...a neb jak jsem se zbavila GBS

    A cesta k porodu bez medikace je zase blíž. Slíbila jsem tady a především v jedné skupině kdysi, že pokud budu mít ve druhém těhotenství streptokoka negativního, napíšu, jak jsem postupovala. Tak tady to je 🙂

    Poprvé jsem zabojovala, když jsem odstavila prvorozeného, dva týdny jsem kapala lichořeřišnicovou tinkturu a brala česnekové tablety. V polovině druhého těhotenství jsem absolvovala první lichořeřišnicovou kůru (popíšu níže) dva týdny, pak jsem jí "aplikovala" 3 týdny před naplánovaným vyšetřením. O lichořeřišnici je známo, že je to velmi účinné přírodní antibiotikum s výborným účinkem na urogenitální systém.

    Takže, jedná se o lichořeřišnici větší a to v podobě celého semene. Tam se nejlépe uchovají všechny cenné látky. Vždy se pomele jen potřebná dávka těsně před upotřebením. Účinnek nastupuje po 2-3 hodinách, vrcholí cca po 8 a do 12-16 hodin mizí. Proto je ideální úžívání 3 x denně. Já aplikovala 3 x denně čaj a 1 x denně dvacetiminutovou sedací koupel. Užívala jsem jí takto:

        Čaj: 3 x denně á 8 hodin, 2 lžičky celých semen čerstvě pomleté zalít vroucí vodou v množství cca 150-200 ml a přiklopené nechat 15 minut louhovat. Zcedit a vypít ještě za tepla. Ze začátku, než jsem si zvykla na chuť, jsem dávala trochu medu a limetky, ale jak si člověk zvykne, pije se dobře i hořká. Upřímně, je lepší než maliníko-kontryhelový čaj 😀

        Sedací koupel: 1 x denně (ideálně večer po uložení starších potomků 🙂 ) na 20 minut sednout do vany, ve které je cca do poloviny stehen teplé vody...Vlijete tam litr odvaru, který připravíte stejně jako čaj, jen v množství 1 l a na něj 5 lžiček nepomletých semen (samozřejmě před louhováním pomelte, uvádím zas jen měrnou dávku). Určitě by se jevilo jednodušší sedat do lavorku, ale i já se svým malým těhu břichem jsem měla už v půlce těhu problém se tam usadit 😀.

„Maličký ležel schoulený na koberci, hlavu měl schovanou a křičel. Nebrečel, přímo řval! Nemohli jsme se k němu vůbec přiblížit. Tohle trvalo asi deset minut. Přinesli jsme mu nějaké hračky, tak jsme je vybalili a začali si s manželem s nimi hrát. To malého zaujalo a po očku nás začal pozorovat a pak si nechal nějakou tu hračku i podat. Ale dotknout se ho? To jsme nemohli v žádném případě!“

Dětská dušička je velmi křehká. Miminko po narození je vnitřně připraveno a nastaveno na to, že zde bude máma, která ho bude milovat a starat se citlivě o jeho potřeby. Pokud se něco zkomplikuje a místo mámy je zde několik cizích tet, místo domova ústavní zařízení, je to prostě špatně pro psychický i duševní vývoj děťátka.

Pobyt v ústavním zařízení bohužel každou tu dětskou dušičku nějakým způsobem zraní. Někdy je to ale ještě horší, pokud zraněné dítě už najde nový domov a ten je mu následně opět odebrán. Co se asi při návratu do ústavního zařízení v hlavičce takto zrazeného dítka může dít? 

Takto zraněné a zrazené děti potřebují až bolestně najít svého člověka - mámu a tátu, i kdyby náhradní, kterým můžou věřit. Co víc, u kterých se jejich zraněná dušička začne léčit a děti opět mohou věřit v to,  že svět je dobrý a ony samy také.

Přijmout takto zraněné děti je ještě mnohem složitější a těžší než v jiných případech a přitom právě zde platí, že ti, kterým je lásku dávat nejtěžší, ji potřebují nejvíce.

Přechodní pěstouni jsou připraveni přijmout dítě v ohrožení do své péče (domova) kdykoliv – ve dne v noci, v týdnu i o víkendu. Je to jejich práce. Většinou se o tom, o jaké dítě se boudou starat, dozvědí telefonicky jen několik hodin nebo dnů před tím, než ho reálně převezmou do péče.

Aktualizace: Recenze žen, které testovaly noční krém Vichy Slow Âge najdete tady. Nebo vás spíše zajímají výsledky testování novinky Vichy Minéral 89 Hyaluron Booster? Recenze si můžete přečíst tady. 

---

Zítřek začíná už dnes večer! A vaše pleť si speciální péči žádá nejen ráno, ale především předtím, než ulehnete do postele. Noc je ideální pro přípravu pleti na nový den. Vichy vám představuje Slow Âge v podobě nočního krému, který můžete spolu s námi otestovat i vy. A navíc v předpremiéře!

Co testujeme

Slow Âge noční je přírodně zbarvený gelový krém, který se snadno vstřebává do pokožky. Obsahuje aktivní antioxidační látky proti stárnutí pleti: Resveratrol a Baikalín. V laboratořích Vichy zjistili, že Resveratrol není pouze jedním z nejúčinnějších antioxidantů, navíc také stimuluje mitochondrie, které zajišťují buněčné dýchání. Díky tomu pak pleť získává zdravý jas. A aby toho nebylo málo, Resveratrol pomáhá pleti bojovat i s dopady stresu a znečištění tím, že stimuluje její přirozenou obranu. Toto koncentrované složení doplňuje ještě antioxidant Baikalín, který působí v synergii s Resveratrolem a přispívá svým vyhlazujícím účinkem.

Slow Âge noční krém má neobvyklý vzhled: sytě hnědá barva připomíná lékárenské masti z dob dávno minulých. Svěží textura snadno proniká do pleti a má rostlinnou, až téměř medicínskou, vůni. Pozvolná noční cesta vaší pleti za okysličením a regenerací tak může klidně začít.

Proč se lidé v dnešní době berou a proč naopak raději zůstávají ve svazku na "psí knížku"? Co znamená manželství pro nás ženy a jaké v něm vidíme výhody a nevýhody?

Manželství v číslech

Česká republika je země s jednou z největších rozvodovostí v Evropě. I přesto, že míra rozvodovosti již neroste tak prudce jako v minulém desetiletí, pořád stagnuje mezi 45-50 %. Jednoduše řečeno, každé druhé manželství je dle statistik odsouzeno k zániku. Navzdory těmto odstrašujícím číslům se lidé ale stále berou. 

Počet sňatků obyvatel ČR má však dlouhodobě klesající trend. V období po roce 2000 jich výrazně meziročně ubývalo zejména v letech 2008-2011. Zatímco na počátku století bylo obvykle ročně uzavřeno 52-53 tisíc manželství, v roce 2013 jich bylo evidováno 43,5 tisíce ročně. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2011 je víc jak polovina obyvatel nad 20 let ve stavu vdaná/ženatý. Až do počátku 90. let 20. století přitom uzavíralo manželství 90-95 % obyvatel ČR. 

Stejně jako se zvyšuje věk, kdy mají ženy své první dítě, i věk pro vkročení do svazku manželského roste.  V roce 2013 bylo ženichům při prvním sňatku v průměru 31,3 let a nevěstám 28,5 let. 

Úplně nejoblíbenějším dnem v týdnu pro svatbu je sobota, po ní následuje pátek. Velmi zřídka se obřad koná v jiný den. Svatby se nejčastěji konají v červnu a jiných letních měsících (až dvě třetiny všech obřadů), lidé také přestali být pověrčiví ohledně májových svateb a květen se těší čím dál větší oblíbenosti. Skoro nikdo se potom nechce vdávat v lednu.

Když do rodiny přijde miminko, začne se dům často plnit roztomilými a ještě roztomilejšími hračkami. Ze začátku je to vcelku milé, ale po nějaké době úložné boxy na hračky přetékají svým obsahem. Náš dům je malý. Moc jsem si přála, aby se nám právě toto vyhnulo. Nekupovala jsem nic. Vyhlásila rodinné embargo. Tedy aleapoň ze začátku. Prvních osm měsíců (jojo, do Vánoc) jsem aplikovala pravidlo jedné krabice. Pořídila jsem si krásný vyplétaný košík a míra hraček odpovídala jeho objemu.

A jaké hračky měla Eliška oblíbené v prvních měsících jejího života? Byla to tato pětice a víc nebylo třeba.

Oball

Krásný lehký míček pestrých barev, který je lehoučký, díratý a krásně učí jemnou motoriku již od prvních úchopů

Špendlík

Kousací a rachtací chrastítko. Nestárnoucí klasika.

Přepsáno mou rababičkou ze zápisu v knížce Moje děťátko při očekávání narození mého dědy.

Sídlívali jsme večer v našem malém bytě, těšili se na příchod jara, které mělo přinést naší zemi svobodu, světu mír a naší rodince čtvrtého člena rodiny, aby byla úplná? Starší synáček Milánek byl ještě maličký, vždyť když se mu narodil bratříček bylo mu 1 a třičtvrtě roku, nechápal tedy ještě, že se o mámin klín, na kterém sedával, když dostával svoje kašičky, dělí již se svým „bratříčkem“, kterému zpočátku říkal jen didí!

Toužebně očekávaný květen konečně přišel 4. května v pátek, byla jsem s Milánkem na návštěvě u babičky a dědečka. Hovořili jsme o tom, zda se naše druhé děťátko skutečně narodí 6. května, jak jsme si s panem doktorem vypočítali, a také o tom, že zdrží-li se jeho příchod o pár dní, že je možné, že se narodí jako svobodný občan v osvobozené vlasti. Netušili jsme ještě co pravdy je v tomto rozhovoru, ovšem nepočítali jsme s tím, jak rušný bude úvod k narození našeho maličkého. Protože jsme se ten den zdrželi trochu více než jindy, navrhla babička abych jela sama domů a Milánka, že mně přiveze tatínek v sobotu, až přijde z práce domů, to bylo v pátek večer. Při své zpáteční cestě tramvají, viděla jsem již, jak pražané shazují německé nenáviděné nápisy, obchodníci jak zamazávali první polovinu své firmy, která musela být z donucení napsána německy. Bylo nám všem radostně.

V sobotu ještě odešel tatínek normálně do práce. Bylo to 5. května 1945. V poledních hodinách začali lidé zdobit svá okna tajně ušitými vlajkami i na domech se sem tam objevila Československá vlajka. Procházela jsem se kolem našeho bloku, vyhlížela tatínka s Milánkem a slzy radosti tekly mně po tvářích. „Konečně svobodni po 7 letech budeme zas volně dýchat! Moje děti už nepoznají strach.“ To jsem si opakovala a stále jsem se nutila do klidu, abych děťátku příslušným rozčílením neublížila. Náhle se rozštěkaly nedaleko kulomety. To němci odpovídali na naše projevy radosti. Zašla jsem tedy k nám do domu a spolu s některými sousedy pozorovala jsem němce jak postupují s automaty směrem na město. Je samozřejmé, že jsem se již nedočkala tatínka s Milánkem.

Tatínek šel plnit svou povinnost nejdříve k rozhlasu, kde se sešel s dědou a potom do Vinohradské sokolovny. Milánek byl zatím u babičky, se kterou jsem dostala telefonické spojení dříve, než byla přerušena telefonní síť. Slyšela jsem Milánka, jak volá máma, máma. Jeho volání znělo mně v uších po celou noc. Spala jsem v bytě, i když většina lidí přestěhovala se do sklepa. Tu noc málo lidí v Praze spalo. Dunění děl oznamovalo, že je Praha v obležení. Rozhlas hlásil, že Němci stahují zbytek své armády na Prahu a volal o pomoc v různých jazycích. Rozhodla jsem se, že ráno, než se rozední, vyjdu z našeho bytu směrem k Milanovi na druhý konec Prahy, kde i maličké zatím nenarozené děťátko bude mít ošetření. Napsala jsem tatínkovi dopis na rozloučenou v případě, že bych nedošla. Do batůžku vzala jsem nejnutnější nažehlené věci pro miminko a lahvičku lihu, abych je ošetřila, kdyby se narodilo po cestě.

Takhle jsem si tedy 6. května nepředstavovala. Cesta přes Dejvice byla klidná. Šla jsem středem ulic. Nikde ani živé duše, okna zavřená. Němci procházeli ulicemi, a jak se někdo objevil za oknem, stříleli. Na mně se dívali jak na zjevení, ale nechali mně projít. Místy přelézala jsem přes barikády. Děťátko v mém břiše kopalo silně, snad z mého rozčilení. Začalo pršet, když jsem se přiblížila k mostu na Klárově. Cítila jsem už pravidelné bolesti. „Jen ještě hodinku a bude dobře broučku“ šeptala jsem malému nenarozenému. Za mostem mně z pod mostu přepadli opilí SSáci. Obsah batohu rozházely do trávy a tak nažehlené peřinky plenky i košilky váleli se po zemi. Když jsem je přesvědčila, že musím již do nějaké nemocnice dojít a nazpět že nemohu, tam že mně také nechtějí pustit, propustili mně. Sesbírala jsem si věci a vyslechla ponaučení, že mají do večera celou Prahu zpět a jestli pípnu, jaké tam mají postavení, že ani já ani děcko nebudeme žít. Napsali si číslo legitimace a já šla dál. Slyšela za sebou ochraptělý smích a cvakání kohoutků. Zmáčknou? (cesta z Dejvic na Vinohrady byla 6km to zvládla má prababička v 9 měsíci těhotenství v den termínu). Za chvíli jsem přišla, přelézajíce barikádu k našim. Ihned jsem podala veliteli hlášení o pancéřových vozech SSáků a šlapala vesele dál.