Mám syna v první třídě. Je přesně v tom věku, kdy se spoustu dětí dozvídá, že "ježíšek neexistuje". Spoustu rodičů řeší, jak to svým ratolestem jemně vysvětlit, nakolik je "hra na Ježíška" lhaní a tak a jak to celé vlastně zaonačit, aby nevznikla nějaká zbytečná traumata a zároveň děti nepřišly o to kouzlo Vánoc.

Tak vás zvu k přečtení, jak to bylo letos u nás.

Na Vánoce se tradičně scházíme celá rodina u nás , včetně babiček a mé dosud bezdětné ségry. Zvlášť ségra letos strašně řešila, jak to mají ti kluci s Ježíškem, jestli na něj stále věří a aby něco někde nepokazili a neprozradili... A jak třeba dostat dárky z auta pod stromeček tajně.  Tak jsem nakonec prohlásila, že z toho nemají dělat kovbojku, prostě hodit dárky do tašek a nějak se to v tom zmatku při všeobecném vítání na naší malé chodbičce vyřeší.

A jak jsme řekli, tak udělali - návštěvy dorazily obtěžkány obrovskými taškami, které jsme na chodbě přetřídili na to, co jde do kuchyně, to co jde do pokoje ke stromečku a takové ty kabelky a podobně, které si každý může ztratit podle své libosti kdekoliv v bytě. Představa byla taková, že pokoj, kde je stromeček, zavřeme a věci tam budou vlastně schované a my je postupně z těch tašek vytaháme.

Mno... máme všechny místnosti průchozí a tak nastala hned po příchodu babičky první oblíbená zábava - honěná kolem dokola bytu. Em... toliko k zavření pokoje. No co, aspoň se děti zabaví a já si přetřídim kuchyň.

Postupně nastal klid, lidi se tak nějak sešli v obýváku. Povídalo se, jedlo, segra hrála na kytaru, kluci tancovali koledy (ne, nevykládejte mi, že "Půjdem spolu do Betléma", není ideální doprovod k běhání kolem židlí) a já se rozhodla využít klidnější chvilky a vytratit do pokoje připravit dárky.
Plížím se pokojem po tmě jak Nynja a přenáším balíčky z všemožných úkrytů pod stromeček a pokouším se nerozbít ty křehčí těma těžšíma a zároveň zachovat přístup k zásuvce, aby pak mohl manžel snadno zapojit světýlka, když tu se náhle za mými zády ozve velmi spokojený hlásek "Už je tam pžiplavuješ..." . Zmateně se otočím a koukám na svého staršího syna, který zjevně uspokojen situací opět šťastně odbíhá dál tančit do obýváku.

Linka pomoci ☎️ pro hráče hazardních her a jejich blízké je v provozu každý den včetně Štědrého dne🎄 a Nového roku od 8:00 do 16:30. 

Kontaktovat nás můžete na tel. čísle 📞 777 477 877. Nemusíte na to být sami.

Za tým Naberte kurz

Helena

Je poměrně klidná, prosincová noc. Hlavou mi probíhají sny jak na běžícím páse, nevím o sobě. Hluboké noční ticho tu a tam zvenčí naruší zvuk projíždějících aut po silnici, kterou máme přímo pod okny. Na to jsem si už za ta léta zvykla, to mě nevzbudí. Najednou ale můj sluch vyruší něco jiného. Moment, vždyť je to dětský pláč. Vzlykot mého syna z vedlejšího pokoje! V mžiku je mi jasné, že tuhle noc už nedospím…

Dříve to bylo běžné. Byla jsem zvyklá na to, že mi malé plačící miminko nedopřeje víc než dvě hodiny souvislého spánku. Někdy jsem ani nestihla zabrat a už k synovi vstávala znovu. Stávalo se, že mě vyčerpání přemohlo natolik, že jsem si to chtěla zjednodušit a vzala ho k sobě do postele. Moje blízkost ho nakonec vždy poměrně rychle uklidnila a společně jsme usnuli. 

To už je ale pár let zpátky. Vašíkovi je šest let, chodí do školy. Naše soužití je mnohem snadnější než tenkrát. Bylo to kouzelné období, to ano. Jeho roztomilost a bezbrannost mě dostávaly každodenně do kolen. Teď, když je skoro samostatná jednotka, si to ale užívám daleko víc. Už dokáže přesně vyjádřit své potřeby. Říct si, když má žízeň nebo hlad. Postěžovat si, když mu něco vadí. Nejraději mám naše společné večery, když spolu ležíme v jeho malé posteli, kam se tak tak vlezeme, a před spaním si povídáme. Jeho dětský bezelstný pohled na svět je jako brána do pohádky. 

I večer, který předcházel této noci, byl takový. Nebyl ani náznak, že by něco mělo být jinak. Leželi jsme k sobě přitulení a povídali si. Vašík má moc rád, když mu vyprávím o svém dětství. Příhody, které jsou již více než dvacet let staré. Asi by mě bývalo nenapadlo, že ho to bude zajímat. Nejraději si nechává vyprávět o tom, jak jsme spolu s bratrem trávili prázdniny u babičky a dědy na chalupě. I dnes si jeden takový příběh vyžádal, a tak jsem jeho přání vyhověla.

„Dobrou noc, koťátko moje,“ zakončila jsem svůj projev. Sotva Vašík zabral, pohladila jsem ho, v tu chvíli ještě po vlažném čele, zhasla lampičku ve tvaru houby a odebrala se do své, přece jen pohodlnější postele. Čekaly mě necelé čtyři hodiny nerušeného spánku. To bych ještě před několika lety považovala za naprostý luxus. Dnes mě to ale vyvedlo z míry. Nejdřív přišel pláč, pak i prosebné volání: „Mami, maminko!“ Vyrazila jsem z postele jako ze startovací čáry závodu v běhu na sto metrů. Po otevření dveří jeho pokoje a rozsvícení lampy se mi naskytla nepěkný pohled. Vašík se kroutil v postýlce jako žížala. Jeho rudé tváře a čelo naznačovaly, že teplota jeho tělíčka se poměrně významně vychýlila z normy. A teploměr to potvrdil: 39,5 °C. Tak to už tu dlouho nebylo, pomyslela jsem si.

„Maminko, mně je zima,“ posteskl si Vašík a svoje ruce natahoval po objetí. To při nemoci dělá pokaždé. Potřebuje cítit, že tu pro něj jsem. Obejmu ho. Tělíčko mu hoří. Navzdory tomu, že on se cítí, jako by ho ponořili do kádě s ledem. Učebnicová zimnice. Pak si také stěžuje na bolest v krku. Po pohledu do ústní dutiny pochopím. Mandle má nateklé a osázené hnisavými hrudkami. Chudáček malej. Ráno s ním musím k doktorce. Tohle bude nejspíš na antibiotika. Do té doby mu chci alespoň ulevit od bolestí a horečky. Otevírám proto domácí lékárničku, kde na mne vykoukne oranžovo-modro-bílá krabička s nápisem Inflanor. Málem bych zapomněla! Před pár týdny, když jsem dokupovala zásoby v lékárně – vždy totiž musím být vybavena pro případ nouze – jsem si všimla tohoto sirupu. Ono se mu tedy odborně říká suspenze a podle všeho je to novinka na léčbu horečky a bolesti u dětí. Se sirupy máme dlouhodobě dobré zkušenosti, a tak jsem rozhodla Inflanor koupit. A teď se hodí.