Zítra...
Zítra to bude přesně rok, co vyhasl život mého manžela.
Přesně rok, co jsem ho naposledy políbila na nehybnou tvář.
Přesně rok, co jsem naposledy dala průchod slzám.
Nejsem z těch, co budou tvrdit, že je smrt milovaného člověka obohatila.

Ne. Smrt manžela mi vzala nejen lásku a otce dětí, ale i dlouholetého kamaráda, důvěrníka, milence.
Moje děti nejenže tátu nemají, ale nedostaly možnost si ho pamatovat. Neuchovají v mysli jedinou osobní vzpomínku. 
Nevím, jestli by náš vztah vydržel, ale vím, že byl skvělý a milující otec.

Za ten rok jsem zjistila, že je jen málo věcí, co nezvládnu. Že lidské tělo a mysl jsou neskutečným zdrojem síly. A také to, že lidstvo není tak zkažené, jak se zdá. Mnoho lidí mi nabídlo a poskytlo pomoc ( i zde na koníku - děkuji vám moje milé říjnovky :-* ).
Že moje rodina je naprosto úžasná a plná lásky. Že moje děti jsou zdrojem únavy, pocitů beznaděje, smutku, štěstí i radosti a hlavně nekonečné lásky.
Při pohledu na ně cítím obrovský žal, že je nevidí můj muž a obrovskou pýchu na ně. Vidím v nich částečky nás obou. Každý den...

Nikdy nezapomenu na poslední hádku - hrozní jí lituju, na poslední slova lásky, polibek a poslední pípnutí, po kterém nastalo ticho, které ukončilo všechnu naději.

Nikdy nezapomenu na minuty, kdy jeho rakev sjížděla z pódia a já hledala sílu v dětech. Tu sílu z nich čerpám dodnes. My všechny víme, že děti jsou bezednou studnou naděje, síly a lásky...Naštěstí

Včera skončilo čtvrté kolo jarní charitativní dražby, ve kterém se zlomila pomyslná hranice částky potřebné na speciální kočárek pro Dominička (syna uživatelky @haficek).

I tentokrát výsledek celého kola je více než parádní. Jen za čtvrté kolo se podařilo vydražit věci za 12 008 Kč! V této chvíli je tedy dražební výtěžek již 50 722 Kč!

Včera odstartovalo poslední páté kolo jarní charitativní dražby, které bude končit v pátek 27.04.2018 ve 22:00 hodin.

Celá dražba probíhá ve skupině Charitativní dražba zde. I v tomto posledním kole dražby na Vás čekají skvělé výrobky od koníkovských uživatelek.

Přeji všem krásný slunečný den a moc se těším na finální částku celé dražby, kterou budeme moci přispět Dominičkovi!

Aby vás to nezmátlo, jaro mám vlastně ráda. Sice je to takové meziobdobi, ale čím dál lepší. Jenže můj organismus na to má jiný názor a každé jaro je pro mě utrpení. Bez kapesníku nemůžu vylézt z domu, neužívám si kvetoucí stromy, ale kdyz chci být v přírodě (a že já chci), tak to prostě má svou daň v podobě neustálé zásoby kapesníků.

Když byla možnost přihlásit se do testování kapesníků Kleenex, tak jsem to zkusila (jako snad všechno testování, kde byla malá naděje na úspěch). A pak jsem na to úplně zapomněla. Zpráva v IP na mě vykoukla ve chvíli, kdy starší pro změnu přinesl ze školky rýmu jako trám, od něj ji chytl mladší a já. Takže kapesníky byly všude a byly nedostatkové zboží. Ale přišla kouzelná krabice a my se vrhli na testování.

Přišly nám tahací a balíčkové vzorky, takže zásoba velká. Vítek se na ně hned vrhnul. 😂

Výhody:

• Kapesníky jsou pevné, ale přesto měkké, takže ani po týdnu jsme neměli odřené nosy, jako z jiných kapesníků. 
• Nevím jak vy, ale já když smrkám, tak strašně troubím. Obyčejné tenké kapesníky to mnohdy neobstojí a roztrhnou se. Tyhle ne. 
• Balzám v nich není vůbec cítit, nejsou navoněné a smradlavé. 
• Když chcete vytáhnout z krabičky jeden, opravdu vytáhnete jeden. 
• Cestovní balení je pevné, nestalo se mi, že bych utrhla část obalu jako u levnějších kapesníku. 

Nevýhodou je poněkud vyšší cena, takže to není na to, mít je všude na stole a využívat je i jako ubrousky na utření vylité vody či pokecaného trika. 

"Jdeme k babičce a k dědovi a oni otevřou dříve, než malý stihne zaklepat na dveře. Případně otevře tchán a ne tchýně, jak by si přál. Tak to teda ne, zavřít dveře a znova. Když se sprchujeme, tak on musí pustit i vodu, jinak se může zbláznit," popisuje svou každodenní rutinu Zuzka.

"Já mám asi nejhoršího čerta. U nás je to opravdu někdy na psychiatrii (mojí). Pokud náhodou není po jejím, je slyšet i ve vedlejším městě. Například jedeme ráno do jeslí, krásně spolupracuje, vše funguje, umyje se, obleče, nachystá si batoh na chodbu. A pak přijdou na řadu boty. Chce si je obout sama. Trpělivě se jí snažím vysvětlit, že si je obouvá naopak. Vztekem by je už pomalu roztrhala, rudne, křičí, rozčiluje se, nějak se nám to nakonec podaří, já celá upocená, a ještě jsme ani nevyšly z domu.  Následuje čepice (bože, ať už je léto). Ona musí prostě sama. Krásně si ji umí nasadit, ale už je rozladěná z botiček. Nejde jí to. Scénář stejný, šlehne čepicí o zem. Křik, nervy, další rozčilování se. Až jí u úst pění sliny. Tak já začnu zase svůj monolog... Naštěstí ho pochopila. Jdeme do auta, samozřejmě bez čepice, jen s kapucí. Od domu k autu se dá jít dvěma směry, logicky běžně chodíme tím, co je blíž. Samozřejmě dnes madam potřebuje jít tou delší trasou. Sedne na zem, křik, opět nervy. Já už jsem zoufalá, naštvaná, funící lokomotiva. Jdu pro ní. Čapnu ji přes rameno, ona vyvádí, lidi se otáčejí. Sedneme do auta, já vysvětluji a paní má na tváři najednou úsměv, jakoby se nic nestalo," vypráví Simona.

"Chystáme se do školky, ona si vytáhne z koše na prádlo špinavý kabát, že ten chce. Povím, že ne, protože je špinavý, a že si má vzít svetr a na něj bundu s kapucí. Hned cirkus, vřískala, bundu i svetr nejdřív hodila na zem, potom je šla dát do skříně, abych je náhodou nenašla. Tak jsem se oblékla, obula, otevřela dveře a povídám jí čau: 'Já teda odcházím.' Hned byla u mě i s bundou a svetrem. Potom zas začala řvát ve školce, protože tam nechtěla být. Dobře, že nezačala bít děti okolo, které si s ní chtěli hrát," vysvětluje Lucie.

"Ten můj, když není po jeho, tak si lehne na zem a čeká. Když se k němu přiblížím, tak kope nohama. Zásadně se nám to stává, když někam spěchám a nemám čas ho tam nechat ležet. Tak ho vezmu do náruče, on sebou dál háže, kope. Po cestě, abych si odpočinula, tak ho občas na tu zem položit musím. Minule tam stojím nad ním, s pohledem 'do blba' a čekám, dokud se neuklidní. Okolo nás šli jednou policajti a křičí na mě, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám, že ano, že jen malý protest. To jen ten můj takhle vyvádí?" ptá se Iva.

Vzdorovité dítě

Ne, nedělá to jen ten tvůj. Ani ta tvoje. Čtyři maminky, čtyři děti. Všechny ve věku 2 roky a čtvrt. Nejkrásnější věk. Čas na malou maturitu z exorcismu, nasazení sedativ (matce, ne dítěti) a koupi kvalitního brnění. Tu poslední položku kvůli sousedům, kámoškám a nebo jen kolemjdoucím, kteří se dokážou nekonečně pohoršovat nad tím nevychovaným, rozmazleným a nevyzpytatelným děckem. Ať už se okolí tváří jakkoliv rozhořčeně, období vzdoru neboli první puberta jsou (bohužel) normální, důležité, dokonce žádoucí období ve vývinu dítěte. Začíná okolo roku a půl a vrcholí v třetím roce.

Dostávají se do stále vyšších nadmořských výšek. Výskyt infikovaných jedinců každoročně narůstá. Lezou po vás i několik hodin. Jsou jedním z nejznámějších přenašečů infekčních onemocnění na lidi. Jejich revírem jsou listnaté lesy a smíšené lesní porosty, ale chytíte je i v městském parku. Sezóna klíšťat začíná na jaře, probouzejí se v březnu, útočí od dubna až do prvních mrazů.

Co je to klíště?

Klíště (také klíště obecné, Ixodes ricinus) je parazit, který se živí krví divokých i domácích zvířat a člověka. Životní cyklus klíšťat prochází čtyřmi stadii: vajíčko, larva, nymfa a dospělé klíště. Onemocnění může klíště přenést na člověka během posledních tří stadií.

Klíšťata jsou v přírodě pouhým okem těžko viditelná. Larvy a nymfy sají krev pouze dva až tři dny, zatímco dospělá samička až dva týdny, přičemž její objem se zvětší až dvěstěnásobně. Dospělá klíšťata mohou mít různé barvy - od načervenalé přes tmavohnědou až po černou.

Nikde jsem nebyl, tak kde jsem ho chytil?

Klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě a nízkých porostech do půl metru. Určitě je vyšší pravděpodobnost, že si vás klíště najde na procházce v lese. Ale suvenýr v podobě přisátého kamaráda si domů klidně můžete přinést i z procházky městským parkem.