Když se mi před deseti lety narodil Šimonek, ještě v porodnici se mi namísto radosti vkradla do hlavy myšlenka: "teď už jsi stará, když máš to dítě".

Měla jsem po dlouhém těžkém porodu plném zásahů a bolesti. Děťátko jsem si moc přála, ale tak nějak jsem nebyla připravena na to, že zrozením svého dítěte se i já přerodím v MATKU.

Skoro dva měsíce jsem jen ležela, protože při každém vstanutí z postele jsem měla pocit, že ze mě vypadnou vnitřnosti. Připadala jsen si tlustá, z prsou mi tekla krev, a kdyby mi někdo řekl, že kojení je krásné, mrštila bych po něm něčím těžkým, aby se z těch keců probral.

Dnes chápu, že to nemohlo být jinak, že mé velké porodní zranění zachránilo blízkost, kterou jsem se Šimim udržela.

Vynucené spaní v posteli se mnou a nonstop kojení, jen aby bylo dítě spokojené a já nemusela vstát a nosit jej v náručí, nastartovalo moje mateřské pudy, které však ještě dlouho měly tendenci se podřizovat nevyžádaným radám a testováním technik, které už dávno považuji spíše za škodlivé a nepřirozené.

Když si na to vzpomenu, tak se sebou soucítím. A tu bolavou prvomatku hladím a chlácholím ji v sobě, protože ona to měla stejně těžké jako ten chlapeček Šimonek, a je jasné, že to spolu dali, jak nejlépe mohli. A že se naštěstí jejich vztah vyvíjí a neustrnul v té psychické a fyzické bolesti, kterou jsem před deseti lety cítila.

"Když naše dcera začala lézt po bytě, můj manžel se začal velmi strachovat. Barvitě popisoval situace, kdy by mohla kam spadnout. Když se učila chodit a padat, vymýšlel různé způsoby, jak zabraňovat odřeným kolenům. Když spadla, analyzoval, proč se tak stalo i celý večer." Helicopter parenting je pojem, který se v anglicky mluvících zemí používá poměrně běžně a vychází z vizualizace rodičů, kteří nad svými dětmi neustále lítají a dohlíží na ně jako z helikoptéry – u nás je trefnější a používaný výraz "stíhačka".

Název byl použit lékařem v šedesátých letech jako diagnostika těchto rodičů, jejichž děti si později v dospělosti stěžovaly na to, jak těžká pro ně přehnaná péče a kontrola nad jejich životem byla.

Rodiče – helikoptéry se snaží mít veškeré kroky svých dětí plně pod kontrolou. Od jejich narození veškerou péči o dítě, jeho volný čas, stravu a všeobecné pohodlí podrobuje přísným kontrolám a analýzám. Touha po dokonalosti se odráží ve všech sférách života dítěte, často bývá spjata také s přísným dohledem na jeho bezpečnost, kdy hlavně v prvních měsících života nesmí dítě odcházet na dva kroky z dohledu. Když se učí chodit, je vybaveno různými bezpečnostními prvky včetně poměrně běžně se prodávajících helmiček, nesmí pozřít nic, co není v tabulce pro jeho věkovou kategorii.

V pozdějším věku dítěte takoví rodiče často promítají své ambice do jeho života, pečlivě mu vybírají kolektiv, zájmové kroužky, podporují ho v perfektních výkonech ve škole i mezi přáteli. Velmi často stojí opodál a monitorují situaci. V období dospívání, kdy je samostatnost dítěte vyloženě nutná, se obvykle objeví první a velmi třeskutý konflikt mezi kontrolovaným dítětem a jeho úzkostlivými rodiči. Jejich výchovná metoda se stala jejich životním stylem a měřítkem úspěchu, který náhle končí a piplané a hýčkané dítě jim po tolika letech snahy, plánování a opečovávání dává najevo, že veškerá jejich snaha o kontrolu nad každým krokem a rozhodováním vyšla v niveč.

Jakými budeme rodiči?

Když čekáme naše první dítě, jen těžko si dovedeme představit, jací budeme rodiče, i když si to velmi často představujeme a plánujeme. Realita je často jiná, ženy i muže často změní porodní zkušenost a setkání se svým malým potomkem. Program ultrarodičovské péče se může spustit i párům, které to neočekávaly.