stav pupíku. Měla tam viditelnou infekci a bylo potřeba to řešit. No a zase zhubla, z téměř 3kg na 2630g. Když jsem ji tam viděla svlečenou na tom velkém stole, totálně mě to vyděsilo. Vypadala jako kuře na kari, kostřička potažená kůží a úplně žlutá. Pediatr nám jasně řekl, že musíme hlídat váhu a kdyby dál klesala, nebo se šířila infekce, tak bychom museli do nemocnice.

(Jsem mu dnes moc vděčná, za to jak nám věřil, protože vím, že jiný lékař by na nás možná i zavolal OSPOD.)

„To, že má Mareček Downův syndrom, mi sdělili po pěti dnech v porodnici. A to dost drsným způsobem. Bez mého vědomí mi udělali genetické testy, které odhalily diagnózu. Primář byl hrubý, prostě to na mě vychrlil. Doslova řekl, váš syn má Downův syndrom, buď bude dobrej a nebo ne.“

Tento článek vznikl při milém posezení s maminkou Leonou, jejíž tříletý syn Mareček má Downův syndrom. Po hodině jsem odcházela s příjemným pocitem, že s takhle pozitivním člověkem už jsem dlouho nesetkala. A také, že mít dítě s DS (Neříkejte, že má někdo Downa. Zní to jako byste říkali: jé, ty máš kokršpaněla. Jestli je na vás „Downův syndrom“ moc dlouhý, zkraťte to na DS.) je dar. Dar vidět svět jinýma, lepšíma očima. A umět se radost z maličkostí.

O co tu jde?

„To, že má Mareček Downův syndrom, mi sdělili po pěti dnech v porodnici. A to dost drsným způsobem. Bez mého vědomí mi udělali genetické testy, které odhalily diagnózu. Primář byl hrubý, prostě to na mě vychrlil. Doslova řekl, váš syn má Downův syndrom, buď bude dobrej a nebo ne. Moc dobře si pamatuju na první myšlenku, emoci, a to byl strach, aby mi mého syna nevzali a někam nezavřeli. Tak moc to bylo silný. A tak moc jsem už Marečka milovala.

Navíc jsem to pak musela říct manželovi. To bylo taky strašně těžký, sama jsem nevěděla, co dělat, jak se zachovat. Ale vzal to dobře, a za to si ho vážím snad ještě víc.

A pak těžké to bylo v tom, že jsem toho primáře za tu informaci moc nenáviděla, a pak jsem si uvědomila, jak se mohl cítit manžel.“

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

„Čeká nás let do Irska. Nemáte někdo zkušenosti v případě, že cestujete s malým dítětem? Malému bude 15 měsíců, let by měl trvat cca 2 hodiny. Nevím, jak je to s mlékem. Můžu si vůbec kojeneckou flašku, v ní vodu a pak zásobník se sušeným mlékem vzít na palubu? Jinak nevíte, jak je to s kočárkem? Někde jsem četla, že se odbavuje až těsně před vstupem do letadla, ale asi záleží na každé společnosti, jak to má, že? Trochu se toho děsím, poletím potřetí v životě, navíc v angličtině nejsem žádný přeborník, tak snad nebude nikde žádný problém.“

V dnešní době lowcostových (nízkonákladových) letů není takřka nic nemožné. Sehnat proto zpáteční letenku z Prahy do Říma se dá i za 700 korun, jen to chce mít trochu štěstí a trpělivosti. Proč se zříkat cestování a objevování nových míst jen proto, že se vám narodilo dítě? Udělejte z nevýhody přednost a vezměte juniora na palubu letadla s sebou.

Letenky

Jak už bylo řečeno: sehnat levné letenky není žádný problém. Takže: máte vybráno? Teď už jen vyřešit otázku „kam s ním“ – s dítětem. Pokud nemáte hlídání nebo prostě chcete zážitek z cestování a objevování nových míst sdílet i se svým miminkem, nevěšte hlavu. Letecké společnosti s touto možností počítají. Jen je zapotřebí koupit letenku (výhodně pořízenou) také dítěti. Většinou ji pořídíte za sníženou cenu. Počítejte ovšem s tím, že nebude mít vlastní sedačku.

V praxi to tedy bude vypadat tak, že do nákupního košíku vložíte dvě letenky pro dospělé a jednu pro novorozeně či batole (infant). Miminko totiž musí mít vlastní palubní lístek, to kvůli přesnému seznamu odbavených cestujících.

„Dítě do 2 let je považované za 'infant' bez nároku na sedadlo. Může byt odbaveno jako dítě nad 2 roky při zaplacení sedadla.“  maminka Marcinek z diskuzního fóra Kočár do letadla a dítě nad dva roky