Téma smrti je dneska děsně populární. Zabývá se tím každý. Dobře, možná to není jen dnešní výstřelek módy. Připouštím, že se smrtí a jejím vnímáním už lidstvo nejspíš nějakou dobu zaobírá. Pár milionů let nebo tak něco. Ale dnes je ta doba, kdy je moderní všechno rozebírat. Takže se do toho také pustím. Chci říct, že pračlověk asi netrávil týdny tím, že by do skály vyrýval elaboráty na téma smrti.

Zřejmě to celé bude tím, že u nás v rodině byla smrt vždycky vnímána jako šílená tragédie. Něco, k čemu je třeba neustále se vracet, hledat hypotézy a pomilionté rozebírat situaci a celé skutečnosti přidávat nějakou tu tragickou přidanou hodnotu v podobě negativní emoce „svět se proti mně spiknul, všechno je tak zlé“. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám: je to škoda. Žila jsem v domnění, že nehroutit se ze smrti znamená neúctu k člověku, kterého postihla. Teď už ale vím, že hroutit se ze smrti a zapomínat byť jen na chvíli žít, je neúcta k životu.

Zrovna v tomto týdnu kolem mě prošla jedna událost na sociálních sítích. Onou událostí je beseda s jistou velmi známou blogerkou, která se tématu smrti v posledních letech věnuje. Název debaty v podstatě nabádal k tomu, aby se lidé nebáli smrti a vrátili smrt zpátky do života. To mě zaráží.

Je možné nebát se smrti? Není to proti přírodě? Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co vše dělám kvůli strachu ze smrti. Řídím auto a i když sebevíc spěchám, když padne červená na semaforu, zastavím. I když už je to třetí semafor s touto barvou na dvěstě metrech. Strach ze smrti mě také žene do daleko riskantnějších činností. Třeba do pravidelného cvičení. Ano, také tomu nemohu uvěřit.

Vždyť já prokristapána dokonce vařím! Copak toto není definitivně poháněno strachem ze smrti? Byť zde by bylo na místě poznamenat, že kdybych byla poháněna skutečným strachem o holý život, spíš bych se aktivit v kuchyni zdržela.

Nebát se smrti by mě mohlo přivést do hrobu. Vrátit smrt do života nejde. Takový pocit já mám. Při vší vážnosti. Pravda je, že když to člověk bere takto doslovně, dostává se až do paradoxních končin, kde by se i průmětně pošahanému filosofovi zamotaly hemisféry. V přeneseném slova smyslu to zřejmě lze pochopit jakože máme přijmout smrt jako součást života. A tady souhlasím. Smrt totiž může vrátit do života nás.

Termín porodu jsme měli 4. září 2017 a mě jako učitelku velmi pobavilo, že to vychází přesně na začátek nového školního roku. 

Asi měsíc před porodem jsem sbalila tašku do porodnice a užívala si konec těhotenství, sice už ne tolik, jako dřív, hlavně spánek byl všelijaký a pohyb stále obtížnější, ale i tak  jsem se pořád cítila celkem fit a v pohodě a moc jsem se těšila na porod. Celé těhotenství se mě mnoho lidí ptalo, jestli mám z porodu strach, ale já jsem vždy s úsměvěm odpověděla, že ne, že nevím, do čeho jdu, takže nevím čeho se vlastně bát. Kolem 36. týdne jsem se na porod začala "připravovat", takže maliník, lněné semínko a cvičení s Aniballem. Nic z toho jsem teda nepřeháněla, ale tak nějak mě to udržovalo s blížícím se termínem víc v pohodě. Poslední kontroly u mého gynekologa proběhly vždy se stejným závěrem- zatím to na porod zdaleka nevypadá, v den termínu už kontrola v porodnici. Zkoušeli jsme samozřejmě kolem termínu "zaručené" vyvolávací tipy, ale náš chlapeček se nechal přemlouvat. V den termínu bylo ticho po pěšině. Ani první, ani druhá kontrola v porodnici nepřinesla nic nového, maximálně odhad váhy asi 3870g. V noci před kontrolou v pátek 8. 9. jsem v noci začala pociťovat jakoby silnější menstruační bolesti, trvalo to tak tři hodinky a objevovaly se po 7-8 minutách, no nakonec to po vaně ustalo. Ráno na kontrole jsem to zmínila a doktorka mi nabídla Hamilton, že prý je vše připraveno, jen to spustit. Chvilku jsem váhala, ale jelikož moje nakládání do vany, červené víno, procházky, úklid ani sex na prcka nezabírali, tak jsem na něj kývla. Další kontrolu naplánovala na pondělí, pokud neporodím, a že bychom viděli co dál. Celý den už mě pak pobolívalo břicho a nebylo mi moc dobře, ale jinak se nic nedělo. V sobotu mi začala odcházet hlenová zátka, tak jsem zajásala, že aspoň nebyl ten Hamilton snad úplně zbytečný. V neděli stále nic a už jsem přemýšlela nad pondělní cestou do porodnice, modlila jsem se, aby mě už netlačili do vyvolání kvůli velikosti miminka. V pondělí nad ránem jsem se samozřejmě vzbudila hrozně brzo a vymýšlela možné scénáře toho, co bude dál. Na kontrole stále stejný nález, otevřená na špičku prstu a znovu proveden Hamilton s tím, že tomu dáme čas do středy, pokud nic, tak ve čtvrtek nebo pátek naplánujeme vyvolání. No nadšená jsem z toho nebyla. Ale břicho už jsem cítila celý den hodně, tušila jsem, že se to asi blíží. Zvládli jsme s manželem ještě po kontrole nákupy a navečer už jsem se opravdu necítila dobře a těšila jsem se do postele. Bylo kolem 9 když jsme zaléhali a ještě jsme s manželem telefonovali s jeho sestrou a smáli jsme se, že nás do nemocnice předběhl manželův bratr se zánětem v zubu, protože odmítl na pohotovosti antibiotika. Nicméně ani ne během hodiny jsem začínala co 7-8 minut funět a prodýchávat bolesti. Ale váhali jsme, jestli je to už začátek porodu,tak jsem zkusila horkou vanu, že uvidíme. No během chvilky ve vodě bolesti přicházely po 5 minutách a už teda bolely o dost víc. Takže jsme popadli věci a za totálního deště vyrazili do porodnice. Cesta byla šílená, skoro nic si z ní nevybavuju, jenom to, jak jsem na aplikaci v mobilu stopovala kontrakce, které zrychlily na cca 3 minuty, a modlila se, ať už jsme tam! protože už to teda fest bolelo. Příjem 23.45 a otevřená na 3 cm. Příprava, sprcha a šli jsme na porodní box. Ujala se nás moc příjemná PA, vysvětlovala vše, co bylo potřeba a já se naložila do vany, která mi od bolesti aspoň trochu ulevovala. PA se nezdál stav čípku, tak navrhla jakési přírodní čípky, které prý v kombinaci s vanou krásně pomáhají postupování porodu. Nebýt monitorů, tak bych to celé v té vaně přečkala co nejdýl. Manžel mi sprchoval při každé kontrakci břicho a byla jsem ráda, že je tam se mnou. Moc jsem neměla pojem o čase, takže netuším v kolik mi píchli vodu, ale po ní nabrali kontrakce na síle ještě víc, navíc jsem měla asi každou druhou kontrakci falešnou, protože já se svíjela a funěla, na monitoru ale po kontrakci ani náznak. A začalo to všechno valit do zad. Takže jsem požádala o něco na bolest. PA mě uklidňovala a povzbuzovala, že to krásně zvládám. Asi kolem 5 hodiny ráno mě přišla zkontrolovat doktorka a sdělila nám, že už je to 7 cm a uklidňovala mě, že to jde dobře. V duchu jsem zajásala, že už moc nechybí, že to snad už půjde rychle. Bohužel se v 6h střídala směna a s ní se nás ujala druhá PA, která mi naneštěstí vůbec nepadla do oka a ona zjevně neměla moc pochopení pro moje už hlasitější projevy. Dorazila s dalším doktorem a zkonstatovali, že to 7 cm určitě není, maximálně tak 5-6, ale že to moc nepostupuje. Křížové bolesti sílily a já měla pocit, že mi malý asi vyskočí z míst nad kostrčí, cítíla jsem šílený tlak. Ve vaně už jsem mezi kontrakcemi usínala únavou, přeci jen už jsem nespala 24h a já obecně nespánek moc nedávám, ne tak když mám rodit. PA se tvářila jak kakabus a dávala mi najevo, že každé moje hlasitější vyjádření bolesti ji obtěžuje. Korunu tomu nasadila, když na mě zcela suše spustila, že teda porod nepostupuje a že pokud teda mám tak hrozné bolesti, že pokud chci, může se udělat buď císař anebo epidurál, že si možná chvilku ulevím, ale že by mi pak kontrakce pomohli znovu případně rozjet oxytocinem, ale že odhad váhy je velký, že by malého kdyžtak vytáhli pomocí kleští nebo vexem! Tím mě teda dorazila a jako prvorodičku totálně vystrašila. Přišel zase jiný doktor, který nám tyto možnosti znovu, trochu kulantněji vysvětlil a dal nám čas se rozhodnout. Já panikařila a pištěla při dalších kontrakcích. Takto jsem to nechtěla! Těšila jsem se na porod, počítala s bolestí a byla jsem odhodlaná to zvládnout. Ale vyčerpání a nepříjemná PA byli bohužel silnější. Netuším, jak dlouho jsme s manželem přemýšleli, co teda udělat, ale já toho měla plné zuby, záda se mi blokly a bohužel jsem dostala strach, že to trápení bude ještě dlouho trvat a třeba nakonec stejně dojde na sekci. Kývla jsem na císař a pak už to byl šrumec. Kvůli bloklým zádům jsem bohužel musela mít celkovou anestezii, protože epidurál by mi už asi ani nepíchli, ani na operační lůžko jsem nemohla vylézt. Pak už jsem jen čekala, až usnu...Matyáš se narodil 12.9. 2017  v 8.51. Vážil 4120 g a měřil 51 cm. Jako první ho viděl a pochoval tatínek. Malého jsem viděla hned po probuzení z narkózy bohužel v mlze, hned po příjezdu na pokoj mi ho ale přiložili k prsu. Jakmile jsem se během pár hodin dala trochu dohromady, došlo mi, že můj porod nedopadl, jak jsem si vysnila. Byla jsem zklamaná, že jsem to nezvládla. Tak moc jsem chtěla, ale nechala jsem se přemoct...Naštěstí mě tyto myšlenky při pohledu na ten malý zázrak vždycky přešly, hlavně že je malý zdravý a vše nakonec dopadlo dobře. Každý den s ním je originál a my jsme ti nejšťastnější rodiče. Každý den děkuju, že ho máme. Každopádně doufám, že až se nám třeba poštěští pro Matyáška sourozenec, bude lepší průběh a větší síla a zažiju snad ten pocit porodit přirozeně.