Jednou z těch nejdříve vybíraných zásadních a také základních potřeb pro dítě v prvním roce jeho života bude bezesporu jídelní židlička. Využije opravdu snad každá maminka. Na trhu je velké množství možností a typů, které můžete zakoupit. Zajisté neprohloupíte ani s jedním typem, ale před koupí je dobré ujasnit si několik bodů a teprve poté vybírat.   

Vsadíme se, že nám dáte za pravdu, když řekneme, že s narozením dítěte se naprosto změní naše vnímání času. Všechno najednou letí tak nějak mnohem rychleji a tato rychlost je přímo úměrná počtu našich dětí. S prvním miminkem to ještě jde, ale jak přibývá členů rodiny, čas prostě letí jako splašený. Žena zdárně porodí a už je skoro čas začít vybírat spoustu věcí. Jednou z těch nejdříve vybíraných zásadních a také základních potřeb pro dítě v prvním roku jeho života bude bezesporu jídelní židlička. 

Kdy využijeme jídelní židličku?

V prvních měsících života, kdy miminko pije výhradně mléko , nepotřebujete v podstatě nic speciálního pro krmení miminka, ale s věkem, kdy se začínají zavádět první příkrmy, tuto vymoženost velmi oceníte. Podle posledních trendů se začíná s příkrmy u nekojených dětí po ukončeném 4. měsíci věku dítěte, u kojených dětí pak zpravidla po ukončeném 6. měsíci vývoje. Nicméně vy své dítě znáte nejlépe a tento velký mezník je opravdu potřeba načasovat tak, aby vyhovoval především konkrétnímu dítěti. Nicméně i tak bude doba plus minus stejná.

Maminka xsipm04 dodává: "Židličky se mohou používat až od okamžiku, kdy dítě začne samo sedět, do té doby se nemá posazovat. Je to většinou v té době, kdy dítě začíná lézt, u většiny miminek je to až po 6. měsíci věku. Do té doby doporučují krmit třeba v autosedačce, kde je miminko v klubíčku."

S prvními příkrmy nastane doba, kdy potřebujete mít volné obě ruce pro krmení dítěte, ideální je tedy začít krmit v jídelní židličce. Hodně maminek zpočátku (především, když dítě ještě neumí samo sedět) krmí v autosedačce (tzv. vajíčku) či v lehátku.

Zná to asi každý rodič. Večer uložíte děti k spánku a po špičkách se plížíte zpátky do obýváku. Hezky potichu, nenápadně a obezřetně stejně jako ninja na nebezpečné výpravě. Zdárně překonáte hrad z dřevěných kostek aniž byste ho shodily, pískací panenku u dveří, jejíž hlasité „mám tě ráda“ by dokázalo vzbudit celé sídliště a vyhnete se i pohozeným botám z procházky. A pak to přijde jeden nášlap na zapomenutou kostičku lega, mocné zaklení a následný křik z dětského pokoje „máááámíííí“. A je po klidu. Přitom stačí naučit své děti uklízet, přinejmenším po sobě.

Od kdy?

„Od roku prvního dítěte považuju za automatické, že si po sobě uklidí. V pěti letech je poměrně samostatný, že se umí obsloužit ohledně nachystání si jídla z ledničky a udělá si pití do skleničky. Ví, že si má po sobě uklidit do myčky popř. alespoň na linku. Začínám zkoušet jaká práce doma mu jde a co by ho bavilo, třeba prostíraní. Pak běžné věci jako udělat si hromádku věcí, kterou si vysvlíkne před koupáním, roztřídit to na špinavé a složit tričko a tepláčky na další den. Když něco rozlije tak je také schopen to po sobě uklidit. A dnes mě překvapil, když se sám od sebe postaral o dvouletou sestřičku, která se u snídaně celá zamazala, tak ji otřel utěrkou…“

Maminka chroustinka z diskuze Povinnosti dětí v domácnosti, od kdy a jaké?

Na začátek je nutné zmínit, že každé dítě je jiné. To, co zvládne sousedova tříletá Amálka, nemusí dát váš stejně starý Jiřík. Také záleží na poměrech v rodině. Někdo má rád naklizenou domácnost malým dětem navzdory, jinému nevadí sem tam pohozená ponožka nebo hračky po celém bytě. Je to zkrátka o nastavení priorit. Základní řád a smysl pro pořádek by ale mělo mít každé dítě. Usnadníte mu pozdější osamostatnění a budoucí partneři vašich dětí vám poděkují za dobře vychovanou dceru nebo syna. A v neposlední řadě to bude úleva i pro vás. Přece nebudete uklízet po dvacetiletém výrostkovi? Takže, jak a kde začít, aby to nebolelo ani vás ani malého pomocníka?

Zlehka

Když jsem dneska přijela z porodnice, volala jsem své mámě, abych si s ní popovídala o tom, jaké to bylo, když jsem se narodila já. Přiznám se, ten příběh, který je plný bolesti, už znám, a nejen z vyprávění. Pamatuje si ho každá buňka mého těla. Já to s mámou všechno prožila. To, že jsem to vytěsnila z paměti, na to nemá vliv.

 To, jak jsme se narodili, si s sebou neseme celý život.

 Možná i proto jsem se rozhodla doprovázet ženy a jejich muže při zrození jejich dětí. Podílím se na ochraně jejich bezpečného prostoru v uměle vytvořeném prostředí pro porod - tedy v porodnici.  

Ne úplnou náhodou píšu, že doprovázím i muže, ti totiž velmi potřebují pomoci s tím, jak mohou svou ženu podpořit během zrození jejich dítěte. Takové porodní napojení má sílu přetrvat i po porodu a přinést nový svěží vítr do jejich vztahu. Žená umožňuje muži nahlédnout do ženského světa zahaleného tajemstvím a muž se do něj se zájmem podívá. Jak by ne, rodí se mu dítě. Srdce každého chlapa zjihne, to my věřte. A do života partnerů tak přichází ještě více úcty, lásky a podpory.  

Jsem u porodu primárně s ženou, se kterou se ladíme po dobu celého těhotenství, ale čím dál více jsem tam vlastně pro oba.  

Můj táta mě viděl až pátý den po porodu. Tehdy se nepovažovalo za důležité, aby otec spatřil své dítě dřív. Tehdy totiž nebylo děťátko táty, ale ani mámy. Vždyť ani mámy v porodnicích nemohly rozhodovat o tom, že by si nechaly své dítě u sebe na pokoji a dostávaly jej jen na kojení v předem stanovených intervalech. Jako by ty děti nebyly jejich. Byly to děti systému. 

Naštěstí nemám blicí miminko, takže naše výbava pro začátek nebyla nijak velká... I když jak se to vezme - dostala jsem spoustu oblečení od sestry po jejím prckovi, takže bylo z čeho vybírat, ale byli jsme věrní jen pár kouskům. A díky sušičce, která mi hodně usnadňuje práci, je oblečení po vyprání suché během chvilky, tak jsme toho opravdu moc nepotřebovali (a vlastně ani do teď nepotřebujeme).

Už v porodnici se mi nejvíc osvědčily propínací body, stačilo nám jich pro začátek jen 5 ve vel. 50-56. Ostatní body přes hlavu jsme měli jako rezervní, použili jsme je asi jen dvakrát... A bodyčka s krátkým rukávem jsme poprvé oblékli až v cca 2 měsících, kdy venku byly teploty přes 30 stupňů.

K tomu nejčastěji Lucka nosila polodupačky (kalhoty s integrovanými ťapkami) nebo dlouhé ponožky, když jsme chtěli navázat do šátku.

Klasické dupačky nebo kalhoty jsme nepužívali vůbec.

Na spaní mám pro Lucku nejraději overaly - nikde ji nic naškrtí a když jsme chodily přebalovat, rozepnutí i zapnutí bylo rychlé. Tyhle ve vel. 56 nám vydržely až skoro do 2,5 měsíce.

Hodně se mi taky osvědčily body z Lídlu ve vel. 50/56 - ze začátku byly hodně dlouhé, větší než body ve velikosti 56, co jsme měli doma, ale v nouzi se daly, a jak posupně Lucka přibírala, tak byly perfektní mezivelikost. Teď ve 3 mesících je ještě pořád obleče, ale už koukám po větších...